Sedm krejčí a jedna moucha

V malém, ale velmi útulném domečku pod strání bydlelo sedm krejčí. Práce měli dost, a protože pilně pracovali, měli se dobře a byli vespolek spokojeně živi.
Bylo pořád dobře ..... až jednoho letního dne vlétla otevřeným oknem do světnice velká moucha a od té chvíle bylo s krejčími zle. Moucha jim nedala ani chvilku pokoje: hned usedla nejstaršímu na nos a hned zase vedlejšího štípla do ucha, a když se oba po ní rukou ohnali, už zase běhala třetímu po nose. Z toho už snadno, milé děti, usoudíte, že to byla velmi rozpustilá moucha.
A jako by si umínila, že jim nedá a nedá pokoje, pořád mezi nimi létala. A přec v chaloupce byly pro ni všelijaké dobré věci: krabice cukru, pokapaný hrneček s medem, sladké dřevo, kus marcipánu a kozel ví, co ještě všechno jiného. Ale ona se jen a jenom krejčím kolem nosů vrtěla, že už je to začalo dopalovat. A chytrá a rychlá byla při tom jako všichni čerti! Nedala se chytit ani rukou připlácnout a spíše rozzlobený krejčí trefil vedlejšího druha nežli mrštnou mouchu. A to se ví, že při takové neustálé honičce práce za nic nestála. Místo práce proháněli krejčí dotěrnou mouchu, tloukli po ní vším, co do rukou vzali, ale výsledek byl ten, že rozbili zrcadlo a několik hrnců a moucha jim kolem hlavy bzučela dál ..... až do večera.
Ale ani druhý den jim nedala pokoje! Zlobila je od časného rána, když leželi ještě v postelích, a skončila své skotačení za úplné tmy. Tak bylo den ze dne, a ať se krejčí namáhali sebevíce ..... mouchu chytit nemohli. A tak se konečně uradili, že se raději všichni vystěhují, než by se dál s tou čertovou mouchou bavili. Sbalili své věci do tlumoků, ale dříve nežli vykročili, vyšili si všichni na čepice ..... jak bylo tehdy zvykem ..... proč jdou do světa na vandr:
„Jedna moucha sedm krejčí přemohla!“ Potom se s chaloupkou rozloučili.
„Teď si tam můžeš okusovat ucha od hrnců, zpropadená trapitelko!“ zvolal krejčí, jenž chaloupku uzavíral, a pak se všech sedm dalo směrem ke královskému městu.
Zprvu se jim šlo pěkně: zpívali si, žertovali, neboť měli radost, že unikli krvelačné mouše. Ale čím dál tím více je cesta unavovala. Bylo horko a ze všech sedmi krejčí ..... třeba byli tlustí jako šindel ..... jen se lilo. A tak si konečně řekli, nač se mají v tom parnu trmácet, a rozhodli se, že si trochu odpočinou ve stínu stromů, rostoucích po obou stranách silnice.
Po nějaké chvíli hrčel po silnici těžký zlatý kočár s královským znakem a v něm seděl sám pan král té země. Ospale se díval kolem po svém panství a bylo na něm vidět, že už delší dobu ho nic nebaví. I těch sedm spících krejčí by ho sotva zajímalo, ale když si všiml, že všichni mají na čepicích nějaký nápis, kázal kočímu zastavit a pak si přečetl všech sedm nápisů.
„Pardyje paraple!“ zvolal potom vzrušeně. „Takovou mouchu bych zrovna potřeboval! Hej, Matěji, slez dolů a zeptej se těch lidí, zdali bych tu mouchu mohl získat do svých služeb!“
Ale Matěj také slabikoval, co mají krejčí na čepici vyšito, a to jej tak postrašilo, že se strachy na kozlíku rozklepal:
„Po po po poníženě p ..... prosím, Vaše Ve ve veličenstvo, já se bo bo bojím! Což kdyby se ta moucha tady někde ještě po po po ..... potloukala!“ Nechtěl slézt dolů a dal si říct teprve až potom, když mu král hrozil, že mu posledního strhne dvě koruny z platu. Celý se třesa, doškobrtal se Matěj k spícím krejčím, vzbudil je a ustrašeným hlasem jim vyřizoval vzkaz pana krále. Přitom se rozhlížel na všechny strany, zdali se ta moucha odněkud už na něj nehrne.
Krejčí ihned vstali a všechno panu králi věrně pověděli: jak byli od té mouchy přepadeni a z chaloupky vypuzeni; přesně naznačili, kde ta chaloupka stojí, ale za nic na světě nechtěli tu mouchu panu králi přinést spoutanou do paláce.
Král jim tedy poděkoval aspoň za to oznámení a pak poručil rychle ujíždět do hlavního města. Měl radost, že se konečně objevilo něco, co by snad mohlo přemoct dva hrozné obry, kteří už dlouhou dobu dělali škodu v královském lese a na které si z celé země nikdo netroufal.
Ještě ten den dal po celé zemi rozhlásit, aby se hned přihlásil rytíř, který by se nebál chytit krvelačnou mouchu a dopravit ji do královského zámku. Ale ani tu se nikdo nepřihlásil a pan král, když chtěl mouchu získat, musel dlouho přemlouvat slavného lovce tygrů, aby se pro mouchu vypravil. A teprve když pan král rytíři slíbil špalek tureckého medu, dal si rytíř říct a pro mouchu se do chalupy vypravil. Vzal si na ni velikánský pevný pytel a kousek toho tureckého medu, o kterém je známo, že se mouchy po něm mohou utlouct. A takto důkladně vyzbrojen vypravil se rytíř Jíra Muchomůrka z Koženého hradu na odvážnou cestu ukořistit divokou mouchu.
Lehko se pohádka vypravuje, ale hůř se skutek naplňuje. Rytíř Jíra Muchomůrka, který chytal tygry holou rukou jako raky, skoro se třásl strachy, když se blížil k chaloupce sedmi krejčí. Dlouho ji obcházel velkými kruhy, nežli se odvážil tak dalece, že se do ní podíval alespoň oknem. A statečný rytíř se věru velmi zaradoval, když zjistil, že divoká moucha leží na peřině a spokojeně spí. Honem otevřel potichu dveře a po špičkách vklouzl do chaloupky, aby mouchu neprobudil. Potom postál chvilku tiše u dveří a pak se připravoval k chycení mouchy. Postavil si na stůl vysoký džbán, na dno položil kus tureckého medu jako návnadu a pak se s pytlem ukryl za almaru. A musel dlouho, dlouho trpělivě čekat, až se moucha vyspí. Ale i toho se konečně dočkal. Moucha si pojednou protřela oči a hned se ohlížela po nějakém jídle. A to se ví, že líbezná vůně tureckého medu brzy zavadila o její mlsný sosák a že se ihned na med s velikánskou chutí vrhla.
A na to rytíř Jíra Muchomůrka čekal. Chvíli ještě mouchu pozoroval, a když myslel, že už je do mlsání tak zabrána, že nevidí a neslyší, přiskočil s rozevřeným pytlem ke stolu a šups! a už byl džbán i s mouchou v pytli. Potom rychle zavázal pytel silnou šňůrou a hned se vydal na zpáteční cestu k hlavnímu městu. Moucha v pytli zlostně bzučela, ale rytíř zpíval cestou jenom samé vítězné písně.
Pan král už ho s touhou očekával a velmi, velmi se zaradoval, když viděl, že se vrací s plným pytlem. Hned kázal vyvalit ten špalek tureckého medu a před velikým shromážděním jej rytíři slavně ukázal. Povídám Vám jasně, milé děti, že mu špalek medu jenom ukázal, a pak řekl, chce-li mít med doopravdy, tu že musí ještě mouchu odnést v pytli do královského lesa a tam ji pustit rovnou na ty dva hrozné, divoké obry. Co měl teď ubohý rytíř dělat? Mouchu měl už sice v pytli, co však to bylo platné, když cesta k obrům byla také velmi nebezpečná. Těch se bál skoro jako mouchy, ale chuť na med měl tak převelikou, že se po krátkém rozmýšlení odhodlal vyplnit i druhou část těžkého úkolu. Druhého dne k polednímu se vydal s mouchou a se svazkem provazů do královského lesa. K polednímu proto, že obrové po obědě vždycky tvrdě spali, a to byla jediná vhodná chvíle, kdy bylo možno je přemoci.
Rytíř Jíra se plížil lesem tiše jako liška. Přitom se občas zastavil a pozorně naslouchal všem šramotům a hlasům v lese, aby třeba nevpadl těm obrům zrovna do náruče. Proto se velmi zaradoval, když uslyšel dvojí hlučné funění a chrapot, neboť podle toho snadno poznal, že už oba obři tvrdě spí.
Obři spali tvrdě. Leželi na měkkém mechu ve stínu staletého dubu a rytíř Jíra se třásl hrůzou, když viděl ta ohromná těla. Zarazil se však jenom na chviličku. Pak zatočil několikrát pytlem sem tam, aby mouchu hodně podráždil, a když se zlostně rozbzučela, vypustil ji rovnou z pytle na obry.
Rozvzteklená moucha se ihned hladově vrhla na jednoho z obrů a vrazila mu sosák do nosu. Sála jenom malou chvilku, a už obr počal sebou vztekle vrtět, až se bolestí ze snu probudil. Nos ho pálil, ale neuhodl proč, neboť moucha zatím odletěla na kmen dubu, aby si o jeho tvrdou kůru nabrousila sosák. Obr chvilku pozoroval svého druha a tu se mu zdálo, že se nějak potutelně ušklebuje. A to ho dopálilo. Dal druhovi ránu do nosu, a když ten vykulil překvapeně oči, dal mu druhou za ucho a nakázal mu. aby si podobné žerty, jako je štípání do nosu, nechal na zimu. To se ví, že se druhý obr čertil a zaklínal se, že o ničem neví a že spal pořád jako dudek. Tak se chvíli spolu hádali, až je to omrzelo a oba znovu usnuli.
A moucha si sedla na nos zase tomu druhému. Měla tak ostře nabroušený sosák a pracovala jím na obrově nose tak vydatně, že obr za chviličku vyskočil jako divý.
„Pardyje hadry cucky!“ zařval vztekle a hned se potom vrhl na svého kamaráda. ,Já Ti dám mě štípat, uličníku! To se na něj podívejme, štípá on mne, a k tomu mě ještě pohlavkuje, jako bych byl štípal já jeho!“
A oba obři se hned dali do takové rvačky, že až mech kolem nich vyletoval na všechny strany. Tahali se za vousaté brady, vyskakovali do výšky jako vzteklí křečkové a hned se zase váleli po zdupané zemi. Přitom moucha štípla rychle jednoho a hned zase toho druhého. Tím je ještě více dopálila, takže se zlostí už ani necítili a prali se tak dlouho, až hrozně unaveni klesli na zem.
A na to rytíř Jíra Muchomůrka čekal. Rychle popadl své provazy, přiskočil k ležícím obrům a hbitě oba pevně svázal, dokud byli ještě v bezvědomí. Potom rychle spěchal do hlavního města, by o tom panu králi podal radostnou zprávu. Král radostí skákal do stropu a hned poručil oba obry přivézt do vězení, aby nemohli tropit škody.
Jelo se pro ně s velkou slávou. Statečný rytíř Jíra seděl s panem králem v jednom voze, ale pro odvážnou mouchu byl připraven zvlášť nádherný kočár, tažený třemi silnými páry koní. Moucha si hned do něho vletěla, jako by to měla předem vyjednáno, a tvářila se vznešeněji nežli sám pan král. Když se s ohromnou slávou navrátili do hlavního města a shromážděný lid jim jásal vstříc, usedla si moucha na okno, držela se jednou nohou a ostatními pěti mávala lidem na pozdrav. Potom dostal rytíř za odměnu špalek tureckého medu, ale moucha byla odměněna přímo královsky. Obdržela titul dvorní maršálkyně, skvělý plat, šestipokojový byt, palivo, světlo a penzi a dvě dvorní dámy k obsluze a k obveselování. Dvořané si jí proto velmi vážili, ale ona každému, kdo ji začal chválit pro její odvahu a statečnost, odpovídala stručně:
„Inu ..... komu se nelení, tomu se zelení!“