Příběhy slunečního paprsku

zobrazeno 88×

Vložil(a): MiskaTekk, 25. 8. 2016 2.48

Teď budu vypravovat já,? povídal vítr. ?No, dovolte,? řekl déšť, ?na mně je teď řada! Vy jste už dost dlouho stál na rohu ulice a naříkal tam ze všech sil!? ?Je to snad dík za to,? namítl uraženě vítr, ?že jsem na vaši poctu obrátil nejeden deštník a dokonce jej zlomil, když se lidé o vás nechtěli vůbec zajímat??

?Já budu vyprávět!? řekl sluneční paprsek. ?Ticho!? A promluvil tak okázale a majestátně, že se vítr utišil, třebaže jindy dovedl věru dlouho hučet a bouřit. Déšť do něho však strčil a povídal: ?Tohle abychom si nechali líbit? To slunce nás všechny utlačuje. Nebudeme je poslouchat, nestojí to za námahu!?

Ale sluneční paprsek vypravoval:

?Nad mořskými vlnami letěla labuť, každé její pírko svítilo jako ze zlata. Jedno spadlo na velkou obchodní loď, která klouzala po moři s plnými plachtami. Uvízlo v kučerách mladého muže, který měl na starosti všechen náklad, říkali mu supercargo. Pírko ptáka Štěstěny se dotklo jeho čela, stalo se v jeho ruce perem, a brzo z něho byl bohatý kupec, který měl dost peněz, aby si koupil zlaté ostruhy a proměnil sud zlata v šlechtický erb; svítil jsem na něj!? řekl sluneční paprsek.

?Labuť letěla nad zelenou loukou, kde malý pasáček ovcí, sedmiletý chlapec, ulehl ve stínu jediného, starého už stromu. A labuť políbila při svém letu jeden z listů stromu, který spadl chlapci do ruky. A z jediného listu byly tři, deset, celá kniha, ve které si chlapec četl o divech přírody, o mateřské řeči, o vědě a víře. Když šel spát, položil si knihu pod hlavu, aby nezapomněl, co přečetl, a kniha mu pomohla dostat se do školní lavice, ke stolu učenosti. Četl jsem jeho jméno mezi jmény jiných učenců!? povídal sluneční paprsek.

?Labuť letěla do lesních samot, odpočívala tam na tichých, temných jezerech, kde kvete leknín, kde rostou pláňata a kde mají svůj domov kukačka a doupňák.

Chudá žena sbírala cestou domů klestí, spadlé větve, nesla je na zádech a v náručí měla malé dítě. Viděla, jak s břehu porostlého rákosím vzlétá zlatá labuť, pták štěstí. A co se to tam třpytilo? Zlaté vejce. Žena si je položila na prsa a vejce si uchovalo teplo, jistě v něm byl život. Ano, uvnitř se ozvalo tichounké zaklepání. Žena je slyšela a myslila si, že takhle jí tluče srdce.

Doma v chudé jizbě vytáhla vejce na světlo. ,Tik! Tik!' povídalo jako by to byly drahocenné zlaté hodinky, avšak bylo to vejce s živým tvorem uvnitř. Když prasklo, vystrčilo hlavičku labutí mládě, jehož peříčka vypadala jako z čistého zlata. Kolem krku mělo čtyři prsteny, a protože chudá žena měla právě čtyři syny, tři doma a čtvrtého, kterého nesla v náručí do lesa, hned pochopila, že má pro každého syna prsten. Tu také malý zlatý ptáček odlétl.

Každý prsten políbila a dala jej políbit i dítěti, položila mu jej na srdce a navlékla na prst.

,.Já jsem to viděl!? pravil sluneční paprsek. ?I to, co se stalo potom ??

Jeden syn usedl do příkopu s hlínou, vzal hroudu do ruky a otáčel jí v prstech, a stala se z ní podoba Jasonova, jak nese zlaté rouno.

Druhý chlapec vyběhl hned na louku, kde kvetly květiny všech možných barev. Hrst si jich natrhal a tak pevně je svíral v ruce, že jejich šťáva mu stříkla do očí a zavlhčila prsten. Zasvrběla ho ruka a v hlavě se mu začaly čile prohánět myšlenky, a za rok se mluvilo ve velikém městě o velikém malíři.

Třetí syn držel prsten tak pevně v ústech, že vydal zvuk, ozvěnu srdce. City a myšlenky plynuly vzhůru v tónech, vznášely se jako labutě v letu a klesaly jako labutě, hroužící se do lesního hlubokého jezera, do jezera myšlenek. Stal se z něho mistr tónů a každá země si nyní může myslit, že právě jí patří.

Čtvrtý, nejmenší, ten byl úplná popelka; říkali, že má tipec a že by potřeboval namazat, jako nemocné kuře. A také ho pořád notně mazali! Ale já jsem ho vždycky políbil,? povídal sluneční paprsek. ?Deset polibků jsem mu dal místo jediného. Byla to básnická povaha, užil ran i polibků, ale měl prsten štěstí od zlaté labutě Štěstěny. Jeho myšlenky vylétávaly jako zlatí motýli, symboly nesmrtelnosti!?

?Tohle byl dlouhý příběh!? povídal vítr.

?A nudný!? řekl déšť. ?Foukni na mě, ať se zase vzpamatuji!?

A vítr foukal a sluneční paprsek vyprávěl:

?Labuť Štěstěny letěla nad hlubokým zálivem, kde rybáři napjali sítě. Nejmladší z nich myslil na sňatek a také se oženil.

Jemu přinesla labuť kus jantaru. Jantar přitahuje, přitahoval k němu do domu srdce. Je také výborným kadidlem. V domě byla vůně jako v kostele, vonělo to tam jako v boží přírodě. Oba, rybář i jeho žena, spolu užili v hojnosti domácího štěstí a spokojenosti v chudobných poměrech, a tak se stal jejich život příběhem slunečního paprsku.?

?Neměli bychom už skončit?? řekl vítr. ?Teď už vyprávěl sluneční paprsek dost dlouho. Pořádně jsem se nudil!?

?Já také,? povídal déšť.

?A co řekneme teď my ostatní, kteří jsme ten příběh slyšeli??

?Řekneme: Už je mu konec!?

Autor: (Andersen Hans Christian)

Zdroj: http://www.pohadky.xf.cz/?pg=pohadka&nazev=pribehy-slunecniho-paprsku

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight