Plivník Tomáše Pechy

zobrazeno 18×

Vložil(a): jitkamety, 1. 6. 2016 16.23

Jirka a Honza byli bráchové. A chodili do stejné školy, ba co víc dokonce do stejné třídy. A s nimi tam chodil i jeden kluk, jmenoval se Tomáš Pecha a o toho tu jde.
Abyste to totiž pochopili, ten Pecha nebyl zrovna nejlepší žák, dost možná, že to byl dokonce nejhorší žák, počítat uměl sotva do deseti, při slabikování koktal, místo malování čmáral a když se dal do zpěvu, tak si i paní učitelka zacpávala uši. Tedy před prázdninami. Ale po prázdninách ? No to byste ho nepoznali. Počítal najednou jak kalkulačka, všechno věděl, pořád se hlásil, akorát s tím čtením a zpěvem to bylo pořád na levačku. Zato malovat najednou uměl tak, že na jeho obrázky se chodil dívat i pan ředitel a několik výkresů pověsila paní učitelka na chodbu, aby se všichni mohli podívat, jakého že to mají na škole malíře.
No což o to. Že se ten Pecha tolik zlepšil, to bylo koneckonců jen dobře, jen kdyby mu to tak nezvedlo nos nahoru.
Najednou se s nikým nebavil, na všechny jen vyplazoval jazyk, a když se při tělocviku hrál fotbal, tak musel dělat kapitána, jinak by se urazil a žaloval paní učitelce. Přitom fotbal nehrál nijak moc a dokonce se z pěti metrů netrefil do prázdné brány, jenže co se dalo dělat. Paní učitelka ho pohladila po hlavě a řekla:
„Umí z Vás nejlíp počítat, tak bude kapitán.“ A bylo to. Pecha byl kapitán a nebylo s ním k vydržení.
„Teda s tím se musí něco udělat.“ Pošeptal Jirka Honzovi při hodině a musel jít na hanbu, protože paní učitelka ho slyšela.
„Je fakt, že to nemůže být samo sebou.“ Souhlasil Honza, když se po vyučování o tom zas bavili.
„Jak to, že ten Pecha najednou všechno umí. To se musí vyzkoumat.“ A rozhodli se, že budou Pechu sledovat.
Jenže při tom se nedozvěděli nic. Pecha šel ze školy rovnou domů, aby se za chvilku objevil zas na ulici s kolem, na kterém se proháněl pak až do večera.
„Tak,“řekl Jirka, „Ale zítra nic nemůže umět, když dneska lítal celý den na kole a jestli ho paní učitelka vyvolá, slízne pětku.“ Jenže ono to na druhý den dopadlo úplně jinak. Paní učitelka Pechu vyvolala, jenže ten zase jako zázrakem všechno uměl, jako kdyby včera celý den ležel nad učením a dostal jedničku. A pětku slízli Jirka s Honzou, protože samosebou, jak mohli něco umět, když včera museli celý den sledovat toho nafrněného uličníka.
„To mu nedarujem !“Slíbili mu oba bráchové a šli vymýšlet způsob, jak na něj.
Jenže dlouho nemohli vůbec na nic přijít a taky si museli opravit ty pětky, takže neměli na pátrání tolik času. Ale nakonec na to kápli. Všimli si, že Pecha s sebou pořád tahá na řetízku kolem krku maličkého plyšového medvídka, a jednou se stalo, že ho zapomněl po tělocviku v šatně. A pak měli počty a Pecha šel k tabuli a koukal se tak nějak smutně a všichni za chvíli pochopili proč, protože neuměl vůbec nic a paní učitelka nad ním jen vrtěla hlavou a říkala:
„No Tomáši, co je to dneska s Tebou ?“A Tomáš jen stál a koukal do země a neříkal nic a dostal poprvé od začátku roku pětku.
„Je to jasný,“ řekl po hodině Jirka, „je to v tom medvědovi.“ Jenže vlastně to nebylo vůbec jasné, protože jak by mohl obyčejný maličký medvídek udělat z nejhoršího žáka jedničkáře ? To bylo zřejmé, že to se ještě musí vypátrat. A klukům bylo jasné, že jestli mají ten oříšek rozlousknout, musí se dostat k tomu medvědovi, protože tam byl klíč k celé záhadě a bez toho se dál nehnou. Problém byl v tom, že Pecha řetízek s medvědem vůbec nesundaval, teď už dokonce ani při tělocviku a že by ho někomu půjčil, o tom samozřejmě nemohlo být ani řeči. Ale štěstí jim přálo. Jednou přišla paní učitelka a řekla:
„Dneska nebude tělocvik v tělocvičně, jako jindy, ale v bazénu, protože se půjdeme koupat a pan Bouda, co tam dělá plavčíka Vás bude učit plavat.“
A šlo se na plovárnu a všichni se museli svlíknout do plavek a Pecha si musel sundat řetízek s medvědem, protože, to se ví, do vody s plyšovým medvědem nemohl. A to byla šance pro kluky. Schválně se dlouho ochomýtali v šatně, jako že jim převlíkání déle trvá a počkali až všichni odešli. A pak se honem vrhli k medvědovi. Ale nic zvláštního na něm neviděli. Docela obyčejný malý medvídek. No záhada k zbláznění. A určitě by na nic nepřišli, kdyby ..... Kdyby neměli Jirka s Honzou dědečka. Možná si řeknete, co to s tím má společného. A vidíte, hodně. Jirkův a Honzův dědeček totiž vůbec nebyl jen tak obyčejný dědeček. Byl to dědeček za prvé moc hodný a za druhé kouzelný.
Ano kouzelný. No a protože tohle byla záhada, která taky zaváněla nějakými kouzli, tak se Jirka s Honzou už před tím šli s dědečkem poradit.
A děda jim řekl :
„Jó hoši, mě je to už skoro úplně jasný, ale abysme si mohli být jistý, musíme ještě něco udělat, tedy Vy dva musíte něco udělat.“ A děda zaštrachal ve skříni, co v ní měl ohromnou spoustu děsně zajímavých věcí, jenže je nechtěl vyndavat tak často, jak by si kluci přáli. A ze skříně pak děda vytáhl ohromně barevné ptačí pero.
„Tohle je, abyste kluci věděli, kouzelné pero,“řekl děda, což ovšem kluci věděli i tak. A Vaším úkolem teď bude, dostat se k tomu medvědovi a pak ho musíte tímhle perem šimrat tak dlouho pod nosem, dokud se nestane to, co se musí stát.“ Řekl děda.
„Ale co se má stát?“Chtěli vědět Jirka s Honzou, ale děda se jen usmál a řekl:
„To uvidíte.“ A tak teď v šatně, když měli konečně medvěda v rukou, rychle Jirka vytáhl dědovo kouzelné pero a začal jím medvěda šimrat pod nosem. A nemusel to dělat dlouho.
Protože najednou se medvěd zavrtěl a pak hromově kýchl. Tak, že to Jirku úplně odhodilo stranou.
„Nech toho šimrání, safra, kdo to má vydržet.“řekl tenounkým, zato však pěkně nazlobeným hláskem medvěd.
„Jakto že mluvíš ?“ Divili se kluci.
„Co bych nemluvil ?“ Pohodil hlavou medvěd, „já totiž abyste Vy dva věděli, nejsem vůbec žádnej medvěd.“
„Jó ? A co teda si ?“ Ptali se kluci.
„Já jsem prosím plivník. Plivník Ruterka.“ Řekl medvěd a uklonil se.
„A proč jsi teda jako medvěd ?“ Divili se Jirka a Honza.
„Jó, to Vám hned vysvětlím.“ Řekl smutně plivník a dal se do vypravování.
Vyprávěl o tom, jak si krásně a klidně žil v jednom mírně čarovném lese na břehu řeky Sázavy, a jak se všem turistům a houbařům a vůbec lidem raději vyhýbal, protože měl rád klid. Až jednoho dne se vyhříval na starém pařezu na sluníčku a při tom usnul, a když se vzbudil, nebyl už na pařezu, ale v krabičce od mýdla v kapse toho darebáka Pechy. A od té doby musí dělat ze sebe medvěda a ještě musí napovídat, když je Pecha zkoušený a dokonce za něj musí kreslit výkresy. Což všechno hravě zmůže, protože zná spoustu kouzel, ale už ho to všechno hrozně štve.
„Tak proč to děláš ?“ Nechápal Honza.
„Protože musím,“ povzdechl si smutně plivník, „Pecha mi totiž sebral mou kouzelnou čepičku. Říká se jí Služebnická čepička, a tomu, kdo jí má, já musím sloužit ať chci nebo nechci.“ A plivník se na oba kluky hrozitánsky smutně podíval a řekl: „Kdyby mu jí tak někdo chtěl vzít a vrátil mi jí, tomu já bych byl moc vděčný.“A kluci na sebe jen mrkli a vůbec nic si nemuseli říkat, protože to bylo zas jednou naprosto jasné. Dva dny na to řekla paní učitelka:
„Tomáši, pojď nám spočítat tenhle příkládek.“ A usmívala se na toho darebáka Pechu jak sluníčko. A ten si vykračoval uličkou mezi lavicemi jak nějaký pán a také se usmíval a vůbec netušil, že jde vstříc katastrofě.
Pecha přišel k tabuli, vzal křídu, napřáhl ruku a ztuhnul. Protože v tu chvíli mu vždycky jeho plivník napověděl správný výsledek a Pecha ho jen napsal na tabuli. Jenže dneska nic. A Pecha začal tušit, že se děje něco zlého. Honem si šáhl na šňůrku na krku.
Ta byla na svém místě. Tak šáhl po medvědovi. A medvěd nikde. To už Pecha věděl, že je zle, a taky že bylo. A skončilo to samosebou pětkou, jak jinak.
A Honza s Jirkou se tajně smáli a smál se i plivník Ruterka, ten ovšem ne tajně, protože byl schován v Jirkově penále a nikdo ho neviděl. A když se plivník dosyta nasmál, natáhl si pořádně přes uši svou kouzelnou čapku, co kluci sebrali Pechovi, což byla pro ně hračka.
A Pecha ? Ten slíznul ten den ještě dvě pětky a před obědem se ještě přihnal do třídy pan ředitel, že ty Pechovy kresby na nástěnce na chodbě jsou strašné mazanice, a jak to, že si toho nikdo nevšiml, a aby je hned paní učitelka sundala a Pecha z toho měl ostudu po celé škole a paní učitelka se na něj přestala usmívat a o tom, že by při fotbale dělal kapitána, už nemohlo být samosebou ani řeči. Spoléhat se totiž v učení na plivníka nemá cenu, plivníci jsou hrozně mstiví a člověk nikdy předem neví, jak to dopadne.
„Kdepak, spoléhat se v učení na plivníka nemá cenu.“ Řekl dědeček, když jeli v sobotu na výlet do jednoho mírně kouzelného lesa u řeky Sázavy. Vezli tam spokojeného plivníka Ruterku, protože tam bydlel a protože tam patřil. A protože tam mu bylo nejlíp.  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight