Valdštejnský lev

zobrazeno 16×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.10

Kterak mladého šlechtice o život připravil, jak dávno už ve hvězdách bylo předpověděno

V Třebíči na zámku pánů Valdštejnů se usadil po třicetileté válce známý italský astrolog Giovanni Battista Zenno, který věrně sloužil vévodovi Albrechtovi z Valdštejna až do jeho smrti v Chebu. Když byl vévoda zabit, podařilo se Zennovi uprchnout do Vídně, ale tam ho přece jen císařští chytili a vyslýchali. Protože na něm neshledali viny, propustili ho na svobodu. Astrolog Zenno se obrátil na Moravu a našel pro sebe v třebíčském zámku útulek. 
Zde jako by se na všechnu válečnou bídu a strach zapomnělo. Páni na zámku žili v radostech a veselí, dobře jedli a pili. Žádných velkých starostí neměli. Mladí se mezi sebou škádlili a dováděli, staří pamětníci vyprávěli. Večer co večer se všichni scházeli u krbu a bavili se. 
Astrolog Zenno byl pokladnice moudrosti a učenosti. Proto mezi panstvem požíval velké úcty. Sám tvrdil, že všechno, co se na zemi přihodí, je už dávno zapsáno ve hvězdách a známo hvězdopravcům. 
„Panu vévodovi jsem také jeho smutný konec předpověděl, ale on mi nevěřil. Tehdy se ještě na mne rozhněval, protože na své pány a přátele nedal nikdy dopustit. Potom jsem se dočkal jeho uznání, to však už bylo příliš pozdě a nic se nedalo zachránit,“ řekl Zenno, když vyprávěl pánům svoji chebskou odyseu a vzpomínal na vévodu. „Moje umění nezná klamu! Co jednou je psáno ve hvězdách, pravda je čistá.“ 
Ale vtom se od vedlejšího stolu, kde se mládež bavila, zvedl mladý pán Karel Bruntálský z Vrbna. Co mu slina na jazyk přinesla, to ze sebe vykřičel. Neznal nikdy míru a byl už trochu vínem rozjařen. 
„Vzácný astrologu! Snad byste nás nechtěl strašit svými báchorkami po tak dobré hostině? Já Vám povím, kde je pravda. Jenom ve víně!“ 
A všichni mladí mu začali tleskat a připíjet plnými poháry. Bylo z toho plno smíchu, jen ti starší a uvážlivější věděli, že mladý pán z rozmaru urazil starého astrologa. Ten uraženě povstal ze svého křesla a chtěl ze síně odejít. Potom se však obrátil a řekl pevným hlasem, aby to všichni kolem slyšeli: 
„Nechtěl jsem nikoho strašit, milosti! Méně zla by bylo na zemi, kdyby se lidé mezi sebou nesvářili, jeden druhému nezáviděli moc a bohatství. Ale daná pravda zůstane vždycky jen pravdou. A není dobře, když ji někdo znevažuje!“ Hrabě Maxmilián se snažil starce udobřit. Víno mu naléval do skleněného poháru a sám mladého pána omlouval. 
„Nesmíš se zlobit, milý Zenno! Takovému mládenci není ještě nic svaté a pro nějaké to slovo daleko nejde. Však víš, co je to mládí!“
„Vím, vím. Mládí je prchlivé. Ale nezasloužil jsem si, aby moje dobrá vůle byla někomu k posměchu!“ řekl stařec rozhorleně a po velikém domlouvání zase usedl na svoje místo, ale pořád se nemohl uklidnit. 
Zatím si mladí tropili z Karla posměšky. Posílali ho ke starému Zennovi do učení, aby porozuměl jeho hvězdopravectví a poučil je. To mladého pána ještě více popudilo a jedním rázem vypil plný pohár vína, potom ho rozbil o nejbližší stěnu. Když se střepy rozletěly po podlaze, všichni kolem ztichli. Karel došel vrávoravým krokem k astrologovi a podával mu ruku. 
„Poslyš, Ty starý a moudrý Zenno, kterému není prý ve hvězdách nic utajeno! Tu je moje ruka. Podívej se na čáru mého života a pověz mi, kolik mi zbývá ještě času, než mne ustrojí do rubáše. Když to uhádneš, přijdu se Ti po smrti poklonit. Když neuhádneš, všem budeš jen pro posměch, protože si všechny ty pány, co nás tu teď poslouchají, beru za svědky.“ 
Kolem to zašumělo a panstvo povstávalo, hrnulo se k oběma pánům doprostřed síně. Tvář astrologa zbrunátněla hněvem a ruce sevřel v pěst. Prudce povstal a zadíval se před sebe jako u vytržení. 
..Kdo jednou pozná, co obyčejným smrtelníkům bývá utajeno, nikdy se už v životě nedočká spokojenosti. Ale Ty jsi pochyboval o mém umění, pane, proto Tě musím přesvědčit a také přesvědčím!“ 
Sklonil se nad jeho rukou, a aby lépe viděl, požádal ještě o světlo. Jeho oči byly už mnohaletým čtením ve hvězdách unaveny, nyní ale zářily. Když sloužící donesl rozžatý svícen, astrolog dlouho zkoumal Karlovu dlaň. Potom chtěl ještě vědět den, měsíc a rok jeho narození. Když se to dozvěděl, řekl: 
„Děkuji ti, pane! Vím toho dost, ale ještě se podívám na hvězdy, co ty tomu říkají. Posečkej tu, brzo se dozvíš, co sis přál vědět!“ a všem se starý Zenno uklonil, pak vyšel ze síně. Sluha mu svítil na cestu a doprovázel ho až k jeho komnatě, odkud astrolog pozoroval hvězdy na obloze. Mezi služebnictvem se říkalo, že tam straší sám ďábel a starému Zennovi pomáhá radou, proto se dovnitř nikdo neodvážil. Když astrolog zavřel za sebou dveře, sedl do křesla a hlavu zabořil do dlaní. Dlouho trvalo, než se vzchopil, přistoupil k oknu a zadíval se dalekohledem na hvězdnou oblohu. Občas si něco zapsal, potom ještě dlouho něco počítal, než byl s horoskopem hotov. 
V zámecké síni bylo zatím rušno. Mladý a divoký Karel Bruntálský byl vždy středem všech taškařic a kratochvílí. Všichni ho proto měli rádi a ledacos mu odpustili. Jenom ta příhoda se starým Zennem se neměla stát, to věděli a také toho litovali, i když byli všichni zvědaví, jakou budoucnost pánu z Vrbna starý astrolog odhalí. 
Najednou se otevřely dveře a hvězdopravec vešel se slavnostní tváří dovnitř. Kráčel až k hraběti Maxmiliánovi a jako pána domu ho požádal o dovolení svoji věštbu přednést. 
„Dovol, milosti, abych zde přede všemi obhájil svoje umění. Protože je to vážná událost, poruč písaři, aby zaznamenal moje slova pro budoucí věky.“ Hrabě Maxmilián jeho přání vyhověl a hned poslal pro písaře. Potom se čekalo na jeho příchod. Zatím se páni ptali, co ve hvězdách astrolog přečetl. Nikomu to nepověděl. Když se konečně zámecký písař dostavil a brk namočil, astrolog se znovu hraběti uklonil „Milosti! K mé veliké lítosti musím panu Karlu Bruntálskému z Vrbna pověděti, že se nedožije déle než tří let. A varuji ho před lvem, který má býti podle hvězd jeho záhubou!“ 
Hrůza obešla panstvo. Dámy začaly plakat a naříkat, některé pak mladého pána objímaly a líbaly. Mladý hrabě se chvěl a všechna opilost ho v tu chvíli přešla. Vytrhl se jim a křičel: 
„Lžeš, Zenno! Ty lžeš!“ Potom se zhroutil na zem. 
Hrabě Maxmilián se snažil nešťastnou událost zažehnat a divil se: 
„Milý a učený Zenno! Pověz mi, kde by se tady u nás vzal lev?“
„Nevím, milosti! Víc psáno ve hvězdách není než o tom lvu, který jeho smrt způsobí. A odpusť mi, že jsem byl donucen takovou zprávu Vám přednésti. Není to má vina, byl jsem k tomu přinucen!“ 
Stařec byl unaven. Celý se zhroutil do křesla a zima ho roztřásla. Dlouho mezi panstvem nepobyl. Rozloučil se a všem popřál dobré noci. Když zmizel za dveřmi, všichni se shlukli kolem mladého hraběte a divili se jeho odvaze a statečnosti. Jiní ho zase litovali, ale zábava už nikoho netěšila. Panstvo postupně odcházelo do svých komnat a pořád ještě vzrušeně hovořilo o události, které byli všichni svědky. Když Karel Bruntálský zůstal sám, přepadly ho strašlivé myšlenky. Začal se hrozně bát smrti. Křičel, plakal, zuřil a rozbíjel všechno, co mu přišlo do rukou. Potom padl na lůžko a únavou usnul. 
Druhého dne se astrolog Giovanni Battista Zenno s Třebíčí rozloučil. Přes všechno ujišťování hraběte Maxmiliána, že se v noci nic zlého nestalo a že má svoje místo v zámku od samého pana vévody do smrti zajištěno, nedal se Zenno od svého úmyslu odvrátit. 
„Abych pravdu řekl, milosti, nerad odtud odcházím. Ale je mi líto toho mladého života, který má být tak brzy zmařen. Nechci být při tom. Prosím, udělej všechno, aby pán z Vrbna byl od neštěstí uchráněn! Sám však nevěřím, že by jeho osud mohl někdo zvrátit. Co je ve hvězdách psáno, to musí přijít!“ 
Když hrabě viděl, že je stařec pevně přesvědčen o své věštbě, už ho nepřemlouval. Na cestu do slunné Itálie mu dal kočár a dva páry koní, potom něco peněz, aby tam nestrádal bídou, a propustil ho. 
Ještě toho dne pak vydal příkaz, že mladý hrabě musí být stále pod dohledem svého vychovatele a služebnictva a ti že jsou za něho vlastní hlavou zodpovědni. Karel se proti tomu bouřil a strýci si stěžoval, že s ním zacházejí jako s malým chlapcem, ale on ho vždy jen odbyl. 
„Až uplynou tři léta, příteli, zase budete svoboden. Kdybych Vám nedal tuto ochranu a něco zlého se Vám přihodilo, celý život bych si to potom vyčítal.“
„Ale pane strýci! Snad také nevěříte tomu starému šedivci?“ ptal se mladý hrabě posměšně. 
„Takhle o něm nemluvte, Karle! Astrologa Zenna znám dlouho, déle než vás. Vždycky to byl poctivý člověk a dobrý sluha našeho rodu.“ 
Hrabě sice milého synovce neuklidnil, ale už nikdy od něho neuslyšel žádné výčitky, že je jeho vězněm. 
Na zámku bylo stále něco nového. Páni se bavili lovem nebo hrou, vzájemně se navštěvovali na jiných zámcích, strojili slavnosti a ohňostroje. Karel se jejich zábav ale málokdy účastnil. Nic ho nebavilo, ani tanec, ani hra, i když tolik mladých panen stálo o jeho přízeň a nejedna chtěla být jeho ženou. 
Když se blížil poslední měsíc osudného třetího roku, nesměl mladý hrabě na krok ze zámku. Hrabě Maxmilián byl v tom neoblomný a raději mu dával vína, kolik vypil, ale z paláce nesměl. Když už to trvalo nějaký den, Karel byl čím dál nevrlej
ší. Pobíhal z jedné komnaty do druhé jako divý a klel. Marně mu jeho vychovatel domlouval a nabádal k trpělivosti, Karel Bruntálský byl vztekem a nejistotou celý bez sebe. 
„Jsem jen hříčkou starého fantasty, který chtěl panstvo pobavit a mně uchystal tříleté vězení. Venku se chystá veliký hon a já jsem tu jako chycená liška. Prokletý lev! To bych rád věděl, kde by se tu mohl vzít. Jediný, kterého jsem kdy viděl na třebíčském zámku, je tady ten ve valdštejnském erbu!“ A uhodil rukou do starého dřeva na stěně, které viselo odedávna nad starým kamenným krbem v zámecké síni. 
„Pane, teče Vám po ruce krev!“ přiskočil sloužící a honem ovazoval pánovu ruku čistým šátkem. 
„To jsem se asi škrábl o toho dřevěného lva!“ řekl hrabě a víc si rány nevšímal. Potom poručil, aby mu přinesli stolek, že si chce zahrát šachy. Vychovatel usedl proti němu a byl rád, že se mladý pán trochu uklidnil. Služba u něho nebyla lehká. Hrál tak, aby si mladého pána nepohněval. Ale hra se jim nedařila. Pán najednou svrhl celý hrací stolek na zem a figury rozmetal po podlaze. 
„Už mne tu nic netěší. Po celý ten čas myslím jenom na lva. Já toho hvězdopravce jednou prokleju! Co mi jenom tím žvástem připravil za utrpení, o co mne ochudil? Škoda povídat!“ 
Hrabě zase běhal sem a tam, nebyl k utišení. Potom ho začala bolet ruka. Do večera ho rozrazila horkost a přes všechny protesty musel ulehnout na lůžko. Zavolali k němu lékaře a ten zjistil, že od nepatrné rány na ruce se mu do krve dostal jed. Ránu mu vymyl, masti a obklady na ni dával, ale nic to platno nebylo. Ruka Karlovi otekla až po samé rameno, zmodrala a Čím dále bylo hůře. Za několik dní tu už Karla Bruntálského z Vrbna nebylo. Co bylo psáno ve hvězdách, naplnilo se do posledního písmene. Když se pán ve vzteku uhodil o valdštejnského lva, lev jeho smrt zavinil. Všichni potom pokorně vzpomínali na starého astrologa a v duchu ho prosili za odpuštění. 
Ale pan Karel Bruntálský z Vrbna nebyl jenom takový prchlivý a nerozvážný mladík, jak se o něm vypráví. Ještě před smrtí projevil přání, aby ve městě postavili hostinec, kde by chudí pocestní vždy nalezli útulek a obživu na jeden den. A toto jeho přání bylo také splněno. Po jeho smrti byl vystavěn v Třebíči na dolní straně náměstí hostinec „U lva“ na památku mladého hraběte.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight