Pohádka o domečku

zobrazeno 49×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 23.03

Byl jednou jeden domeček a ten vám byl děti moc a moc smutný. A jestlipak víte, proč? Byl smutný proto, že neměl nožičky! Nebavilo ho totiž stát pořád jen na jednom místě a vidět stále ty samé věci kolem sebe. Stejné stromy na zahradě i stejnou branku, kterou denně chodili obyvatelé domečku – děti, táta a máma.

Povídal si o tom s pejskem, který domeček a zahradu hlídal. „Pejsku, ty se máš, že můžeš běhat a vidět tolik hezkých věcí kolem sebe! Co já bych za to dal, kdybych měl nožičky, jako ty! Jak já bych si všechno pěkně prohlížel. To by bylo príma! Já vím, že to není možné, ale přece jen, alespoň jednou jedinkrát v životě bych si to chtěl vyzkoušet.“

Jednou, v pozdní noční hodinu, vlastně to bylo přesně o půlnoci, stalo se něco velmi zvláštního a nečekaného. Pejsek i domeček už nějakou dobu podřimovali, když tu najednou uslyšeli tichounké zazvonění: „Cililink, cink, cililink, cink, cink, cink.“ Chvilku poslouchali, jestli zvonění uslyší znovu, ale když se nic nedělo, pomysleli si, že se jim asi něco zdálo a začali znovu usínat. Po chvíli je však probudilo nové zvonění, tentokrát už vůbec ne tiché: „Cink, cinkilinky, cink, cink, cink a cink.“ Znělo stále hlasitěji a hlasitěji. Pejsek i domeček se začali rozhlížet, kdopak je to budí ze sladkého usínání? Věřte nebo nevěřte, milé děti, byl to měsíček na obloze! Cinkal svým zvonečkem z hvězdiček a tichounce, aby nikoho jiného neprobudil, šeptal: „Každý večer poslouchám, domečku, o čem si s pejskem povídáš. A proto také vím, že máš jedno veliké přání. Rozhodl jsem se dnes, že ti to přání na jeden den splním. Od této chvíle, do zítřejší půlnoci, budeš mít nožičky. Chceš?“ Domeček se na chvíli zarazil, protože nečekal, že by se mu jeho přání mohlo někdy splnit a rychle přemýšlel, zda opravdu chce nožičky mít. Ono je totiž obvykle něco úplně jiného, přát si něco a snít o tom… a najednou to mít na dosah ruky. Nakonec, po krátkém váhání, měsíčku souhlasně kývl.

Znovu zacinkal měsíční zvoneček: „Cink, cink, cink.“… a domeček náhle ucítil, že se kymácí a že vůbec nestojí rovně! Měl najednou veliký strach, že spadne! Ještě větší obavu však měl z pomyšlení, že svým kymácením a nakláněním probudí děti, mámu i tátu a oni se budou bát, že je zemětřesení! To tedy domeček opravdu nechtěl, aby někoho vylekal! Rozhodl se proto, že si nové nožičky vyzkouší raději až ráno. Až bude svítit sluníčko a všichni odejdou, jako každý den, děti do školky a rodiče do práce. Pomaličku si dřepl a čekal, až bude ráno. Nemohl však spát! Pořád přemýšlel, jaké to asi bude, až bude chodit. Přemýšlel a přemýšlel, až nakonec přece jen z toho velkého přemýšlení usnul.

Ráno ho sluníčko pošimralo paprskem na okýnku a potichoučku zašeptalo: „Domečku, vstávej, měl by ses učit chodit, už je málem bílý den!“ Domeček se lekl a chtěl rychle vyskočit, ale sluníčko ho zadrželo: „Dej pozor, buď opatrný, aby sis něco neudělal!“ Zatímco na něj sluníčko mluvilo, domeček na nožičkách se zkusil opatrně narovnat. Chvilku mu to sice trvalo, ale zanedlouho už si hrdě vykračoval po cestě. Nejdřív to šlo špatně, protože byl ještě příliš neohrabaný… připadal si stejně, jako malé dítě, které se učí chodit. Ale nakonec všechno zvládl! Domeček byl tuze moc šťastný a vesele běhal po celé zahradě. Úplně přitom zapomněl, že uvnitř něj jsou ještě děti, táta i máma! Když pejsek viděl, jak jeho kamarád skotačí, hlasitě zaštěkal, aby ho ten obr nezašlápl! Domeček se ale tak vylekal, že se celý popletený zamotal a… zakopl o pařez. Všechno bylo naráz vzhůru nohama… děti, táta i máma. Domeček začal plakat, protože ho všechno bolelo a také proto, že mu bylo líto lidí uvnitř. „Ti se asi museli potlouci!“ pomyslel si, když slyšel, jak máma a táta křičí. Rychle se podíval do svého bříška… a moc se mu ulevilo, když zjistil, že se uvnitř nikomu nic zlého nestalo!

Táta s mámou chvíli naříkali uprostřed všeho toho nepořádku, ale pak si všimli, že sluníčko už je hodně vysoko na obloze a domluvili se, že všechno nechají tak jak je a budou uklízet až večer. Popadli děti za ruce a rychle všichni odešli z domečku. Děti pospíchaly do školky a táta s mámou za prací.

Domeček zůstal s pejskem sám. Byl tuze nešťastný a už se mu vůbec nechtělo běhat, ani skákat. A to, že má nožičky, ho ani trošku netěšilo! Odbelhal se na svoje místo a netrpělivě čekal, až se večer znovu objeví na obloze měsíček. Odpoledne se vrátili domů táta, máma i děti. Všichni se divili, že nepoškozený domeček stojí opět na svém místě a měli z toho velikou radost. Hned se pustili do úklidu a práce jim šla pěkně od ruky.

Konečně nadešla půlnoc a z oblohy se opět ozvalo známé měsíční cinkání: „Cink, cinkilinky, cink, cink.“

„Tak co, domečku, líbilo se ti mít nožičky?“ ptal se měsíček a myslel si, že mu domeček poděkuje za to, že mu splnil jeho velikánské přání. Místo toho se však zdola ozvala tichounká prosba: „Vezmi si je prosím zase zpátky. Dnes jsem poznal, že domeček má stát na svém místě a nemá chtít běhat a skákat, jako pes! Každý má dělat to, k čemu je určen. A také jsem poznal, že není vždy dobře, když se nám vyplní všechno, o čem sníme!“

Měsíček se jen malinko pousmál, zacinkal znovu svým kouzelným hvězdičkovým zvonečkem… a zase bylo všechno, jak má být. Domeček opět bez nožiček stál pevně na svém místě a v něm, ve svých postýlkách, klidně spali táta, máma i děti. I pejsek, který byl moc rád, že to všechno nakonec dobře dopadlo, zavřel spokojeně oči a usnul lehoučkým psím spánkem. Poslední usnul unavený, ale teď už vůbec ne smutný domeček.

A pak už všichni celou noc jenom spali a spali a spali… jenom měsíček plul pomalu po obloze mezi hvězdičkami a usmíval se na všechny tam dole.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight