Šlechetný Lurdža

zobrazeno 31×

Vložil(a): maminka a miminko, 3. 4. 2016 15.06

Žil kdysi král, který měl velice krásnou dceru. Zemřela mu žena a on se znovu oženil. Macecha však začala na pastorkyni žárlit a přemluvila krále, aby ji dal zavřít do vysoké věže daleko za městem. A tak za dívkou zapadla brána a od té doby nikdo kromě služebnictva neuviděl její líbeznou tvář.
V tom království žila také ježibaba. Ta se vetřela do královniny přízně a popichovala ji:
„Král Tě přestal milovat. Udělej něco, aby sis ho zase získala.“ Královna věděla sama, že král si jí už dávno nehledí, jak si hledíval, a jenom si povzdechla:
„Udělala bych, kdybych věděla co. Znáš Ty snad nějaký prostředek, který může vzkřísit lásku?“ Ježibaba čekala jenom na tahle slova:
„Ovšemže znám. Dej zabít princeznu a sněz její srdce.“ Královna se dlouho nerozmýšlela a začala se lísat ke svému muži:
„Zastesklo se mi po princezně ..... Pošli pro ni, ať nás přijede navštívit.“ A král jí ochotně vyhověl.
Když se princezna dověděla, že po dlouhé době zase spatří svého otce, byla radostí v sedmém nebi. Hned se nedočkavě chystala na cestu, ale její šedý kůň Lurdža jí řekl:
„Proč tak jásáš? Macecha usiluje o Tvůj život, abys věděla. Vem na sebe mužský oděv a jeď k otci v tom převleku. Brzy pochopíš proč.“
Princezna ho poslechla, oblékla se jako jinoch a své dlouhé vlasy ukryla pod čapku. A vida: uprostřed lesa se proti ní vyřítil vrah, kterého najala macecha. Když však uviděl, že na šedáku sedí ozbrojený muž, zalekl se a hleděl zachránit vlastní kůži.
„Jedno nebezpečí jsme překonali,“ řekl Lurdža, „ale Tvá macecha chystá další léčky. Musíme pryč odsud. Švihni mě bičíkem, až mi sedřeš tři proužky kůže ze zad a sobě tři proužky z ruky. Potom se jenom pevně drž.“
Princezna ho poslechla a šedák se vznesl. Letěl a letěl, až přeletěl devatero hor. Pak se snesl na divukrásné louce, kde právě lovil syn tamního krále. Tomu se cizí jinoch zalíbil a pozval ho na návštěvu. Bohatě ho pohostil a uložil do postele.
Sotva princ osaměl se svou matkou, řekl jí:
„Náš host je určitě panna. Na muže mi připadá příliš krásný.“
Královna synovi zprvu odporovala, ale pak mu dala radu:
„Vyzvi hosta na závod. Lehko poznáš, je-li to muž, nebo žena.“
A tak, sotva princezna ráno vstala, princ jí navrhl:
„Vyzkoušejme, kdo z nás má rychlejšího koně.“
Dívka šla celá bezradná ke svému šedákovi:
„Královský syn chce se mnou závodit. Copak umím natolik jezdit?“
Ale Lurdža ji uklidnil:
„O nic se nestarej a jenom se hleď udržet v sedle. A až vyrazíme, švihni mě tak, až mi sedřeš proužek kůže ze zad a sobě z ruky.“
Dostihy začaly. Princezna švihla koně, jak jí poradil, a ten vyrazil tak prudce, že s sebou strhl i svého soupeře. Princi se ze všeho zatočila hlava a ani nevěděl, jak prohrál.
Po závodě se svěřil své matce:
„Jezdí lip než já.“
„Vidíš, říkala jsem Ti, že je to muž.“
Ale syn trval na svém, a tak mu matka zase poradila:
„Když jsi přesvědčen, že je to panna, zaveď hosta do naší pokladnice. A dávej pozor, co se mu nejvíc zalíbí.“ Princ udělal, jak mu matka poradila. A dívka šla zase o radu k Lurdžovi:
„Co mám udělat?“
„Co bys dělala? Klidně s ním jdi. Nesmíš si však prohlížet šperky, ale až uvidíš meč, strhni ho ze stěny a chval jej.“
Princezna se zase zachovala podle Lurdžovy rady. A princ se rozběhl potřetí k matce a vše jí pověděl.
„Však jsem Ti říkala, že je to muž. Teď už snad máš jistotu.“
Jenomže syn se pořád nechtěl dát zviklat.
„Ne a ne! Je to dívka!“
„Pozvi tedy hosta na víno. Jestli nebude umět pít, pak je to skutečně panna.“
I poslední rada se princi zalíbila. Zato princezna se poděsila a běžela k Lurdžovi:
„Co mám dělat, nikdy jsem neměla v ústech ani kapku vína!“
Šedák jí však řekl:
„Pověz mu, že jsi zvyklá mít vedle sebe vždycky svého koně. A pokaždé, když se budeš muset napít, zašeptej: Já piju a Lurdža se opíjí.“
Princezna po každém přípitku opakovala slova, která jí šedák poradil. A skutečně se cítila, jako by se vína ani nedotkla.
Už pozvedli naposled roh s vínem na počest domu a tu princezna zapomněla, co má říct. Zapomněla na Lurdžovu radu a v té chvíli se jí zamotala hlava. Padla na stůl a nádherné dlouhé vlasy se prostřely kolem.
Princ se zaradoval, že ho tušení nezklamalo. Povolal služky a přikázal jim, aby dívku uložily do měkké postele a mužský oděv dobře ukryly. Místo něho položily k lůžku nádherné brokátové roucho.
Probudila se dívka a vidí u hlavy postele zlatem tkaný ženský šat. Zaplakala, ale co jí zbývalo? Oblékla se a šla k Lurdžovi:
„Poznali, že jsem děvče. Co teď budeme dělat?“
„Utři si slzičky,“ konejšil ji Lurdža. „Co bychom dělali? Vezmeš si prince za muže. Beztak nikoho lepšího nenajdeš.“
A byla svatba. Novomanželé žili spokojeně a v samém štěstí. A netrvalo dlouho a mělo se jim narodit děťátko. Princ však musel odjet do cizího království.
„Půjč mi svého šedáka,“ požádal ženu.
„Lurdža je mi dražší než vlastní život, ale nikoli než Tvůj. Půjč si ho, když chceš. Řekni však podkoním, aby o něj dobře pečovali a nikdy ho neuvazovali.“
Rozloučili se a princ odjel, a brzy nato se princezně narodil krásný synáček. Starý král hned vypravil za princem posla s dopisem. A kurýr navečer dojel právě do města, kde žila princeznina macecha. Ta ho přemluvila, aby u ní přenocoval. Sotva usnul, vyměnila králův dopis za jiný.
Časně zjitra druhého dne nasadil posel svému oři ostruhy. Jel a jel, až přijel k princovi.
Princ nad dopisem hořce zaplakal. Vždyť v něm stálo:
„Tvé ženě se narodila stvůra, napůl štěně, napůl koťátko.“
Usedl princ a napsal odpověď:
„Počkejte, až se vrátím, a zatím nic nedělejte.“
Posel vzal dopis a uháněl zpět stejnou cestou. A jako poprvé, i tentokrát mu macecha vyměnila dopis.
Starý král s královnou se zděsili, když si synův vzkaz přečetli:
„Rozpalujte tři dny pec, a pak do ní vhoďte mou manželku i s tou stvůrou!“
Soužili se a naříkali, ale co měli dělat?
Tři dny a tři noci topili v peci, až sálala samým žárem.
Pak k ní kázali přinést lůžko s princeznou i děťátkem.
Zatím v cizím království pečovali podkoní o Lurdžu, jak si jeho paní přála. Krmili ho, hřebelcovali, strojili čabraky a prováděli. Pak je to ale unavilo. Přivázali šedáka za nohu a šli si odpočinout.
V té chvíli Lurdža ucítil, že princezně hrozí záhuba. Chtěl se osvobodit, potahoval nohou a škubal jí ..... až noha povolila. Jen na třech chvátal věrný kůň do královského města.
Pec už byla dokořán a lůžko stálo před ní. Lurdža se tam v posledním okamžiku dobelhal, nepozorovaně si princeznu i s chlapečkem naložil na záda a odnesl je daleko do hor. Tam své břímě složil a řekl:
„Nač by Ti byl kůň o třech nohách? Zabij mě a mou hlavu polož doprostřed, nohy po stranách. Pak řekni: Ať stojí na místě Lurdžovy hlavy chrám hodný jeho šlechetnosti a věrnosti!“
Princezna se rozplakala, plakala a nebyla k utišení. Šedák však trval na svém. Co zbývalo? Princezna tedy udělala přesně, oč ji požádal.
A na místě Lurdžovy hlavy se sklenul chrám tak nádherný, že každý, kdo ho spatřil, byl naplněn obdivem.
Poblíž chrámu vyvěral pramen, ke kterému chodila pít divá zvěř. A tak tu vyrůstal princův syn, za společníky měl vlky, medvědy, lišky, jeleny a srny. Ti ho vychovávali, hráli si s ním, opatrovali ho a chránili.
Mezitím se princ vrátil domů a hned se sháněl po své ženě a synáčkovi.
„Vždyť jsi sám přikázal, ať je spálíme v peci,“ vyčítali mu rodiče.
„Jakpak já?“ odporoval princ. „Já Vás prosil, ať na mě se vším počkáte.“
Tu zavolali posla, vyptali se ho na všechno a pochopili, že byli podvedeni. Co však bylo platno, že si v zoufalství rvali vlasy a že dali potáhnout celé město černým suknem? Co bylo platno, že sousední král zlou macechu vyhnal?
Princ chodil jako tělo bez duše a pro slzy ani nic nevnímal. A protože starý král nemohl snést pohled na jeho hoře, obul si železné střevíce, vzal železnou hůl a vypravil se hledat snachu.
Šel a šel, dlouho šel, až došel pod vrchol jakési hory. Vyvěral tam křišťálový pramen. Starý král usedl, že si odpočine. A tu se náhle objevil chlapec doprovázený jelenem a srnou. Běžel se džbánem pro vodu. Když uviděl starce, zajásal:
„Dědeček přišel! Můj dědeček je tady!“
Starému králi se dojetím rozbušilo srdce, a když chlapec nabral vodu, vhodil do džbánu svůj prsten.
„Až se bude chtít Tvá matka umýt, převrať džbán tak, aby prsten vypadl!“
Chlapec odběhl a radostně volal:
„Maminko, přišel dědeček!“
„Jdi, ty bloude,“ odbyla ho matka a šla se mýt. A hned jí ze džbánu přímo do ruky vypadl prsten. Okamžitě ho poznala a spěchala tchána přivítat.
Starý král jí vyprávěl, jak všechno bylo, a přemlouval ji, aby se vrátila. Ale princezna rozhodně odmítla:
„Ne, nepůjdu k Vám. Když jsem u Vás byla, div jsem neshořela v peci.“
Srdce ji však při tom bolelo. Zašla tedy do chrámu a povzdechla si:
„Při Lurdžově šlechetnosti a věrnosti! Kéž se spojí tento dům s domem mého manžela!“
A najednou začaly kolem růst domy a bylo jich víc a víc, až se nové město spojilo s královským.
Od té doby žili princ s princeznou i se svým synáčkem spokojeně a docela zapomněli, jak krutě si s nimi osud zahrál.
Nemoc ať je tam, hostina tady. Obilí vzešlo nám, mouka je všady.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight