Tři sestry a Reinald

zobrazeno 25×

Vložil(a): jitkamety, 14. 3. 2016 11.34

Za starých časů žil jeden král uprostřed samých radovánek. Od rána do večera mu vyhrávala na zámku hudba a král se svými přáteli hodoval a hodoval. Nejkrásnější turnaje se konaly před zámkem, a když byl král nejveselejší, rozhazoval z okna zlaťáky a smál se, jak je na nádvoří sluhové sbírají. Ale takové hospodaření má svůj konec. Jednou přišel král do královské pokladny a kde nic, tu nic. V pokladně si mohly myši udělat bál. Nebyl v ní ani troníček, ani grešlička, natož zlaťák. Přátelé začali krále opouštět. Jeden po druhém se vytráceli od prázdného stolu. Král posmutněl. Bez přátel, jaký je život? Začal prodávat město za městem, vesnici za vesnicí, jen aby mohl platit hudbu, turnaje a radovánky. Ani kuchaře neměli. Královna musela sama vařit, a protože neměli peníze, vařila, co se jim urodilo na zahrádce. A tak měl král sedm dní v týdnu brambory.
Jednou v neděli se mu zachtělo masa. Vzal luk a šípy a že půjde do lesa a zastřelí nějakou zvěř. Do brašny si dal pár bramborů, aby neměl cestou hlad.
Les kolem zámku byl hluboký a tmavý, a kdo nemusel, raději do lesa nechodil. Říkalo se, že v něm bydlí zlí skřítkové a divoká zvěř. Kdopak by se chtěl dát divou zvěří roztrhat nebo očarovat lesními duchy?
Dlouho chodil král po lese a nepodařilo se mu nic ulovit. Unaven se posadil pod košatý strom, otevřel mošnu a dal se do jídla. V tom se za ním ozvalo zabručení. Vedle krále stanul na zadních tlapách obrovský huňatý medvěd a huboval lidským hlasem:
„Jak se opovažuješ, človíčku, posadit se pod můj zamilovaný strom? Nevíš, že na tom stromě mají hnízdo moje včely? Rozluč se se životem. Máš ho namále.“
Král zbledl a prosil:
„Nevěděl jsem , medvěde, že sedím pod Tvým stromem, byl bych si vybral jiný. Neubližuj mi. Kdybych věděl jak, odměnil bych se Ti. Jestli máš hlad, pojď a vezmi si se mnou.“
„Jen si své brambory nech,“ odpověděl medvěd, „když mi chceš něco dát, dej mi svou nejstarší dceru za ženu a přidám Ti ještě truhlu zlata.“
Co mohl král dělat? Slíbil.
„Za sedm dní si pro ni přijedu,“ zabručel medvěd a ztratil se v houštinách.
Král si ze slibu hlavu nedělal. Zamknu princeznu ve věži a zamknu i bránu a vytáhnu padací most, myslel si.
I kdyby medvěd vlezl na nádvoří, však se klíčovou dírkou neprotáhne. Jak si král usmyslel, tak udělal. Po šesti dnech odvedl princeznu do věže a dobře za ní zamkl.
Sedmého dne se ozvalo za ranního šera v lese troubení, práskání bičem a před zámek vyjel nádherný kočár. Padací most sám spadl, brána se sama otevřela, kočár vjel na nádvoří a z kočáru vystoupil krásný mladý princ. Sotva se dotkl dveří, dveře se před ním samy odemykaly a mohl jít, kam se mu zachtělo. Princ vyběhl po schodech do věže a zamčené dveře se rozskočily. Vzal princeznu za ruku, odvedl ji do kočáru a odjel. Než se král dostal k oknu, ujížděl kočár v dálce. Král viděl obláčky prachu a zaslechl hudbu a výskání, jako by se v lese slavila slavná svatba. Netušil nic dobrého, utíkal do věže, odemkl komoru a byla prázdná. Jenom na stole se třpytil stříbrný klíček. Král seběhl na nádvoří, ale brána byla zamčená, padací most vytažený. Zarmoucený se vracel zpátky do zámku, a jak jde přes nádvoří, stála tu truhla z ebenového dřeva se stříbrným zámkem. Král otevřel truhlu stříbrným klíčkem. Byla plná zlata.
V zámku truchlili pro ztracenou princeznu, ale král dlouho netruchlil. Měl zlato a brzy začal znovu život plný radovánek. Najal sluhy a hudebníky i kuchaře. Už nemusel jíst každý den brambory, teď bylo co vařit. Stoly se prohýbaly pod všelijakými dobrotami, víno teklo proudem. Přátelé jako by ucítili vůni pečeně, začali se ke králi sjíždět a začalo hodování bez ustání, dokud v truhle bylo zrnko zlata. Potom bylo po radovánkách. Král musel služebnictvo propustit a v kuchyni se otáčela zase královna s dcerami a vařily brambory, jednou ve slupce, jednou bez slupky.
Krále takové živobytí mrzelo. Zbyl mu ještě sokol, i vydal se se sokolem na lov. K lesu se neodvažoval. Bál se, aby se mu zase něco zlého nepřihodilo. Vypustil sokola a díval se za ním. Sokol vzlétl a zamířil tam, kam se králi nechtělo, k lesu. V té chvíli se objevil v povětří veliký orel, vrhl se za sokolem, sokol se obrátil a zpátky ke králi, ale doletěl k němu jen o chloupek dřív než orel. Orel zaťal drápy do sokola a naráz ho usmrtil. Potom se obrátil ke králi a zvolal:
„Jak sis mohl dovolit lovit v mém království? Za to Tě potrestám. Zaplatíš mi životem.“
Král se zděšeně díval na drápy obrovského orla a prosil:
„Ach, pusť mě, orle, nech mi život. Copak Ti nestačí, žes mi zahubil sokola? Nepochutnal by sis na mně.“
„Ne, ne, taková opovážlivost zasluhuje trest. Musím Tě zahubit, ať chceš nebo nechceš.“
Král padl na kolena a vzdychal:
„Smilování, smilování! Rád se, mocný orle, vykoupím. Nemám už skoro nic, ale co mohu, rád Ti dám.“
„Nemáš nic, a přece máš. Máš dvě dcery, dej mi starší princeznu za ženu a já Ti dám svobodu. Za sedm týdnů si pro ni přijedu a přidám Ti za ni dvě zlatá vejce.“
Postrašený král slíbil, co na něm orel chtěl, a se svěšenou hlavou se vracel domů. Nikomu neřekl ani slovo, bál se o tom někomu povědět. Když se blížil sedmý týden, vyprávěl sice každé ráno, že měl v noci zlé sny, aby si daly princezny pozor, ale princezny se smály a říkaly:
„Jen si, tatínku, nedělejte starosti, sny jsou jenom sny a nic víc.“
Nadešel sedmý týden. Starší princezna bělila prádlo na louce a zpívala si. Náhle vyjel z lesa průvod rytířů. Princezna měla na sobě jenom staré domácí šaty, proto se styděla a schovala se za šípkový keř. Rytíři zamířili na louku a brnění a přílby se jim leskly na slunci jako oheň. Ten vpředu, na bělouši, seskočil z koně, vyvedl princeznu z šípkového houští a řekl:
„Buď zdráva, orlova nevěsto!“
Posadil princeznu na koně a celý průvod se obrátil k lesu.
Když se princezna nevracela, sháněli se po ní v zámku, hledali ji na zahradě, ale nenašli. Místo ní nalezl král na louce dvě zlatá vejce. Každé vejce bylo velké jako truhla a král je nemohl ani odvalit. To bylo bohatství!
Teď začal zase starý život.
Okna zámku svítila dlouho do noci, kuchaři vařili a pekli, hosté se sjížděli, sklepy se naplnily vínem a král měl opět plno přátel. Čím větší slavnosti král pořádal, tím větší kusy zlata musel z vajec upilovávat, čím déle trvaly radovánky, tím víc se vejce zmenšovala. Už byla jako husí, už jako slepičí, už jako holubí a jednoho dne z nich nezbylo nic. Sloužící odešli k bohatším pánům, přátelé od prázdného stolu k plnému a hudebníci šli vyhrávat tomu, kdo jim zaplatí. Král byl chudý jako dřív.
V tichém zámku se mu nelíbilo. Z okna bylo vidět v dálce veliké jezero a král se rozhodl, že si naloví ryb. Do lesa nepůjdu, uvažoval, ale na jezeře, co se mi může na jezeře stát? U břehu jezera našel král člun, vsedl do něho a vyplul na jezero. Pod vodou se proháněly ryby modré, stříbrné i ryby rudé jak zlato. Budu mít bohatý lov, zaradoval se král a spustil do vody sítě. Pojednou se mu zdálo, že najel na mělčinu. Ale nebyla to mělčina, člun najel na hřbet obrovské ryby. Za chvilku se jezero rozvlnilo, kolem člunu se nadělaly vlny jako vozy, člun vyletěl do výšky a dosedl zase na hladinu. Z největší vlny se vynořila rybí hlava. Tlamu měla obrovskou, že by se do ní jistě vešla fůra sena i s koňmi. Otevřela tu strašnou tlamu dokořán a v tlamě bylo tma jako na cestě do pekla. Král se v člunu přikrčil a ryba spustila hromovým hlasem:
„Kdo se odvážil chytat mé poddané? Těš se, človíčku, spolknu Tě i s loďkou.“
„Zadrž, zadrž,“ křičel král strachy, „všechny ryby Ti vrátím, dám Ti i sítě, abys viděla, že už nikdy Tvé poddané chytat nebudu.“
„Nech si své sítě, nač by mi byly. Ale svou nejmladší dceru mi dej, je-li Ti život milý.“
Králi se třásla kolena a horlivě kýval hlavou.
„Za sedm měsíců si pro mi přijdu a přinesu Ti darem tři pytle perel.“
Po těchto slovech se ryba ponořila do jezera a hladina byla zas klidná a rovná jako stůl. Krále už přešla chuť na ryby, rychle vesloval ke břehu a spěchal domů. Já nešťastný, říkal si cestou, teď přijdu i o poslední dceru a nemohu dělat nic, abych ji zachránil.
V zámku o příhodě nikomu nepověděl a po čase na ni zapomněl. Ale když nadešel sedmý měsíc, přišlo mu setkání s rybou na mysl a den ode dne byl smutnější.
Koncem sedmého měsíce šla nejmladší princezna ke studni pro vodu. Už měla vodu naváženou a chtěla se vrátit, tu se přihnal skvělý průvod na koních a mladý princ v šatech samé diamanty a perly ji vysadil na koně, a než překvapená princezna mohla vykřiknout, byl celý průvod daleko, daleko od zámku. Dlouho princeznu hledali, volali a naříkali a jen král věděl, co a jak. Nikomu však nepověděl. Místo princezny našli u studny tři pytle perel a každá perla byla veliká jako největší zrnko hrachu. Královna nebyla k utišení. Ztratila poslední dítě. Vyplakala víc slz, než bylo perel ve třech pytlích.
Tentokrát král nevedl znovu veselý život. Za perly koupil zpátky všechno, co dříve prodával, a přestěhoval se do města na svůj starý královský zámek. Vládl moudře a mírně, ale na ztracené dcery nemohl zapomenout.
Po čase se králi a královně narodil synáček. Byl krásný a silný a dali mu jméno Reinald. Dlouho před synem skrývali, že má sestry. Matka se bála, že odejde sestry hledat do světa a že ztratí i synka.
Na zámku žil starý sluha, který rád vyprávěl, co znal i co neznal, a mladý princ rád starce poslouchal. Jednou večer vyprávěl princi příběh o třech sestrách a o ubohém králi a královně.
„Pověz mi, dědečku, kde je ten hluboký les a kde je ten zámek?“ vyptával se princ.
„Ten hluboký les a zámek je na půlnoční stranu a ty princezny jsou Vaše sestry, princi.“
Princ běžel k matce, řekl jí, co slyšel, a dověděl se celou pravdu. Hned druhého dne dal osedlat koně a vydal se k lesu.
„Nebojte se,“ loučil se s rodiči, „sestry vysvobodím a vrátím se s nimi.
Jel den a noc a za svítání přijel k lesnímu zámku, a když slunce začalo pálit, projížděl už hlubokým lesem. Jel dlouho a dostal žízeň. Sestoupil z koně, sklonil se nad potokem a napil se. Když zvedl hlavu, uviděl za houštinou vchod do jeskyně. Prošel houštinou a překvapeně se zastavil. Před jeskyní seděla krásná žena a hrála si s medvíďaty. Dováděla s nimi jako matka s dětmi. To je jistě má sestra, pomyslel si a řekl:
„Milá sestro, jsem Tvůj bratr Reinald a přišel jsem Tě navštívit.“
Princezna se na něho podívala, a poněvadž se podobal otci, ani na chvilku nezapochybovala, že je to její bratr. Ulekla se a odpověděla:
„Ach milý bratře, utíkej odtud, jak můžeš nejrychleji, je-li Ti život milý! Jestli se vrátí můj manžel medvěd domů a najde Tě, nebude mít s Tebou slitování.“
Reinald neztrácel odvahu:
„Nebojím se a nehnu se od Tebe, dokud nebudu vědět, jestli Ti nehrozí nebezpečí.“
Když princezna viděla, že bratr nepovolí, odvedla ho do jeskyně. V jeskyni byla tma. Vypadalo to v ní opravdu jako v medvědím doupěti. Na jedné straně ležela hromada uschlého listí, na kterém spal medvěd s mláďaty; na druhé straně stála nádherná postel s pokrývkami vyšívanými zlatem. Na ní spávala princezna.
„Schovej se pod postel a buď zticha,“ řekla princezna a podala mu tam jídlo.
Netrvalo dlouho, přišel medvěd domů a čenichal. Už už by býval strčil hlavu pod postel, kdyby ho princezna nezadržela:
„Upokoj se, upokoj se, kohopak hledáš? Tady nikdo není.“
„Našel jsem v lese koně a roztrhal jsem ho,“ bručel medvěd, „ke koni patří člověk. Čichám, čichám, že je tady,“ a chtěl zase pod postel. Princezna do medvěda strčila, až se svalil do svého kouta. Chvilku si lízal tlapu a pak usnul.
Každých sedm dní se medvěd proměňoval. Ztrácel svou huňatou kůži a stával se z něho krásný princ, z jeskyně nádherný zámek a zvířata v lese se proměňovala v jeho sluhy. O takovém dni si došel pro princeznu, dvorní dámy jí přišly naproti před zámek, hudba hrála a po veliké slávě usnula princezna ve skvostné komnatě. Ale když se probudila, ležela v tmavé medvědí jeskyni a z jejího manžela se stal bručivý medvěd. Jenom postel a všechno, čeho se dotkla, zůstalo jako dřív. Tak žila princezna šest dní a trápila se, ale sedmého dne se vždycky potěšila. A poněvadž nestárla, neboť se jí přičítal jenom jeden den v týdnu, smířila se se svým životem. Narodili se jí dva synové, ale i ti byli šest dnů v týdnu medvědy a jen sedmého dne dostávali lidskou podobu. Sedmého dne si princezna vždycky schovala do postele jídlo, sladké cukroví a ovoce a z toho žila celý týden a medvěd ji poslouchal a dělal, co chtěla.
Když se Reinald probudil, ležel v samém hedvábí. Sluhové se mu klaněli a nesli mu drahocenné šaty, neboť byl právě sedmý den. Sestra vstoupila do pokoje se dvěma krásnými princi a s hezkým mužem a všichni se těšili z jeho návštěvy. Po celý den bylo v zámku veselo a v radovánkách Reinald ani nepoznal, že se přiblížil večer. Princezna však nezapomněla. Sotva na nebi vyšly první hvězdy, řekla Reinaldovi:
„Milý bratře, teď se musíme rozloučit. Jakmile začne svítat, promění se můj manžel zase v medvěda, a jestli Tě zítra tady najde, bude to Tvůj konec.“
Princ přišel a dal Reinaldovi tři medvědí chlupy a poradil mu:
„Až budeš v nouzi, mni chloupky mezi prsty! Přijdu Ti na pomoc.“
Rozloučili se, Reinald usedl do kočáru, který táhlo šest vraníků, a vyjel. Jel a jel, lesem i loukami, po horách i po dolinách, dokud nezačalo svítat. Jakmile začalo nebe blednout, ocitl se Reinald náhle na zemi a koně i vůz zmizeli.
V ranních červáncích spatřil šest mravenců, kteří za sebou táhli ořechovou skořápku.
Reinald poznal, že je ještě v kouzelném lese, a vydal se hledat i druhou sestru. Tři dny bloudil v pustině. Čtvrtého dne uslyšel nad sebou šumot křídel velkého orla. Orel se snášel na hnízdo. Reinald se schoval v křoví a čekal, až orel odletí. Po sedmi hodinách orel pozvedl křídla a odlétl. Tu vystoupil Reinald z houštiny, postavil se pod strom a zavolal nahoru:
„Milá sestro, já jsem Reinald, Tvůj bratr, a přišel jsem Tě navštívit.“
Z výšky uslyšel hlas:
„Když jsi Reinald, můj milý bratr, kterého jsem ještě nikdy neviděla, pojď ke mně nahoru!“
Reinald se chtěl vyšplhat nahoru, kmen však byl příliš silný a hladký, třikrát se pokoušel, ale marně. Tu mu sestra shodila provazový žebřík a po něm vystoupil k orlímu hnízdu. Sestra seděla na trůně z růžového hedvábí a na klíně chovala orlí vejce a zahřívala je. Políbili se a měli velkou radost ze shledání. Po chvilce princezna řekla:
„Teď si, bratře, pospěš, aby ses dostal odtud. Jestli Tě uvidí orel, můj muž, bude s Tebou zle.“
Reinald řekl:
„Zůstanu u Tebe, dokud se Tvůj manžel nepromění.“
„Můj manžel se promění až za šest týdnů,“ odpověděla sestra, „jestli chceš tak dlouho čekat, schovej se do stromu. Strom je dutý a já Ti k němu budu každý den nosit jídlo.“
Reinald se schoval do stromu, princezna mu každý den nosila jídlo, a když orel odletěl, chodil k ní Reinald na návštěvu.
Po šesti týdnech se Reinald opět probudil v posteli jako u švagra medvěda. A všechno bylo ještě nádhernější než u první sestry. Po sedm dní žil u orlího prince v samých radovánkách. Sedmého večera se rozloučil a orel mu dal tři pera a poradil mu:
„Až budeš v nouzi, mni pera mezi prsty a já Ti přijdu na pomoc.“
Potom poslal sluhy, aby mu ukázali cestu. Ale jakmile začalo svítat, sluhové zmizeli a Reinald osaměl v hrozné pustině na skalnatém svahu hory.
Rozhlédl se okolo sebe. V dálce svítilo a třpytilo se v slunci veliké jezero. Vzpomněl si na třetí sestru. Jinde nebude než tam, pomyslel si. Sestoupil z hory, prodíral se mezi křovinami a přeskakoval kameny. Tři dny mu trvalo, než se dostal do údolí, a teprve čtvrtého dne stanul na břehu jezera. Zavolal, co měl sil:
„Milá sestro, jestli jsi nablízku, ozvi se mi! Já jsem Reinald, Tvůj bratr, a přišel jsem Tě navštívit.“
Ale nikdo neodpovídal, v jezeře bylo ticho, ani vlnka se nepohnula. Reinald rozdrobil do vln kousek chleba a řekl rybám:
„Milé ryby, jděte k mé sestře a řekněte jí, že je tu Reinald a že ji přišel navštívit.“
Ale pstruzi chňapali po chlebu a neposlouchali, co říká. Tu spatřil loďku, skočil do ní a chopil se vesel. Vesloval až doprostřed jezera. Tam z vody vyčníval křišťálový komín. Z komínu vystupovala příjemná vůně. Reinald si řekl: Tady dole jistě bydlí má sestra, a spustil se komínem dolů. Jak se princezna polekala, když uviděla v komíně lidské nohy a když před ni dopadl na dno jezera cizí muž!
„Neboj se, já jsem Tvůj bratr,“ řekl Reinald, „a chci Tě vysvobodit.“
Sestra ho uvítala:
„Slyšela jsem už o Tobě. Můj muž se dověděl, že mě chceš vyhledat. Naříkal, jestli prý bude v té době rybou, bude s Tebou zle, a nejen s Tebou, ale i se mnou, poněvadž rozmačká svým obrovským tělem celý křišťálový domeček a já zahynu ve vlnách.“
„Nemohla bys mě skrýt, než se kouzlo ztratí?“
„Jak bych Tě mohla ukrýt? Cožpak nevidíš, že křišťálové stěny jsou průhledné? Ryba Tě všude spatří.“
Přemýšleli, jak to zařídit, a sestře nakonec napadlo, aby Reinalda schovala do hromady dříví, které tam měla připravené k topení.
Brzy nato připlula ryba a obeplula několikrát křišťálový dům. Tak to dělávala každý den. Pod dřívím spatřila kousek Reinaldova kabátu. Rozzlobila se, zafuněla a mocně uhodila ocasem do vody. Kdyby byla viděla víc, jistě by byla rozmačkala domeček.
Konečně uplynulo sedm měsíců a s nimi i kouzlo. Reinald se probudil v zámku, který byl ještě nádhernější než zámek orlův a vypínal se na krásném ostrově. Teď žil Reinald po celý měsíc se sestrou a jejím mužem v radovánkách. Když se přiblížil konec měsíce, dal švagr Reinaldovi tři šupiny a řekl:
„Jdi, Reinalde, a hledej zámek se železnými vraty. Medvěd, orel a já jsme bratři a v zámku se železnými vraty spí zakleta naše sestra. Rozbij černou tabuli u jejího lůžka a zbavíš nás všechny prokletí. Budeš-li v nouzi, mni šupiny a já Ti příjdu na pomoc.“
Reinald se rozloučil a putoval po sedm dní divokými lesy a pustinou a po sedm nocí spal pod širým nebem. Po sedmi dnech stanul před zámkem s velkými železnými vraty. Černý býk s ohnivýma očima hlídal zámeckou bránu. Reinald vytasil meč a rozmáchl se po býkovi. Ale býk byl z ocele a meč se roztříštil, jako by byl ze skla. Reinald chtěl býka probodnout kopím, ale kopí se zlomilo jako stéblo slámy. Býk nabral Reinalda na rohy a vyhodil ho do vzduchu, takže zůstal viset ve větvích. Tu si Reinald v nouzi vzpomněl na tři medvědí chlupy a zamnul je mezi prsty.
V okamžiku přiběhl medvěd, dal se s býkem do boje a roztrhal ho. Ale z mrtvého býka vyletěla divoká kachny a rychle zamířila k jezeru. Reinald zamnul v prstech tři orlí pera a už zašuměla ve vzduchu mohutná křídla a orel se pustil za ptákem a usmrtil ho. Kachně se podařilo v poslední chvíli pustit do vody zlaté vejce. Tehdy zamnul Reinald mezi prsty tři rybí šupiny a připlula obrovská ryba, uchopila vejce a vypadl klíček. Byl to klíček od železné brány. Jak se Reinald dotkl klíčem zámecké brány, rozskočila se před ním. Kamkoli vkročil, odsouvaly se mu závory samy z dveří. Prošel sedmi nádhernými komnatami, v kterých všechno zářilo a jiskřilo, a v poslední komnatě našel spící dívku. Dívka byla tak krásná, že byl Reinald její krásou oslepen. Spala tvrdě, jako by byla mrtvá. Reinald uhodil do černé tabule, která stála vedle postele. Tabule se rozpadla na tisíc kousků a dívka otevřela oči. Kouzlo ztratilo svou moc.
Reinald vyvedl pannu před zámek. Ze tří stran přijížděli jeho švagrové se ženami a dětmi a všichni byli vysvobozeni ze zakletí. Vydali se ke starému králi a královně a byl jich dlouhý a radostný průvod. Reinald se oženil s krásnou pannou. Takovou svatbu svět neviděl. Každý si mohl poručit, co nejraději jí a pije, stačilo jenom zatáhnout za zvonec. A pohádky je konec.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight