Rumcajs - 6. Jak Rumcajs utopil draka

Knížepán sedí ve věžičce, kněžna Majolena se ještě nevrátila z Kopidlna, ale ať tak nebo tak, v loupežnickém životě nemá nikdo na růžích ustláno. 
Rumcajsovi jednoho dne došly žaludy do pistole. Vzal pytel a povídá Mance: 
„Musím se podívat, jestli už uzrály letošní, aby bylo čím nabíjet.“ 
Když došel k dubu na křižovatce, vidí, že na nejvyšší větvi sedí jičínský podučitel Očičko, prohlíží si zvětšovacím sklíčkem žaludy a píše si o nich něco do knížky. V tom mu vyklouzlo psací olůvko z prstů, Očičko po něm sáhne a zvrtla se mu nešikovná podučitelská noha. Vzal pochopa a jen tak, že uvízl za přezku na větvi. Visí tam a křičí na celý Řáholec. 
Rumcajs skočil lehkým loupežnickým skokem k dubu, zatřásl a Očičko se mu šťastně sesypal do náruče. Nejdřív se podíval, jestli se mu neodprýsklo zvětšovací sklíčko, a pak povídá Rumcajsovi: 
„Díky. Jsem Očičko, podučitel, lučebník a silozpytec z Jičína. Kdybys, Rumcajsi, někdy potřeboval radu, najdeš mě ve škole.“ 
Rumcajs pokýval hlavou, že je dobře, vyvedl Očička na kraj lesa a ukázal mu, kudy se chodí císařskou silnicí do Jičína. 
Potom se Rumcajs vrátil k dubu. Tam už čekala Manka s košíkem vypraného loupežnického prádla. Pěkně se usmála a povídá: 
„Chtěla jsem věšet prádlo, ale zapomněla jsem v jeskyni kolíčky. Nepočkal bys mi, Rumcajsi, u košíku?“ 
Rumcajs kývl a Manka odběhla. Aby se mu čekalo pohodlněji, opřel se Rumcajs o dub. Snad to byl dub naražený od blesku, snad se mu hnulo v kořání, když z něho Rumcajs setřásal podučitele. V dubu zapraskalo, svalil se a zbyla po něm díra. Manka, která zatím přiběhla s kolíčky, se nad ní zastavila celá vyjevená. Z díry vede někam dolů podzemní chodba. 
„Ať mi tam, Manko, ani nevkročíš,“ povídá Rumcajs. Přinesl si pryskyřičnatý skolek, křísl nehtem o nehet a zapálil skolek jako fakuli. Slezl do díry a jde dál a dál a níž a níž. Jak jde, je v podzemní chodbě pořád tepleji, jako by tam někde hřála pec. Táhne se tu divný čoud, jako by někdo u té pece zapomněl přivřít dvířka. Tak došel Rumcajs až do samého srdce stráně, co se na ní zelená les Řáholec. 
A je konec chodby a leží tam drak. Tři hlavy má poskládané mezi pazoury a spí. Oči má zamčené a ze šesti dírek u nosu se mu ohnivě hulí. 
Rumcajs honem uhasil fakuli. Drak se pohnul, začal zle zeleně světýlkovat, krajní hlava mrkla a povídá: 
„Sestřičky hlavičky, probuďte se, někdo tu je.“ Druhé dvě hlavy si Rumcajse prohlídly a prostřední povídá: 
„Hoho!“ 
Rumcajs se nedal a taky zahoukal: 
„Hoho!“ 
Jenže všecky tři hlavy spustily dohromady: 
„Hohohohoho!“ 
„Nebudeme tu přece takhle na sebe křičet,“ povídá Rumcajs. 
„S kým to vlastně mluvím?“ Hlavy spustily jedna přes druhou: 
„Mluvíš, Rumcajsi, s drakem, co si zítra touhle dobou přijde pro Manku.“ 
Rumcajs vylezl z díry a opatrně povídá Mance: 
„Neplač, ale zítra si pro Tebe přijde drak. Draci jsou lítací a v povětří si nohu o nic neopřu. No co, popadnu se s ním i tak.“ 
Manka zbledla jako měsíc. 
„Rumcajsi, já Tě nepustím.“ 
„Konec řečí, Manko.“ 
Když tohle loupežník řekne, má loupežnická hospodyňka mlčet. Jenže Manka aspoň špitla: 
„Ledaže bys to zkusil u Očička.“ 
Když Rumcajs přišel do školy, prováděl lučebník a silozpytec podučitel Očičko své hokuspokusy. Bylo přitom plno jisker a praskání. Rumcajs ještě ani pořádně nezačal o tom, co ho přivedlo, a Očičko mu povídá: 
„Dál nemusíš mluvit. Tuhle máš na draka aparátek. A už jdi, Rumcajsi. Uhasly by mi jiskry.“ 
Rumcajs si odnesl aparátek do jeskyně. Dlouho si ho s Mankou prohlíželi. Byly to dvě nafouklé měchuřiny, svázané k sobě řemínkem. Když se to pustilo z ruky, ulítlo to rovnou nahoru ke stropu. K tomu patřilo ještě krátké dřevěné veslo. 
Rumcajs převrací měchuřiny v rukách a krabatí čelo, aby se v tom aparátku pořádně vyznal. Nakonec se ťukl do čela a tvář se mu rozsvítila. 
„Už vím, nač je ten verk!“ 
Druhý den v tu nešťastnou hodinu se přihnal drak. Netrpělivě přešlapoval před jeskyní a huhlal: 
„Já jsem tady. Kde je Manka?“ 
Rumcajs si vytřásl z vousů včely, aby jim drak neublížil, vyšel ven a povídá: 
„Ale šla si do Jičína pro pentle, aby se Ti líbila.“ 
Přitom na sebe pomaloučku navlíkal ten aparátek, co mu dal podučitel Očičko. 
„Co sebou pořád vrtíš a co to tam pořád motáš?“ rozzlobily se tři dračí hlavy. 
„Co motám, to motám, už jsem domotal,“ řekl Rumcajs, zavázal poslední uzel na řemínku a vzal do ruky dřevěné veslo. ,Jestli chceš, tak si spolu pro Manku doletíme.“ 
Drak kývl. Rumcajs si mu vyskočil na záda a drak vyrazil do povětří. Letí k Jičínu a všude kolem sebe dělá plameny a kouř. Rumcajs jen dával pozor, aby mu to neošlehlo měchuřiny. 
Přeletěli Jičín, už jsou za ním, ale Manka nikde. Drak se na Rumcajse vztekle ohlídl první hlavou: 
„Kde je?“ 
„Mám jen dvě oči,“ povídá Rumcajs. 
Drak se po něm ohnal druhou hlavou: 
„Tak kde je?“ 
„A Ty máš očí šest,“ povídá Rumcajs. Drak po něm sekl třetí hlavou: 
„Tak kde je ta Manka?“ 
„Kdybys nerámusel a radši se pořádně díval, viděl bys ji. Tamhle na Tebe ceká u rybníka,“ povídá Rumcajs a ukázal dřevěným veslem dolů, kde se v lukách blýskal jako očko rybník Kníže. 
Drak si k němu shora namířil. Když byl nad rybníkem na jednu skřivánci míli, spustil znova: ,Já tam žádnou Manku nevidím.“ 
„Musíš níž, ona tam na Tebe čeká pod vrbou,“ povídá Rumcajs. 
Drak níž a níž. Když byli asi tak na vrabčí hon nad rybníkem, zahlídl se v něm drak šesti očima jako v zrcadle. Zařval: 
„Kdo je to tam dole?“ 
Rumcajs se vyklonil a povídá: 
„Vida, nějaký drak. Přišli jsme pozdě, to on už si vzal Manku před Tebou.“ 
Drak rovnou ze vší síly na toho druhého. A vletěl do rybníka. Zabořil se do dna tak hluboko, že není moci, která by mu pomohla ven. 
Než drak vrazil nosem do vody, Rumcajs mu v poslední chviličce sklouzl ze zad. Měchuřiny od Očička zabraly a vynesly ho až málem do mraků. Rumcajs pluje nad Jičínem jako na obláčku a veslem vesluje k lesu Řáholci. Manka už tam na něho čekala. 
„Jak bylo, Rumcajsi?“ povídá celá ustrašená. 
A Rumcajs na to: 
„Jak by bylo? Všecko se to obrátilo. Teď je nám hej, ale tomu drakovi už ne.“