Rusalky (17) - Farář a Willy

Souvislost mezi Frantovou partou a oběma tornády zůstala pochopitelně tajemstvím. Nikdo z těch šesti se doma nepochlubil. Ze dvou důvodů. Jednak by jim nikdo nevěřil, vždyť měli sami problém uznat, že to opravdu způsobili. Za druhé by s tím rodiče nemuseli souhlasit, ačkoliv to družstvo Culek a spol. zachránilo před nevyhnutelným krachem, který by způsobil zákon o zákazu geneticky nepovolených potravin.

Získat povolení na potraviny mimozemského původu? To patřilo mezi bludy, na které bylo lépe zapomenout. Dost na tom, jaké problémy museli i tak překonat. O některých zatím spíš tušili než věděli. Věděli zatím o snaze nalézt v taesi-potravinách něco škodlivého a tím je potopit. To se ale odehrávalo mimo ně. Kdosi nelitoval času ani peněz na drahé laboratorní testy. Nedalo se proti tomu nic dělat, vzorky si hygienici odebrali sami v některém z mnoha obchodů. Jenže se ukázalo, že taesi-potraviny skutečně neobsahují žádné škodliviny, kvůli kterým by se daly zakázat.

Bylo to pochopitelné. Suroviny vzorků pocházely z domácí vesnické produkce, která ani z dálky neviděla drahá hnojiva ani pesticidy. Rostlinné i živočišné produkty byly čerstvé a nikdo do nich nedával umělé konzervanty, pochybná ochucovadla ani barviva. Expertům by mohlo vrtat hlavou, proč se taesi nekazí ani po naočkování živými bakteriemi a plísněmi, jenže k objevení příčiny by museli rozdekódovat obsažené vzorce DNA, což naštěstí nikoho nenapadlo. Ostatně ani s použitím pozemské vědy by to těžko kdo správně vyhodnotil.

Menší potíž byla s potravinami, obsahujícími pravé živé kultury, obyčejným jogurtem počínaje a plísňovými sýry konče. Tady to nešlo jinak. I tyto taesi-potraviny byly vzhledově, chuťově i obsahem živin k nerozeznání, ale pravé živé kultury v nich nebyly. Použít taesi jogurt jako kulturu k výrobě vlastního jogurtu z mléka nemělo naději na úspěch. Jenže to už dávno nešlo ani s výrobky současných mlékárenských firem, kterým to také procházelo. Ani tady se pověstná hůl na psa ne a ne najít.

Franta se musel od počátku zabývat také antikoncepčními účinky taesi, ale to se mu podařilo jako Kolumbovi známá úloha s vejcem. Farmáři pěstující taesi dostanou k dispozici i »gupran«, rušičku antikoncepce. Museli ji pěstovat odděleně, malé kuličky plodnic uzavírat do skleněných lahviček a dodávat je výhradně odborníkům nejlépe přímo do lékáren. Potisk na nich byl zároveň reklamou. 

Gupran - čistě přírodní prostředek k léčení neplodnosti lidí i zvířat!

Kde zklame lékař, pomůže Gupran!

Kde zklame Gupran, nepomůže už nic!

Tisíce narozených dětí a šťastných rodičů!

Gupran se prodával draze, aby nedocházelo k nežádoucímu plýtvání. Žádná kulička se nesměla dostat do odpadu, kde by jistě způsobila přemnožení hlodavců. Nebyl ale nedostupný a reklamy na nálepkách nelhaly. Gupran opravdu pomáhal. A že přitom rušil antikoncepci? Rozhodující byl výsledek.

Po zrušení úřednického zákazu Evropské unie nestálo taesi nic ve vítězné cestě po Evropě a začalo se šířit. Španělsko, Itálie, tradičně hladové Řecko i Srbsko. Na severu je přijalo Švédsko, Finsko, Anglie a Irsko a na východě Ukrajina a Rusko.

A v té době se Frantovi ozval - farář Josef Kouzar ze vsi. 

Když Franta poznal farářovu lavititju, odpověděl mu.

„Dobrý večer, co si přejete?“

„Máš pro mě chvilku času?“ zeptal se ho farář.

„Pro vás vždycky!“ usmál se Franta.

„Přiznám se, také bych si rád popovídal s rusalkami,“ začal opatrně farář. „Jenže jsem byl u Žabáku po dva úplňky po sobě a ani jednou se mi neobjevily.“

„Nemají důvod,“ vysvětloval mu Franta. „Otevřou bránu, jen když je o to požádáme.“

„Přál jsem si to opravdu vroucně, ale nemělo to vliv.“

„To nestačí,“ usmál se Franta. „Musel byste mluvit rusalčí řečí, zaměřenou na některou z nich. Jenže neznáte jejich lavititji, to je něco jako telefonní číslo mobilu. A bez toho se na ně nedovoláte. Chcete, abych je za vás požádal o rozhovor? Nejsem si ale jistý, jestli nám vyhoví. Spíš budou trvat na tom, abychom si to nejprve vyřídili sami mezi sebou.“

„Aha!“ pochopil zklamaně farář. „Dobrá, pak bych měl pár otázek i na tebe.“

„Prosím!“ souhlasil Franta. „Jsem váš.“

„Poslyš, Frantíku... smím ti snad tak říkat, ne?“

„Jistě, nebudete jediný.“

„Sledoval jsem, co děláte,“ začal farář Kouzar trochu zeširoka. „Nejen ty, ale všichni kolem Culkova družstva. Začali jste prodávat nějaké velmi podivné potraviny. Slyšel jsem, že přinášejí jídlo hladovějícím a u nás je tak zlevnily, že se lidem očividně začalo vést lépe. Asi nebudu daleko od pravdy, když za tím tuším rusalky. Je tomu tak?“

„Rusalky se na tom podílejí jen zprostředkováním,“ řekl Franta. „Jejich vesmír je hned vedle našeho, ale pozvaly si na nás Opalychy a od nich máme všechno ostatní.“

„Opalychy, říkáš?“ zpozorněl kněz. „Jestli to správně chápu, jsou to ještě nějaké úplně jiné bytosti?“

„Asi tak,“ přitakal Franta. „Vesmírů je víc a nejsme v nich ani zdaleka jediní.“

„Zajímavé!“ řekl kněz. „Jenže zaslechl jsem také zmínky, že se naši poslanci chystali všechno zakázat, ale pak si to nějak velice rychle rozmysleli, či co.“

„Ano, tak nějak to bylo,“ souhlasil Franta.

„Ano, ale taky bylo v televizi, že našemu Parlamentu někdo vyhrožoval příšernými katastrofami, jestli ten zákaz odhlasují. A zamotal do toho i nedávné tornádo u Prahy!“

„To jsem byl já,“ přiznal Franta bez mrknutí oka. „Ten zákaz by úplně zničil nejen naši práci, ale vlastně celý náš svět, kterému chceme pomáhat.“

„Nakrmit hladovějící je záslužné,“ souhlasil farář Kouzar. „Ale nezdá se mi správné spoléhat se tolik na pomoc bytostí, které u nás nejsou doma.“

„Jak to myslíte, pane faráři?“ zeptal se Franta. „Podle mě by nebylo správné opovrhnout darem, který nám dali. Ty potraviny jsou lepší než na jaké jsme se kdy jako lidstvo zmohli a je naděje, že pomohou celému světu.“

„Nemyslel jsem samotné potraviny,“ opravil Frantu kněz. „Ty vypadají dobře a dar toho druhu není správné odmítnout.“

„Tak co se vám nezdá správné?“ zeptal se Franta.

„Poslyš, Franto, my dva si snad můžeme nalít čistého vína,“ pokračoval kněz. „Požádal jsi rusalky nebo jiné mimozemské bytosti o pomoc proti našemu Parlamentu, viď? Jenže ty bytosti v našem světě skutečně způsobily katastrofu. Nedávno u Prahy. Hádám špatně?“

„Hádáte špatně,“ zvážněl Franta. „Skutečnost je jiná. Nebyla to jedna katastrofa, ale dvě. Druhá taková se odehrála krátce poté u Brusele a obě jsem způsobil já. Postaral jsem se ale, aby se nikomu nestalo nic nenapravitelného. Při obou katastrofách nikdo nezahynul a nikdo se ani vážně nezranil. Donutil jsem ale oba zkorumpované parlamenty, evropský i český, odvolat zákaz našich potravin.“

Farář Josef Kouzar na tu zprávu reagoval téměř minutou ticha. Tolik mu trvalo, než ji vstřebal a než se z ní aspoň trochu vzpamatoval.

„Ty?“ vyhrkl po chvilce. „Ty něco takového dokážeš?“

„Dokážu,“ přitakal pevně Franta. „Naučili mě to Opalychové. Naučili mě toho mnohem víc. Nedávno jsem je navštívil a byl jsem u nich skoro tři roky.“

„Ty je znáš už tři roky? Ale to jste přece bydleli ještě v Praze, ne?“

„Je to jinak, než si myslíte,“ začal vysvětlovat Franta. „Byl jsem v jejich světě pět dní, jenže jim ubíhá čas rychleji a tak jsem tam během těch pěti dní zestárl o tři roky.“

„Podivné!“ zahučel kněz.

„Jejich vesmír je jiný než náš,“ opakoval Franta. „Tam je to možné. Až mě zase uvidíte na vlastní oči, budete mít asi problém poznat mě.“

„Takže to nezpůsobili oni, ale ty?“ chtěl se ubezpečit kněz.

„Pomáhali mi v tom kluci i holky z naší party,“ dodal Franta. „Vyvolal bych to i sám, ale stálo by mě to neúměrně víc času.“

„A tvoji kamarádi věděli, co dělají?“ zeptal se opatrně farář.

„Poprvé ještě ne,“ usmál se Franta. „Ale to jsem si tím nebyl jistý ani já. Požádal jsem je jen o pomoc proti našim poslancům a pomohli mi s radostí. Podruhé proti Bruseli už předem věděli, co se stane. A pomohli mi ještě ochotněji.“

„Takže vy spolu dokážete vyvolat ničivé bouře? To je přece příšerné! Nadlidské!“

„Dalo by se to tak říci,“ přikývl Franta. „Mohli by to zkusit i beze mne, dokázali by hnout počasím, ale nevěděli by, kde a jak se to projeví. Jen já vím předem, co dělám a co z toho vznikne.“

„Ty?“ nedůvěřoval Kouzar. „Proč zrovna ty?“

„Protože jsem vystudoval u mimozemšťanů,“ řekl Franta. „Tady uplynulo pět dní, tam tři roky, ale vydalo to za deset let naší univerzity. Proto dokážu, co možná nikdo jiný.“

„Ale poroučet vichřicím...“ otřásl se kněz. „Prosím tě, není to příliš? Nezdá se mi to. Podle mě jsou tajemství, o která by člověk ani neměl usilovat.“

„Podle mě je to jinak, pane faráři,“ nesouhlasil Franta. „Uznávám, jsou tajemství, která by neměl získat kdekdo, zejména ne darebáci, kteří by je zneužili.“

„No právě!“ vzdychl si kněz. „Některá tajemství by lidé neměli odhalit nikdy. Ať se je snažíš utajit jak chceš, nakonec se dostanou k vojákům. A ti je zneužijí přímo zákonitě.“

„Pane faráři, k těm darebákům se dostalo tolik tajemství, že dnes celé lidstvo stojí na kraji propasti a stačí jediný krůček, aby do ní spadlo. Opalychové tvrdí, že musíme vývoj hodně rychle otočit, než lidstvo ten krůček udělá a zahyne.“

„Ale proč katastrofami? Není to vyhánění čerta ďáblem?“

„Neděláme to katastrofami, ale potravinami, které mohou nejen odstranit hlad, ale také závislost lidí na zabíjení zvířat. A to je veliký zlom. Lidé zabíjejí miliardy zvířat ročně pro potravu. Naše potraviny nahrazují maso. Kupte si náš salám, guláš nebo svíčkovou! Budete mít dojem, že jíte maso, výživnými hodnotami se to neliší, ale žádné zvíře tím nezabijete. Budete jíst totiž houby, vypěstované na biohmotě. Biotechnologie Opalychů z nás udělá nenásilně vegetariány, aniž bychom o to usilovali, aniž bychom si toho vůbec všimli! Ty houby mohou ve světě trvale odstranit hlad i přelidněnost.“

„Dobře, to bych chápal a souhlasil bych s tím. Jak je to ale s těmi katastrofami? Proč ses dal na takovou cestu?“

„Zastrašil jsem jen darebáky, kteří nás chtěli potopit díky lobbingu současných firem,“ trval na svém Franta. „Považuji to ale za spravedlivé a ničeho nelituji.“

„Tím bych si na tvém místě nebyl tak jistý,“ neustupoval ani kněz. „Ty síly jsou příliš strašlivé a není správné přivolávat na lidi neštěstí.“

„Není,“ připustil Franta. „Ale volil jsem menší zlo. Kdybych to neudělal, bylo by to zlo podstatně větší.“

„To přece nemůžeš tvrdit!“ namítal kněz. „Způsobil jsi lidem bolest a neštěstí kvůli přízemnímu podnikání a kšeftům. To se nedá srovnávat!“

„Zapomínáte, pane faráři, na miliony lidí umírajících po celém světě hladem!“ odpálil ho Franta. „To se nedá srovnávat s boulemi, odřeninami, a třeba se zlomeninami, když se lidé na poslední chvíli hnali do úkrytů. Ano, v Praze i v Bruseli mohly být desítky mrtvých, ale ty jsem s cesty tornád přímo na místě uklidil. Postaral jsem se, aby té bolesti a lidského neštěstí bylo co nejméně. Osm vteřin jsem poblíž Prahy vlastním tělem zadržoval tornádo, než mu s cesty odjel vlak plný lidí. Neodsuzujte mě!“

„Nejsem od toho, abych tě soudil,“ namítl farář. „Jen ti chci připomenout, že tě jednou budou soudit podle výsledků tvého snažení. Na to bys měl pamatovat.“

„Pane faráři, nedělám nic, co bych si nemohl srovnat se svědomím,“ nedal se ani teď Franta. „Vám to přiznám, nebudete to snad zbytečně šířit, také jsem pochyboval, než jsem to spustil. Nepochyboval jsem, že je to oprávněné, jen jsem se bál, že nechtíc někomu ublížím. Není žádná legrace vyvolat živly a já to vím. Za svůj největší úspěch považuji, že se nestalo nic tragického. Nikdo nezahynul, nikoho to nezmrzačilo. Oděrky se zahojí a zlomeniny srostou. Ale křivdíte mi, když mě obviňujete z přízemního podnikání a kšeftů. Nedělám to pro peníze, i když mám dnes miliardy. Nepotřebuji je pro podnikání, nepoužil jsem je ani na splacení hypotéky vlastních rodičů, ale abych dostal potraviny do Afriky, Řecka, Srbska a zemí, kde lidé hladoví. Tak mi, prosím, nepodsunujte nějaké špinavé kšefty.“

„Kdyby to byla pravda, nebylo by to zavrženíhodné,“ snažil se pan farář trochu přibrzdit. „Jestli ses opravdu snažil zmírnit zlo, které jsi sám vyvolal, sloužilo by ti to ke cti. Ale nezlob se, neuvěřím, že jsi zadržel tornádo vlastním tělem. To není možné!“

„Věřím, že se vám to nezdá,“ přiznal Franta. „Netušíte, co je v mých silách. Kroužením nadzvukovou rychlostí umím vyvolat Bernoulliho efekt, schopný postup tornáda když ne zastavit, tak aspoň přibrzdit. Trvalo to osm vteřin, ale zatím mi ve zrychleném čase uplynulo devět hodin. Po celou tu dobu jsem musel vydržet rázovou vlnu, která láme křídla i tryskovým letadlům.“

„Vážně?“

„Nepodceňujte mě, pane faráři! Neumím jen chodit po vodě, umím urychlit i čas!“

„Není to zrovna uvěřitelné!“

„Není, ale já vám zase nebudu vyvracet jiné zázraky.“

„Nevyvracej!“ usmál se lehce kněz. „O chození po vodě vím své, ostatně jsem si to sám kdysi vyzkoušel, jen se o tom nikomu nezmiňuji... nebudeš to snad zbytečně šířit.“

„Nebudu,“ slíbil vážně Franta. „Jen bych se trochu zastavil u vašich slov. Říkal jste, že se dá strom soudit podle ovoce, které přináší. Zkuste mě tedy soudit očima těch nasycených, kteří by jinak umřeli hlady. Uznáte, že se nedá říkat »špinavé kšefty«!“

„Ale vždyť přiznáváš, že jsi na tom vydělával!“

„Já ne, pane faráři, já ne!“ opravil ho Franta. „Jak říkám, nepomohl jsem ani vlastním rodičům s hypotékou. Ale máme teď ve vsi potravinářský kombinát, schopný uživit celé Čechy. Možná jsme způsobili bankrot některých zemědělců i potravinářských firem, ale ti lidé si najdou práci snadněji než dřív. Protože je dnes jídlo tak levné, lidé mohou víc utrácet za jiné věci a kdo chce, práci si najde. A že se proti nám zvedl odpor? S tím jsem přece počítal. Jenže se mnou, podle dokumentů dvanáctiletým klukem, nebude žádný poslanec jednat, dokud ho nepřesvědčím, že je v jeho vlastním zájmu brát mě vážně. Vybral jsem si k tomu katastrofu. Možná by to šlo jinak, ale lepší cestu jsem neviděl. Musel jsem je přesvědčit, aby proti nám nešli a třeba je i zastrašit ukázkou síly, jakou musí každý brát vážně. V Bruseli tomu říkají Zbraně Diovy. Doufám, že jsem je přesvědčil a že to už nikdy nemusím opakovat. Budeme i nadále vyrábět jídlo pro celé Čechy a brzy pro celý svět a přesvědčíme lidi, aby přestali zabíjet zvířata a pak i sami sebe.“

„To že máš v plánech?“ zarazil se Kouzar. „To je velice smělé předsevzetí!“

„To není smělé, pane faráři, ale zoufalé,“ opravil ho Franta. „Mohlo by se totiž stát, že se to nepodaří a lidstvo se vyhubí tak dokonale, že na světě nezůstane kámen na kameni a naživu budou jen bakterie a možná ještě švábi. Umíte si představit, co dokážou atomové hlavice? Nejchmurnější předpověď rusalek říkala, že se vyvraždíme do deseti let od Hirošimy. Ta se nesplnila, ještě jsme naživu, ale moc nám ke zkáze nechybí. Těch hlavic je už teď dost na pořádnou Apokalypsu. A stačilo by opravdu jen málo.“

„To máš asi pravdu,“ zahučel kněz víc pro sebe než pro Frantu, ale díky rusalčí řeči to oba vnímali jasně a ostře.

„Podívejte se, pane faráři,“ přešel Franta do prosebného tónu. „Zkuste se víc zamyslet a uvažovat, jestli byste nám neměl raději pomáhat.“

„Pomáhat vám? Čím?“

„Tím, co děláte,“ řekl Franta. „Přesvědčováním lidí. Máte na ně vliv, kážete jim o lásce křesťanské, co kdybyste je připravil na to, co se na světě díky rusalkám a Opalychům snažíme zlepšit? My také chceme lidi změnit, proč ne spolu?“

„Já je přece nepřipravuji na příchod rusalek, ale Božího království!“

„To ovšem nechystáme, ale dáváme lidem najíst a chceme, aby přestali zabíjet. Zatím jen zvířata, ale tím jistě neskončíme. Přidejte se k nám!“

„Nevím,“ znejistěl kněz. „Tak jak mi to líčíš, by to bylo záslužné, ale pořád ještě nevíš, co se z toho vyklube. Aby v tom nebylo čertovo vejce!“

„To zkuste posoudit sám,“ navrhl mu Franta. „Napovím vám. Strom poznáte po ovoci.“

„Tak ty na mě s Biblí?“ usmál se trochu kněz. „Ale dobře, přesvědčil jsi mě. Ne že by to všechno bylo dobré, to se teprve ukáže, ale zkusím se na to podívat z jiné strany. Třeba očima těch hladovějících.“

„Zkuste to, pane faráři!“ vzdychl si Franta. „Určitě to uvidíte jinak! Znáte to snad, sytý hladovému nevěří!“

Nebude to jednoduché, pomyslel si už jen pro sebe.

A to je člověk, který už něco ví...

A to ještě neviděl Opalychy...  

Až na hodiny čarodějnictví, či spíš vyučování vědám, jaké na Zemi nebyly buď vůbec zavedené, nebo se vyučovaly příliš zjednodušeně, Frantovi zbývalo stále méně času pro sebe i pro partu. Snažil se vyučování pokud možno nešidit, ačkoliv ho to nutilo spát urychleně a tím víc se svým vrstevníkům vzdaloval.

Většinu času vedl partu pořád Rosťa.

Když Franta s Lídou poprvé potkali Culkovy a Lapkovy, byl nejstarší Rosťa o půl hlavy vyšší než ostatní a zcela samozřejmě a bez pochybností partě velel. Na Frantu přešla do jisté míry část velení po zásluhách u rusalek a po návratu ze stáže u Opalychů se to otočilo jako po palácovém převratu. Nejvyšší a vzhledově nejstarší byl Franta, jenže přestal chodit do školy, takže si Rosťa zachoval alespoň pozici zástupce velitele.

Musíme Rosťovi přiznat, že nesl ztrátu vůdčí pozice v partě důstojně. Na druhou stranu, velel teď většinu času partě zvětšené o Lídu. Navíc je Franta naučil triky, s jejichž využitím se celá parta považovala za nejsilnější nejen ve škole, ale v celém městě. Čárlího parta se pokusila ještě jednou vyvolat konfrontaci, ale Rosťa se jich zeptal, zda si vážně chtějí zopakovat pobyt na skále - a hoši zděšeně couvli.

Parta Zelených maskáčů z nedalekého učiliště byla tvrdší, ale zrychlený čas byl i nad její chápání. Hoši si zřejmě vzali za cíl opanovat město a vyžívali se v provokacích, ale čím víc ostatní šikanovali, tím víc je štvalo, že je Rosťova parta ignorovala. Při každém náznaku konfliktu se jim prostě rozplynula před očima a Maskáči se mohli uvztekat.

A to ještě netušili, jak krutě by dopadli coby poražení!

Vůdce Maskáčů Willy si nakonec Rosťu sám vyčíhal a oslovil.

„Proč před námi pořád utíkáte?“ řekl pohrdlivým tónem. „Bojíte se nás, co?“

„Proč si to myslíte?“ odvětil Rosťa. „Že o vás nestojíme? A proč bychom měli?“

„Bojíte se, že by se ukázalo, kdo je silnější?“

„Trochu ano,“ přiznal Rosťa. „Mohli byste nás pak žalovat o bolestné a náhradu škod. O to vážně nemáme zájem. My o vás nestojíme. Proč se na nás nevykašlete? Bylo by to oboustranné.“

„Ale my chceme ukázat, kdo je silnější!“

„Proč? Je vás sedm a nás pět a máme v partě dvě holky. To vám není trapné?“

„Ale vy nás odmítáte uznávat!“ řekl Willy. „Uznejte naši převahu!“

„Uznáváme vás, nepřekážíme vám a čekáme totéž od vás. Tím se naše společné zájmy vyčerpávají. Co byste chtěli víc?“

„Musíte uznat, že náměstí a okolní ulice jsou naše!“ řekl Willy. „Znamená to, že máme nárok vybírat tam mýto.“

„Ale!“ zarazil se Rosťa. „Náměstí i ulice jsou veřejné. To znamená, že na žádné mýto nárok nemáte. Nebudeme vám platit a jestli tam budete vybírat od jiných, počítejte s naším odporem.“

„A to je právě to, co chceme!“ opáčil Willy spokojeně. „Musíme jednou provždy dohodnout, kdo je tady nejsilnější. My vás neuznáváme, ale vy nás uznat musíte!“

„Ale!“ zvedl obočí Rosťa. „Vy nás tedy neuznáváte, ale chcete uznání od nás?“

„Ano!“ přitakal Willy. „Jsme nejsilnější! Chceme se dohodnout na férovém změření sil, aby to bylo nezpochybnitelné. Ale pak nám budete platit jako všichni!“

„Takže férové měření sil? Ale jo, třeba hned!“ souhlasil znenadání Rosťa.

Vzápětí se ale Willy udiveně rozhlížel, Rosťa mu totiž opět zmizel z očí. Jenže v té chvíli pocítil objetí dvou rukou zezadu a trhnutí, které ho vyzvedlo do výšky a naklonilo dozadu. Začal kmitat nohama, aby získal ztracenou stabilitu, ale nenašel ji. Pokusil se aspoň naslepo kopat dozadu, aby zasáhl protivníka do nohou, ale mával nohama jen do prázdna.

V té chvíli v něm ale ztuhla krev.

Kolem rychle proplul směrem dolů vrcholek pouliční lampy. A když otočil hlavu dolů a trochu se zorientoval, zjistil, že oba, on i jeho protivník, naopak prudce stoupají vzhůru. Lampy zmizely hluboko pod nimi, stranou dole byly střechy domů, až se zastavili dobrých dvě stě metrů nad ulicí.

„Tak co?“ funěl mu do ucha udýchaný Rosťův hlas. „Budete nás uznávat jako silnější? Nebo tě mám pustit? Z téhle výšky by z tebe dole nezbyl ani mastný flek! Nemusíš se bát, nejsem vrah a neudělám to, ale chci to slyšet: trváš na tom, že jsi silnější?“

„Tohle není fér!“ vykřikl Willy, ale nesnažil se mu už vykroutit. „Jdeš na mě zezadu!“

„Jeden na jednoho je zato férovější než sedm na pět, o holkách nemluvě. Zepředu by ses mi mohl vyškubnout a sám si odhadni, co by z tebe dole zbylo! Sud rozlitého kečupu.“

„Ale jak to, že lítáme?“

„Kdo lítá? Ty? O tom nevím! Lítám tady jenom já a ty se necháváš nosit! Kdybych tě teď pustil, poletíš kolmo dolů a rozpleskneš se na dláždění. Teď ti nezbude než uznat, že silnější nejste. Naštěstí my po vás žádné placení nepožadujeme.“

„Ale to není fér?“ opakoval Willy. „Vy máte něco navíc!“

„Není to fér,“ připustil Rosťa. „Ale kdo trval na měření sil? Ty! Chceš to rozhodnout jednou provždy, tak to teď koukej vzdát a já tě v pořádku snesu dolů.“

„A když to neuznám?“ zkoušel Willy odporovat, což nebylo příliš rozumné.

„Vysadím tě na osamělé vysoké skále za městem, odkud sám neslezeš,“ řekl klidně Rosťa. „Zítra oznámím hasičům, aby tě sundali.“

„To nedokážeš!“

„Tím se neutěšuj, nebyl bys první. Znáš Čárlího bandu?“

„Ty sraby z vaší školy?“

„Možná máš pravdu,“ připustil Rosťa. „Nebyli tam ani tři hodiny a jeden se pozvracel strachy. Vy byste tam vydrželi déle? To si jen myslíte. Větrná deštivá noc na osamělém skalním sloupu by zkrotila i jiné machry! Takoví drsňáci zase nejste, nedělejte na nás ramena!“

„Čárlí, ten tvrďák, že se pozvracel strachy?“

„Čárlí ne, ten ještě nadával,“ řekl Rosťa. „Ale nepolepšil si tím. Tak co? Uznáš, že na nás nestačíte, nebo si vybereš příjemnou noc na mokré skále dvacet metrů nad zemí?“

„Ve férovém zápase byste na nás neměli!“ trval na svém Willy.

„Férový zápas si představuješ nás pět na vás sedm? Na to ti ale kašlu, já jsem žádné dokazování síly nechtěl, ale ty sis pořád koledoval o přesdržku! Tak naposledy - vzdáváš to?“

„Ne!“ vykřikl Willy zarputile.

„Máš co chceš! Sbohem!“ řekl Rosťa a pustil protivníka.

Willy pocítil, že je náhle volný, ale současně mu vlétl žaludek až do krku. Nakrátko se ocitl ve stavu beztíže, jenže to nebyl pravý beztížný stav, ale volný pád z dvou set metrů na dlažbu. Úplně zavyl hrůzou, ale v té chvíli ho dvě ruce opět tvrdě zezadu objaly a zabrzdily jeho pád v bezpečné výšce vrcholů pouličních lamp.

Pokud k podobné situaci dojde v letadle při turbulenci, část pasažérů použije oblíbené sáčky. Willy nebyl výjimkou. Žaludek mu vystoupil až do hrdla a přelil se ven.

„Prase!“ ulevil si Rosťa, kterému zvratky polily ruce. Opět začal rychle klesat, až protivníka drsně postavil na dláždění. Willyho ale nohy neunesly, složil se před Rosťou na kolena a zvracel dál.

„Ty že jsi drsňák?“ komentoval to Rosťa, vytáhl kapesník a štítivě si otíral potřísněné ruce. „Kdyby ses jenom pozvracel, ale ty... padej domů pro jiný kalhoty a příště se koukejte držet zpátky! A jestli hodláte pokračovat ve vybírání mýta, počítejte s ještě horším výletem! A buďte rádi, že se do toho nevložil Černokněžník! To byste dopadli ještě hůř.“

Ulice byla naštěstí liduprázdná. Kdyby nebyla, Rosťa by si to ani netroufl. Ale Willy si o pořádnou lekci řekl. Cožpak ho nevarovalo, co zažil už předtím? Nepochopil, že stojí proti něčemu, co ani nechápe?

Teď už to chápe. A snad už dá pokoj.

Autor:Václav Semerád