Šnečí pohádky - Vladimíři: 7. Víla Ryměnka

zobrazeno 38×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 15.17

Jedna z nejoblíbenějších pohádek šnečků Vladimírů trpících rýmou je ta o víle Rýměnce. 
„Tatínku Vladimíre!“ zavolal chraptivým hlasem nejmladší šneček Vladimír, které už po kapičkách samozřejmě vůbec nekýchal. 
„Tatínku Vladimíre!“ zachraptěl znova, ale tatínek Vladimír ho opět neslyšel. 
„Tatínku Vladimíre!“ zařval vypůjčené šneček Vladimír. 
„Tatínku Vladimíre!“ zapištěl prostřední šneček tak, že všichni málem ohluchli a spící sova na kraji lesa spadla ze stromu. 
„Tatínku Vladimíre!“ zašveholila sladce babička Vladimír na přicházejícího tatínka Vladimíra, „pojď povědět chudáčkovi Vladimírovi pohádku.“ 
„O Rýměnce,“ zachraptěl rozhodně chudáček, dříve než se tatínek stihl optat. 
„O víle Rýměnce?“ zeptal se podivným tónem tatínek Vladimír. V hlase se mu mísila únava, zoufalství, ale i rezignace z vědomí, že někdy jsou všechny rozumné důvody marné, „O jitrocelové víle Rýměnce, která nechtěla připravovat jitrocelové kapičky? Vždyť jsem ji už povídal předevčírem, hned jak Vladimír začal kýchat, a potom včera, dokonce dvakrát. A dneska už jsem ji také jednou vyprávěl.“ 
„No ano,“ přidala se k němu maminka Vladimír, která by si sice pohádku o Rýměnce klidně poslechla znovu, ale bylo jí tatínka Vladimíra líto, „je přece i spousta jiných krásných pohádek. Třeba ta o Cintálkovi. Nebo O toulavém kamínku. Nebo O stoleté vodě .....“ 
„Nebo O kouzelné ulitě,“ vzpomněl dědeček Vladimír pohádku, která se už dlouho nevyprávěla. 
„Ty všechny chci slyšet hned potom!“ poručil si “chudáček”. 
Tatínek jen zvedl oči v sloup, což šneci Vladimíři umí velmi dobře, a raději začal vyprávět, než si někdo vzpomene ještě na další pohádku, kterou by on později musel vyprávět. To, že by mohl vyprávět někdo jiný, už se ani nepokusil nadnést. Škoda sil. 
A sova na kraji lesa si důstojně načechrala pomačkaná pírka. 
Jsou víly a víly. 
Jsou víly, které ubohého šneka Vladimíra v mlze zmámí svým zpěvem a nalákají ho do ošklivého studeného bláta, aby nastydl. A jsou víly, kterým je nastuzeného šneka Vladimíra líto, a tak mu připraví kouzelné vílí kapičky podle dávného vílího receptu. 
Víly a víly se mezi sebou nemají příliš rády. 
Co má za smysl pracně lákat dlouhé hodiny šneka do bažiny a namáhat přitom hlasivky až k prasknutí, když sotva nastydne, tak se přiřítí víly s lžičkami plných kapiček! To se někdy ani víla nestačí pořádně zasmát nad zvonivým šnečím kýchnutím! Ale zase na druhou stranu. Co kdyby nastydlý šnek Vladimír zemřel a všichni šneci Vladimíři by se potom lesu začali vyhýbat. Takové špatné zvěsti se vždycky rychle rozletí po širokém kraji. Potom by nebylo koho lákat do bažin a víly by musely zpívat jen dozrávajícím malinám a kulatému měsíci. 
Na druhou stranu, víly také nemají víly rády. Co je to za špatný žert lákat někoho do studeného bláta? Ale kdyby víly šneky Vladimíry do bláta nelákaly, neměly by víly komu dávat užívat své kouzelné kapičky. 
Tak to je zásadní rozdíl mezi vílami Zpěvavkami a vílami Rýměnkami. Potom jsou tu samozřejmě ještě nějaké méně důležité rozdíly. 
Tak například Zpěvavky nadržují ostružinám, kdežto Rýměnky to příšerné trní nemohou vystát, a pro změnu nadržují jahodám. Jahody Zpěvavkám ovšem voní příliš sladce, až falešně sladce. A faleš, ta ke zpívání nepatří. 
Jsou tu rovněž rozdíly v původu. Zatímco Zpěvavky jsou z poměrně tuhého “těsta”, jsou utkány z ranní mlhy nad bažinami, tak Rýměnky víly to křehčí, jsou spředeny z jemného měsíčního svitu. 
Jednou za krásné měsíční noci Rýměnky spředly novou vílu, obzvlášť jemnou a křehkou. A tato bytůstka, nejkřehčí mezi křehkými, udeřila mocnou ranou. Obrazně řečeno samozřejmě. Udeřila do jejich zvyklostí. 
„Jak to?“ 
„Jak jen je to možné? No řekněte! Jak?“ 
„Jak to, že nechce?“ 
„Každá z nás se tak přece jmenuje!“ 
„Ne, já se Rýměnka jmenovat nechci a nebudu. A ne a ne a ne!“ sametovým a lahodným hlasem pronesla nejkřehčí víla. Kdyby ji slyšel nějaký šnek Vladimír, nebo i nějaké zvíře, tak by ani nebyl pro krásu hlasu schopen vnímat její slova. Zůstalo by mu v mysli jen velké naléhání a pocit, že by měl něco udělat. Něco velmi konkrétního. Ale co? 
„Ale my se všechny jmenujeme Rýměnky. Léčíme přece rýmu. Léčíme přece nebohé šneky Vladimíry!“ pronesla jiná víla velmi přesvědčivým hlasem a hlasem stejně okouzlujícím. Nezasvěcenec by opravdu nepoznal, že tu právě probíhá nejprudší vílí hádka od té doby, co si Rýměnky uspořádaly soutěž o nejkrásnější lesní jahůdku. 
„Všechny se tak jmenujeme. Stejně jako všechny Zpěvavky se jmenují buď Písnička nebo Zpěvavka nebo Árijka nebo Vábivá Melodie.“ 
„No vidíte! A my máme být všechny Rýměnky?!“ dostala se zas ke slovu nová víla, „a vůbec, proč já bych měla mít jméno Rýměnka, když nechci mít s rýmou vůbec nic společného?“ 
„Jak to, nic společného?“ 
„Ty nechceš léčit šneky Vladimíry?“ 
„Ty nechceš pomáhat ubohým Vladimírkům?!“ skoro se rozplakala jedna Rýměnka, ta nejcitlivější. 
„Nechci. A nebudu. Založím si divadlo.“ 
Na to jí bylo odpovědí jenom dlouhé užaslé ticho. A žádná z víl už se nevzmohla na jediné slůvko. 
„A vůbec,“ pokračovala dál nová víla, „také byste se neměly jmenovat všechny stejně. I kdybych chtěla vyrábět kapičky proti šnečí rýmě, chtěla bych se jmenovat třeba ..... třeba Jitrocelka.“ 
„Ó, ano!“ zvolala jedna z víl, „Jitrocelka! To je tak krásné jméno. Možná bych se také chtěla jmenovat Rýměnka Jitrocelka.“ 
Ostatní víly se k ní sice nepřidaly. Ale začaly o tom vážně přemýšlet. Ony víly Rýměnky mají své dlouholeté zvyklosti. Jsou na ty zvyklosti zvyklé. A každá sebemenší změna je překvapí. Ale zase Rýměnky nejsou hloupé. Když jim dáte chvíli času, hezky si změnu promyslí, a potom se rozhodnou, jestli si ji nechají, nebo ji změní zase zpátky. 
Samozřejmě že žádnou z víl ani na okamžik nenapadlo, že by mohly novou vílu zase "rozepříst". Takové víly nejsou. Ani to nikdy nevyzkoušely. A kdo ví, jestli vůbec vědí, že by mohly Rýměnku, která nechce být Rýměnkou změnit zpět, kdyby jí zahradily na dlouhou dobu přístup k měsíčnímu svitu. Ale ano, vědí to. Vždyť schválně nehrají hru na schovávanou, ani na Krtka Rypáčka (oblíbená to hra všech šnečků). Ale nikdy žádnou vílu nerozpředly. Ani o tom nepřemýšlely. Nejspíš to odporuje jejich veskrze laskavému založení. 
Sešly se zase ke konci odpoledne v chladivé části lesa plné vůní a dozrávajících lesních jahůdek. 
Několik víl se rozhodlo, že se sice nechtějí vzdát svého jména Rýměnka, ale že si k němu přidají ještě nějaké další. Problém byl, že čtyři z nich chtěly být Rýměnka Jitrocelka a další nevěděly, jaké jméno by si vymyslely. 
„Jména Vám vymyslím,“ slíbila nová víla, která byla moc ráda, že se k ní některé víly přidaly, a ostatním to vůbec nevadí, i když chtějí zůstat nadále "jen" Rýměnkami, „Už jsem i dvě vymyslela ..... .“ 
„Jaké, jaké?“ ptala se honem ta víla, která hned v noci chtěla nové krásné jméno. 
„Třeba Kapička nebo Voňavý lístek.“ 
„Ano!“ volaly víly, „to budu já, já, já budu Rýměnka Voňavý lísteček!“ 
Těžší to ale bylo s divadlem. Nová víla, víla Měsíční Kulisa, jak se sama nazvala chtěla divadlo. 
„Neřekl jsi to o bobulce!“ zachraptěl hlas, který rozhodně nemohl patřit žádné víle. 
„Dobře, dobře,“ řekl tatínek Vladimír. 
Víly Rýměnky byly ze jména nové víly trochu překvapené. Hlavně proto, že vůbec nevěděly, co to kulisa znamená. Ale nic neříkaly. Pomyslely si, že to nejspíš bude nějaká krásná červená bobulka, skoro jako jahůdka, až na to, že na podzim zmodrá. 
Víla Měsíční Kulisa chtěla divadlo. Ostatní víly se shodly na tom, že jí v tom nebudou bránit. Ony víly takové opravdu vůbec nejsou, aby jiné víle v něčem bránily. Jenomže to víle nestačilo. Ono hrát divadlo pouze v jednom, v tomto případě tedy v jedné, není moc velká zábava. 
Měsíční Kulisa o tom hodně přemýšlela. Rozhodla se, že pokud se jí nepodaří přesvědčit Rýměnky, tak zajde ke Zpěvavkám, a přesvědčí je o kráse opery. 
„Ale víla Rýměnky nakonec docela lehce přesvědčila. Řekla jim, že první hra, kterou vymyslí, bude o zachraňování šneka Vladimíra před rýmou. A víly začaly hrát a hrály a přidaly se k nim i Zpěvavky, začaly jezdit po všech lesích a hrály hru o jitrocelových kapičkách, a tak jsme se je od nich naučili i my, šneci Vladimíři.“ dokončil poněkud stručně pohádku tatínek Vladimír, protože si všiml, že všichni Vladimíři už spí. A usnul rychle raději také. 
Babička Vladimír sice nespala, ale ta už si pohádku dopověděla méně stručně v duchu sama.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight