Tři zakletí knížata

zobrazeno 67×

Vložil(a): jitkamety, 10. 5. 2016 14.52

Kdysi za dávných časů byl jeden bohatý zeman, ale velice marnotratný; v kostky hrát, hodovat, lovit bylo jeho nejmilejší prací v pátek i v svátek. Když už tím celé svoje jmění promarnil, odstěhoval se z města na starý zámek a tam žil se svou rodinou jako chudák.
Měl manželku a tři dcery, krásné, hodné, na vdávání. Ale když se stal nuzným ubožákem, přátelé ho opustili a opuštěn žil na starém zámku. Jediné vyražení zemanovo byl lov. Jedenkráte když zase lovil, zatoulal se do lesa a dlouho nemohl nic ulovit, až mu tu najednou zajíc přes cestu přeběhne. I namíří rychle, střelí a zajíc padne; jak ale proň běží, tu najednou z houští se vyřítí obrovský medvěd, a zdvihnuv se na zadní nohy, s natáhnutýma předníma nohama na zemana se sápe, s hrozným řvaním.
„Jak ses mohl opovážit mého poddaného zabít? Za to Tě teď buď sežeru, anebo mi svoji nejstarší dceru za ženu dáš!“ zamumlal medvěd, a tlapiska položiv zemanu na plece, zuby naň vycenil.
Co měl dělat ..... chtěj nechtěj musel říci, že dá, nechtěl-li být roztrhán.
„Za sedm týdnů si pro ni přijdu,“ zamumlal medvěd a v hřmotu praskajícího mu pod nohama chrastí odešel. ..... Leknutím zaražená krev v žilách zemanových začala hrát, když medvěd odešel, ale při pomyšlení na slib a na dceru se mu oči zalily. Smutný šel domů a smutnější ještě vkročil do jizby; a když se ho nejstarší dcera ptala, jak se mu vedlo, a zajíce z rukou mu brala, nemohl se pláče zdržet. I bylo hned dotazování, co se stalo, proč je otec smuten, žena, dcery okolo něho, a copak se mu stalo, aby pověděl. Nemoha se jim déle ubránit, začal povídat, co se mu přihodilo:
„Nešťastná to byla hodina Tvého narození,“ dodal, „a mého ještě nešťastnější, neboť jsem Tě medvědovi dal, a za sedm týdnů si pro Tebe přijde!“
Matka, dcery začaly naříkat a plakat, jen nejstarší mlčela, pak řekla otci:
„Nermuťte se, milý otče, za Váš život já ráda svoje štěstí dám, když už je tak souzeno!“
Nebylo jí ovšem volno, když na medvěda vzpomněla, ale nechtěla dělat otci těžší ještě srdce.
S bolestí čekali sedmý týden a otec jen stále myslel, kterak by si přece jen dceru zachoval. I sezval tedy okolní sousedy a kdekoho známého, aby na ten den k němu přijeli na svatbu. I neodepřel mu to nikdo; v určený den sjelo se do zámku množství hostů a mezi nimi mnoho smělých junáků, všecko ozbrojeno, neboť starý zeman tak žádal. Když se sjeli, tu jim svěřil svoje neštěstí a o pomoc proti medvědu je žádal. Milerádi mu všichni pomoc slíbili a každý se hotovil krásnou pannu medvědí ohavy zbavit. ..... Ale ženich nepřicházel, už se slunce přes poledne převalilo, a ženicha nikde. V tom zahučí tichá, krásná hudba, ale zdaleka, jako by pod zemí vyhrávala, avšak co chvíli hlasitěji, krásněji zněla a blíže se nesla. Za chvíli zaduněla zem pod dupotem koňských kopyt a z lesa vyjíždí dlouhá řada pozlacených kočárů, v slunci se třpytících. Jedou přímo do zámku a ve dvoře zastaví. Šest bujných koní hrabe zem před nejkrásnějším kočárem a z něho vyskočí mladý kníže, krásný jako růže, od zlata a drahého kamení se skvící jako před pokosením louka od květů. Za ním všecka družina z vozů vyskákala a v patách za ním do zámku kráčela. Oči všech utkvěly na nově přišlých hostech, hlavně ale na knížeti, jemuž rovného nebylo mezi přítomnými. Klaněli se mu, vítali ho, a on pěkně děkuje na všechny strany, k starému zemanu se ubírá a beze všech okolků prosí, zda by mu nejstarší dceru za ženu dát nechtěl.
„Ze srdce rád bych Vám ji dal, krásný kníže, ale přislíbil jsem ji jednomu medvědovi, kterého právě teď čekáme,“ omlouval se starý zeman.
„Ej, co je po medvědovi,“ usmál se kníže, „medvěd ať má medvědici a krásnou pannu dejte mladému šuhajovi, který ji bude umět milovat.“
Starý zeman se dal rád přemluvit a svolil, jestli i dceři by se to líbilo. Nebyla dcera proti tomu, neboť se jí věru mělo co líbit. A tak se stala z medvědí svatba knížecí!
Kníže dal hned z kočáru truhlu zlata složit, kterou starému zemanovi darem přivezl. Potom byly oddavky a hned po oddavkách hostina.
Hostina byla veselá! Krásná muzika hrála, panstvo zpívalo, veselilo se, jako by ani druhý den svítat nemělo.
Veselá to byla svatba, ale krátká. V několika hodinách kázal kníže zapřahat, se všemi se pěkně rozloučil, mladou svoji ženu k sobě do nejkrásnějšího kočáru vysadil a ven z brány k lesu hřměla celá řada kočárů, až jiskry od země lítaly. Starý zeman čekal se strachem medvěda, ale medvěd nepřišel. Zeman, maje peněz dost, začal staré živobytí: dával hostiny, hrál v kostky, lovil, jezdil a peníze vůčihledě mizely. Přátelé ho měli zase rádi, na rukou by ho byli nosili.
Darmo opatrná žena napomínala, zeman nedal pokoje, až byly peníze tytam; jako poprvé, tak ho přátelé zase opustili a zůstal s rodinou sám. Jedenkráte vzal zase pušku a podle zvyku šel do lesa; zvěře nebylo ani k spatření, vysoko v povětří jen jestřáb kroužil. I namířil naň zeman, střelil a jestřáb z výše dolů se řítí; avšak sotvaže jestřáb na zem dopadl, zahučelo to lesem, jako by jím vichřice lomcovala, a jako šum vichru zatočil se nad zemanovou hlavou obrovský orel.
„Jak ses mohl opovážit mého poddaného zastřelit?“ vzkřikl naň orel. „Za to Tě buď roztrhám, anebo mně svoji prostřední dceru dáš za ženu. Vyber si, co chceš!“
Nebylo z čeho vybrat, neboť orličí zobák nad ním sekal jako kovářské kleště a drápy jen tak tak že ho neuchvátily. Slíbil tedy prostřední dceru svoji orlovi za ženu.
„Za sedm týdnů si pro ni přijdu!“ zavýskl orel, a jako šum vichru vysoko do povětří zakrouživ, kdesi za horami zmizel. Smuten, zarmoucen vracel se zeman domů a veliké si dělal výčitky, že dceru takto zaprodal. Nu ale stalo se a už se odstát nemohlo. Rodina hned pozorovala, že se otci cosi nemilého přihodilo, ale jakkoli na něho otázkami dotíraly, přece jim to dlouho říci nechtěl, až mu konečně srdce přeteklo a všecko pověděl. Matka naříkala, ale prostřední dcera konejšila rodiče:
„Ach, rodiče moji, netrapte se pro to, vždyť já si ráda vezmu orla, krále ptáků, když je mně už tak souzeno; doufám, že mně i tam dobře bude.“
Když nebylo jinak, těšili se rodiče alespoň tím, že si dcera nezoufala; ale zármutku se přece jen zhostit nemohli. Za sedm týdnů měla být svatba, a starý zeman i žena dali, co měli nejlepšího ještě ve svém domě, aby vystrojili pořádné veselí. Také si myslel starý zeman, když orel přijde, tolik mužů střelnou zbraní ozbrojených že ho lehko sprovodí a nevěstu mu nedají. ..... Už nastal poslední den sedmého týdne, už všecko čekalo, mladí junáci měli pušky nabité, aby orla přivítali, nevěsta jakkoli statečná, přece smutná byla, ale orel nikde! ..... Když slunce na poledne ukazovalo, tu ozvala se kdesi zdaleka příjemná hudba, a čím blíž se nesla, tím krásněji a líbezněji zněla. Umlkli hosté, poslouchali, čekali; i zaduní zem pod koňskými kopyty a z lesa vyjíždí řada pozlacených kočárů, a co by pět napočítal, jsou na dvoře. První vůz byl nejkrásnější a v něm seděl mladý kníže, třpytící se od zlata a drahých kamenů jako nebe od hvězdiček.
Jak ve dvoře zastavili, sám první z vozu skočil a za ním vyskákala i všecka jeho družina. Jakkoli i ostatní draze pooblékáni byli, přece každý jen krásu a bohatý ústroj knížete obdivoval; kníže ale přímo k starému zemanu šel, poklonil se mu a beze všech příprav prosil, zda by mu prostřední dceru za ženu dal. „Moje největší štěstí by bylo, kdybych Vaši žádost vyplnit mohl a Vás, krásný kníže, synem nazývat, ale slíbil jsem žádanou dceru jednomu orlovi za ženu, a teď si má pro ni přijít.“
„Ej, nedělejte si z toho žádné starosti; orel ať si vezme orlici, šuhajovi dejte dívčici, který ji bude umět milovat,“ odpověděl kníže s úsměvem. Co měl zeman říci; svolil, jestliže to dceři proti mysli nebude. Jistě, že dceři krásný kníže milejší byl než orel, a byť i králem ptactva byl. Když měl svolení otce i dcery, poručil kníže složiti dvě truhly zlata a stříbra, co přinesl otci darem. Potom byly oddavky a hned i hostina. ..... Nikomu by se bylo nezdálo, že to tak dopadne; místo potyčky s divým orlem veselá zábava a ples. Nedlouho, co veselí trvalo, a již kázal mladý zeť zapřahat, a pěkně se všem do lásky poroučeje, mladou svou paní do kočáru k sobě vysadil a ven bránou letěli k lesu, husté mračno prachu za sebou nechávajíce. Dlouho se dívali hosté za odešlými a matka si trochu poplakala, ale co, vždyť se nedostala orlu, ale krásnému knížeti, a orel kdyby přišel, vyplatili by ho ..... avšak darmo orla čekali ..... nepřišel.
Zase byl zeman bohatý, zase měl dost přátel, a staré vášně s penězi se vrátily, ale vybere se i hluboká studně, rozkutálelo se i bohatství zemanovo, až na tolik, co dostačilo poskrovnu žít s ženou, dcerou a čeledí na starém zámku. Nechodil už za zvěří ani na ptáky s puškou, ale ryby lovit chodil; to byla nevinná zábava.
Jednoho dne, když mu přišla zase chuť vyjiti si na ryby, vzal udici a šel. Cestou přemýšlel všelijak o svém živobytí a myslel si, kdyby kdy zase k nějakému bohatství přijít měl, že by ho už nepromarnil. I šel hustým lesem, a když z něho vyšel ven, octnul se v dolině, k níž se vrchy a stráně ze všech stran povlovně dolů táhly; uprostřed bylo zelenavé jezero, u něhož zeman ještě nikdy nebyl. Když přišel k němu, hodil hned udici do vody, těše se, že bude hojný lov; a vskutku, sotva muškou navnaděná udice do vody se namočila, už přivábila lačnou rybku, která se po krátkém snažení mušku chytit sama zadrhla. ..... A po ní druhá, třetí a více jich. Zeman měl radost, že se mu lov daří; ale netrvala radost ta dlouho!
Náhle se jezero od samého spodku vzbouřilo a s hukotem vlny vysoko vyhazovalo; ve vlnách plácal se ohromný rybí ocas. Vlny hnaly se k břehu a z přívalu vyvalila se na břeh nevídaně veliká ryba. ..... V rozevřeném chřtánu mohl se vůz pohodlně obrátit.
„Jak ses mohl opovážit mé poddané hubit?“ zafrflala ryba, „za to Tě buď hned spolknu, anebo mně dáš svoji nejmladší dceru za ženu. Zvol si, co chceš!“
Těžká volba pro ubohého zemana, vidoucího před sebou široce otevřené rybí hrdlo! Nakolik mu strachem možno bylo s rozumem se poradit, nevědí jiné rady život si zachránit než dceru rybě slíbit. To i učinil.
„Za sedm týdnů si pro ni přijdu!“ zafrflala ryba, silným mlasknutím hubu zavřela a do vody se vrhla, až vysoko vlny na břeh se vyhodily. Potom rychle na dno se ponořila a do písku zaryla, až jezero se zkalilo.
Více ji zeman neviděl. Jako čistou vodu jezera, tak zakalila ohavná ryba i duši zemanovu. Smuten, rozteskněn šel domů; jediné měl ještě potěšení, nejmladší, nejmilejší dcerku, a tu měl tak zbůhdarma ztratit.
Přivlékl se domů jako noční mrak! Dcera, matka hned okolo něho, cože je smuten, co se mu stalo, ale on dlouho povědít nemohl, co ho tlačí, ale nakonec přece jen říci musel, nebylo nic platno.
„Už jsem dvě dcery jakoby ztratil,“ pravil s pláčem, „protože pánbůhví kde jsou a co se s nimi stalo, když o nich ještě žádné zprávy nemám. Nu ale přece alespoň to vím, že jsem je lidem do rukou odevzdal, ale Tebe, dítě moje, jsem slíbil, neboť jsem slíbit musel, ohavné rybě za ženu! Ach já nešťastný otec!“ a plakal jako dítě a matka ještě více naříkala. Také dcera byla zarmoucena; sestry její se alespoň za pěkné muže vdaly, ale ona za obludu jít měla. Bylo jí divně okolo srdce, když na to vzpomněla, a jediná její naděje byla ta, že snad ryba nepřijde, jako nepřišel ani medvěd, ani orel.
Pozval si zeman k určenému dnu zase staré svoje přátele, kteří se k pitce a hodům prošiti nedali a ze staré známosti zemanovi přislíbili, že dceru jeho chránit budou a rybu že zabijí. Když stanovený den svitl, sjížděli se hosté ze všech stran, mladí, staří, k obraně pěkné panny. Už bylo poledne, už bylo i po poledni, a ryba nikde! ..... Ale tu náhle zahučí pěkná hudba kdesi daleko, jako by pod zemí vyhrávala, a čím blíže se nesla, tím krásněji, hlasitěji zaznívala. Za chvíli zaduněla zem pod dupotem koňských kopyt a z lesa vyjížděla dlouhá řada pozlacených vozů a přímo k zámku. ..... Co by pět prstů napočítal, a byli ve dvoře. První vůz byl nejkrásnější a v něm seděl kníže sám, tak krásný a bohatě oblečený, že mu na světě roveň nebylo a nebude.
Skočiv z vozu, šel přímo k zemanovi a družina jeho za ním. Předstoupiv před něho, uklonil se a začal ho pěkně prosit, zda by mu nechtěl dát svoji nejmladší dceru.
„Ovšemže bych Vám ji, krásný kníže, rád dal a radoval se, že moje dcera šťastná bude, ale slíbil jsem ji jedné ohavné rybě, která si teď pro ni přijít má.“ pravil zeman.
„Ej, co nám po rybě, ryba ať má rybu a mně dejte krásnou svoji dceru, ať ji k srdci přitisknu a domů odvezu,“ odpověděl kníže, lahodně se usmívaje.
Svolil zeman, jestli i dcera svolí. Ale kdo by měl ochotněji svolit nežli ona! Dobrá to výměna, za rybu krásného šuhaje! Když i dcera svolila, kázal ženich složit pro otce dary; byly to tři truhly zlata a stříbra. Byly hned oddavky a po oddavkách hostina! ..... Svatba ta byla ze všech nejveselejší, hudba, co kníže si přivezl, hrála noty, jaké kdy svět vymyslel, že se i starým pánům žíly rozehrály, a jen tak tak, že si mezi chasou nezatančili! Ale když v nejlepším byli, poručil mladý zeť zapřahat a za chvíli se pěkně se všemi rozloučil, nevěstu k sobě na vůz si posadil a ven bránou letěly vozy s hrdými koňmi, že jen tak za nimi dunělo.
Ryba nepřišla.
I mysleli přátelé bohatého zase zemana, že bude s nimi hrát, lovit, zkrátka takový život vést, jako vždy dříve vedl, ale tenkráte dal se zeman na pokání; umínil si peníze šetřit, aby neupadl zase v chudobu. Stál věrně v slovu. Jediné, co ho i manželku jeho trápilo, bylo to, že nevěděli, kam přece děti jejich se poděly, a matka želela začasté, že osaměla jako ta lípa, když jí haluzky oseká.
I vyslyšel bůh přání její a obdařil ji na stará léta synkem; i děkovali za ten dar oba dva s nemenší radostí než za první své děti, a že ho rádi viděli, dali mu jméno Radovid. Rostl chlapec a stal se z něho krásný, hodný šuhajík. Otec vyučil ho, jak sám uměl, i ve zbroji ho cvičil, takže z něho vyrostl chlapík jaksepatří. Stal se jedinou radostí svých rodičů, a těšili se, že bude opatrovat jejich stáří.
Zeman zapověděl všem služebníkům přísně, aby se před synem ani nejmenší zmínka o dcerách nečinila, aby se mladý Radovid ani nedověděl, že sestry kdy měl. Ale mladý šuhaj viděl, že mají sourostenci jeho sestry, i ptal se, proč on je nemá. Ale rodiče mu to vymlouvali, že nemá každý bratr sestru, že on je také neměl, ale syn viděl, že jsou pohnuti a že matce slzy v očích hrají, a proto si to nedal vymluvit. Měl starou chůvu, která mu ale nic odepřít nemohla; k té obrátil se a tak dlouho se k ní lichotil a ji prosil, dokud mu všecko nevypověděla, jak se co stalo s jeho sestrami a že nikdo neví, kde jsou. ..... Ona i sestry jeho vychovala.
Kdyby dobrá stařenka byla tušila, co z toho pojde, byla by si raději jazyk na uzel zavázala. Sotvaže se pravdu mladý šuhaj dověděl, umínil si sestry vyhledat. Jak se rodiče ulekli, když jim úmysl svůj sdělil, nemožno vypovědět; otec prosil, přemlouval, matka plakala, ale vše darmo, úmysl jeho byl nezdolný, ani slzami matčinými, ani prosbami otcovými nedal se obměkčit.
„Já musím sestry svoje vidět,“ pravil, „a kdyby i na jiném světě byly. A kromě toho mně na škodu nebude ve světě štěstí zkusit. Ať bude jak bude; jen mně, otče, dobrého koně dejte a dobrou zbroj, která mě i do nebe i do pekla cestu prosekávat bude!“
Když to rodiče slyšeli, viděli, že není pomyšlení, aby se dal synek přemluviti, a tedy raději otec hleděl vším potřebným ho zaopatřiti. Dali mu tedy na cestu peníze, zbroj, dobrého koně i služebnictvo, aby se mu nic zlého nestalo. Když měl vše pohromadě, rozloučil se se starými rodiči i chůvou a na cestu do světa se vydal. Jeli přímo k lesu, odkud a kudy, jak mu otec řekl, knížata přijížděli i odjížděli. ..... I vedla je cesta dál a dále horami, dolinami, až se dostali do hustých lesů, tisíciletými stromy zarostlých. Strom vedle stromu, pod stromy husté roští; museli si každý krok cestu prosekávat. A nebyla by je ta cesta mrzela, kdyby potravy bývalo, ale tu už spotřebovali, a lidské obydlí ani k spatření. I pobízeli služebníci pána, aby ustal, a nechtěli dále, že v lese zahynou, ale on na ně nedbaje jen dále rubal a rubal. ..... I přišli po psotě, po bídě do hustého hlubokého lesa, a tu koně, jako by je k zemi přikoval, ani jen o krok dále jít nechtěli, když je ale nazpátek obrátili, vesele zaržáli.
Byla to hraniční čára, přes kterou nikdo přejít nemohl, jedině mladý synek zemanův Radovid. Když to zpozoroval, dal koně služebníkům a pravil jim:
„Není Vám souzeno tuto čáru překročit, přátelé moji; vraťte se domů k mým rodičům, pozdravujte je, a že se nevrátím nazpět, dokud sestry nenajdu. I mého koně s sebou vezměte, neboť mně ho není v těchto lesích třeba.“
Služebníci tedy vrátili se domů a on sám hustým lesem dále se prodíral, cestu si šavlí klestě. Už přešel dva vrchy a dvě doliny, už i třetí, když tu přišel k velké skále. Ve skále byla skulina a z té skuliny vycházely modravé obláčky dýmu. I skulina i dým padly mu ihned do oka. „Eh,“ myslí si, „a kdyby tam i nějaká ježibaba bydlela, přece jen půjdu dovnitř,“ a bez dlouhého rozmýšlení ke skále se bral, a když přišel až ke skulině, kudy vycházel dým, viděl, že je sice úzká, ale že se přece nějak prodere. I vlezl tedy do ní, ale čím dále šel, tím více se šířila, až mohl zcela volně jít, jenže bylo tma v ní jako v pytli. Kus dále viděl cosi se blýskat jako ohníček, a čím dále šel, tím bylo jasněji, a tu náhle octnul se ve veliké, jako jizba vytesané jeskyni; uprostřed oheň hořel a jeskyni osvětloval. U ohně seděla pěkná paní, hrající si s dvěma medvídčaty. Zhlédnuvši před sebou člověka, vyskočila a s podivením vykřikla:
„Ach, kde jsi se tu vzal, člověče boží? Vždyť tu nevidět ani ptáčka, ani motýlka, natož človíčka. Utíkej, jak můžeš, neboť až můj muž přijde, hned Tě roztrhá!“
„Nu, kde jsem se tu vzal,“ odpověděl Radovid, „jdu sestry hledat, které se za tři knížata provdaly,“ a začal paní vypravovat, co mu byla chůva povídala. Pěkná paní poznala ihned z jeho řeči, že to její bratr, neboť to byla zemanova nejstarší dcera. Přivítala ho s velikou radostí a hned se k němu posadila a musel jí o domovu vypravovat. Ale sotva začal rozradostněný bratr rozprávět, ozvalo se před jeskyní hněvivé mrmlání medvěda, a na prosbu sestřinu rychle skočil Radovid pod koryto, v koutě zastrčené. ..... Sotvaže se ukryl, už se medvěd do jeskyně vřítil, muž krásné jeho sestry, a ňuchaje po koutech zařval:
„Ženo, čichám člověčinu, sem s ní, ať ji roztrhám!“
„Ach, mužíčku můj drahý, kdepak by se tady člověk vzal, vždyť tu není ani ptáčka, ani motýlka, natož človíčka! Jen se upokoj,“ chlácholila ho žena. Ale medvěd nic nedbal a jen nepokojně po jeskyni běhal a řval, že se to až v třetí dolině ozývalo. „Když mi ho nechceš dát, tedy si ho sám najdu!“ a s těmi slovy hnal se ke korytu. Už ho převrátil, vtom udeřila dvanáctá hodina ..... jeskyně se zatřásla a v krásný, veliký zámek se proměnila, medvěd v krásného knížete a medvídčata v pěkné chlapce. S medvědí podobou přešla knížete i divost a namísto rozdrápání radostně švagra líbal a objímal, rád jsa, že ho neroztrhal. ..... Po srdečném uvítání dali se do hovoru; Radovid vypravoval o rodičích, kníže a kněžna o svém stavu.
„Viděl jsi, milý švagře, že jsem zakletý v medvěda, a stejně jsou i moji mladší bratři zakleti, prostřední v orla, nejmladší v rybu. Zakletí naše trvá dvanáct hodin a v tu dobu se my v ohavné netvory proměníme, po krajině touláme a divokostí svou lidi trápit musíme. Naše družina i všecko panstvo se promění v zvěř a zámky a vesnice se změní v pusté lesy a skály. Když určená hodina odbije, dostáváme svou lidskou podobu a kraje naše oživnou. A tak to je každý boží den! Že jsme kvůli naší sestře zakleti, vím, ale jak bys nás mohl osvobodit, nevím, i pochybuji, že by to možné bylo, neboť strašná jsou pouta našeho zakletí. Nu ale když sis tak umínil, zkus to: Jdi k mému mladšímu bratrovi, snad Ti ten bude moci něco poradit. Ode mě si vezmi aspoň tento chloupek z medvědí srsti, který Ti dobře pomůže. Když budeš v nebezpečí, jen ho pomni, a hned Ti šest medvědů přijde na pomoc.“
S radostí přijal Radovid chloupek a dobře si ho skryl; ke všemu chtěl se uvolit, jen o to prosil švagra, aby mu cestu k bratru ukázal, což on milerád slíbil. Když si to všecko pověděli, svého milého hosta štědře pohostili, zadupalo šest krásných koní pod okny.
„Už Tě kočár čeká,“ pravil švagr, „a koně znají cestu. Jdi sbohem, neboť se hodina mého zakletí přibližuje.“
Bolestně se rozloučili, neboť nevěděli, zda se zase kdy uvidí. Když se rozloučili, sedl Radovid do kočáru a koně jako na větru letěli s ním přes hory doly, až se jen tak za nimi prášilo. Právě dojeli na hranice panství švagrova, když osudná hodina minula; v tu chvíli octnul se Radovid na zemi, místo koní viděl šest myší utíkat zpátky k lesu a z kočáru stala se ořechová skořapina. Sám stál v pustém lese u potůčku jako prst. Za potůčkem viděl táhnout se do lesa cestu, pustil se po ní, ať už by ho kamkoli zavedla. Dlouho šel lesem, přes doliny, přes pláně a vrchy a všecku potravu, co s sebou měl, již spotřeboval, když tu přišel k jednomu tak vysokému dubu, že mu rovného neviděl. Do šířky i do výšky rozkládaly se jeho větve a mezi nimi nahoře stál dům. Jak to Radovid zhlédl, pomyslel si ihned, že to bude obydlí prostřední sestry. Dlouho čekal, jestli se ukáže, aby mu nahoru pomohla, ale nevyšla. I začal tedy volat, co hrdlo stačilo, a na dub bušit. Když tak chvíli volal a bušil, ukázala se nahoře pěkná ženská postava, ptajíc se:
„Kdo to volá a buší?“
„Já jsem to, já,“ volal Radovid, „Tvůj bratr, sestro moje drahá; pomoz mně nějak nahoru se dostat!“
„Můj bratr?“ divila se paní, „já jsem žádného bratra neznala. Ale ať jsi kdokoli, člověče boží, utíkej, jak můžeš, neboť až můj muž přijde, hned Tě roztrhá!“
„Roztrhá neroztrhá,“ odpověděl Radovid, „jen mně pomoz, abych se nahoru dostal, potom Ti budu vyprávět, kdo jsem a co chci!“ Dala se uprosit; spustivši dolů lano, pomohla Radovidu vysoukati se nahoru. Když byl nahoře, sedl s paní na hromadu mechu k mladému orličátku a začal sestře vypravovat, kdo je a co chce. Zaplakala sestra radostí a bratra objímala, ale také strach měla, aby orel, až přijde domů, bratra neroztrhal. ..... Sotvaže se poznali a uvítali, zahučelo to v povětří, jako by se bouřka valila, a to orel letěl.
„Jen se, bratříčku můj drahý, rychle skryj do tohoto mechu, snad Tě nějak uchráním!“ prosila ho sestra.
Jen co se skryl, už orel do hnízda se vřítil, vřeště:
„Zeno, čichám člověčinu, sem s ní, ať ji roztrhám!“
„Ach muži můj drahý,“ chlácholila žena, „kdepak by se tu vzala, vždyť tu ani ptáčka, ani motýlka nevidět, natož človíčka!“
„Když ho nechceš vydat, najdu si ho sám,“ zapištěl orel hněvivě a začal mech přehazovat ..... už zadrápl i do hromady, kde Radovid ukryt tiše seděl, když tu dvanáctá udeřila. V tom okamžení jako by země se zatřásla, domek na stromě proměnil se v nádherný zámek, orel v krásného knížete, orlíče v utěšeného chlapečka a všecko kolem dokola obživlo.
Rád byl kníže, že svého švagra neroztrhal a s ním se těšit mohl. Strojila se hned slavná hostina a Radovid musel vypravovat o rodičích, a proč přišel. „Moji staří rodiče se mají jako staří lidé; zdravé jsem je zanechal a s žalem je opustil; ale když jsem chtěl sestry i švagry poznat! Nu, nejstarší sestru už taky znám, i švagra, medvěda! ..... Švagr medvěd,“ pokračoval dále, „mně vyprávěl, jak jste zakleti, a já jsem si předsevzal Vás ze zakletí vysvobodit. Ptal jsem se švagra, jak by se to mohlo stát, ale on mi poradit nedovedl, jen mě k Tobě, drahý švagříčku, poslal, že mně snad Ty něco budeš moci povědět.“
„Ach, švagříčku můj drahý,“ odpověděl kníže, „darmo se namáháš, protože pochybuji, že bys nás mohl vysvobodit. Těžké je naše zakletí. V tom Ti ani já poradit neumím, ale když už sis tak umínil, jdi k mému nejmladšímu bratrovi, ten Ti určitě zjeví celé tajemství.“
„Půjdu, půjdu, jen mi cestu ukaž.“
„Na hranici svého panství Tě dám odvézt a potom jdi cestou, která se Ti ukáže. Když půjdeš tou cestou, přijdeš k jednomu jezeru; tam dej pozor, a kde se bude z vody kouřit, tam skoč do vody. ..... Vezmi si těchto několik orlích per, a když budeš v nebezpečí, jen je pomni a hned Ti šest orlů přijde na pomoc.“
Radovid švagrovi pěkně poděkoval, péra schoval a za chvíli zadupalo šest koní pod okny.
„Nu, švagříčku můj drahý,“ pravil kníže, „už se můj čas blíží; kočár je už pro Tebe připravený, jdi sbohem, aby Tě moje divokost nezastihla.“
Bolestně se rozloučil Radovid s milovanou sestrou a švagrem, kteří ho až k vozu doprovázeli. Jak sedl, dali se koně do letu, a jako tátoši letěli přes hory, doly. Když přijeli na hranice, minula určená hodina a Radovid jako poprvé viděl se na zemi sedět. Koně ve vrabce se proměnili a vůz v slepičí skořápku. Uviděv před sebou cestičku, vzpomněl na švagrova slova a chutě se po ní pustil. Ale dlouho šel a všecko snědl, co s sebou měl, než přišel do údolí k zelenavému jezeru. Snad na celé cestě byl v tom okamžení nejšťastnější, neboť sotva u jezera zastavil a po vodě se rozhlížel, viděl blízko břehu z lesknoucí se vody modrý obláček dýmu vyvěrat a sem tam se rozletovat. Ani si neoddechnuv, skočil do vody, právě tam, kde obláček vystupoval. Šťastně sletěl komínem dolů na ohniště, na něž právě sestra oheň klásti chtěla. Nevědouc, co se to děje, odskočila polekaná do jizby, bratr ale, skočiv z ohniště, běžel za ní volaje radostně:
„Neboj se, sestro moje drahá, neboj, vždyť jsem to já, Tvůj bratr, přišel jsem Tě navštívit!“
Přešel sestru strach, když viděla před sebou stát člověka a sestrou pojmenovali se slyšela, ačkoliv o bratru nevěděla. Proto pravila:
„Neklam mě sladkými řečmi, protože já jsem žádného bratra neznala, ale ať jsi kdokoli, člověče boží, pověz, kde jsi se tu vzal, co chceš!“
Tu Radovid všecko pěkně sestře vypověděl, kdo je a proč přišel, a teprve sestra okolo krku mu padla a k srdci ho přitiskla. Byla radost veliká obou, a ještě větší, když se i švagr, který už jako člověk domů chodíval, navrátil. Žena mu do třetí jizby v ústrety běžela, nevýslovnou radostí volajíc:
„Muži můj drahý, pojď, vidíš, bratr můj přišel, kterého jsem já ještě doma neznala.“
„Když je to Tvůj bratr, je můj milý švagr!“ vítal švagra kníže ryba a hned se ptal na rodiče.
„Staré rodiče jsem doma zdravé zanechal, ale věru nevím, jak se teď mají a jsou-li živí, neboť jsem už dávno z domu odešel. Chtěl jsem sestry i švagry hledat a teď jsem už všechny viděl. Ale ještě se Tě na něco otázat mám. Vyprávěl mně švagr medvěd i orel, že mně ty, milý švagříčku, určitě řekneš, jak bych Vás mohl ze zakletí vysvobodit. Prosím Tě tedy, vyprávěj mi, proč jste zakleti a jak bych Vás mohl vysvobodit, neboť se dotud domů nevrátím, dokud Vás nevysvobodím, i kdybych měl zahynout.“
„Těžkou, nebezpečnou práci jsi vzal na sebe a nevím, zda to dokážeš,“ pravil švagr ryba po dlouhém rozmýšlení, „ale když už sis to předsevzal, pokus se, možná se Ti to podaří. Poslyš: měli jsme jednu krásnou sestru, kterou jeden čarodějník chtěl za ženu mít. Protože ona se za něho provdat nechtěla a protože ani my jsme mu ji dát nechtěli, rozzlobil se neslýchané, sestru chytil, pryč odnesl a nás všechny tři zaklel, jak víš. V tomto svém zakletí se dotud trápit musíme, dokuď buď ona se za něho neprovdá, nebo nás někdo nevysvobodí. Čarodějník je, i s naší sestrou, v jedné jeskyni, do níž jen jeden zlatý klíč, co nedaleko ní na vysokém stromě zaháknutý visí, vchod otevřít může. Ale sejmutí toho klíče je s velkým nebezpečenstvím spojeno. Vchod do jeskyně vede dvanácti jizbami, v třinácté spí čarodějník na loži, vedle něho leží naše sestra v rakvi. Nad ním visí zlatá trubka, na kterou když zatroubíš, všechny nás vysvobodíš. Chceš-li nás vysvobodit, musíš to vykonat, ale musíš i mnoho podstoupit!“
„Trpět jsem se už na cestě naučil a nebezpečenství se nebojím. Poručeno pánubohu, přece jen půjdu! Jen mně ukažte cestu!“
„Nuž pánbůh Ti pomáhej! Jdi tedy, cestu Ti rád ukážu,“ řekl švagr. Ještě svého milého hosta pohostili, jak nejlépe dovedli, potom bolestně se rozloučili a Radovid šel dále cestou, kterou mu byl švagr ukázal.
Dlouho putoval a chodil po horách a vrchách, až se nakonec k velkému stromu dostal, na kterém visel zlatý klíč, zdaleka se blýskaje. Uviděv klíč, zaradoval se šuhaj, že je u cíle. Chvilku si oddechl a potom rychle na strom lézt počal. Šlo to, šlo, až vylezl několik sáhů vysoko, tu ale náhle přižene se šest divokých býků a mocnými čely začnou do stromu třískat, že se jako proutek sem tam klátil. Málo chybělo, že Radovid jako šiška dolů nesliti. Naštěstí mu přišel na mysl dar švagra medvěda; rychle vyndá chloupek, pomne ho, a v tom okamžení kde se vezme tu se vezme ..... šest obrovských medvědů a obořivše se na býky napadrť je roztrhali.
Vysvobozen z velkého toho nebezpečenství, škrábal se horko těžko výš a výše, až se k samému klíči dostal. Už ho chtěl sejmout, vtom přiletí hejno divokých hus a začnou milého šuhaje zobáky a křídly bít. Ten ale vzpomněl ihned na orlova péra, rychle je vyndá, pomne a v tom okamžení ..... kde se vezme tu se vezme ..... šest silných orlů přiletí a za chvíli je hejno divokých husí rozplašeno a roztrháno. Po přemožení této druhé překážky si Radovid klíč bez nesnází sňal a zpátky dolů slézal. Dobrý kus práce bylo vykonáno, klíč v jeho rukou, ale větší útrapy ho čekaly!
Jen co si trochu oddechl, šel ke skálám nedaleko stromu se vypínajícím. Dívá se na ně ze všech stran, ale nikde ani dírečky, neřku-li dveří! ..... Začal se už obávat, že i zlatým, těžko dobytým klíčem si nepomůže, když tu si vzpomněl, co mu byl švagr ryba řekl, aby se jen klíčem skály dotknul, kdekoliv se dotkne, že se mu otevře.
Vzav klíč, skály se dotknul; skála se otevřela dokořán a Radovid vešel do jizby ze samého ledu vytesané. Zima čišela ze stěn, až pálila, a nohy divže mu nepřimrzly. Ale on na to nic nedbal a rychle k druhým dveřím pospíchal. Jak do druhé jizby skočil, plamen ho ošlehl a jizba byla plná ohně. V třetí jizbě přivítalo ho sípění hadů, a bylo jich jako nudlí, jeden přes druhého se stáčejíce. Rychle přeběhl náš šuhaj po ohavách těch do čtvrté jizby, která ho přivítala plná hnusných netopýrů. I těmi se prodral, a přeběhnuv i všechny ostatní jizby, ošklivější a ošklivějšími netvory naplněné, doběhl konečně ke dveřím třinácté jizby. Zlehka otevřel, jako stín vešel a tiše za sebou zavřel. Vše našel tak, jak mu švagr pověděl.
Čarodějník strašné podoby ležel těžkým snem přikován na loži, vedle něho na zemi v železné rakvi krásná, ale bledá, vyschlá ženská postava; nad jeho ložem na stěně visela zlatá trubka. Radovid, všecek znaven, sedl do koutku, aby si oddechl. V jizbě bylo ticho, že by slyšet bylo mušku letět. ..... V tom udeřila dvanáctá. Čarodějník se probral a vleže zařval strašným hlasem:
„Vezmeš si mě, nebo ne?“ Z rakve ozval se smutný, slabý ženský hlas:
„Ne.“
„Tedy žij a hnij!“ vzkřikl čarodějník a po chvíli zase usnul. Po chvíli zdvihl se Radovid zpolehounka ze země a jako duch přistoupil k loži a po trubce sahal. Už ji měl v hrsti; vtom se čarodějník probudí a zhurta se na odvážlivce obořil. Ale svižnější šuhaj čile uskočil, a než ho čarodějník chytil, třikrát silně zatroubil.
Jako by sto hromů zahřmělo, takový hlas vyletěl ze zlaté trubky; skála otřásla se od samého kořene, ledem, ohněm a rozličnými netvory naplněné jizby v krásné světnice se proměnily, čarodějník se rozlil na kolomaz a z rakve krásná panna vystoupila. Jakkoli se v rakvi ležíc více mrtvému než živému tvoru podobala, vstala přece jako nejkrásnější růže, neboť zakletí předešlou její krásu nezmařilo, a zůstávala v něm navěky mladou. Slzíc děkovala svému vysvoboditeli.
Šuhaj byl také rád, že vysvobodil nejen své švagry, ale i krásnou pannu, která se mu nemálo zalíbila. „Ale pověz mně, prosím Tě, dobrý mládenče, kdo jsi a jak jsi se sem dostal?“ ptala se ho krásná panna. Tu jí začal Radovid všecko od začátku až do konce vyprávět, kdo je, kde všude chodil a kterak se do jeskyně dostal. Potěšila se ještě více krásná panna, vyrozuměvši, že jí Radovid i bratry ze zakletí, o němž ani nevěděla, vysvobodil a že jsou příbuzní. Znova Radovidu děkovala, a jak že se mu odmění.
„Já si nic jiného nežádám jen Tebe, krásná panno,“ odpověděl Radovid. Šuhaj se byl i panně zalíbil, a proto se mu ihned zaslíbila a slovo mu dala. Když si všecko vypověděli a spolu se potěšili, vydali se k nejmladšímu bratru, u něhož ho i starší dva bratři, vysvobození, s ženami a dětmi očekávali.
Radost byla veliká, když se všichni shledali, a větší ještě, když se všichni k starým rodičům vydali a naživu je zastihli. Už si rodiče žádného většího štěstí a radosti přát nemohli, jako ta byla, když se jim neočekávaně i dcery i syn vrátili, všichni šťastní. Nevýslovné té radosti květ byla svatba mladého Radovida s krásnou pannou. Hej byla to svatba! Co svět světem, takové nebylo a nebude!  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight