Švec Matěj

zobrazeno 26×

Vložil(a): dáša, 11. 3. 2016 18.28

Kterak z domu před čertem utekl, jak se pak všechno k dobrému obrátilo, když za jeden spravený střevíc dostal plnou zástěru zlaťáků

Po staletí už stojí nad soutokem řeky Otavy a Vltavy hrad Zvíkov, kdysi sídlo českých králů. Za třicetileté války se tu usadili císařští vojáci, aby se hrad nedostal do rukou nepřátelům, a potom také hlídali plavbu po Vltavě. Protože neměli mezi sebou žádného ševce, sehnali v jedné vsi starého Matěje, aby jim ševcoval. Matěj byl starý mládenec a rád se nastěhoval do domku u Železné brány. Měl tam malou světničku a díla bylo habaděj. Vojáci roztrhali bot víc než všichni páni oficíři s hejtmanem, ale li si zase dávali šít většinou boty nové. 
„Dobře, že zde páni vojančí,“ říkával Matěj. „Kdyby nevojančili, dřel bych ve vsi bídu. A takhle si alespoň nějaký ten zlaťáček uložím na horší časy. Kdy chci, zajdu do hospody a všechno si zaplatím jako pán.“ 
Ale moc často do hospody nechodil, raději měl zlaťáky v hrnku než hrdlem prolité. 
V hospodě se mu smávali, že má každý vydělaný peníz natřený ševcovským popem, aby se mu někam nezaběhl. Rádi však chodili s dílem až k němu na hrad, protože dělal své řemeslo poctivě. 
Jednou se sousedé v hospodě smluvili, že něco Matějovi provedou. Dlouho nevěděli jak na to, nakonec se přihlásil ke slovu mistr kominík. 
„Já bych něco věděl, ale nesměli byste to na mne Matějovi povědět. Chodívám na hrad vymetat vojenským pánům komíny a vždycky se zastavím u našeho Matěje. Má tam velkou pec jako statného valacha, zrovna do půlky světnice. Dávno jsem mu chtěl postavit novou, ale on tvrdí, že mu ta stará stačí. Když do ní tajně vlezu z kuchyňky, pěkně ho mohu vyděsit.“
„Poslouchej, kominíku, a jestlipak taky víš, kde má Matěj ty svoje zlaťáčky?“ vyptávali se sousedé. 
„I co bych nevěděl,“ vychloubal se kominík. „Švec toho ve světničce moc nemá, abych je nenašel.“
„Jen dej pozor, aby Tě pak nevzal potěhem!“ varoval kominíka hospodský, který nerad viděl mezi sousedy různice. 
Kominík se smál a notně si přihýbal z korbele, který mu sousedé poručili na posilněnou. Sotva dopil, měl se k odchodu. Nemohl se už dočkat. „Však uvidíte, sousedé, jak Matěje vystraším. Jistě si o tom bude celé okolí povídat.“ 
Potom vykročil do noci. Když přišel k hradní bráně, řekl strážnému, že pro něho poslal sám hejtman, a stráž ho pustila. Kominík zašel za vojáky do strážnice na kus řeči a bylo dost pozdě, když se vydal k ševci. 
V domku se ještě svítilo, protože Matěj pilně pracoval. Ani neslyšel, že někdo vešel do síňky. Zatímco pilně přitloukal floky, kominík vlezl dvířky do pece a tam se uložil. 
„Ještě chvilku počkám, až bude půlnoc, pak Matěje vystraším,“ řekl si. 
Pec byla teplá. Kominík si svlékl kabát. Opatrně si ho položil pod hlavu a za chvilku usnul. 
Švec Matěj si při práci pískal vždycky nějakou písničku, aby mu nebylo smutno. Bylo před posvícením a měl ještě opravit dva páry bot. 
„Kdyby nebylo toho posvícení, nechal bych si práci na zítra. Ráno ale páni přijdou a budou chtít boty, musím je tedy spravil,“ bručel si Matěj. „Měl bych si také upéci husu, když je zítra svatého Václava, ať mám kus pořádného masa.“ Už si dělal laskominy, jak tu husu koupí a zařeže, kolik z ní bude krve a kolik bude mít sádla, až ji pěkně dozlatova upeče ve staré peci. 
Bylo kolem půlnoci, když se kominík najednou probudil. Zmožen dobrým pitím ani nevěděl, kde je. Honem chtěl vstát, ale nemohl. Tu ho posedla taková hrůza, že se dal do křiku a za každou cenu se dobýval ven. Vtom se ozvala hromová rána, pec se rozletěla na kusy a kominík vpadl do světnice. Jak ho švec uviděl, dal se do křiku a vyrazil ze dveří. 
„Čert! Čert! Spaste duši, lidičky! Čert vyskočil z pece.“ 
Švec běžel jako střelený, prolétl bránou kolem stráží a rovnou dolů k řece. Strážný za ním volal, ale on ho v tom strachu ani neslyšel. Když doběhl až dolů na louku, padl jako podťatý a dál nemohl. 
Měsíc té noci svítil jako mazanec, řeka měla stříbrný opar. V trávě byla rosa a všude to vonělo podzimem. Matěj se brzy v mokré trávě vzpamatoval a mrzelo ho, že se na toho čerta lépe nepodíval. Jak tam tak seděl uprostřed louky a uvažoval, co dělat, uslyšel najednou líbeznou hudbu. 
Ze Zvíkova vyšel pestrý průvod panstva, před nimi hudci a pážata, za nimi trubači. Všichni šli tichounce, jen muzikanti vyhrávali neznámou píseň. Matějovi se to nějak nezdálo. 
„To jsem asi blázen, nebo už dobře neslyším. Tolik muzikantů by muselo udělat pořádnou muziku. Ani se mi věřit nechce, že by všichni hráli,“ uvažoval nahlas. „To je zrovna nebeská muzika, tohle panstvo se vznáší jako andělé. Ale o takovém nebi farář v kostele nikdy nemluvil. Škoda, že ti páni nepotřebují ševce, hned bych se jim nabídl do služby.“ 
Panstvo zatím sešlo až dolů na louku a nedaleko Matěje se dalo do tance. Švec se na ně díval a mohl si oči vykoukat, tolik krásy v životě snad neviděl. Páni měli aksamitové kabátce podšité kožešinou a paní dlouhé šaty s vlečkou. Každá nesla sukni vysoko, aby ji v trávě neurousala. Jedna měla na hlavě zlatou čelenku, jiná průsvitný závoj. Taneční páry chodily proti sobě sem a tam, točily se kolem dokola jako někde na zámku. 
Matěji se ten tanec i muzika moc líbily. Potichoučku si přitom pobrukoval a ani se nepohnul, aby ty pány nepoplašil. Vtom se jedné krásné paní zvrtla v trávě nožka, zlomila si podpatek. Všechno panstvo se kolem shluklo a bylo po tanci. 
„Teď je, Matěji, Tvá chvíle! Snad Ti hlavu neutrhnou, když jim řekneš, že jsi švec.“ 
Honem se pozvedl z trávy, došel k paní a uctivě se před ní uklonil. 
„Já bych ten střevíc spravil. Jsem švec Matěj a tuhle na hradě spravuju pánům vojákům všelijaké obutí. Snad si i s vaším střevíčkem poradím.“ 
Krásná paní se na něho mile usmála a podala mu zlatý střevíček. 
„Věřím ti, Matěji, že jsi poctivý mistr. Ukaž tedy, co dovedeš!“ 
A než se nadál, stál před ním ševcovský verpánek s třínožkou. Ale na divení neměl moc času, dal se raději do díla. Panstvo se dívalo, jak mu jde práce pěkně od ruky, a muzikanti pořád tiše vyhrávali. Matěj viděl, že ten střevíček je celý zlatý a ještě k tomu vykládaný drahokamy. Ale ani jeden si neuštípl, protože byl poctivec. Když podpatek pořádně přitloukl ke střevíčku, šátkem ho pěkně očistil, potom si před paní klekl do trávy a zlatý střevíček jí opatrně obul. 
..Tak a dílo je hotovo. Ten bude držet nejméně sto let!“ zasmál se spokojeně Matěj a paní mu za něj pěkně poděkovala. 
„Dobře jsi práci odvedl. Opravdu musí vydržet nejméně sto let. Za ten čas se tu vždycky v noci před svatým Václavem scházíme a musíme za trest tančit, že jsme se kdysi o Štědrém dnu na Zvíkově veselili a tak propadli peklu. To Tě ale mrzet nemusí, za Tvou pomoc Ti dobře zaplatím. Teď nastav, Matěji, svou koženou zástěru!“ 
Milý švec se nezmohl ani na slovo, ale krásnou paní rád poslechl. Sotva nastavil zástěru, ze všech stran mu do ní pršely samé zlaťáky. Každý z těch pánů a paní mu jich hodil plnou hrst. Potom se s Matějem rozloučili a dali se zase do tance. Měsíc pořád svítil a řeka se pěnila, zatímco na louce pokračoval panský tanec. Potom se páni pěkně za sebou seřadili, za nimi paní a pážata, nakonec muzikanti. Průvod se pomalu vydal na zpáteční cestu k hradu. Švec Matěj chtěl běžet za nimi, ale nemohl se z místa hnout, nohy mu jakoby zdřevěněly. Najednou se od Černé věže valil dolů veliký ohnivý sud, panstvo do něj všechno vešlo a zjevení zmizelo. ..Matěji! Jsi blázen nebo nejsi?“ ale když se podíval do zástěry, viděl, že ji má plnou zlaťáků a byl by nejraději tancoval. „Ať už to bylo, jak chtělo, tolik krásných pánů a paní v životě už vidět nebudu.“ 
Potom se švec sebral a pomalu se loudal na Zvíkov. Domů se mu moc nechtělo, protože nevěděl, co tam bude. Tiše proklouzl bránou, aby strážného nevzbudil, a došel až k domku. Chvíli okouněl kolem dveří. Nevěděl, jestli má jít dovnitř, nebo počkat venku do rána. V tom nočním tichu se mu najednou zdálo, že odněkud slyší někoho hlasitě oddechovat. 
„Já už slyším asi i trávu růst,“ povzdechl si, nedalo mu to ale, a potichu otevřel dveře do síňky. 
Odtamtud se ozývalo chrápání, jako kdyby někdo pilou řezal. Měsíc za ním nakoukl dovnitř a jak se trochu rozsvětlilo, uviděl Matěj u dveří ležet kominíka. Zatřepal s ním prudce a křikl mu do ucha: „Vstávej, Kubo, do roboty! Už je čas.“ 
Kominík vyskočil, jako když do něho střelí. Vtom poznal ševce, padl na kolena a začal ho prosit, jak uměl nejlépe. 
„Matějíčku! Matěji! Odpusť mi to! Já Tě chtěl jen pořádně vystrašit, ale přišla na mne dřímota. Pec byla ještě horká, a já se probudil, nevěděl kudy kam. Musel jsem ji rozbořit, jinak bych se tam zadusil.“
„Prachsecmazec, Kubo! Já Ti naložím potěhem, že ani domů nedojdeš!“ dopálil se švec, ale pro plnou zástěru zlaťáků si nemohl pro potěh doskočit. Kominík zatím sliboval ševci hory doly, jen aby se už na něho nezlobil. 
„Já Ti všechnu škodu zaplatím, Matějíčku! I novou pec Ti postavím.“
„To se ví, že zaplatíš a uděláš, cos pokazil!“ křičel švec. „A máš už nejvyšší čas, abys s prací začal. Ráno půjdu koupit husu a chci si ji upéci ještě na posvícení.“ 
Kolem nich bylo plno vojáků a všichni poslouchali, jak Matěj hubuje kominíka. 
A Kubovi nezbylo nic jiného než se do té pece pustit. Zatímco se mořil s vynášením cihel, Matěj ve světničce schoval zlaťáky do sudu od zelí a přikryl ho zástěrou. Toho dne pec ještě nestála a nebyla ani pečená husa, protože to Kuba všechno nestihl. Zato večer pozval Matěje do hospody, aby tu nepodařenou taškařici spolu zapili. A Matěj se nedal prosit. 
Když s Kubou zasedli v hospodě za stůl, sousedé se jich vyptávali, jak se dnes na posvícení vyspali. Kuba mlčel, ale Matěj si vzal slovo. 
„Když Vám budu povídat, co jsem dnes v noci zažil, nebudete mi to věřit. Na louce pod hradem jsem spravoval jedné krásné paní střevíček z pravého zlata.“ Sousedé měli oči na šťopkách a na tu spadlou pec se zapomnělo. Před svatým Václavem dosud prý chodí ten panský průvod na Zvíkově, ale od té doby, co je louka zaplavena vodou, nemají už páni kde tančit.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight