Šibal Jaryžka

Car Ivan Vasilijevič dal jednou vyhlásit:
„Dokáže někdo přinést mi z Babylónského carství korunu, žezlo, říšské jablko a knihu, která u nich leží?“ Po tři dny vyhlašovali carovi poslové výzvu, ale nikdo se nepřihlásil. Až přišel Sibal Jaryžka.
„Já to všechno mohu získat, ale musíte mi postavit koráb a dát třicet námořníků. Koráb musí být celý pobitý plechem ..... všechna jeho lana a stožáry ..... musí tam být třicet soudků střelného prachu a zásoby na tři roky. Nevrátím-li se do tří let, znamená to, že jsem zahynul. A teď mi dovolte, abych se s kamarády trochu poveselil a vyhodil si z kopýtka!“ Šest neděl s nimi pil a všecko prohýřil. Pak šli na koráb. Vítr byl příznivý, zvedli tedy plachty a rychle vypluli.
Přijeli k Babylónskému carství. Šibal Jaryžka vystoupil na břeh a vzal s sebou dva námořníky. Ale v Babylónském carství všecko vyjedli draci. Na břehu stála kaplička, a když ji otevřeli, byla v ní koruna, žezlo, říšské jablko i kniha. Námořníci řekli:
„Nu, všecko jsme našli, můžeme se tedy vrátit na loď.“ Ale Šibal Jaryžka povídá:
„Ba ne, musíme se jít podívat do města, protože až se vrátíme domů, budou se nás vyptávat, a my bychom jim o ničem nemohli vyprávět.“ Draci všecko široko daleko sežrali a teď spali mezi jitřní a velkou mší o Božím hodu velikonočním. V tu dobu právě vystoupil Šibal Jaryžka se dvěma námořníky na břeh. Babylónský car totiž kdysi přikázal, aby na všem byli vyryti draci ..... na číších, na lžících i na mincích. Bůh ho za to potrestal. Draci ožili a všechno živé požrali. I okolo města se ovinuli místo hradeb.
Aby se nedotkl draků, až bude přelézat hradbu, udělal si Šibal Jaryžka žebřík a přelezl. Když šel městem, leželi draci jako mrtví. Sem tam se některý vymrští, když na něho šlápne, ale spí dál. Když Jaryžka nenašel po celém městě ani človíčka, namířil si to rovnou do carského paláce. Všechny komnaty byly prázdné, až v poslední sedí carevna Panna, půl drak a půl člověk. Ta vládla celému dračímu carství. Když Šibal Jaryžka vešel, řekla mu:
„Ach Šibale Jaryžko, přišel jsi z Ruského carství, abys dostal korunu, žezlo, říšské jablko a knihu, máš je?“
„Mám.“
„Dostals je tedy?“
„Dostal.“
„Roztrhám Tě a sním.“
„Pročpak bys mě trhala? Vždyť na mně není ani lot masa. Tady Ti dám dva jiné jako zálohu, a ještě Ti přivedu ostatní. Všechny můžeš sníst najednou. Za hodinu jsem zpátky.“ Carevna ho propustila, povídá však:
„Běž tedy, ale nepodveď mne!“ Ještě ani Jaryžka nevyšel z komnaty a už carevna Panna na námořníka jednou nohou šlápla a druhou ho roztrhala.
Sotva Jaryžka přiběhl na koráb, zavolal:
„Přesekněte lana, napněte plachty!“ Hodina uplynula a carevna Panna vidí, že po Jaryžkovi není ani památky. ..... Podívala se z okna a jen v dálce zahlédla cíp plachty. „Ach, jsi chytrý, Šibale Jaryžko, ale mně neujdeš.“ A zavolala:
„Hej, Vy draci moji, saně líté! Zvedněte se a leťte, draci tříhlaví i šestihlaví, vrhněte se na koráb a potopte ho!“ Ale Jaryžka hned rozkázal, aby námořníci vyvalili tři soudky prachu, otevřeli je a prach rozsypali po palubě. Draci přiletěli, pověsili se na koráb, usadili se na všech lanech. Carevna Panna poskakuje na zápraží a raduje se:
„Vidíš, přece jsem Tě dostala.“
Jaryžka však hodil do prachu oheň, ten se vzňal a všem drakům upálil křídla. Některé draky námořníci dobili, jiné upálili. „Ach,“ řekla carevna Panna, ,Jsi chytrý, Šibale Jaryžko!“
Šibal Jaryžka rozkázal potom námořníkům, aby vyvalili na palubu všechny soudky s prachem a otevřeli je. „Kdyby draci zase přiletěli, zapalte prach.“ Sám si sedl do loďky a ujel.
Přiletěl veliký drak Sedmihlav, který ležel kolem města místo hradby, a s ním spousta jiných draků. Námořníci zapálili sedmadvacet soudků prachu; mnoho draků se spálilo, ale drak Sedmihlav se zachránil a už koráb potápí. Carevna na zápraží zaplesala:
„Nu, Šibale Jaryžko, utonul jsi s ostatními!“
„I čert Tě vem, já jsem tady, ale kamarádů je mi líto.“ Šibal Jaryžka si poplakal a pak začal přemýšlet: Co teď? Jet po vodě, nebo jít pěšky? Pojedu-li po vodě, bude to rychlejší, ale nebude co jíst. Ne, lepší to bude pěšky. To najdu aspoň nějaký kořínek a hlady neumřu. Vystoupil z loďky a vydal se na cestu.
Šel a šel, až přišel ke krásnému paláci. Palác byl obehnán kamennou zdí a vrata byla zavřena. Začal klepat, ale nikdo se neozýval. A zvědavost ho stále ponouká: kdo tu asi žije, loupežníci snad? Sedl si na lavičku a čeká. Večer přišel jednooký obr, rukou se dotýká vrcholků stromů. „Pozdrav Tě bůh, Šibale Jaryžko!“
„I Tebe,“ povídá Jaryžka. „Tys byl u mé sestry?“
„Byl.“
„Dostals korunu, žezlo, říšské jablko a knihu?“
„Dostal.“
„Draka jsi spálil?“
„Spálil.“
„A mou sestru jsi oklamal?“
„Pravda, oklamal.“
„Za to Tě teď roztrhám a sním.“
„K čemu by Ti to sloužilo. Copak se takovým chudákem nasytíš? Poradím Ti jinou věc. Dohodneme se jako bratři. Máš jen jedno oko ..... já Ti přidělám druhé. Teď vidíš jedno carství, a pak uvidíš dvě. Pojďme! Kde máš pokladnici s drahokamy?“ Dostal je, prohlédl. „Potřebuji nějaký drahokam na oko,“ řekl. Posadil obra a svázal ho provazy. „Nu, zkus je roztrhnout. Kdybys nebyl správně přivázán, mohl bys oko poškodit.“ Obr sebou trhl a všecko se rozletělo. Podruhé právě tak. Potřetí svázal Jaryžka obra volskými žilami a zeptal se:
„Nu, ještě teď je roztrhneš?“
„Ne,“ povídá obr.
Jaryžka šel k ohni, vzal cín, roztavil jej a povídá obru:
„Otevři oko, nebo se spletu a udělám Ti jiné.“ Obr otevřel oko a Jaryžka mu tam vylil žhavý cín. Obr přerval volské žíly, všecko rozbil a rozlámal. „Ach, tak Ty jsi mě oklamal? Jen počkej, však já Tě najdu!“ Zavřel vrata a přivalil k nim kámen. Nebylo kam zmizet.
U jednookého obra žil obrovský kozel. Jaryžka se chytil kozla pod břichem a začal ho šimrat po bocích. Kozel si ěasto hrával s obrem, rozběhl se tedy a obra trkl. Ale ten povídá:
„Počkej, Vasko, teď na Tebe nemám náladu.“ Kozel si však nedal pokoj, až se obr rozzlobil, chytil kozla za rohy, chtěl jím praštit o zeď, a hodil ho přes hradbu zároveň s Jaryžkou.
Jaryžka neodešel jen tak. Sotva byl na druhé straně, pustil kozla a zavolal:
„Heč, já jsem tady.“
„Ach Šibale Jaryžko, jsi ty chytrý. Nu což, vezmi si ode mne na památku zlatou sekerku. Už se na Tebe nezlobím.“ Šibal Jaryžka přemýšlí: Marněji sem nehází. Přišel blíž a polehoučku se sekyrky dotkl malíčkem. Jak na ni sáhl, začala sekyrka volat:
„Hospodáři, tady je, držím ho.“ Šibal Jaryžka vzal nůž a uřízl si prst. A než obr odvalil kámen, Jaryžka utekl. „Ech,“ povídá sekerka, „zmeškal jsi. Jenom jeden prst Ti po něm zbyl.“ Obr se naň vrhl a spolkl jej. A Šibal Jaryžka se schovával tu za strom, tam za kámen ..... podařilo se mu utéci.
Šel a šel, až byl nedaleko Ruského carství ..... jen přes říčku zbývalo se přebrodit, když spatřil zase překrásný palác. „Ale co, podívám se tam.“ Počkal do večera. Za soumraku přišla dívka:
„Ach Šibale Jaryžko, buď zdráv. Byls v Babylónském carství?“
„Byl.“
„Draky jsi spálil?“
„Spálil.“
„Nu ..... já Tě roztrhám a sním. Ale ještě se s Tebou potěším a potrápím Tě.“
Každý den mu hrozila smrtí. Dvacet let s ním žila a porodila syna. Syn dorostl, bylo mu dvacet let. Jednou šla navštívit sestru do Babylónského carství. Jaryžku uvázala na řetěz a řekla synovi:
„Budu pryč celý den. Hlídej otce, z řetězu ho nepouštěj ..... je chytrý. Pustíš-li ho, roztrhám Tebe. Večer se vrátím.“ Když odešla, zavolal Jaryžka na syna:
„Sundej mi řetěz, projdu se.“ Syn mu řetěz sňal a prošli se. „Co bychom se jen tak procházeli,“ povídá Jaryžka, „půjdeme k řece střílet kachny.“
„Ach ne, tatíčku, Ty bys mě obelstil.“
„Ale jdi! Proč? Vždyť jsi můj syn. A já jsem celý umořený. Dvacet let jsem seděl přikován na řetězu.“ Šli tedy k řece střílet kachny. Za řeku už zlí duchové neměli přístup. Jaryžka zabil kachnu a poslal pro ni syna. Sám si zatím udělal prám a pustil se po řece. „Tatíčku, co to děláš?“ volal syn. Ale žena už přiběhla na břeh a volá:
„Ach Šibale Jaryžko, chytrý jsi. Tu máš svou půlku, já ji nepotřebuji.“ Roztrhla syna a hodila mu půl. Jedna kapka nečisté krve dopadla na prám a ten se začal potápět. Jaryžka ji vyřízl nožem. Prám plul dál, až dojel do svaté Rusi. Žena běsnila, ale co dělat? Na druhý břeh nemohla. Jaryžka se jí vysmál a šel dál.
Přišel na místo udupané jako mlat. Sem tam zela jáma a na keřích byla místem krev. Co se tu asi dělo, pomyslel si Jaryžka, nu což, počkám a uvidím. Vylezl na strom a schoval se ve větvích. Ještě tam dlouho neseděl, když vidí, jak z jedné strany přiběhl lev a z druhé drak a začali se potýkat. Dlouho se bili, oba zeslábli, ale nepovolili. Šibal Jaryžka přemýšlí na stromě: Komu mám pomoci? Od draků jsem mnoho vytrpěl ..... pomohu lvu. Vzal pušku a střelil na draka. Ten zraněním zeslábl a lev ho zadávil. Když usmrtil draka, dívá se, očima hledá, kdo mu pomohl. Ale Jaryžka se bojí slézt ze stromu, aby ho lev nesežral. Lev ho uviděl a povídá: ,Jen slez, nic Ti neudělám. Musel bys ještě tři roky jít, já Tě odnesu na místo ve třech hodinách, ale nesmíš se tím nikde chlubit ..... nebo Tě sežeru.“ Jaryžka slezl a sedl si na lva. Ten ho v mžiku donesl do města a zmizel.
Jaryžka šel rovnou do paláce a ohlásil se. Tam už na něho zapomněli, protože uplynulo třicet let, co odjel. Začali hledat v knihách a našli, že byl skutečně před třiceti lety vypraven do Babylónského carství koráb, aby hledal korunu, žezlo, říšské jablko a knihu. „Cím bych se Ti odplatil?“ ptá se Jaryžky Ivan Vasiljevič. „Čím? Dovol mi tři roky pít zadarmo ve všech krčmách.“ Jaryžka začal pít, až se hory zelenaly, všichni pijani se za ním táhli. Jednou se napil a začal se chvástat: ,Ještě tři roky bych byl šel, ale lev mě přinesl za 'tři hodiny ..... za to, že jsem zabil draka.“ Sotva to dořekl, vzpamatoval se, ale už bylo pozdě. Hned se sebral, běžel na carský dvůr a rozkázal, aby zakopali do země tři pivní sudy a co nejvíc je utěsnili. Sotva je zakopali a nalili do jednoho medovinu, do druhého víno a do třetího nejsilnější pálenku, zdvihla se bouře. Přiběhl lev a rovnou kjaryžkovi:
„Ach ty chvástale, co ses vychloubal? Teď Tě sežeru.“
„To jsem nebyl já.“
„A kdo tedy?“
„To byla má opička.“
„A kde je?“ Jaryžka mu ukázal soudek medoviny. Lev vypil celý sud a vyvrátil ho ze země. Pak spustil nanovo:
„Kdo se to chlubil?“
„To byla má opička.“
„A kde je?“ Jaryžka mu ukázal sud s vínem. I ten lev vypil a vyvrátil. „Kdo se to chlubil?“ zakřičel do třetice. „To byla má opička.“
„A kde je?“ Jaryžka mu ukázal na třetí sud s pálenkou. Lev vypil celý sud, vyvrátil ho a svalil se opilý. Jaryžka rozkázal, aby ke lvu postavili sloup a lva přikovali řetězy. Když se lev probral, trhl sebou, ale vstát nemůže. Jaryžka k němu přišel a povídá:
„Tak vidíš, co opička dělá. To jsem se nechvástal já, ale opička. Mohl jsem Ti utnout hlavu, ale neudělal jsem to.“
„Nu dobrá, Šibale Jaryžko, pusť mě!“
Jaryžka rozkázal, aby lidé sňali řetězy, a lev utekl. Pak Šibal Jaryžka tři týdny pil a opil se v krčmě do němoty.