Ptačí hlava a srdce

zobrazeno 22×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.20

Myslivec šel jednoho dne na lov. Dlouho chodil po lese a nic mu nepřišlo do rány. Najednou vidí ptáčka tak krásného, že mu ho bylo líto zastřelit, ale lítost netrvalo dlouho; spustí, a ptáček spadne z větve. Myslivec ho vezme za nohy a nese domů. Tu ho potká stará babička, a když zahlídne ptáka, povídá myslivci: 
„Víte-li pak, co si to nesete za ptáka?“ 
„Pták jako pták, jenže má tenhle krásné peří,“ odpoví myslivec. 
„Tomu není tak, milý pane, ten ptáček zde je pták štěstí, a kdo jeho srdce sní, ten najde den jak den pod svou hlavou tři dukáty; kdo hlavu sní, bude králem.“ 
„Máš mě za blázna, babo?“ řekl myslivec nedůvěřivě. 
„Ba nemám, pane; když to uděláte, jak jsem Vám řekla, přesvědčíte se a vzpomenete si na mě.“ Tak řekla baba a zmizela. 
Myslivec uvěřil, že je to nějaká dobrá kouzelnice, která mu štěstí předpověděla, a s radostí ubíral se k domovu. Fortunát a Aleš, jeho dva synové, přiběhli mu vstříc a s křikem vytrhli ptáčka z ruky, běžíce k matce, aby se podívala, jaké to překrásné peří. Žena se mu též podivila a ptala se muže, co s ním dělat bude. 
„Co s ním dělat budu? Upečeš ho, a to hned. Já musím ještě do lesa, Ty ho zatím připrav; ale to Ti povídám, ať se z něho ani dost málo neztratí, sice bude zle s námi se všemi!“ 
Nato myslivec odešel a myslivcová ptáčka oškubala a dala na rožeň; že však měla venku a po domě práci, postavila k rožni syny, aby točili a na ptáka pozor měli, aby se nepřipálil. 
Chlapci se postavili ke krbu; jeden přikládal, druhý točil, přitom se oba pilně na pečínku dívali. Tu padne dolů hlavička a hněď za ní vypadne srdíčko. Hoši oboje zdvihli a jeden na druhého se díval, co s tím počít. 
„Bratře,“ řekl starší mladšímu, „jakpak, abychom to snědli, Ty srdce, já hlavu. Beztoho je ta hlava samá kost a tatínek ji nikdy nejí, a o srdéčku řekneme, že ten pták snad žádné neměl.“ 
„Já bych to, holečku, rád snědl,“ odpověděl Fortunát, „ale tatínek řekl, že se nemá z něho ani dost málo ztratit; Ty víš, jak nás pro každou maličkost tluče.“ 
„I to snad jenom tak řekl; beztoho dostáváme srdce, hlavu a ty drobnosti ode vší drůbeže, a sníme-li to tedy dříve nebo později, vše jedno.“ 
Forunát měl stejně tak chuť na srdce, jako Aleš na hlavu; i dal se brzy přemluvit a srdce snědl. Sotva to smlsli, přišla se matka na ptáka podívat. 
„I Vy bezbožní kluci!“ vzkřikla, vidouc, že je hlava tatam. „Kde je hlava? Jistě žes dostal na ni chuť, ty mlsná hubo,“ ptala se zlým hlasem Fortunáta, který nebyl jejím miláčkem. 
„Ne, maminko, já snědl srdce, hlavu snědl Aleš. Ale on mě k tomu naváděl.“ 
„Tu to máme, nemělo se ani za mák z ptáka ztratit, a ta bohaprázdná chasa zmaří srdce i hlavu. Až přijde tatík, musím já to odnést.“ 
„Pojď, bratře, utečem; zatím přejde mamince zlost,“ nabízel Aleš, vida před sebou velký trest, vzal bratra za ruku, oba se vykradli z kuchyně a utíkali přes pole do lesa; ale zdálo se jim pořád, že slyší za sebou hrozící hlas matčin, a jako by již cítili metlu na zádech, utíkali dále a dále, co nohy stačily, až byli celí umdlení. Teď zůstali stát, ohlídli se kolkolem a viděli, že jsou v hustém lese, okolo nich ticho jako v hrobě. Sedli do mechu, aby se trochu vydýchali. 
„Půjdeš domů?“ ptal se Fortunát bratra. 
„To bych byl blázen, abych si šel pro bití, raději půjdu, kam mě oči zanesou,“ odpověděl Aleš. 
„Ale jen kam, bratře, kdo nám co dá? Kdybych to byl věděl, že to tak dopadne, nebyl bych srdce snědl,“ bědoval Fortunát. 
„Dělej co chceš, já se domů nevrátím. Jako by mi něco šeptalo, že nás tatík zabije. A jaký strach, vždyť se ve světě neztratíme.“ 
Aleš dodal bratrovi srdce a po chvíli ubírali se oba lesem dále. Byl již soumrak, když přišli za lesem do vesnice, nemajíce krejcaru v kapse. Hlad je začal trápit a tělo bylo umdleno. Co počít? Nezdařbůh vešli do jedné chalupy a prosili o nocleh a kousek chleba. Našli dobré lidi, kteří je nevyhnali, nýbrž ke stolu pozvali. Chlapci se najedli dosyta, poděkovali vlídným hospodářům a lehli na slámu. 
Ráno časně vstali, hospodyně jim dala snídani a oni odešli dále. 
Když ale děvečka slámu odnášela, našla v hlavách tři dukáty. Tu si pomyslela selka a sedlák, že to byli snad nějací pánové, a litovali, že jim měkčeji neustlali a něco zvláštního neuvařili; ale již bylo pozdě. Chlapci byli daleko za vesnicí a nevěděli nic, jak veliké zpropitné hospodáři zanechali. Zase šli celý den, až přišli k jednomu dvoru, kde bydlel jeden zeman. Chlapci vešli a prosili o trochu jídla a o nocleh. Sotva je zeman spatřil, hned se mu zalíbili a ptal se jich, zda by nechtěli u něho zůstat, čí jsou a kam jdou. 
Bratři mu upřímně všecko pověděli a přislíbili s radostí, že u něho pobudou. Tak jako předešlé noci na slámě, ležely dnes ráno pod poduškou zase tři dukáty, které děvečka pánovi donesla. Zeman se divil, ale neřekl ani slova, mysle, že se po nich hoši shánět budou. Ale hoši nic, ani ten den, ani druhý, třetí a čtvrtý. Nyní zvěděl zeman, že má jeden z nich šotka, a umínil si, když jsou tak šťastní, že je dá všecko učit a potom že si je vezme za vlastní a po své smrti že jim statky odkáže. 
Milí chlapci museli tedy do velkého města, zeman jim držel učitele a oni se učili všemu, co se na vzdělaného člověka sluší. Aleš byl v učení stálejší než Fortunát, který chtěl být raději myslivcem než jakýmkoli jiným pánem; ale svému dobrodinci vzdorovat nezdálo se mu dobré. Léta ubíhala jako vlny, z chlapců vyrostli mládenci a čas přišel, kdy se měli ze škol domů navrátit. Věrný služebník sebral věci svých mladých pánů a šel napřed, protože chtěli bratři mermomocí pěšky jít, ač jim pěstoun psal, aby zároveň se sluhou domů se vrátili. 
Za ten celý čas, co byli bratři u zemana, nedověděl se Fortunát, jaký poklad u sebe chová. Zeman jim držel služebníka, o kterém věděl, že věrný je, a ten pánu svému peníze odváděl, aniž se bratrům o tom zmínil. Zeman si myslel, kdyby se o tom dověděli, že by se z nich třeba marnotratníci udělali, ba zlí lidé že by je i o život připravit mohli. Čekal tedy, až by přišli do let, kdy by jim to říci mohl, a tak se to stalo, že Fortunát o dukátech nic nevěděl. Z té příčiny nechtěl je zeman nikdy do světa pustit, ač jej o to mnohokráte prosili. 
Když tedy služebník odešel, vzali bratři každý ručnici na rameno a ubírali se z města; ale domů nešli. Psali zemanu, aby se nehněval, že jdou do světa, že by se rádi byli s ním rozloučili, kdyby se byli nebáli, aby jim úmysl jejich nezmařil; na to mu ještě za všecko děkovali a přislíbili, že se za rok vrátí. 
„Jakpak, bratře, abychom se podívali nyní k rodičům?“ nabídl Fortunát Alešovi. 
„Půjdeš domů s prázdnýma rukama? Já dříve k rodičům nepůjdu, dokud nebudu velkým pánem, abych jim mohl aspoň přispěti,“ odpověděl na to Aleš. 
„Pravdu máš, bratře, bylo by to daremné od nás, abychom šli rodičům na krk, když jim nic přinést nemůžeme. půjdeme tedy do světa a uvidíme, kde se pro nás co hodí,“ řekl opět Fortunát. 
Kolik dní chodili, a již byli bezmála všecky peníze utratili, když přišli do velkého města. Když vešli do hospody, ptali se hospodského, co je v městě nového. 
„Nic jiného, pánové,“ odpověděl hospodský, „jen že náš král muže hledá, který by se dobře v písmě znal. On je již stařičký, má jen jedinou dceru a nikoho k ruce, který by se s ním o spravování země staral. Veliký plat je prý tomu určen, kdo by s to byl, aby takové místo zastal.“ 
„Co myslíš, bratře,“ ptal se Aleš Fortunáta, „abychom ke králi šli a o to místo se hlásili?“ 
„Pro Tebe by se taková služba hodila, ale ne pro mě,“ odpověděl na to Fortunát. „Dostaneš-li ji, půjdu dále.“ 
Alšovi to nedalo, ač by se byl nerad s bratrem rozloučil. Šel tedy ke dvoru, dal se u krále ohlásit a s ochotou se všem zkouškám podrobil. Když král viděl, že je mladík vtipný, šikovný a že všemu rozumí, bez dalšího ptaní ho za svého nejprvnějšího dvořenína přijmul. S radostí běžel Aleš k bratrovi, povídal mu o svém štěstí a pobízel ho, aby u něho zůstal; ale Fortunát nikterak svolit nechtěl, přál Alšovi štěstí a ubíral se sám a sám dále. Však brzy ho to omrzelo; peníze došly, šaty se trhaly, nohy bolely a hlad ho často nemilosrdně trápil. Kdyby byl věděl, jak draze každý nocleh platí a jak rádi by mu byli lidé za ty peníze třeba deset noclehů dali, nebyl by se trápil; ale on nikdy pod hlavu nesáhl, a tedy nic nevěděl. 
Jednou zvečera přijde k velikému dvoru, kde zůstávala jedna paní. I myslel si Fortunát: 
„Tady dostanu snad přece nějakou službu, a kdyby i dost malá byla, přijmu ji.“ Byla to však paní tuze zlá a hrozná skrblice, takže čeládce najíst nedala. Nechtěla Fortunáta do služby přijmout, ba ani nocleh mu nepopřála. Než vrátný, dobrý muž, dal mu přece trochu slámy, aby se spánkem posilnil, začež mu Fortunát srdečně poděkoval. Ráno když vstal, našli pod jeho hlavou tři dukáty; ale nevědouce co s nimi, běželi k paní o radu. Paní se vyptávala, a když slyšela, že je měl pod hlavou ten vandrovní, co u ní službu žádal, řekla hned, aby ho přivedli. 
Fortunát uposlechl, a když se paní na jeho stav, domov a na vše ostatní vyptala, vzala ho do služby za myslivce. Bylo jí divno, že se k penězům nehlásí, a ještě divněji, když je den jak den pod jeho hlavou nalézala, a tak ryzí, jak by to okamžení raženy byly. Šla tedy na radu k jedné ženě, která daleko široko za čarodějnici vyhlášena byla a skutečně také již mnoho podivných věcí provedla. Té ženě čarodějné všecko pověděla. 
Čarodějnice, když paní vyslechla, řekla hned, že má myslivec v sobě srdce od ptáka štěstí, které má tu moc v sobě, že člověk takový den jak den pod hlavou tři dukáty nachází. I ulakomila se nepřející paní a přislíbila čarodějnici mnoho peněz, kdyby jí k tomu srdci dopomoci mohla. Čarodějnice byla chytrá, ale také dobrá žena; proto slíbila paní, že k ní přijde a srdce myslivcovi ve spaní z nitra vyjme. S radostí pospíchala paní domů a těšila se na nastávající veliké bohatství. Jakmile v zámku usnuli, přišla čarodějnice a paní ji vedla do světničky, kde Fortunát spal; musela však odejít a čarodějnice zůstala sama. Po několika minutách vyšla ze sednice a podala paní malé ptačí srdéčko, řkouc: 
„Dnes je poslední noc, co má myslivec pod hlavou peníze; snězte nyní srdce, a od zítří ho Vy budete mít.“ 
Paní srdce spolkla a vysázela čarodějnici slíbenou mzdu; umínila si ale, že hned Fortunáta vyžene, aby zase něco uspořila, a čeládka že dostane o díl méně jídla, aby si ty peníze, které musela čarodějnici dát, opět vynahradila. Ta shrábla peníze a v duchu se paní skrblici notně vysmála. Ona nevyňala Fotunátovi srdce, které pro štěstí v sobě nosil, nýbrž majíc při sobě ptáče, zabila ho, srdce vyndala a paní k snědku přinesla, k potrestání za její lakomost a nemilosrdnost. 
Ráno sotva pánbůh den dal, musel Fortunát z lože, dostal trochu polívky z vody a byl tu chvíli od paní ze dvora vyhnán, která na jeho prosby a omluvy nic nedbala. Skoro s pláčem šel přes pole. Kam se zase obrátit? Tu vidí v širém poli pěkný háj a v něm stromy, plné ovoce tak pěkného, jak by ho namaloval. To mě sám pánbůh sem přivedl, abych se trochu občerstvil, myslel si Fortunát, a hned sáhl s chutí po lahodném jablku. Ale nastojte, co se mu nestalo! Jak ho snědl, udělal se z něho osel! 
„To ještě k mému trápení chybělo, abych byl oslem!“ vzdychl si Fortunát v osličí kůži a zoufale vrazil hlavou o strom, jako by chtěl svému živobytí konec učinit. Ale hlava byla jako z kamene a strom se jako na posměch celý zatřásl. Tím ale spadlo dolů druhé jablko, jako kvítko ze zelené trávy na osla se usmívajíc, takže nemohl odolat, pro něj se shýbnul a s chutí snědl. A opět div! V tu chvíli byl z něho člověk! Vesele zajásal, jako by ze skřipce byl vyskočil, sednuv do trávy, teprve se dosyta najedl. Potom lehl, usnul a spal přes celou noc. Zdálo se mu, jako by k němu přišla jakási žena a jemu povídala: 
„Dej pozor, Fortunáte, máš v sobě ptačí srdce, které tu vlastnost v sobě má, že každý den pod svou hlavou tři dukáty nalezneš. Nenechávej se déle o ně ošizovat.“ Žena zmizela a brzy nato se Fortunát vzbudil. Pozdvihne hlavu, pomyslí na svůj sen, ohlídne se do trávy a vidí tam opravdu tři dukáty ležet. S radostí je zdvihl a schoval. Nato si natrhal několik jablek z prvního stromu a vrátil se zpátky ke dvoru, odkud ho byla paní vyhnala, umíniv si, že se jí pomstí. 
Než vešel do dvora, přestrojil se do jiných šatů, začernil si tvář a zavázal oko, aby ho hned nepoznali. Služka hned od něho jablka vzala a paní na ukázku donesla; paní dostala na ně chuť a poručila služce, aby se zeptala, zač jsou. Fortunát je dal lacino, jen aby kupce neodradil; sotva mu ale služka peníze za ně odevzdala, pospíchal ze zámku do širého pole. 
S největší chutí vzala paní jedno jablko a s laskominou ho požila: ale nastojte, v tom okamžení se z ní stal osel. Plna úzkosti Vy razila ze sednice a začala po dvoře skákat a křičet až hrůza. Čeládka hleděla jako omámená na ten div, a ač si to paní od nich zasloužila, přece by ji byli nenechali zahynout. Žádný však neznal pomoci. V tom rozvzteklená oslice skočila na zeď, ze zdi dolů a srazila hlavu. Jmění její zdědila chudá příbuzná, která s čeledí lépe nakládala. 
Fortunát šel zatím dál a dále do světa, každý den měl tři dukáty pod hlavou, a proto nemusel nouzi trpět a mohl jako princ živ být, což také dělal. Jedenkráte jde podle řeky a vidí dlouhé mechem porostlé sedátko. Umdlen posadí se, aby si odpočinul. Tu slyší pod sebou sténání, a jako by se něco pohybovalo. Vstane, prohlíží sedadlo a vidí teprv, že to je velká ryba, již mechem obrostlá, která vzdychá a kvílí, jako by ji břímě jakési tlačilo. 
Ubohá, myslí Fortunát, Tebe jistě vlny bouřné na břeh vyhodily, a nyní si do vody pomoci nemůžeš. 
I otrhal z ní mech a bláto a opřev se vší mocí do vody ji hodil. Vesele sebou ryba mrštila a na dno se pohroužila; Fortunát pak kráčel dále, až došel k jednomu hlavnímu městu. 
Mrzelo ho již to světem chození, pročež si umínil, že se o nějakou službu u dvora královského postará. Šat měl slušný, peněz jako želez, k tomu byl hezký a v písmu učený, což tenkrát ještě vzácností bylo; jaký div tedy, že ho král hned přijal a svým nejprvnějším dvořenínem udělal? 
Ale jak to již bývá, čím větší štěstí, tím více nepřátel. Druzí dvořenínové mu to nepřáli, a zvláště jeden, který dříve u krále ve velké lásce byl, na Fortunáta zanevřel. I vymyslel si, že svého soka lstí ode dvora vypudí. Dal se u krále ohlásit a takto k němu pravil: 
„Nejmilostivější králi a pane můj! Ve dne v noci na to myslím, čím bych se Ti zavděčit mohl, neboť jsem Tvůj věrný služebník, Tobě celý oddaný, ač jsi mě od sebe zavrhl.“ 
„Mluv zkrátka, co žádáš a co mně povědět chceš?“ ptal se král. 
„Milostivý králi, Tvůj služebník Fortunát, jehož nade vše jiné miluješ, Tě oklamává. Svěřil se mi, že ví o jedné princezně, která na černém jezeru bydlí a krásou těla převyšuje všechny princezny a kněžny na celém světě. Žádný se k ní posud nedostal, on jediný by si prý troufal odtamtud ji odnést. I pravil jsem mu, aby se tedy o to pokusil a Tobě, královská Milosti, nevěstu tak sličnou zaopatřil; ale on odpověděl, že se pro Tebe do takového nebezpečenství nepustí. Umínil jsem si, že Ti to, milostivý pane, vyjevím, abys naň přísně uhodil.“ 
Král neříkal ani slova; dvořenína propustiv, dal si hned Fortunáta zavolat. 
„Ty víš, Fortunáte, že nevěstu hledám, a přece jsi mi o té krásné princezně na černém jezeru nepověděl! Za to bych Tě měl přísně potrestat; ale já Ti trest všecek odpustím, když mi princeznu ve třech týdnech přivedeš. Pakli ne, budeš upálen. Pamatuj si to a jdi!“ 
Tak poručil král Fortunátovi, který se podivením ledva vzpamatovat mohl. V tom přikročil k němu onen lhář a pravil: 
„Milý příteli, to se nestalo jen Tobě, tak se dálo již mnohému jinému, že na ten způsob o hrdlo přišel. Král hledá mermomocí princeznu, a jestli se Ti to nepodaří, budeš bez milosti upálen.“ 
Fortunát chtěl si zoufat, že se dral do služby k tak úskočnému králi! Ale již nebylo nic platno; král s ním ani mluvit nechtěl, hodiny utíkaly a s každou příhodná doba. Vydal se tedy na cestu. Celý týden již jezdil, a ještě se ani slova o černém jezeru nedověděl. Tu přijede jednoho dne do vysokých hor, skrze něž se obtížně s koněm proplítal. Najednou objede skalinu a vidí před sebou jezero dlouhé a tmavé, jako by černé sukno prostřel; slunce tam nemohlo pro vysoké hory svítit a kolem dokola stálo tiché rákosí. Smutně díval se Fortunát po temné hladině a promluvil sám k sobě: 
„Jak se mám, ubohý, po tom jezeru pustit? Kdo mě přes něj přenese?“ 
„Já Tě přenesu, pojď jen a sedni si na můj hřbet!“ zašeptalo to z vody a velikánská ryba vystrčila hlavu. „Tys mě pomohl do vody, já pomohu Tobě přes vodu. Až přijedeš do křišťálového zámku, jdi do třetího pokoje, vezmi krásnou princeznu kolem pasu a utíkej s ní ke mně; nezapomeň ale vzít s sebou zlatou skříňku, kterou vedle ní na stolku spatříš, jinak by zle s Tebou bylo.“ 
Fortunát sedl s radostí na rybu, která měla hřbet jako necky, a ta ho nesla po jezeru. Daleko až na druhém konci stál křišťálový zámek, v němž přebývala krásná princezna, dcera jezerního krále, který ale právě doma nebyl. 
Když připlula ryba až k prahu, vyskočil Fortunát na břeh a šel dovnitř. S podivením hleděl na skvostné pokoje, které byly rubíny a smaragdy vykládané. V třetím seděla princezna. Fortunát popadl zlatou skříň, pojal princeznu v náručí, a pospíchaje s ní ven, sedl na rybu, která hbitě jako střela k druhému břehu, kde kůň čekal, oba unášela. 
„Jen pryč odtud, sice Tě král jezerní chytí!“ pobízela ryba, a Fortunát jí sotva poděkoval a již také z hor ujížděl. A měl namále! Král se vrátil, a když dceru nenašel, tak se rozvzteklil, tak zuřil a po jezeru lítal, že rozbouřené vlny vysoko skákaly a jejich hučení a šumot v horách tak se rozléhal, až prchajícímu Fortunátu uši brněly, což tím více k spěchu jej pohánělo. Princezna měla hlavu ležet na prsou jeho, byla tichá a zdálo se jí to nebýt nemilé, že ji tak hezký muž unáší. 
Nyní byli z hor venku; tu si poprvé Fortunát volně oddechl a na princeznu s klidnou myslí se podíval. Že krásnější ženu ještě neviděl, mohli byste v oku jeho čisti, ale co se mu v srdci ozývalo, to by nikdo z Vás neuhodl. 
Když už byli hodný kus cesty od hor, pozdvihla princezna teprve hlavu a pravila: 
„Nyní se více do svého zámku vrátit nemohu a nesmím; jsem Tvá na věky věkův! Pověz mi tedy, kdo jsi a kam mě unášíš.“ 
Jak by si byl Fortunát tu perlu rád sám pro sebe nechal! Ale byl posel králův a chtěj nebo nechtěj musel s barvou ven a princezně vše vyjevit. Princezna se zamračila, a od té chvíle s ním již tak vlídně nemluvila a tak laskavě se naň nedívala, z čehož on velikou lítost měl. Šťastně přijeli až k městu, kde král přebýval. Fortunátu bylo okolo srdce, jako by měl princeznu k černému jezeru do křišťálového zámku odvést a sám na břehu do smrti bydlet. 
Jakmile král uslyšel, že se Fortunát s princeznou vrací, šel mu s velkou slávou naproti, aby očekávanou nevěstu od něho přijal. Onen lstivý dvořenín domníval se, že musí být Fortunát nějaký čarodějník, a proto strachem ode dvora utekl. Král nevěděl samou vděčností, jak se má Fortunátovi Odsloužit, ale ten pro zármutek neměl žádné přání. Princezně se lépe nevedlo; úzkostně hleděla na starého krále, ani vlídného slova z úst nevydávajíc, setrvávala v hlubokém smutku. 
I ptal se jí král, co jí schází, co chce, aby udělal. 
„Pověz mi, roste-li kvítí na ledě?“ odpověděla princezna. „Jistě žes to nikdy neviděl? Já jsem mladá, Ty jsi starý, považ, mohu-li Tě milovat.“ 
„Ach panno, Tvá slova mě trápí. Ty mě milovat nemíníš, a já nemohu přece tvář svou změnit.“ 
„Mohlo by to být,“ řekla na to panna, „kdybych zde měla svou zlatou skříň. V té je divotvorná mast, kterouž kdo se natře, stane se sedmkrát krásnějším.“ 
I zavolal král Fortunáta a svěřiv mu, co princezna žádá, prosil ho, aby mu i tu skříň ještě zaopatřil. 
„To je snadná věc, já ji mám u sebe,“ řekl Fortunát, který na skříň pozapomněl, neboť nevěděl, co v ní schováno. 
Potěšena vzala princezna skříň, vyndala z ní mast vonnou, řkouc: 
„Nyní si dej, králi, hlavu uříznout, já ji potřu touto mastí, a Ty budeš mladý a krásný jako Jasoň.“ 
Než králi se do té operace nechtělo; i přistoupil k ní Fortunát a prosil, aby to na něm dříve zkusila, aby se král přesvědčil, že tomu skutečně tak je. 
Vzala tedy princezna nůž, uřízla Fortunátovi hlavu, namazala ji vonnou mastí, potom ji opět nasadila, a miláček její byl sedmkráte krásnější než dříve. Tu teprve se král zmužil a hlavu ochotně pod nůž sklonil. Ale princezna ji z dobrých příčin králi více nenasadila, nýbrž svolala dvořeníny královské a prohlásila, že král umřel a Fortunáta že jim bůh za budoucího krále ustanovil, tážíc se jich, jsou-li s tím všichni spokojeni. A jeden hlas byl, že ano. Nyní byl Fortunát králem, krásná princezna byla jeho manželkou, on měl každý den tak jako prve tři dukáty pod hlavou; co by si byl mohl více žádat? A hle, on si přece ještě něco k svému štěstí přál, totiž vidět své rodiče a svého bratra. Oznámil to tedy své manželce, která hned svolila, že s ním pojede. 
Zapřáhlo se do vozů, král s královnou do nich sedli a rychlí koně je unášeli do světa. 
Když přijeli do toho města, kde byl ve službě Aleš, bratr Fortunátův, zůstal král v hospodě, v té samé, kde byl před několika lety, a ptal se, co tu nového. 
„Jiného nic, než že máme nového krále. Před nějakým časem přišel k nám mladý, velmi učený mladík, jehož král do služby přijal a nejprvnějším dvořenínem udělal. Spravoval zem dobře a král jej miloval, jako by vlastní syn jeho byl; ale princezna ho milovala ještě více, a tedy se to stalo, že jej po smrti otcově, který před několika týdny umřel, za krále a manžela svého zvolila. My jsme tomu rádi, protože je hodný a spravedlivý pán.“ 
Sotva Fortunát tu zprávu zaslechl, sedl se svou manželkou do vozu a jel do hradu, aby svého bratra co krále pozdravil. Obou potěšení bylo veliké. Hned se slavily hody a všelijaké radovánky, které trvaly celých osm dní. Potom jeli bratři pro své rodiče a pro dobrodince zemana, který je vychoval. 
Zeman se dávno již domníval, že snad se stali z bratrů daremní poběhlíci, a vinil je z nevděčnosti, a tu vidí náhle oba najednou, jako by z nebe spadli, a k tomu ještě co krále! S radostí je doprovázel k rodičům, kteří po tu dobu v lese bydleli a za své nebohé děti se modlili. Zvlášť pykal otec za svou nevhodnou přísnost, za kterou, jak myslel, od boha byl trestán, protože mu ani těch darů nepopřál, ba i vlastní děti odňal. 
Avšak brzy na všechny starosti zapomněli, když jim padli šťastní synové okolo krku a za odpuštění je žádali. teprve od otce se dověděli, co bylo příčinou jejich slávy. Zeman i staří rodiče šli se syny do jejich království a měli se dobře až do smrti. Králové si často libovali, že smlsali ptačí hlavu a srdce.

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight