Slepice, která nesla zlatá vejce

zobrazeno 33×

Vložil(a): jitkamety, 18. 3. 2016 13.29

Na světě není žádný zákon nebo pravidlo, které by dokázalo přivolat štěstí. Chce-li, samo přijde, nechce-li, nepřijde. Mnohem horší však bývá, když si člověk svoje štěstí zažene sám vlastní vinou. Někdy to bývá z chtivosti, protože lidskou chtivost je těžko nasytit. Jindy nás posedne a oslepí netrpělivost, která bývá špatným rádcem.
U břehu Černého moře žil jeden chudák. Kdysi býval rybářem a vyjížděl s ostatními druhy daleko na moře, aby tam nalovili ryby. Někdy se vydávali na lov za ohnivých východů slunce, jindy zatahovali sítě, když slunce barevně zapadalo, nebo dokonce čekali na hladině moře až do tmavé noci, zapalovali pak pochodně a světlem lákali vodní kořist blízko k loďce do sítě. Rybář však jedenkrát onemocněl a po uzdravení už na lov jezdit nemohl. Chodil jen po břehu a živil se zase z moře, jenže tentokrát tvory neživými. Nedíval se ani na východ slunce, ani na jeho západ. Když denně mnohokrát přecházel po břehu, díval se s hlavou skloněnou jenom do bílého písku. Hledal mušle, navlékal je pak na šňůrky a dělal z nich náhrdelníky. Těžko je prodával, musel s nimi až daleko do města, kde tu a tam přece jenom něco utržil a mohl si nakoupit něco k jídlu, co mu nedalo moře.
Jednoho dne se stalo, že měl zvlášť hezké náhrdelníky a že mu dobře šel obchod. Vydělal mnohem více než jindy. Šel proto na trh, aby si koupil ptáka, po kterém už dlouho toužil. Byla to obyčejná slepice, chudák si ji však chtěl dát do kurníku u své chatrče, starat se o ni a alespoň občas sníst několik vajíček. Vybral si jednu nepříliš drahou, ještě chvíli smlouval a pak zaplatil a vrátil se se slepicí domů. Pustil ji na dvoreček, dal jí na přivítanou trochu zobu, do misky jí nalil vodu a popřál jí, ať se jí u něho líbí. Když pak šel slípku ráno pustit a podívat se, zda mu snesla něco k snídani, zaradoval se. Ve slámě leželo vajíčko. Rybář po něm sáhl, že hned poběží hřát vodu na vaření. Tu se však podivil. Vajíčko bylo neobyčejně těžké a mělo zvláštní barvu. Vypadalo jako zlaté. Muž se uklidnil a umínil si, že ještě počká pár dní. Jeho ohromení však rostlo. Den co den snesla slípka stejné vajíčko.
Chudák si vzpomněl, že ve městě je zlatnictví. Tam by mu mohli poradit, či dokonce pár vajíček odkoupit. Sebral košík, na dno položil několik vajíček a šel. Ve zlatnictví se podivili, když takovou snůšku uviděli. Bylo to nejčistší zlato a chudák za ně dostal plný košík peněz. Jakživ tolik peněz pohromadě neviděl, natož aby mu patřily.
Protože se mu stále stýskalo po moři, začal se zajímat o nějakou loď. Za své peníze dostal velkou nákladní loď se vším všudy, jak stála v přístavu. Najal si hned několik námořníků a začal obchodovat. Vozil po různých přístavech všelijaké zboží, jak je cesta přinesla, vzácné i méně vzácné. Ovšem nákladem nejdrahocennějším byla jeho slípka. Nikdo k ní nesměl, kapitán ji sám krmil a sám jí uklízel, sám ovšem také sbíral další a další zlaté nadělení. Zanedlouho mohl koupit druhou loď, pak další a další, až jich měl dvanáct. Znali ho už ve všech přístavech jako velkého boháče, a tak se nikdo nedivil, když říkal, že by nejraději skoupil všechny lodi světa. Čím více bohatství máme, tím víc ho žádáme. Jenže to nešlo tak rychle. A když se ho lidé nepřestávali vyptávat, kdy Ty lodě bude mít, začal být kapitán netrpělivý. Byl jako posedlý a nevěděl, že nedočkavost svedla už mnoho lidí do neštěstí. Nemohl to už déle vydržet a rozhodl se, že slepici zabije a zlatá vejce z ní vybere. Když jich snesla už tolik, musí jich přece v sobě mít nepřeberně. Šel tedy pro nůž, svou slepičku zabil a začal ji honem kuchat, už aby ta vejce měl.
Za chviličku věděl, že udělal chybu. Ve slípce nenašel nic jiného než ve všech jiných slepicích, kohoutech, kuřatech, kachnách, kačerech, husách a houserech, které někdo připravuje na pekáč: žaludek, játra, srdce, vnitřnosti. Zlato nikde. Pozdě pochopil, že štěstí a rozum se zřídkakdy spolu sejdou. Bylo po slepičce, bylo po zlatých vejcích.
A protože neštěstí nechodívá nikdy samo a ani ho není třeba volat, došlo i na ostatní majetek. Vichry a bouře potopily všechny jeho lodi a celé jmění bylo najednou pryč. Bohatý kapitán byl najednou zase chudý jako předtím, zase odsouzený žít ze dne na den a z ruky do úst. Skončily mu cesty na bohatých lodích do pestrých a živých přístavů. Zase žije na mořském břehu, opět se nedívá na východ či západ slunce nebo na vlnky, které přinášel z dálek slaný vítr. Kráčívá s hlavou svěšenou a očima upřenýma na zem, aby mu žádná mušlička neunikla. Znovu navléká náhrdelníky a prodává je za pár drobných mincí. Také slípku si několikrát koupil, aby zkusil svoje štěstí. Žádná však mu zlaté vejce už nikdy, nikdy nesnesla.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight