Starý dům

zobrazeno 40×

Vložil(a): dáša, 2. 3. 2016 17.32

V jedné městské ulici stál starý, prastarý dům. Skoro tři sta let tu již stál, jak ses mohl dočíst na arkýři, v němž byl letopočet vyryt uprostřed tulipánů a chmelových úponek. Také tam byly celé verše, psané po starodávnu, a nad každým oknem arkýře byl vyřezán šklebivý obličej. Horní poschodí vystupovalo o značný kus dopředu a těsně pod střechou byla okapová roura zakončená dračí hlavou. Dešťová voda měla téci tlamou draka, ale místo toho vytékala břichem, protože v okapu byla díra. 
Všechny ostatní domy v ulici byly nové a velmi krásné, s velkými okny a hladkými zdmi, a bylo na nich hned vidět, že nechtějí mít se starým domem nic společného. myslely si asi: Jak dlouho ještě bude ta stará barabizna dělat v naší ulici ostudu? Kromě toho jeho arkýř vybíhá tolik dopředu, že z našich oken není vidět, co se děje před domem. Schody má široké jako u nějakého zámku a vysoké, jako by vedly do kostelní věže. Kovové zábradlí u schodů vypadá jako u vchodu do staré hrobky a ještě má mosazné knoflíky. Je vůbec nevkusný! 
Naproti starému domu v téže ulici stály rovněž nové a pěkné domy a smýšlely právě tak jako ty ostatní. Ale u jednoho okna seděl chlapeček svěžích, červených líček a jasných, zářivých očí. Tomu se starý dům líbil ze všech nejlépe, hlavně v slunečním světle a v měsíčním svitu. A když se tak chlapeček zadíval na zeď, z níž omítka opadala, vymýšlel si prapodivné obrazy, jak asi ulice dříve vypadala se schody v průčelích domů, s arkýři a špičatými lomenicemi. Viděl v duchu namalované nebo vytesané vojáky s halapartnami a pod střechami domů okapy, které v podobě draků a ještěrů vybíhaly do ulice. 
Dům stál věru za podívanou. 
Nahoře v něm bydlil starý muž, který nosil ještě staromódní brslenky, kabát s velkými mosaznými knoflíky a paruku, opravdivou paruku, jak bylo vidět. Každého jitra přicházel k němu jiný starý muž, uklízel mu a vařil; ostatní čas býval staroch v brslenkách docela sám ve starém domě. Občas přistupoval k oknu a díval se ven, a tu na něj chlapeček kýval a starý muž mu odpovídal rovněž kývnutím. Tak se spolu seznámili a stali se i přáteli, třebaže spolu nikdy nehovořili. 
Chlapeček slýchal své rodiče říkat: 
„Tomu starému muži naproti se vede velmi dobře, ale je tak strašlivě osamělý!“ 
Jednou zabalil chlapeček něco do kusu papíru, šel k vratům, a když starcův sluha šel kolem, pravil mu: 
„Poslyš, nechtěl bys tomu starému pánovi tam nahoře donést tohleto ode mne? Mám dva cínové vojáčky, to je jeden z nich. Ať si jej nechá, když je pořád tak sám.“ 
A staroch se zaradoval, pokývl a donesl cínového vojáčka do starého domu. Potom došel ze starého domu vzkaz, nechtěl-li by chlapeček sám přijít na návštěvu. Když mu to rodiče dovolili, šel do starého domu. 
Mosazné knoflíky na zábradlí schodiště zářily tenkrát mnohem silněji než jindy, takže bys myslel, že je někdo vyleštil na počest hošíkovy návštěvy. Zdálo se také, jako by vyřezávaní trubači ..... ve dveřích byli totiž vyřezávaní trubači, stojící v tulipánech ..... troubili ze všech sil, až se jim tváře ještě mnohem více nadouvaly nežli dříve. Ano, troubili: 
„Tramtará! Chlapeček přichází! Tramtará!“ V tom se dveře otevřely a starý sluha uvítal chlapečka. 
Celá chodba byla ověšena starými podobiznami rytířů v brněních a paní v hedvábných šatech. A brnění harašila a hedvábné šaty šustěly. ..... 
Potom přišli oba na schody, které stoupaly kus nahoru a potom kousek dolů a tak se dostali na verandu, která byla velmi sešlá, na spadnutí. Ve zdech verandy byly velké otvory a dlouhé trhliny, z nichž vyrůstala tráva a listí. Celá veranda byla totiž tolik porostlá zelení, že vypadala jako zahrada, ale byla to jenom veranda. Stály tu starodávné květináče, jež měly podobu obličejů s oslíma ušima; květiny rostly, jak chtěly. Z jednoho květináče se rozrůstaly karafiáty na všechny strany, odnož vedle odnože, a říkaly docela jasně: 
„Vánek mě hladil, slunce mě líbalo a slíbilo mi na neděli kvítek, kvítek na neděli!“ 
Potom vešli do místnosti, jejíž zdi byly polepeny ozdobnými látkami, na nichž byly natištěny zlaté květiny. 
Stály tu lenošky s vysokými opěradly vzadu i po stranách, vesměs krásně vyřezávanými. „Posaď se! Posaď se!“ říkaly. „Ó, jak to ve mně praská, to jistě dostanu lámání jako ta stará skříň! Lámání do zad, ó!“ 
A polom přišel chlapeček do světnice s arkýřem, a tu seděl stařec. Sluha se s chlapečkem rozloučil a odešel. 
„Děkuji Ti za cínového vojáčka, můj malý příteli!“ řekl stařec. „A děkuji Ti, že mě přicházíš navštívit.“ 
„Tak, tak!“ nebo „Prásk, prásk!“ lupalo to ve starém nábytku, jehož bylo takové množství, že si skoro vzájemně stál v cestě, když chtěl vidět chlapečka. 
Uprostřed jedné zdi visel obraz krásné dámy, velmi mladé a hezké, ale úplně po starosvětsku oblečené, s napudrovanými vlasy a naškrobenými šaty. Neříkala ani „tak„, ani „prásk„, ale dívala se přívětivýma očima na chlapečka, který se hned tázal starého pána: 
„Odkud máš ten obraz?“ 
„Tamhle od vetešníka,“ odvětil stařec. „Visí tam velmi mnoho obrazů, ale nikdo se o ně nezajímá, neboť všechny osoby, jež představují, jsou již pod zemí. Ale za starých časů jsem tuto paní znal; zemřela již před půl stoletím.“ 
A pod obrazem visela za sklem kytice uschlých květin; bylo jim jistě také půl sta let, tak staře vypadaly. A kyvadlo na velkých hodinách se pohybovalo sem a tam a ručičky se otáčely a všechny věci ve světnici ještě více stárly, ale nepozorovaly to. 
„Říkají u nás doma,“ pravil chlapeček, „že jsi tak strašně sám!“ 
„Kdepak!“ pravil muž. „Staré vzpomínky se vším, co s sebou přinášejí, chodí ke mně ha návštěvu, a teď budeš chodit také ty. Mně se daří velice dobře.“ 
Potom vzal z police obrázkovou knihu. Byly tam vymalovány dlouhé průvody, nejpodivnější kočáry, jaké dnes již neuvidíš, vojáci jako křížoví králové na kartách a občané s vlajícími prapory. Byli na nich krejčí s nůžkami, jež drželi dva lvi, a ševci bez bot sice, ale s orlem, který měl dvě hlavy, neboť ševci musí mít všechno do páru. Inu, to Vám byla obrázková kniha! 
A starý pán šel do jiného pokoje, aby přinesl zavařeninu, jablka a ořechy. Bylo náramně krásně v tom starém domě! 
Zatímco byl starý pán ve vedlejším pokoji, ozvalo se cosi hned vedle chlapečka: 
„Nevydržím to!“ volal cínový vojáček stojící na prádelníku. Byl to ten, kterého chlapeček daroval starému muži. „Je tu tak pusto a smutno! Když někdo žil v rodině jako já, nezvykne si na tohle zde. Nevydržím to! Den je tu tak dlouhý a večer ještě delší. To není zdaleka ani takové, jako bývalo u Vás, když otec a matka tak vesele hovořili a všechny roztomilé děti dělaly tak rozkošný rámus! Ne, ale je ten starý muž osamělý! Myslíš, že jej někdo políbí? Myslíš, že se na něj někdo přívětivě podívá nebo mu ustrojí vánoční stromeček? Pro něj už není nic, leda jednou pohřeb. Nevydržím to!“ 
„Jenom se na to nedívej tak smutně!“ domlouval mu chlapeček. „Mně připadá, že je tu náramně krásně, a kromě toho všechny staré vzpomínky se vším, co s sebou přinášejí, chodí sem na návštěvu!“ 
„Ale já ty vzpomínky nevidím a také je neznám,“ zvolal cínový vojáček. „Nevydržím to!“ 
„Ale musíš to vydržet!“ řekl chlapeček. 
A starý muž přišel s obličejem náramně veselým, s chutnou zavařeninou a s ořechy. A chlapeček již nemyslel na cínového vojáčka. 
Šťastný a veselý se vrátil navečer domů. ..... 
Pak přešly dny a týdny a chlapeček často kýval ke starému domu, z něhož mu starý pán odpovídal rovněž kýváním. Potom se tam vydal opět. 
A vyřezávaní trubači vytrubovali: 
„Tramtará! Chlapeček je tu! Tramtará!“ 
Meče a brnění na starých podobiznách rytířů řinčely, hedvábné šaty šustěly a staré lenošky měly lámání v zádech. A křičely: 
„Au!“ 
Bylo všechno právě takové jako poprvé, neboť zde byl den jako den, hodina jako hodina. 
„Nevydržím to!“ křičel zas cínový vojáček na chlapečka. „Plakal jsem cínové slzy! Je tu tak velmi smutno! Raději mě pusť do války, ať třeba ztratím ruce a nohy! To je aspoň změna. Nevydržím to! ..... Již vím, co to je, když přicházejí vzpomínky na návštěvu i ke mně, a věř mi, že to není žádné obzvláštní potěšení. Chtěl jsem nakonec, když to trvalo už dlouho, seskočit z prádelníku. Všechny z Tvé rodiny jsem viděl tak jasně, jako byste byli skutečně zde. Bylo opět nedělní jitro, na které se zajisté pamatuješ! Vy všechny děti jste stály u stolu a zpívaly jste nábožné písně, které zpíváte každé ráno. Stály jste zbožně s rukama sepjatýma, otec a matka byli také v tak slavnostní náladě. Potom se otevřely dveře a vešla sestřička Marie, ještě ani ne dvouletá, která pokaždé tančí, když slyší hudbu nebo zpěv. Začala tančit i tentokrát, kdy to přece nemělo být! Ale nemohla se dostat do taktu, když tóny byly tak dlouhé, i stála nejprve na jedné noze, naklánějíc hlavu dopředu, ale nijak jí to nešlo. Vy jste při tom všichni stáli velmi vážně, třebaže bylo těžko zdržet se úsměvu. Ale já jsem se smál pro sebe, a proto jsem spadl ze stolu. Udělal jsem si bouli, kterou ještě dosud mám, protože se neslušelo smát se. To všechno se nyní znova přede mnou odehrává, a všechno, co jsem vůbec prožil. To jsou asi staré vzpomínky se vším, co s sebou přinášejí. ..... Řekni mi, zdali ještě zpíváte v neděli? Pověz mi něco o malé Mařence! A jak se daří mému kamarádovi, tomu druhému cínovému vojáčkovi? Je jistě šťasten! ..... Nevydržím to!“ 
„Já jsem Tě daroval,“ pravil chlapeček. „Musíš zde zůstat, uznej to!“ 
A starý muž opět přišel s krabicí a v ní bylo tak mnoho krásného pro podívanou. Byl tu křídový domeček a lahvičky s pomádami a staré karty, velké a pozlacené, jaké nyní již nevídáme. Pak otvíral stařec staré skříně a otevřel také klavír, na jehož desce byla zespodu namalována krajina. 
Stařec chvilku hrál, ale znělo to tuze chraplavě. K tomu si ještě pobrukoval jakousi písničku. 
„Ano, tohle si ona zpívávala,“ řekl a pokyvoval k podobizně, kterou koupil u vetešníka. A starcovy oči přitom zářily tak jasně! 
„Chci do války! Chci do války!“ volal cínový vojáček, jak nejhlasitěji dovedl, i vrhl se přímo na podlahu. ..... 
Ano, ale kam se poděl? Starý muž hledal, chlapeček hledal. Vojáček byl pryč, zmizel úplně. 
„Však já ho najdu,“ řekl stařec, ale nenašel ho nikdy. Podlaha byla příliš rozpraskaná a děravá. Cínový vojáček propadl štěrbinou a ležel kdesi v otevřeném hrobě. 
A den minul a chlapeček šel domů. 
A týden minul a minulo více týdnů. Okna byla úplně zamrzlá, chlapeček na ně musel dýchat, aby si udělal otvor, kterým by viděl na starý dům. A sněhu se nasypalo do všech ozdob a nápisů na domě, ležel vysoko po celých schodech, jako by nikdo nebyl doma. Opravdu nikdo nebyl doma. 
Starý muž byl mrtev. 
Kvečeru zastavil před domem vůz a do něho odnesli starce v rakvi. Odvezli ho na venkov do jeho rodinné hrobky. Nikdo nešel za vozem, neboť všichni starcovi přátelé byli mrtvi. 
A chlapeček posílal ručkou polibky za rakví. ..... 
Za několik dní byla ve starém domě dražba. Chlapeček viděl ze svého okna, jak odnášeli staré rytíře a staré dámy, květináče s dlouhýma oslíma ušima, staré lenošky a starožitné skříně. Portrét, který kdysi nalezl stařec u vetešníka, dostal se k vetešníkovi zpět a zůstal tam navždy viset, protože se nikdo již nezajímal o starý obraz. 
Na jaře zbourali i dům, protože to byla stará barabizna, jak říkali. Bylo vidět z ulice přímo na stěny potažené čalouny, které roztrhali a rozřezali. A zeleň besídky visela divoce okolo sesouvajících se arkýřů. A potom strhli i tu. ..... 
„Bylo již načase!“ řekly sousední domy. 
I postavili krásný dům s velkými okny a bílými hladkými zdmi. A před ním, na místě, kde původně starý dům stával, zřídili zahrádku, z níž se rozrůstala vinná réva na sousední domy. Okolo zahrady udělali velký železný plot s velmi krásnou železnou brankou; před tou se lidé zastavovali a dívali se dovnitř. 
Vrabci v hejnech usedali na úponky révy, hovořili spolu podle svého způsobu, jak dovedli, ale nikdy nemluvili o starém domě, neboť se na něj nepamatovali. 
Od té doby uplynulo tolik let, že chlapeček vyrostl v dospělého muže, ano, v řádného muže, z něhož měli rodiče radost. Také se oženil a usadil se s mladou ženuškou právě v domě se zahrádkou. 
Jednou stál vedle ní, když zasadila právě polní květinu; ty se jí totiž velmi líbily. Zasadila ji malou ručkou a přimáčkla hlínu prsty. 
Leč, ou? Co to? Píchla se. Vyčnívalo tu cosi špičatého z měkké hlíny. 
Byl to ..... jen považte ..... cínový vojáček, ten, který býval kdysi u starého muže a pak se skutálel a válel mezi trámy a troskami domu a ležel konečně mnoho let v zemi. 
Mladá žena otřela vojáčka nejprve zeleným lupenem a potom svým jemným kapesníčkem, líbezně vonícím. Cínovému vojáčkovi připadalo, jako by se probral ze mdlob. 
„Ukaž mi ho!“ řekl mladý muž usmívaje se a potřásaje hlavou. „Není to asi ten, ale připomíná mi příběh s cínovým vojáčkem, kterého jsem měl, když jsem byl ještě malým chlapcem!“ 
I vypravoval ženě o starém domě a starém muži, o cínovém vojáčkovi, kterého mu poslal, protože byl tak strašlivě osamělý. Vypravoval to tak živě, až mladé ženě vstoupily do očí slzy nad starým domem i nad starým mužem.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight