Tři ptáčkové

zobrazeno 34×

Vložil(a): jitkamety, 23. 2. 2016 14.58

Před tisíci lety byla země rozdrobena na malá království a královstvíčka a jedno z nich se rozkládalo také na Köterbergu. Zdejší král velmi miloval lov, a když jednoho dne vyrazil za svou oblíbenou zábavou, pásly v hoře krávy tři dívky. Když ta nejstarší z nich uviděla krále s jeho lidmi, zahalekala na ty ostatní a ukázala při tom na krále:
„Hejááá, hejááá! Kdybych tohoto dostala, na jiného bych už do smrti ani nepomyslela! Hejááá, hejááá!“
Tu se v odpověď rozlehlo halekání té prostředí, která stála na druhém konci hory a ukazovala na muže, který šel po králově pravici:
„Hejááá, hejááá! Kdybych tohoto dostala, na jiného bych už do smrti ani nepomyslela! Hejááá, hejááá!“
A nakonec se z jiného konce hory přidala i ta nejmladší a ukazovala při tom na toho, co šel na levici:
„Hejááá, hejááá! Kdybych tohoto dostala, na jiného bych už do smrti ani nepomyslela! Hejááá, hejááá!“
Ten na pravici a na levici to byli královi ministři.
Král to vše slyšel, a když se vrátil z lovu na zámek, nechal si ty tři dívky zavolat, aby se jich zeptal, co včera na sebe v horách halekaly. Ale ony mlčely jako zařezané. Tak se král zeptal té nejstarší, jestli by ho nechtěla za muže; ta řekla ano. Takže nakonec z toho byla opravdu svatba a ty její dvě sestry vdaly za ministry, však to byly všechny krasavice, až se jednomu tajil dech, zvláště královna, ta měla vlasy jako len. Jen jedno jim pánbů nedopřál, na dítě čekaly marně.
Jednoho dne musel král na čas odcestovat, a tak královniným sestrám poručil, aby jí byly k ruce, neboť byla konečně v požehnaném stavu. Když přišel její čas, přivedla na svět krásného chlapečka, který měl mateřské znamínko ve tvaru rudé hvězdičky. To bylo těm sestrám, jako by jim vrazili nůž do srdce, a tak se umluvily, že hošíka hodí do vody. A když to udělaly a hodily dítě v košíku do řeky Vezery, tu pojednou z hlubiny vyletěl překrásný ptáček a smutně zazpíval:
„Zabily synka, zabily, do vody černé hodily! Zlomily květ, zlomily, duše černé ztratily!“
Jen to sestry uslyšely, sedl na ně takový strach, že odtamtud utíkaly, jako by jim šlo o život. Když se král vrátil domů, řekly mu, že královna porodila psa, a on si jen povzdechnul:
„Byla to vůle Boží.“ Ale na břehu Vezery tenkrát žil jeden rybář se svou ženou a ta ještě živého hošíka z vody vylovil, a protože žádné své děti neměli, nechali si ho.
Uplynul právě rok a den a král opět odcestoval a královna porodila krásného hošíka. Ale falešné sestry dítě sebraly a utíkali s ním k řece. A když hošíka hodily do vln Vezery, z hlubiny opět vyletěl nádherný ptáček a smutně zazpíval:
„Zabily synka, zabily, do vody černé hodily! Zlomily květ, zlomily, duše černé ztratily!“ Králi, když se vrátil domů, zase napovídaly, že královna porodila psa, a on odvětil:
„Byla to vůle Boží.“ Ten rybář vylovil i tento rok z vody chlapce a nechal si ho.
Jednoho dne král opět odcestoval a královna mezitím porodila krásné děvčátko. I to skončilo přičiněním falešných sester ve vlnách Vezery a i jemu půvabný ptáček smutně zazpíval:
„Zabily dcerku, zabily, do vody černé hodily! Zlomily květ, zlomily, duše černé ztratily!“ Když se král vrátil domů a hlásili mu, že královna porodila tentokrát kočku, velmi se rozhněval a nechal královnu uvrhnout do žaláře, kde pak seděla dlouhá léta.
Královské děti mezitím vyrostly a jednoho dne chtěl jít ten nejstarší s jinými chlapci na ryby. Ale ti ho mezi sebou nechtěli a posměšně na něj volali:
„Pakuj se pryč, ty nalezenče!“ Z toho byl hoch celý bezradný a smutný a ptal se rybáře, zda je pravda, že je nalezenec. A otec mu vyprávěl, jak to bylo, že byl jednou na rybách a vylovil ho z vody. Tu se hoch rozhodl, že se vydá do světa a bude hledat otce. Rybář ho sice úpěnlivě prosil, aby od toho upustil, ale chlapec nebyl k udržení, takže ho nakonec nechal jít.
Hoch putoval několik dní, až dorazil k široké řece. Na břehu stála stařenka a chytala ryby. „Dobrý den, matičko,“ řekl hoch:
„Tady se ale nastojíš, než chytíš nějakou rybu.“
„Zrovna tak Ty se nachodíš, než najdeš svého otce.“ odvětila stařenka:
„A jak chceš přejít tu vodu?“
„To ví jen Bůh.“ povzdychl si hoch. Tu ho vzala žena na záda a na druhý břeh přenesla. Tady hledal dlouho, ale otce nalézt nemohl.

Uplynul rok a hoch se nevracel, tak se rozhodl na cestu vydat i jeho bratr, aby našel nejen otce ale i staršího bratra. Dorazil k řece a vedlo se mu jako bratrovi, stařenka ho přenesla na druhý břeh, kde pak hledal a hledal.
Doma zůstala jen dcerka a té se za bratry stýskalo, takže nakonec rybáře uprosila, aby ji také pustil do světa. Přišla k řece a řekla stařence:
„Dobrý den, matičko. Pánbů Ti pomoz k dobrému úlovku!“ Když to stařenka slyšela, zaradovala se a přenesla ji na druhou stranu. Tam ji dala proutek a řekla:
„Dál jdi touhle cestou, dceruško, když půjdeš kolem velkého černého psa, nevšímej si ho a jdi beze strachu dál, až přijdeš k zámku. Vejdi dovnitř, bude otevřeno, ale tenhle prut nech ležet na prahu. Projdi zámkem a vyjdi na jeho druhé straně, kde najdeš pod obrovským stromem starou studnu. Na stromě visí ptačí klec, ve které sedí ptáček, tu sundej a ze studny naber do láhve vodu. Pak se s těmi věcmi tou samou cestou vydej zpět. Na prahu zvedni prut a až půjdeš zase kolem toho černého psa, tak ho tím prutem pořádně přetáhni po tlamě. Ale dej pozor, ať ho trefíš!. Potom přijď zpátky sem.“
Dívka našla vše, jak jí stařenka řekla. Na zpáteční cestě našla i oba bratry, kteří zatím prohledali půlku světa a byli z toho celí uondaní. Společně šli až na místo, kde ležel na cestě obrovský černý pes. Dívka ho prutem přetáhla přes tlamu a najednou před ní stál krásný princ a šel dál s nimi až řece. Stařenka na ně už čekala a velmi se radovala, že jsou zase všichni zpět. Nejdřív je přenesla zpět na druhý břeh a pak šla svou cestou, neboť teď byla konečně od přenášení lidí vysvobozena.
To bylo radosti v rybářově chalupě, že se zase všichni našli! Klec s tím nádherným ptáčkem pověsili na zeď a povídali a povídali, co kdo ve světě zažil.
Druhého dne vzal ten mladší syn luk a šípy a vydal se do lesa na lov. Když byl celý utrmácený, vytáhnul z kapsy svoji flétnu a zapískal si veselou písničku. Toho času byl na lovu i král a uslyšel to. Tak šel k chlapci a když viděl, že je také na lovu, ptal se ho, kdo mu to dovolil. „Nikdo.“
„Kdo jsi?“ ptal se král přísně. „Jsem syn starého rybáře.“ odvětil jinoch. „Ten nemá děti.“ divil se král, ale hoch se nedal:
„Když nevěříš, tak pojď se mnou.“ To král udělal a rybář mu vyprávěl, jak ke svým dětem přišel, a jen domluvil, dal se do zpěvu ten ptáček v kleci na stěně:
„Zabily děti, zabily, do vody černé hodily! Zlomily květ, zlomily, duše černé ztratily! Trápily matičku, trápily, šidily tatíčka, šidily, sestry nevěrné to byly!“
To byl úlek, to bylo překvapení! Král vzal ptáčka, rybáře a ty tři děti s sebou na zámek a poručil rychle otevřít vězení a přivést jeho ženu zpět. Královna byla ale nemocná a celá zubožená. Tu ji dala dcera napít vody ze studny a byla rázem zase zdravá a svěží. Ty falešné sestry nakonec upálili a královská dcera si vzala za muže toho prince, kterého vysvobodila.
A pak spolu žili šťastně až do konce svých dní.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight