Raráš a šetek IV. Na Chrudimsku

zobrazeno 12×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 14.48

Jednoho chudého poctivého sedláka potkalo veliké neštěstí: potlouklo mu na poli, takže ani stébla nezůstalo celého. Ubohý sedlák chodil okolo své zmařené naděje, divže si nezoufal. Tu ho potká nějaký člověk, zastaví ho a povídá: 
„Sedláče, nevzal byste mne do služby za pacholka?“ 
Sedlák se na něj podíval a řekl: 
„Sám nebudu mít co jíst: tuhle je má letošní žeň!“ a přitom ukázal na potlučené pole. 
„Jen mě vemte přec,“ domlouval se ten člověk; „věru, nebudete toho litovat.“ Byl to raráš. Sedlák si dal potom přece říci a vzal ho. 
Když přišli domů, povídá pacholek: 
„Sedláče, já pojedu do mlejna.“ 
„Copak chceš mlít?“ řekl sedlák, „nemám ani zrnka obilí.“ 
„Ale máte ve stodole na patře slámu, jen mi půjčte dvanáct pytlů.“ 
„Nu, jestliže z té slámy něco nameleš ..... spánembohem!“ 
Pacholek šel, nadělal ze slámy řezanky, naměřil ji do pytlů, naložil na vůz a jel. Když přijel do mlýna, bylo už pozdě na noc a hodně tma. Mlynář měl na sýpce v pytlích naměřeno dvanáct korců žita, co nakradl mléčům; chtěl to vézt ráno na trh. Raráš přesypal to žito do svých pytlů a jemu tam nasypal své řezanky. Pak semlel, dal meřičné a jel domů. 
Sedlák měl pár koní, ale byli tak špatní, že sotva nohy vlekli. Jednou musel pacholek s jinými pacholky na panskou robotu; měli dříví z lesa vozit. Druzí pacholci si dělali z něho a z jeho pána pro ten špatný potah posměch, a když nakládali, přihodili mu tři těžké dubové špalky na vůz nad jeho náklad; chtěli, aby s vozem uvázl v bahně, bylať velmi zlá cesta. Pacholek to dobře věděl, ale dělal se nevěda. A když přijeli do těch mokřin, kde mysleli, že uvázne, šel pacholek za vozem a pomáhal trochu rukou a koně vyjeli tak lehko, jako by táhli prázdný vůz. Všichni pak ostatní pacholci v tom bahně uvázli, potrhali postranky, museli jeden druhému připřahat a pachtili se až do noci, než mohli vyjet. Raráš se jim vysmál, nechal je v bahně a jel dál. 
Brzy potom některý den povídá pacholek: 
„Sedláče, nechtěl byste si nějaké lepší koně za ty mrchy koupit?“ 
„Což o to!“ řekl sedlák, „ale zač?“ 
„Však já se postarám, chcete-li.“ A sedlák přivolil. Pacholek šel a ty dvě staré mrchy zabil, potom je stáhl, vzal kůže na rameno a nesl je do hospody. Když tam přišel, už se hodně setmělo. V hospodě bylo hluku i kouře dost; na stole svíčka a mnoho sklenic, plných i neplných, a při jedné seděl zdejší koželuh. 
„Pantáto, kupte ty kůže,“ povídá pacholek koželuhovi. 
„Koupil bych, ale nemám s sebou dost peněz.“ 
„Já půjdu s Vámi domů,“ řekl pacholek, „věru že se smluvíme.“ Koželuh se zdvihl a šel. 
Koželuh měl hezkou ženu, a když večer co večer sedával v hospodě, strojívala koželuhová panu správci doma večeři, 
aby muž nevěděl. Právě tam zas čekal pan správce na večeři, když koželuh zatloukl venku na vrata. Koželuhová vyšla na dvůr: 
„Kdo to?“ 
„Já, otevři!“ 
Koželuhová div neupadla leknutím; ale hned se vzpamatovala a povídá: 
„Nehněvej se, mužíčku, zapomněla jsem ve světnici klíč.“ 
Poté běží do světnice: 
„Pro pána krále, jemnostpane! Schovejte se, muž jde domů.“ Pan vrchní vskočil do staré prázdné almary, a koželuhová ho zavřela a klíček vytáhla; potom šla otevřít. Koželuh přišel, prohlíží kůže: 
„Nu, co za ně?“ 
„Dejte mi za ně tuhle starou almaru.“ 
„Hm, když se Ti líbí, spánembohem!“ usmál se koželuh. 
„Pro pána krále, muži, nedávej ji, je to památka po nebožce babičce ..... požehnání nám ujde z domu, dáš-li ji pryč.“ 
„Mlčíš mi! Nevídáno ..... staré rámotí.“ Žena začala křičet, muž se rozzlobil a dal jí pohlavek a pacholek almaru odnesl. 
Nesl ji za ves až na most ke mlýnu. Kola klapaly a voda pod splavem hučela. Pacholek postavil almaru na zábradlí a povídá: 
„Nestojíš za to, abych Tě dále nes.“ Pak zaklepal na dvířka: 
„Brachu, jářku, budeš plovat!“ 
Pan vrchní v almaře se dal do prošení, aby ho pustil, že mu dá sto kusů dukátů. „Sem s nimi!“ řekl pacholek, otevřel almaru a pan vrchní mu dukáty vysázel na klobouk. „Děkuj pánubohu, žes tak lacino ušel,“ řekl pacholek a shrábl peníze, „podruhé nelez do cizích almar, aby se Ti něco horšího nepřihodilo!“ A pan vrchní se zařekl, že do nejdelší smrti ke koželuhům nepůjde. 
Potom raráš almaru vzal a nesl ji zas koželuhovům zpátky. „Aby panímámě nekrvácelo srdce,“ povídá, „tuhle Vám zas tu almaru nesu; já se rozmyslel, dejte mi třeba peníze, anebo mi ty kůže vraťte.“ Koželuh se s ním smluvil a šel do komory pro peníze. 
„Skořápka prázdná, čert jádro sněd,“ pošeptal pacholek koželuhové. „Pro pána krále, snad jste mu něco neudělal?“ 
„Neudělal, ale udělám,“ řekl pacholek, „budete-li almary před mužem zavírat.“ 
Zatím koželuh přišel a vysázel peníze na stůl. 
„Věru, pantáto, máte to hodnou panímámu. Mám prý se u Vás přimluvit, abyste sedával doma a nechodil do hospody, že prý Vám leckdy upeče k večeři kuřátko. Dnes Vám ho taky upekla, ale bojí se, že se budete hněvat.“ 
„Hm, proč bych se hněval? Jen sem s ním!“ řekl koželuh. „Jděte, panímámo, jděte, přineste to z trouby.“ Koželuhová musela jít a kuře přinést, co upekla panu vrchnímu. Muž byl rád, že mu tak žena přeje, a umínil si, že do hospody chodit nebude; a žena byla ještě radši, že tak pěkně vyvázla, i zařekla se, že do nejdelší smrti nebude nikomu kuřátka pikat, aby muž nevěděl. 
Tak raráš opatřil sedlákovi peníze. Sedlák si koupil mladé koně, zřídil si pěkné hospodářství, a dokavad měl toho pacholka u sebe, nikdy mu na ničem nescházelo. Ale pacholek taky nebyl ve stravě vybíračný, všecko rád jedl, co mu dali; jenom hrách nechtěl jídat, a to proto, že je na každém zrníčku kalich.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight