Poslové Smrti

zobrazeno 50×

Vložil(a): jitkamety, 2. 6. 2016 15.08

Před dávnými časy putoval jeden obr po široké hlavní silnici. Najednou mu skočila do cesty neznámá osoba a zvolala:
„Stůj! Ani o krok dále!“
„Cože,“ povídá obr, „ty skořepinko, v prstech bych Tě mohl rozmáčknout, a Ty mi budeš zastupovat cestu? Kdo jsi, že si tak troufáš?“
„Jsem Smrt,“ odpověděla ta osoba, „mně se nikdo neubrání, i Ty musíš uposlechnout mého rozkazu.“
Ale obr se vzpíral a začal se Smrtí zápasit. Byl to dlouhý a urputný boj, nakonec však obr zvítězil a srazil Smrt pěstí, že se zhroutila a zůstala ležet u milníku.
Obr šel dál a přemožená Smrt byla tak zesláblá, že se nemohla zvednout.
„Co se bude dít,“ říkala si, „když tu takhle zůstanu ležet? Nikdo už nebude moci umřít a svět bude lidmi tak přeplněn, že se tam nevejdou, i kdyby stáli hustě vedle sebe.“
Za chvíli si tudy vykračoval mladý muž, byl zdravý a křepký, vesele si prozpěvoval a oči mu jen rejdily. Když uviděl na zemi osobu zpola ve mdlobách, soucitně k ní přistoupil, posadil ji, ze své láhve jí vlil do úst doušek pro posílení a počkal, až se zase vzpamatuje.
„Jestlipak víš, kdo jsem.“ zeptala se cizinka, když už vstávala, „a komu jsi to pomohl na nohy?“
„To nevím,“ odpověděl junák, „neznám Tě.“
„Jsem Smrt,“ řekla. „Neušetřím nikoho a nemohu ani u Tebe udělat výjimku. Ale abys viděl, že nejsem nevděčnice, slibuju Ti, že Tě nepřekvapím znenadání: než si pro Tebe přijdu, budu k Tobě nejdřív vysílat své posly.“
„Nu což,“ řekl mladík, „i to je dobré, že budu vědět, kdy přijdeš: budu před Tebou aspoň do té doby v bezpečí.“
Potom šel dál, byl dobré mysli a vesele si žil ze dne na den.
Jenže mládí a zdraví neměly dlouhého trvání, brzo se přihlásily nemoci a bolesti, ve dne ho trápily a v noci mu nedaly spát.
„Od toho neumřu,“ utěšoval se, „Smrt přece pošle nejdříve své posly. Jen kdybych už měl to zlé stonání za sebou!“ Sotva mu otrnulo a cítil se zdráv, začal si znovu žít tak bezstarostně a užívat všech radostí.
Jednoho dne mu někdo zaklepal na rameno. Ohlédl se, a hle: za ním stojí Smrt a povídá:
„Pojď se mnou, přišla Tvá hodina, musíš ze světa.“
„Jak to,“ odpověděl ten člověk, „Ty chceš zrušit dané slovo? Mám přece od Tebe slíbeno, že mi pošleš své posly, nežli si pro mne přijdeš. A neviděl jsem žádného.“
„Nemluv,“ řekla Smrt, „posílám je k Tobě už dlouho, jednoho za druhým, cožpak jsi je nepoznal? Nepamatuješ se, jak přišla horečka, popadla Tě a lomcovala Tebou, až Tě porazila? To byl první můj posel. A co ti další, o těch taky nevíš? Co když se Ti hlava točila závratí? Co když Ti dna lámala všechny údy hlodavou bolestí? To byly dvě mé poselkyně. Co když Ti hučelo v uších, když Tě bolely zuby, když se Ti začal kalit zrak a oči slzet?
To byli zase tři poslové. Co když Tě nohy už nechtěly rychle nosit, když se Ti ruce začaly třást, když se Ti svraštěla kůže a když jsi dostal šedivé vlasy?
To byli čtyři poslové ode mne. A nadto můj rodný bratr Spánek, cožpak Ti každého večera nepřipomínal mne? Neležel jsi v noci na lůžku jako mrtvý? Neříkej, že ne, já jsem Ti svůj slib věrně splnila.“
Člověk nevěděl, co odpovědět, odevzdal se svému osudu a šel ze světa.  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight