Synáček z hrášku

zobrazeno 50×

Vložil(a): jitkamety, 9. 6. 2016 16.45

Žili na světě otec a matka, měli dva syny a třetí byla dcera, dcera Palagia. Ti synové byli tak pracovití chlapci, že chodili podělkovat ještě do druhého carství, když si už doma udělali všecku práci.
Jednou odešli na celé tři dny a řekli otci:
„Když se nevrátíme za tři dny, ať nám Palagia přinese jídlo, ale aby věděla, kde jsme, tak my, až půjdeme, budeme cestou trousit slámu.“
Nu dobrá, tak oni odešli. Jdou, jdou, trousí slámu a říkají si:
„Nu, naše Palagia půjde a uvidí cestu.“
Kdesi tam nedaleko žil drak, s jazykem železným, strašným, takový strašný, a pořád chytal mladé ženy i dívky a zavlékal je do svého dvorce, vystavěného ze samých lidských kostí, odkud se již nikdo nevracel.
Ten drak tajně poslouchal, jak bratři říkali, proč trousí slámu po cestě. Šel a posbíral všecku slámu, roztrousil ji po cestě k svému dvorci a čekal na Palagiu. myslel si, jak půjde k bratřím, že zajde po slámě až k němu. Tak se i stalo.
Minul den, bratři nikde, minul druhý, třetí, a ti nikde.
Rodiče připravili jídlo, poslali pro dceru a řekli jí:
„Dcerko, jdi rychle k bratrům s tímhle jídlem tou cestou, po které natrousili slámu.“
Palagia odešla. A byla velice krásná, všichni chlapci za ní běhali, ba i pán nedával rodičům ani jí pokoje a pořád říkal:
„Pojď ke mně, bude Ti tam velice dobře,“ ale ona nechtěla.
Jde, jde a tu vidí ten drakův dvorec z kostí. Jak ho uviděla, rychle běží zpátky, běží, běží, ale slyší, že něco tak temně hučí, hučí, ohlédla se a on to drak. Chytil ji, odnesl ji do dvorce a povídá:
„Já už dávno po Tobě pasu, ale teprve teď jsem Tě chytil. Teď už budeš žít se mnou jako žena.“
Ona se dala do pláče, ale co to pomůže? Jako mrtvému kadidlo.
Její bratři si našli dobrou práci u jednoho pána. Pilně u něho pracovali, ale čtvrtého dne jim už došel chleba, i opustili práci, šli domů a zlobili se na Palagiu i rodiče, že jim neposlali jídlo.
Přišli domů a v chalupě strhli pro ten chléb takový povyk a křik na rodiče, až strach, a chudáci rodiče stáli s otevřenou pusou, protože sami nevěděli, co se to stalo. Poslali Palagiu k synům a ti ji ani nespatřili.
I řekli synům:
„My jsme ji k Vám vypravili s chlebem ještě včera.“
Všichni jako by rozum ztratili, stojí bílí, bílí jako křída. Možná že by byli dlouho tak stáli, ale starší syn povídá:
„Půjdu hledat Palagiu.“
Jak řekl, tak i udělal. Odešel. Jde, jde tou cestou, po které bylo natroušeno slámy, ale nevšiml si, že to není ta cesta, kterou šli oni. I došel k tomu paláci z kostí a tu potká Palagiu.
Ta mu vypravuje:
„Tak a tak, já ubohá jsem se dostala do neštěstí, utíkej, bratře, rychle, sice Tě drak sní.“
Ale bratr povídá:
„Když už utíkat, tak utečme spolu.“
Ale sestra řekla:
„Ne bratře, on mě ucítí a dožene, ale Ty utíkej!“
Sotva to dořekla, tak něco zadunělo, ale tak silně, až je to ohlušilo ..... dívají se, a on to drak.
Palagia mu povídá:
„To můj bratr přišel k nám!“
„Dobrá,“ povídá drak, „veď ho ke mně, bude mým hostem.“
Když přišli do domu, drak povídá:
„Ženo, dej nám na pochutnání železné boby.“
Žena je přinesla. Jak drak začal jíst, tak mu z huby jiskry lítaly, ale bratr, ubožák, vzal si jedno zrnko, a div si zuby nevylámal. Tak vyndal ten bob z úst.
Drak to zpozoroval a pustil se do ubohého chlapce:
„Proč,“ křičel, „nejíš a vyhazuješ to? Či nechceš jíst, protože je to moje?“
Drak křičel, křičel a potom povídá:
„Pojďme, podíváme se na mé bohatství.“
Bratr šel, ale drak ho tam za dvorem pověsil na vrata. Vrátil se a povídá:
„Ženo, já Tvého bratra oběsil, protože nechtěl jíst boby.“
A tu ubohou slzy polily. Ale co? Poplakala si a přestala.
Šla druhý den na procházku na cestu, a tu jde druhý bratr, hledá ji.
Ale ani ten, chudák, nesnědl bob a už visel vedla bratra.
Rodiče syny čekali den, čekali druhý. Čekali šest dní, a synové nikde.
Jednou před svítáním šla matka pro vodu a vidí, že se po cestě koulí hrášek; zdvihla ho, podívala se na něj a snědla ho.
Asi za dva nebo tři týdny se jí narodil chlapeček, takový krásný, krásný i tak veliký, veliký. Sotva se narodil, hned křičel:
„Mámo, dej jíst.“
A hlas měl takový silný, silný, takže se všichni polekali a sami nevěděli, co je to za div.
Chlapec rostl ne den po dni, ale hodinu po hodině a za měsíc vyrostl tak veliký, že otec nad tím žasl a z údivu nevycházel. Přemýšleli, přemýšleli, jak mu říkat ..... jaké mu dát jméno. Dali mu jméno Hrášek.
A ten Hrášek povídá otci:
„Na, táto, špendlík a jdi s ním ke kováři, ať z něho vyková palici sedmipudovou.“
Otec si v duchu myslel:
„Vida, jak je hloupý, ze špendlíku, co si jím páni připichují kvítky nebo stužky, chce udělat sedmipudovou palici.“
Kovář koval, koval, stěží vykoval. Otec byl rád, měl z toho strach! Přijel domů a shodil synovi z vozu tu palici.
Hrášek ji vzal jednou rukou, a jak ji vyhodil do výšky, tak se ztratila v oblacích. Když ji vyhodil, šel snídat.
Posnídal, pohovořil s rodiči a povídá:
„Nu, táto, pojďme na pohnojené pole, palice se hned vrátí.“
Otec se třásl, ale šel.
Přišli na pohnojené pole a syn povídá:
„Podívej se, táto, tamhle se něco černá na nebi, to letí moje palice.“
Otec se ani nestačil podívat, a palice už tak hučela kolem nich, Hrášek nastavil koleno, palice udeřila do kolena, přerazila se napolovic a Hrášek povídá:
„A co, táto, podívej se, jakou palici jsi mi dal udělat, jistě ne z toho špendlíku, který jsem Ti dal.“
Otec se tak polekal, že až zuby drkotal a ukousl si kousek jazyka, ale když se trochu sebral, hned odjel do města, koupil v krámě sedm pudů anglického železa a kovář z toho železa ukoval novou palici. Otec vzal tu palici a přivezl ji synovi. Ten ji znovu zkusil, jako tu první, ale palice byla tak pevná, že se jen trochu ohnula.
Hrášek se rozveselil, vzal palici, mávl jí, až to zahučelo, a povídá:
„No, táto, já teď půjdu hledat sestru.“ Nu a otec si myslí:
„Bůh Ti pomáhej!“
Hrášek se dlouho nerozmýšlel, vzal svou palici a šel rovnou k drakovi. Drak ucítil velikou sílu, vykročil k němu a setkal se s ním na cestě.
Dívali se jeden na druhého a mlčeli, jako by se byli jeden druhého zalekli. A nedaleko nich stojí Palagia. Hrášek se na ni podíval a domyslel si, že je to jeho sestra, ale nic neřekl. Dlouho-li tak stáli nebo nedlouho, a drak povídá Hráškoví:
„Pojďme, bratře, pojíme trochu bobů.“
Přišli a posadili se na železné stolice. Jak si Hrášek sedl, tak se stolice rozsypala. Drak se až podivil a dal mu jinou stolici, také železnou, ale pevnější. Hrášek si sedl, ale stolice se přece trochu ohnula. I začali jíst železné boby: jedli, jedli, dokud všecko nesnědli.
Drak až zčervenal, tak mu bylo špatně, že se našel člověk, který je dokonce silnější než on. Kroutil se, kroutil a řekl Hráškoví:
„Pojďme, bratře, podíváme se na mé bohatství.“
„Dobrá!“
Šli. Přišli do stodoly na kamenný mlat, z té stodoly bylo vidět vrata a na vratech visí dva lidé už mrtví. Hrášek se ptá:
„A kdo to je?“
„To jsou,“ povídá drak, „bratři mé ženy.“ Hráškem to až otřáslo, i pomyslel si:
„Tu máš, zpozdil jsem se,“ ale hned vzkřikl: , Ach, ty draku ničemná, ty jeden, tak Tys mé bratry oběsil!“ I popadl ho za prsa a udeřil jím o zem, až draka po pás vrazil do toho mlatu. Potom chytil svou palici, udeřil ho do kořene nosu, až mu krev vytryskla, a když mu dal ještě jednu, tak ten drak zdechl. Když toho draka zabil, zašel Hrášek k sestře a povídá:
„Já jsem Tvůj bratr a Tys moje sestra. Toho draka jsem už zabil.“ Ale sestra mu nevěřila a řekla:
„Jakýpak Ty jsi můj bratr! Já víc bratrů nemám. Mám jen ty, co visí na vratech,“ a dala se do pláče.
Hrášek si vzpomněl na bratry; šel, sundal je z vrat, zabil vola, stáhl z něho kůži, vlezl do ní a ležel tam. Přiletěli černí havrani, začali klovat tu kůži a on zpod kůže chňap! a chytil havrana.
Ten, chudák, prosí:
„Pusť mě. Co chceš, udělám, jen mě pusť.“
„Tak mi přines živou vodu!“ povídá Hrášek.
A když mu havran dal slovo, pustil ho.
Hrášek se ještě ani nestačil pořádně ohlédnout, a havran už přinesl v zobáku živou vodu. Hrášek vzal tu vodu, pokropil bratřím oči, oni obživli a ptali se:
„Co jsi Ty zač, komu máme poděkovat?“
A Hrášek na to:
„Já jsem Váš bratr a vašich díků nepotřebuji.“
Ti mu nevěřili a mysleli si:
„Jaký nám je on bratr? Odkud se vzal?“
Ale přece poděkovali a hned vzali nohy na ramena. Sebrali Palagiu a utekli domů.
Přiběhli a povídají otci, co se jim přihodilo a že se ten člověk hlásí jako jejich bratr. Rodiče všechno vyslechli, poděkovali bohu a vypravovali, že se jim opravdu narodil jakýsi synek náramně divný. A kde je teď ..... ?
Hrášek zašel do drakovy stáje, vybral si dobrého koně a dva chrty, co pořád lovili, a odjel do světa. A kde je teď, kdo to ví? Možná, že i nyní někde jezdí.
A ti rodiče s dětmi žijí postaru. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight