Tři selští synci

zobrazeno 57×

Vložil(a): jitkamety, 8. 5. 2016 10.14

Byl jeden velký sedlák a ten měl tři syny: Honzu, Jakuba a Frantíka.
Jednou tatínek povídá:
„Tak co děti? Kam letos nasejeme hrách? povídá:
„No, kam bychom ho naseli tatínku? povídal Honza. „Nasejeme ho k lesu, tam je pěkné pole.“
Tak hrášek zaseli a on tam rostl a rostl. Když jednou obědvali, Honza povídá:
„Tatínku, jdu se podívat, jak ten hrách vypadá.“
Šel k lesu a celý ustrnul! Milý hrách byl slehlý, zválený a oškubaný. Honza se vrátí domů a povídá:
„Tati, ten hrách vypadá ..... . hrůza se podívat! Musíme tam chodit hlídat, kdo to dělá!“
„Tak dobře Honzo,“ povídá sedlák. „A hned dneska běž na pole hlídat Ty, jsi nejstarší.
Honzíček si vzal hůl, sebral se a šel. Sedl si na kraj lesa, poslouchal, ale nikde nic. Na věži odbilo 10 hodin, pak jedenáct, půl dvanácté a v tom se na pole sneslo nějaké zvíře jako černý mrak, řetězy na něm svítily a řinčely. Sedlo do hrachu, válelo se v něm, lezlo sem a tam a plnou tlamou trhalo a chlemstalo hrách. Honza zůstal jako omámený a strachy nevěděl kudy kam. Nechal hůl holí, sebral se a marš pryč!
Celý vylekaný přiběhl domů, ani nešel do světnice, ale hned si lehl do konírny a nevystrčil hlavu ven. Ráno ho tam našel sedlák a ptal se:
„Tak co je Honzo? Jaks hlídal hrách?“
„Tatínku,“ povídá Honza „tam mne už živou mocí nikdo v noci nedostane! To je nějaké hrozné zvíře, co to dělá!“
„Dobře Janíčku,“ povídal prostřední syn. „Když se bojíš, půjdu já dneska večer hlídat.“
Jakub si uřízl pořádný klacek, sebral se a šel na hrachové pole. Lehl si na kraj lesa, aby všechno pěkně viděl a strážil. Odbilo deset, tlouklo jedenáct a pak na věži odbila dvanáctá hodina. V tu chvíli se zase sneslo to zvíře jako černý mrak. Řetězy na něm zářily a řinčely, lehlo si do hrachoviště a trhalo a žralo, chlemstalo a bralo všecko okolo sebe. Milý Jakub nevěděl strach co má dělat. Pustil klacek z ruky, obrátil se k domovu a byl ten tam. Doběhl domů, celý se třásl a honem do své postele, aby nikdo neviděl, co vlastně dělal a jak utekl. Ale ráno za ním přišel tatínek a vyptával se povídá:
„Tak co Jakube? Cos tam chytil?“
„Ani se mne na to tati neptej. Na to pole už jaktěživ nevkročím.“
„Když ne, tak ne. Nutit Tě nebudu. No a dnes půjde nejmladší. Půjde Franta.“
„Když to Frantík slyšel, povídal si: Počkejte, já Vám všem vypálím rybník! Já jsem nejmladší, ale bát se nebudu! Já to zvíře skolím, uvidíte!
Na večer si všechno nachystal, vzal si také flintu do ruky, vyzkoušel ji a povídá:
„Vždyť ona nestřílí!“ A prásk s ní do křoví, co s ní ..... .
Ulomil si tlustou hůl a pomalu se vydal na pole. Došel k lesu, potichounku se kradl k lesu blíž a blíž až vlezl přímo do hrachu a tam zůstal ležet a ani nedýchal.
No odbilo deset, nikdo nepřicházel. Odbilo jedenáct a zase nic. Franta si povídal: Safra, že oni se oba dostrašili pro nic za nic a nikdo nepřijde! No ale dám si ještě pozor. Odbilo půl dvanácté a pořád nic ..... . V tom tluče tři čtvrtě na dvanáct a zvíře se snese jako černý mrak. Na sobě zlaté řetězy a z tlamy šlehá oheň. Byl to velikánský drak! Frantík uchopil v ruce svou hůl silněji a povídá si: Jen počkej až si sedneš!
Drak padl do hrachového pole a začal opět hrách rvát a trhat. Jak to Frantík viděl, napřáhl hůl a bác! Kus řetězu odletělo, drak se zvedl a hnal se pryč. Milý Francek za ním. Drak běžel k lesu a než tam Franta doběhl skočil do křoví a nebylo po něm ani památky. Co teď? Frantík natrhal haluzky a napíchal je okolo toho místa, aby měl ráno znamení, kde se zvíře ztratilo.
Když došel domů, tatínek a oba starší bratři seděli za stolem a čekali na něho. Frantík povídá:
„Tati, už je mám! Podívejte se, jaký kus řetězu nesu, je to ryzí zlato.“
„Kdes to vzal?“ Ptal se sedlák.
„No přece, jak jsem ho přetáhl holí, ten kus řetězu jsem mu urazil. Teď musíme svolat všechny sousedy, sebrat celou vesnici a půjdeme tam. Uděláme okov, vezmeme lano a pustíte mne dolů do té studny v křoví, kam se drak schoval. Tam já ho dostanu.“
Poslechli ho, obešli všechny sousedy a vydali se k lesu. Jak došli na to místo, postavili dřevěné lešení a na ně dali okov. Frantík si do něho sedl a přikázal povídá:
„Teď dobře poslouchejte, co Vám řeknu a dávejte pozor. Spustíte mne dolů, ale jak zatahám za lano, ihned mne vytáhnete zase nahoru. To je znamení, že je se mnou zle.“
Spouštěli ho dolů, jak se spolu domluvili, až se Frantík dostal na samé dno. Rozhlédl se a viděl před sebou dlouhou chodbu. V té byl na prst černý prach, samé pavučiny a pavouci. Frantík si povídá: Kam teď? Všude je tma?
Lezl pomalu dál až najednou nahmatal nějaké dveře. Zaklepal a za nimi se ozvalo povídá:
„Herajn!“
„Tady jsou nějací němci?“ divil se Frantík. „No to nevadí ..... “
Vstoupil dovnitř a tam seděla za stolem sličná princezna, krásná jako obrázek a povídá mu povídá:
„Človíčku, kde se tady berete? Kdyby Vás tu zastihl náš pán, bylo by v tu ránu po Vás.“
„Já se Vašeho pána nebojím.“ povídá hrdě Franta. „Tak co? Kde je?“
„Když si troufáte, tak běžte dál.“ povídá krásná princezna a ukázala mu ručkou. Franta se sebral a dal se, kam mu ukázala. Přišel k druhým dveřím, zaklepal a za nimi se ozvalo povídá:
„Dále!“
Tak vstoupil do světnice a tam našel ještě hezčí a sličnější princeznu. Jako by ji vymalovali. I ona se k němu obrátila a ptala se povídá:
„Človíčku, jakpak jste se sem dostal? Kdyby Vás tu uviděl náš pán, udělá s Vámi rychlý konec Honem pryč. Pryč!“
„Ani mne nenapadne, kdepak!“ povídal Franta „Já se Vašeho pána nebojím. Chci ho hned vidět a chci s ním promluvit. Kde je?“
Ona nic neřekla a jen mu ukázala na třetí dveře. Franta šel a zase zaklepal. Ozval se hlásek povídá:
„Prosím, jen dále.“
Otevřel dveře a tam uviděl překrásnou princeznu. že nevěděl, jestli se mu to jen nezdá. Seděla celá vyděšená za stolkem a povídala mu povídá:
„Prosím Vás, co sem chodíte? Kdyby přišel náš pán, tak z Vás nic nezbude. Honem se odtud ztraťte pryč!“
„Nebojte se mne. Nic Vám neudělám.“ povídá Franta „Já jsem Vás přišel osvobodit. Ale napřed musím dostat Vašeho pána a skolit. Kde je?“
Ona se na něj podívala a řekla:
„Milý človíčku, Vy jste na něho moc slabý. Vy s tím nic nespravíte. Ale jestli to chcete mermomocí vědět, on se dnes v noci někde toulal a vrátil se celý potlučený a unavený a teď spí pod růžovým keřem.“
„Tak ?“ povídá Francek. „Pod kterým růžovým keřem?“
„Támhle pod tím.“ ukázala mu.
„Pusťte mne za ním a já se do něho pustím.“
„To nemůžete, to by s Vámi špatně dopadlo. Ale tady máte ode mne prstýnek, dejte si ho na prst a zatočte s ním.“
On s ním jednou zatočil a princezna mu řekla:
„A teď pojďte za mnou. Tady u dveří visí šavle, vidíte? Vezměte ji do ruky, jestli s ní pohnete.“
Ale milý Frantík byl na šavli slabý, sotva ji zvedl. Zkusil s ní zamávat a šermovat, ale kdepak. Princezna se na to dívala a poručila mu:
„Otočte prstýnkem ještě jednou a ještě jednou.“
Zatočil prstýnkem už třikrát a ona mu řekla:
„A teď vezměte šavli znovu, jestli to už půjde.“
Frantík chytil šavli znovu a točil s ní jako s pírkem na všechny strany.
„Tak a teď se připravte.“ řekla princezna. „Teď můžete na něho jít. Ale ještě Vám musím něco říct. Náš pán, to je drak a má devět hlav. Když mu jednu utnete, naroste mu druhá, třetí a z každé se valí smůla a syčí síra. Jestli se vzdáte, bude s Vámi Františku konec.“
Ale Frantík se postavil a odpověděl:
„Krásná slečno, nebojte se! Já draka zabiju a vysvobodím Vás!“
Sebral se a potichu našlapoval ..... cap, cap, cap, cap až najednou stál pod růžovým keřem, kde spal drak. Napřáhl se a škráb ..... už se jedna hlava válela v trávě, ale hned vyskočila druhá a sršela z ní krev a smůla a šlehal z ní oheň. Škráb ..... třetí hlava! Sek ..... čtvrtá hlava, škráb ..... pátá hlava, škráb, sek, škráb ..... šestá, sedmá, osmá hlava odletěly a naposled dopadla na zem i ta devátá.
Drak ležel natažený na zemi a dodělával:
„Hé, hé, ééé.“
Milý Frantík si oddech, meč zabodl do země a šel pro tu první princeznu, co mu za dveřmi řekla herajn. Když jí pověděl, že její pán je mrtvý, nestačila mu radostí poděkovat. Byla to německá princezna a žila tam v zakletí už moc set let.
Pak se sebral a vydal se k té druhé co mu za dveřmi řekla dále. Také ji vyvedl z jejího vězení a nakonec se vydal pro tu nejkrásnější, co mu řekla za dveřmi pěkným hláskem Prosím, jen dále.
Když je měl všechny tři po hromadě, povídá jim:
„Milé princezničky, už jsem Vás vysvobodil! A teď, kde tu máte nějaké motyky a rýče? Musíme ho zakopat.“
Tak donesli motyky a rýče, vykopali důl, draka do něj zatáhli, zalili jej vápnem, zaházeli hlínou a nakonec to všechno pořádně ušlapali. Drak byl pohřbený a měli od něho pokoj. Když to bylo, Frantík povídal:
„Milé princezničky, co teď s Vámi? Tady zůstat nemůžete. půjdeme nahoru na svět, kde jste kdysi žily.“
Zavedl je k té jámě, kudy sestoupil dolů, naložil do okovů kamení a hlínu, zatahal za provaz, jak se nahoře domluvili a oni začali vytahovat okov nahoru. Ale najednou prásk! Okov sletěl zpátky dolů a kamení a hlína se rozletěli na všechny strany. Frantík povídal:
„Vidíte, jakby to dopadlo, kdybych tam dal některou z Vás? Ještě, že jsem byl tak opatrný. Ale teď už se bát nemusíte.“
Nejdřív dal do okovů nejstarší princeznu, rozloučili se a ..... nashledanou. Zatahal za provaz a už se vezla nahoru na zem. Jakmile ji Honza s Jakubem uviděli, zrovna se o ni poprali, jen pohlavky lítaly, jak byla hezká a krásná ..... . Pěkné šaty, šněrovací střevíce, samé zlato a stříbro.
Oba ji chtěli mít! Až Honza povídá:
„Jaké hádky, já jsem nejstarší, já se budu ženit nejdřív! To je má nevěsta a nikomu ji nenechám.“
Hned si ji posadil na vůz a ujížděl s ní k domu. A tam zrovna uchystali hostinu. Jedlo se a pilo, protože viděli co má zlata a stříbra. Když je tak bohatá, tak nemuseli šetřit.
Zatím Francek zase dole zatahal za provaz a posadil do okovů druhou princeznu. Když ji vytáhli nahoru, Kuba viděl, jak je krásná a sličná, zaradoval se a volal:
„A toto je zase má nevěsta! Už máme panny oba dva!“
Na nic nečekal, naložil ji na vůz a ujížděl s ní ke statku, jen se za ním prášilo. A hodovali a jedli a pili dál. Sešlo se tam půl dědiny. Jeden donesl prase, jiný slepice, jeden kačeny a další bečku piva. Kuchařky vařily a pekly, muzikanti hráli na harmoniku a housle, muzika vyhrávala a všichni jedli, pili a tancovali. Na nic se neohlíželi, vždyť viděli, jak jsou ty nevěsty bohaté. A ty dvě krásné a sličné princezny seděly za stolem, každá vedle svého ženich. A na milého Frantíka všichni zapomněli!
Ti dva tam zatím zůstali dole, tahali za provaz, ale okov se ani nehnul. Už snědli a vypili všechno, co tam kde našli a už tam neměli ani suchou kůrku. Princezna si navázala všechny své drahokamy a šperky do uzlíčku a povídá:
„Já Ti poradím. Támhle je stáj a v ní stojí koně, jaké kdo chce. Běž tam, ale slova nesmíš promluvit! Vybereš tam toho nejškaredějšího koníčka, starého, chlupatého, utahaného, toho okšíruješ a dovedeš sem. Ale ještě jednou Ti povídám Františku, ani slovo nesmíš promluvit!“
Francek jí slíbil, že nepromluví, ať se děje co se děje. Všecko provedl, jak mu princezna radila, vyvedl koně na nádvoří, dali na něj všechny své věci, Frantík se vyšvihl nahoru a princeznu posadil k sobě. Ona zavolala:
„Hop koníčku přes horičku, vyskoč s námi navrch! Hop, koníčku přes horičku, vyskoč s námi na vrch“!
Kůň zařechtal: Hé hé Hé, zahrabal kopitama a vznesl se jako pták ven.
Když z něho slezli na zem a vzali své věci, princezna řekla:
„Hop koníčku, přes horičku skoč dolů!“
Kůň se vzepjal, zařechtal třikrát Hé, Hé, Hé a skočil dolů. Jáma se za ním zavřela a bylo po všem. Jak to bylo, Frantík a jeho princezna sebrali všechny rance, co do nich navázali zlato, stříbro, šperky a drahokamy a vydali se k tatínkovi do statku, co se Frantík narodil. Když tam přišli, všichni se podivovali, jakou si Frantík vede krásnou slečnu ..... ještě krásnější než ty dvě první.
Jak byl doma i Francek, uspořádali novou a ještě větší hostinu. Hned se hodovalo, jedlo a pilo, buchty měli jako vrata a koláče jako dveře. Kuchaři vařili a pekli, víno teklo potokem, cukroví a cukrlat tam bylo, nač si jen kdo vzpomněl. Muzika hrála, všichni tančili, zpívali a výskali a mně tam také pozvali. Já jsem přišel, pogratuloval jsem jim všechno pěkného popřál a dobrého také. No a oni ne nutili, abych stále jedl a když přišlo na večer, musel jsem jít domů poklidit naše kravičky a prasátka. Tak jsem se sebral, vyšel do zahrady a jak jsem tam šlápl, byla tam papírová zem a já se propadl až sem .....  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight