Pohádka ptačí
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.01
Pohádka ptačí
Kdepak, děti, to vy nevíte, co si ptáci povídají. Oni si toti vypravují lidským jazykem jenom časně zrána, při východu slunce, kdy vy jetě spíte; později, za bílého dne, u nemají pokdy na mnoho řečí - to víte, to dá nějakou sháňku, tady zohnout zrníčko, tam vyhrabat íalu nebo tuhle čapnout ve vzduchu mouchu.
Takový ptačí tatínek aby si ulítal křídla, zatímco ptačí maminka musí doma opatrovat děti. Proto si ptáci povídají jenom časně zrána, kdy otevrou ve svých hnízdech okna, vyloí peřinky k vyvětrání a vaří si snídani.
“Brý ráno,” křičí kos, co má hnízdo na borovici, na souseda vrabčáka, co bydlí v okapu. “U je čas.”
“Vím, vím, vím,” povídá vrabec. “U abych lít, kde bych něco típ, típ, típ, aby bylo co jíst, viď?”
“Vskutku, vskutku,” brouká holub na střee. “Jsou s tím starosti, brachu. Málo zrní, málo zrní.”
“Tak, tak,” přizvukuje vrabec vylézaje z postýlky. “To dělají ta auta, ví? Dokud bylo koní víc, bylo vude rozsypáno zrní, ale teď? Teď auto přeletí a nenechá po sobě nic, nic, nic!”
“Jen smrdí, jen smrdí,” vrká holub. “Zatrápený ivot, brr! Raději pratit tou rachotou, člověče! Co já se nakrouím a navrkám, a co za tu práci mám? Ani hrstku zrní. To jsou hrozné poměry.”
“Myslí, e vrabci jsou na tom líp?” čepýří se vrabec. “Já ti povím, kdybych tu neměl rodinu, já bych někam ulít -“
“Jako ten vrabec z Dejvic,” ozval se v houtí střízlík.
“Z Dejvic?” řekl vrabec. “Tam mám jednoho známého, jmenuje se Filip.”
“To není ten,” pravil střízlík. “Ten vrabec, co ulít, se jmenoval Pepík. Tak to vám byl takový jeatý vrabčák, ani se pořádně nemyl a nečesal a jenom celý den nadával: e prý je v Dejvicích nuda a otrava, a copak jiní ptáci, ti prý si na zimu letí na jih, takhle na Riviéru nebo do Egypta, jako pačci a čápi a vlatovky a slavíci, jenom vrabec aby se po celý ivot dřel v Dejvicích. A to já tak nenechám,’ pokřikoval ten vrabec, co se jmenoval Pepík; kdy si můe letět do Egypta taková vlatovka, co bydlí na Růku, proč bych tam, lidičky, neletěl já? A just tam poletím, abyste věděli, jen co si sbalím svůj kartáček na zuby a noční koili a pálku a míčky, abych tam mohl hrát tenis. Počkejte, jak já to v tenise natřu Cochetovi a Koeluhovi a Tildenovi; já u mám na ně fortel a fintu, já budu dělat, jako bych vyhazoval míček, ale místo míče poletím já sám, a kdy po mně plácnou raketou, tak jim frnknu neboli pláchnu, ví? ví? ví? A kdy je vechny porazím, oením se s bohatou Američankou a pak si koupím Valdtejnský palác a tam si udělám na střee hnízdo, ale ne z nějaké obyčejné slámy, ale z rýové slámy a marzolánu a ratafie a z mořské trávy a koňských íní a veverčích ocásků, hečte!’ - Tak se kasal ten vrabčák a kadého rána povykoval, e má těch Dejvic u po krk a e poletí na Riviéru.”
“A letěl?” ptal se z borovice kos.
“Letěl,” pokračoval v houtí střízlík. “Počkal jen do osmadvacátého října, aby slyel hrát vojenskou muziku - na tu on si potrpěl - a hned zrána se pustil na jih. Jene vrabci nikdy na jih nelítají, a proto neznají tu pravou cestu. A ten vrabec Pepík neměl ani dost brků neboli peněz, aby mohl v hospodě přenocovat, to víte, vrabci jsou odjakiva proletáři, protoe se po celý den jen tak proletují po střechách. Zkrátka, vrabec Pepík se dostal jen do Kardaovy Řečice a dál u nemohl, neměl ani findu; jetě byl rád, e mu vrabčí starosta v Kardaově Řečici přátelsky řekl: Ty kujóne toulavá, ty budikničemu, ty si myslí, e v Kardaově Řečici máme dost koňských kobliek a kobylinců pro kadého pobudu, krajánka, vandrovního čili poběhlíka? Chce-li, abychom ti povolili pobyt v Kardaově Řečici, tak nesmí zobat na náměstí ani před hospodou ani na silnici, jako my starousedlíci, alebr jenom za humny; a za byt se ti z moci ouřední vykazuje věchýtek slámy v kůlničce u popisného čísla padesát sedm. Tady podepi ten konskripční list a syp, a tě u nevidím.’ - A tak se stalo, e vrabec Pepík z Dejvic, místo aby letěl na Riviéru, zůstal v Kardaově Řečici.”
“A je tam podnes?” ptal se holub.
“Podnes,” řekl střízlík. “Já tam mám tetičku, a ta mi o něm povídala. Prý se jenom posmívá kardaovořečickým vrabcům a povykuje: to prý je holá nuda a otrava, být vrabcem v Kardaově Řečici, ani tramvaj prý tam nemají jako v Dejvicích, ani tolik aut, ani hřitě Slavie a Sparty, no, dočista nic; a e ho ani nenapadne, aby umřel dlouhou chvílí v Kardaově Řečici, on e má pozvání na Riviéru a e jen čeká, a mu dojdou z Dejvic peníze. A tolik toho napovídal o Dejvicích a Riviéře, e i v Kardaově Řečici začali vrabci věřit, e by jim bylo jinde líp, a proto si u nehledí svého zobání a jen čimčarují a povykují a reptají, jako to dělají vrabci vude na světě, a říkají: Vude jinde líp, líp, líp!’”
“Ba,” ozvala se sejkorka, sedící v dřínovém keři, “jsou takoví divní ptáci. Tuhle u Kolína, v takovém úrodném kraji, ila jedna vlatovka a ta se dočetla v novinách, e u nás se dělá vechno patně, ale zato v Americe, panečku, tam jsou jinačí filutové, co vechno dovedou, a kdesi cosi. Tak si ta vlatovka vzala do hlavy, e se do té Ameriky musí podívat. A jela tam.”
“Jak?” zeptal se honem střízlík.
“To nevím,” pravila sejkorka, “nejspí po lodi. A třeba také po vzducholodi. To si mohla udělat na bříku vzducholodi hnízdo neboli kabinu s takovým okýnkem, aby mohla vystrkovat hlavu a třeba i plivnout dolů. Zkrátka, za rok se zase vrátila a říkala, e byla v Americe a tam e je vechno jinačí ne u nás; kdepak, to prý není srovnání, jaký tam je pokrok, například ani ádní skřivani prý tam nejsou, a domy prý jsou tam tak straně vysoké, e kdyby měl vrabec na střee hnízdo a z toho hnízda by mu vypadlo vajíčko, e by to vajíčko padalo tak dlouho, ne by dopadlo, e by se z něho cestou vylíhl mladý vrabec a dorostl by a oenil by se a měl by hromadu dětí a zestárl by a umřel by v poehnaném věku, take by dolů na chodník místo vrabčího vajíčka dopadl starý mrtvý vrabec. Tak vysoké domy prý tam jsou. A taky ta vlatovka říkala, e v Americe se vechno staví z betonu a e ona se tomu naučila; a jen prý se přijdou vechny vlatovky podívat, e ona jim ukáe, jak se staví vlatovčí hnízdo z betonu, a ne jen tak z bláta, jako to ty hloupé vlatovky dělaly doposud. Tak se vám sletěly vlatovky a z Mnichova Hraditě a Čáslavě a Přelouče, z Českého Brodu a z Nymburka, ba i ze Sobotky a Čelákovic; to bylo tolik vlatovek, e pro ně lidi musili napnout sedmnáct tisíc tři sta čtyřicet devět metrů telefonního a telegrafního drátu, aby ty vlatovky měly na čem sedět. A kdy byly vechny vlatovky pohromadě, řekla ta amerikánská vlatovka: Tak dávejte, hoi a holky, pozor, jak se v Americe stavějí domy neboli hnízda z betonu. To se nejdřív nanosí hromádka cementu. Potom se nanosí hromádka písku. Pak se na to naleje voda a udělá se taková kae, a z té kae se staví moderní hnízdo. Ale kdy nemáte cement, tak si nebudete stavět hnízdo z betonu, ale jenom z malty. To se udělá kae z vápna a písku, ale to vápno musí být zhaené. Nejdřív vám ukáu, jak se hasí vápno.’ To řekla a frnk, u letěla k novostavbě, co stavěli zedníci, pro nehaené vápno. Vzala zrnko
vápna do zobáčku a frnk. u s ním letěla zpátky. Ale protoe v zobáčku je vlhko, začalo se jí to vápno v puse hasit a syčet a pálit.
Vlatovka se lekla, upustila to zrníčko vápna a vykřikla: Tak, teď u víte, jak se hasí vápno. Jejdanečku, to pálí! Kryndypána, to típe! Kruciturci jejejej mankote ochochoch au lalala ouha krucinál jemine hu safra fujloty propánajána jemináčku ojej achich namoutě můj ty tondo uf panenko skákavá krucifagot ouvej mami ójejkote echech lidičky brrr krucipísek ujuj pro pánečka sakulente óhoho ajaj krutiputi, teda takhle se hasí vápno!’ Kdy ji ostatní vlatovky slyely tak tuze naříkat a lamentovat, ani nečekaly, co bude dál, zatřásly ocáskem a letěly domů. To by tak hrálo,’ řekly si, abychom si také tak spálily zobák!’ A proto si vlatovky podnes stavějí hnízda z bláta, a ne z betonu, jak je tomu chtěla naučit ta vlatovka z Ameriky. - Ale nic plátno, lidičky, teď musím letět nakupovat.”
“Kmotro sejkorko,” ozvala se paní koová, “kdy u poletíte na trh, kupte mi tam kilo íal, ale pěkných dlouhých; já na to dnes nemám pokdy, protoe musím učit lítat své děti.”
“To vám, sousedko, ráda udělám,” řekla sejkorka. “To já, má zlatá, vím, co to dá práce, naučit děti sluně lítat.”
“A e nevíte,” řekl paček na bříze, “kdo naučil nás ptáky lítat? Tak já vám to povím; já to mám od karltejnského havrana, co sem tehdy přilít, kdy byly ty velké mrazy. Ten havran je u sto let starý a slyel to od svého dědečka, kterému to říkal jeho pradědeček, který to měl od prastrýčka své babičky z maminčiny strany, take to je svatosvatá pravda. Teda jak víte, někdy v noci je vidět, jak padá hvězda. Ale některá ta padající hvězda není ádná hvězda; je to zlaté andělí vejce. A protoe to vejce padá a z nebe, rozhaví se tím velkým pádem a svítí jako oheň. A to je svatosvatá pravda, protoe mně to říkal ten karltejnský havran. Jene lidé těm andělím vejcím říkají jaksi jinak, nějak jako metr nebo montér, mentor anebo motor či jak.”
“Meteory,” řekl kos.
“Tak,” souhlasil paček. “A tehdy jetě ptáci neuměli lítat, ale běhali po zemi jako slepice. A kdy viděli padat z nebe takové andělí vejce, řekli si, e by je chtěli vysedět, aby viděli, co se z něho vylíhne za ptáka. A to je opravdická pravda, protoe to tak říkal ten havran. Jednou za večera zrovna o tom hovořili, kdy docela blízko za lesem bums! spadlo z nebe zlaté a zářící vejce, jen to svitělo. Tu se tam vichni rozběhli, nejvíc vpředu čáp, protoe má nejdelí nohy. A čáp to zlaté vejce nael a vzal je do rukou; ale ono bylo tím pádem celé havé, take si čáp popálil obě ručičky, ale přece jen donesl to řeřavé vajíčko mezi ptáky. Potom honem hups! skočil do vody, aby si ochladil popálené ručičky. Proto se od té doby čápi brodí ve vodě, aby si chladili párátky. To mně povídal ten havran.”
“A co povídal dál?” ptal se střízlík.
“Potom,” pokračoval paček, “se přikolíbala divoká husa, aby to horoucí vejce vyseděla. Ale to vejce bylo jetě celé havé, take si husa popálila bříko a musela skočit do rybníka, aby si to bříko ochladila. Proto husy podnes plavou bříkem na vodě. A pak přiel jeden ptáček za druhým a sedl si na to andělí vejce, aby je vyseděl.”
“Střízlík taky?” ptal se střízlík.
“Taky,” řekl paček. “Vichni ptáci na světě na tom vejci seděli, aby je vyseděli. Jenom kdy řekli slepici, e je na ní řada, aby la sedět, povídala slepice: Jak? Jak? Copak, copak, copak, mám na to kdy? Já musím zobat. Kdepak, kdepak! To to to tak! To bych byla hlupák.’ A nela vysedět andělí vejce. A kdy se vichni práci na tom zlatém vejci vystřídali, vyklubal se z něho boí anděl. A kdy se vylíhl, nezačal zobat ani pípat jako jiní ptáci, ale letěl rovnou k nebi a zpíval Aleluja Hosana. Potom řekl: Ptáčkové, co vám mám za vai lásku dát, e jste mě vyseděli? Za to budete ode dneka lítat jako andělé. Helejte, to musíte takhle zamávat křídly a ups, u to letí. Tak pozor: jedna, dvě, tři!’ A kdy řekl tři’, začali vichni ptáci lítat a lítají a podnes. Jen slepice neumí lítat, protoe nechtěla sedět na andělím vejci. A to vechno je svatá pravda, protoe to tak povídal karltejnský havran.”
“Tak pozor,” řekl kos. “Jedna, dvě, tři!” A tu vichni ptáčci potřásli ocáskem, mávli křídly a vzletěli, kadý za svým zpěvem a svým ivobytím, jak je tomu naučil boí anděl.
Autor: Karel Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (1 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.