Škola v chaloupce

zobrazeno 37×

Vložil(a): jitkamety, 27. 2. 2016 21.42

Venku po všem kraji napadlo vysoko sněhu. Ležel jako velká peřina na lukách, pokrýval kopce i lesy. Tatínek hned za tmy odešel po zasněžené cestě do sklárny. Maminka dlouho svítila v malé lampičce pověšené nad kamny, protože noc byla dlouhá a zimní den přicházel velmi, velmi pozdě. Ale když se rozsvětlilo, třebaže nebe bylo zataženo šedavými mraky, přece jen bylo veselo od bílého sněhu, který pokrýval kolkolem celou zemi.
Petříček sotva se probudil, oči ještě napolo zavřené, hned volal na maminku:
„Budeme se vozit na sáňkách!“
Ale maminka řekla, že je tam příliš velká zima a chumelenice.
„Budeme si tedy hrát!“ řekl Petříček, a jak ho maminka umyla a ustrojila, hned se běžel podívat do vedlejší světnice, jsou-li už vzhůru medvídci a strýc Jakub.
Strýce Jakuba potkal v síňce. Právě se vracel zvenčí, celý zasypaný sněhem.
„Už vzhůru?“ chytil Petříčka, přitiskl ho k studené tváři a posadil si ho na ramena.
„Kde jste byl?“
„Vyprovodit tatínka!“
„A kde jsou medvídci?“ ptal se Petříček.
„Asi že spí!“ Strýc Jakub nesl Petříčka do světnice.
Opravdu! Medvídci dosud spali, zachumlaní pod peřinou, jen čumáčky jim koukaly!
„Vstávejte! Vstávejte!“ přiběhl Petříček k posteli. Ale medvídci jen zavrněli a skulili se hlouběji pod peřinu.
„Vstávat, lenoši!“ zavolal strýček. Medvídci se však rozkníkali, že oni vstávat nebudou, že všichni medvídci v zimě dlouho spí a že oni znali jednoho medvídka, který spal od rána do večera a od večera do rána a pak zase znovu, proč by tedy oni vstávali, a že vůbec vstávat nebudou, protože pod peřinou je teplo a nad peřinou je zima.
Tu strýc Jakub tleskl do dlaní a nejednou se peřina, pod kterou medvídci zalezli, sama od sebe zvedla a přilepila ke stropu. Medvídci se rozkničeli a schoulili se všichni tři do jednoho klubíčka. Ale tu strýc Jakub chytil postel, nadzvedl ji ..... bum! a medvídci byli na zemi, každý v jiném koutě. Otevřeli vyjeveně oči.
„Dobré jitro!“ smál se strýc Jakub, až se chalupa třásla.
Medvídci přisedli na ocásky a řekli všichni tři najednou:
„Dobré jitro!“, ale vypadalo to tak, jako by se chtěli rozkníkat.
„Budeme si hrát!“ volal Petříček.
„Pročpaks to neřekl hned!“ vyskočil Míša. Rychle se všichni tři umyli pacinkami a běželi s Petříčkem do kuchyně.
Všechna zvířátka byla již tam a čekala na ně se snídaní. Medvídci se rozběhli k svým mističkám, ale Vocásek, kozička a kočička už to nemohli předtím vydržet, stále ulizovali a ulizo vali, takže z mléka, které jim maminka nalila, zbyla jen trošička. Medvídci schlípli smutně ouška a podívali se na strýce Jakuba, který přišel za nimi.
„Jóhohó, kdo nechce vstávat, ten nemusí ani jíst!“ Jak to strýček řekl, kočička, kozička i Vocásek vylízali všechno, co tam ještě zbylo.
Maminka se však usmála a nalila medvídkům znovu, zatímco se strýc Jakub otočil k oknu, jako by neviděl.
Když se nasnídali, Petříček zavolal:
„A teď si budeme hrát! A víte nač? Na školu!“
Nečekal ani, řeknou-li ano nebo ne, ale hned přinesl papíry, tužky a knížky s obrázky. Všichni posedali na židle a na židličky, jen Vocásek, protože dělal pana učitele, vylezl si na stůl. Zaklepal hůlku a zaštěkl:
„Haf, haf, haf! Budeme mít čtení! Vy tam, říkejte za mnou hezky pomalu: Haf ..... haf ..... haf.“
Kohoutek stál na jedné knížce, slepičky kolem něho a četli. „Kikirikí, ko, ko, ko! Kikirikí, ko, ko, ko!“
„Dost! Špatně! Čte se haf, haf, haf! Říkejte se mnou ..... Vy tam !“ ukázal hůlkou na kozičku a kozička četla. „Mé, mé, mé!“
„Dost! Povídám, že se čte haf, haf, haf! Zkuste to ..... Vy tam!“ ukázal hůlkou na kočičku.
„Mňau, mňau, mňau,“ protahovala sladce kočička, která se již dávno se všemi udobřila. Mžourala přitom po Petříčkovi a ten se smál, až se mu čepička třásla.
Pejsek rozzloben třepí hůlkou do stolu. „Vrr raff! Čte se haf, haf! Slyšelas? Žádné takové, takové ..... jak bych to řekl ..... takové kňourání! Dost, nebo budeš po škole!“
Kočička ztichla, zamžourala na Petříčka a pošťouchla ho pacinkou. Vocásek to však naštěstí neviděl, neboť volal na medvídky:
„Čte se znova ..... Vy tam! A pěkně pomalu: Haf ..... haf ..... haf.“
Medvídkové zvedli čumáčky nahoru a četli:
„Umaryna, brum, brum, brum, umaryna, brum, brum ..... “
„Špatně, špatně!“ zlobil se Vocásek. Ale tu jako naschvál začali číst všichni najednou, každý svoje a Vocásek se zlobil, vrčel a ňafal, a že jim všem vypráší kožichy, nebudou-li zticha a nebudou-li poslouchat.
„A to ne!“ zamňoukala kočička. „A to já to jdu říct!“ Běžela k strýci Jakubovi, skočila mu na rameno a zeptala se:
„Může mi pan učitel vyprášit kožich?“
„Podle toho!“ řekl strýc Jakub, který si nacpával dýmku.
Kočička seskočila a zamňoukala:
„Aha, vidíš, strýček řekl podle toho! A teď budu učit já!“ Vyskočila na stůl místo Vocáska, zaklepala hůlkou a zamňoukala:
„Tíchó! Učí se ručním práááácím!“
Položila hlavu na packy a začala příst.
Vrrr, vrrr, vrčel Vocásek, dup, dup, skákala kozička, medvídci dělali kotrmelce a kohoutek se slepičkami mávali křídly.
Petříček se smál, až se mu čepička třásla.
„Dost! Dost! Špatně! Znovu! Povídám znovu!“ mňoukala kočička rozzlobeně.
Ale ostatním se to tak líbilo, že nechtěli přestat. Tu kočička seskočila ze stolu a sekla packou po kozičce.
„Mé, mé, mé,“ rozplakala se kozička a běžela k mamince žalovat. Vhupla mamince na klín a zemečela:
„Může mě pan učitel plesknout?
„Podle toho!“ řekla maminka, která právě navinovala nitě na paličky.
Kozička seskočila a zemečela:
„Mé, mé, vidíš! Maminka řekla podle toho! A teď budu učit já!“ Vyskočila na stůl a zamečela:
„Učí se tělocviku!“
„Pozór!“ zaštěkl pejsek, chytil do zubů provázek, který visel ze zdi, a natáhl jej přes kuchyň.
„Hop!“ tleskl Petříček, kozička se rozběhla a přeskočila. .....
„Tak a teď slepičky!“
Slepičky roztáhly křídla a přelétly i s kohoutkem.
„Tak ne! Tak ne!“ mečela kozička, ale marně. Slepičky lítaly a lítaly jako o závod, zatímco medvídkové podlézali pod provázkem.
„Já, já taky! Já taky!“ volal Petříček v smíchu a chytil provázek. „Já to udělám jako takhle!“ položil provázek na zem a pěkně přelezl po čtyřech zároveň s kočičkou.
„Tak né! Tak né!“ zlobila se kozička a pohazovala bradou ze strany na stranu. Nakonec skočila po kohoutkovi a žďuchla ho rohy.
Kohoutek běžel k strýci Jakubovi žalovat:
„Může mě pan učitel žďuchnout?“
„Podle toho!“ řekl strýc a pokuřoval z dýmky.
Kohoutek přiběhl ke kozičce a zazpíval:
„Vidíš? Strýc Jakub řekl podle toho! A teď budu učit já!“
Na stole však už seděl medvídek Míša a nasazoval si brejle:
„Ehm, ehm! Ticho tam! Učí se počtům! Stránka pět, deset,“ obrátil packou v knize.
Kozička přiskočila, vyškubla list, ham, ham! a spolkla jej. Pak spustila.
„Mé, mémé, tři a jedna jsou dvě!“
„Dobře, dál!“
Kozička spolkla rychle druhý list a zamečela:
„Mé, mémé, pět a kolik je dvě?“
„Dobře, dál!“
Kozička spolkla rychle třetí list a poskočila:
„Mé, mémé, šestkrát sedm je dvě!“
„Dobře, sedni si, je vidět, že ses učila! Ehm, ehm!“ Míša postrčil brejle na nose.
V tom zezadu začal Kníkálek pokřikovat:
„Pane učiteli, pane učiteli, pročpak máte brejle?“
„Abych líp viděl, ty hejle!“
Petříček se smál, až se mu čepička třásla. Kníkálek však našpulil čumáček a běžel k mamince žalovat:
„Může mi pan učitel říci hejle?“
„Podle toho!“ řekla maminka, která právě začala paličkovat novou krajku.
„Vidíš, maminka řekla podle toho!“ mroukal Kníkálek. „A teď budu učit já!“
Ale na stole už stál kohoutek a volal:
„Kikirikííí! Učí se zpíííívat!“
A začal hned křídly dávat takt. A pane, jak jim to šlo!
„Mňau, mňau, brum, brum, brum! Mňau, mňau, haf, haf, haf! Mňau, hafhaf, hafhaf, brumb ..... rum, mé! Mémé ..... mé!“
„Pozor, slepičky sólo!“ křičel kohoutek a slepičky spustily:
„Kokokokokdák! Kó ..... koko! Koko ..... kokokdák! Kó ..... ko ..... ko!“
„Pozor, všichni!“ křikl kohoutek a všichni hned spusili. Pak kohoutek zakončil fanfárou:
„Ki ..... kirikíííí!“ a byl konec.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight