Pidivousek

zobrazeno 22×

Vložil(a): jitkamety, 31. 3. 2016 15.36

Žil byl chudý mlynář a měl krásnou dceru. Jednou jel kolem mlýna král té země a dal se s mlynářem do řečí. Chudý mlynář se chtěl něčím pochlubit a řekl:
„Mám dceru, která dovede ze slámy příst zlato.“
Král se podivil. Byl zvědavý, jestli mlynářova dcera takový div dovede.
„Tohle umění se mi líbí,“ pověděl, „a jestli je Tvoje dcera opravdu tak šikovná, jak říkáš, přiveď ji zítra na zámek, přesvědčím se.“
Král odjel a mlynář pospíšil za dcerou. Pověděl jí, co s králem sjednal, a dcera se dala do pláče:
„Copak dovedu příst ze slámy zlato? Proč jste to o mně říkal, tatínku, vždyť to není pravda,“ plakala.
„Už se stalo,“ řekl mlynář, „jen běž zítra na zámek, nějak bylo, nějak bude.“
Když dívka přišla na zámek, odvedl ji král do komory plné slámy. V komoře už čekal na mlynářovu dceru kolovrat.
„Dej se do práce,“ ukázal král na slámu a na kolovrat.
„Když do rána neupředeš z téhle slámy zlato, budeš o hlavu kratší.“
Král zavřel komoru, otočil klíčkem a krásná mlynářova dcera osaměla. Sedla si na stoličku, hlavu dala do dlaní a naříkala a bědovala. Bála se, že zítra ráno přijde o život. Pojednou se za ní tiše otevřela zeď a vyšel malý mužíček a pozdravil:
„Dobrý večer, panno mlynářko, proč tak usedavě pláčeš?“
„Ach,“ odpověděla dívka, „mám upříst ze slámy zlato a neumím to.
„Co mi dáš, když Ti zlato ze slámy upředu?“
„Svůj náhrdelník,“ řekla dívka a podala náhrdelník skřítkovi. Skřítek vzal náhrdelník, posadil se ke kolovratu, kolovrat zavrčel jednou, dvakrát, třikrát a na cívce se zaleskly zlaté nitě. A zase znovu: Vr, vr, vr, a druhá cívka byla plná. Cívka po cívce se plnila zlatými nitěmi a tak to šlo bez ustání až do rána. Ráno byla všechna sláma upředena a ani jedna cívka nebyla prázdná.
Při východu slunce přišel král, a jak uviděl tolik zlata, užasl a radoval se, ale stal se ještě chtivějším. Dal mlynářské dceři nanosit slámu do jiné komory, mnohem větší, a poručil jí také tuto noc příst, jestli je jí život milý. Dívka nevěděla, jak by si pomohla, a znovu naříkala. Opět se rozestoupila zeď a vyšel starý známý skřítek a povídá:
„Co mi dáš, když Ti i tuhle slámu upředu?“
„Svůj prsten,“ odpověděla dívka a stáhla prsten z prstu. Skřítek vzal prsten a kolovrat nepřestal celou noc vrčet. Do rána svítila komora zlatem. Král měl velikou radost, ale ještě se zlata nenasytil. Dal mlynářské dceři nanosit slámy do největší komory a povídá:
„Tohle mi ještě upředeš, a když se Ti to podaří, vezmu si Tě za ženu.“ myslel si: ať si je jenom ze mlýna, bohatší nenajdu na celém světě.
Jakmile král odešel, objevil se skřítek potřetí a řekl:
„Co mi dáš, když Ti ještě tentokrát pomohu a slámu upředu?“
„Nemám už nic, co bych Ti dala,“ řekla dívka.
„Víš ty co? Až se staneš královnou a narodí se Ti dítě, dej mi je.“
„Kdo ví, co se ještě stane,“ řekla si mlynářova dcera.
A protože si nevěděla jiné rady, dítě skřítkovi slíbila a skřítek jí ještě jednou upředl ze slámy zlato.
Ráno přišel král a vidí: všechno je upředeno, jak si přál. Dal vystrojit svatbu a mlynářova dcera se stala královnou.
Za rok s jí narodilo hezké děťátko. Královna dávno zapomněla na skřítka. Tu se najednou před ní objevil a řekl:
„Dej mi, co jsi slíbila.“
Královna div neomdlela.
„Dám Ti všechny poklady našeho království,“ nabízela, „jenom nechtěj moje dítě.“
Skřítek zavrtěl hlavou:
„Ne, Tvé dítě je mi milejší než mrtvé poklady.“
Královna se dala do nářku a naříkala tolik, že se skřítek ustrnul.
„Počkám Ti tři dny,“ řekl, „když mi do tří dnů povíš, jak se jmenuji, můžeš si dítě nechat.“
Královna přemýšlela celou noc a napadala jí všelijaká jména, která někdy slyšela, i ta, která neslyšela, která si vymýšlela. Vypravila posla, aby se všude vyptával, jak se kde lidé jmenují, a všechna jména jí zapisoval. Když druhého dne skřítek přišel, začala královna s Kašparem, Mlicharem, Baltazarem, jmenovala Mikuláše i Bonifáce a všechna jména pěkně po řadě, ale při každém skřítek potřásal hlavou:
„Tohle není mé jméno.“
Druhého dne poslala královna do sousední země vyzvědět, jak se lidé jmenují tam, a jmenovala skřítkovi nejprapodivnější a nejzvláštnější jména:
„Jmenuješ se Štětináček nebo Chlupolínek nebo Vousátko?“
„Ani tak, ani tak, ani tak,“ odpovídal pokaždé skřítek.
Třetího dne se vrátil posel opět z cesty a vyprávěl:
„Ani jedno nové jméno jsem už nemohl najít. Ale když jsem projížděl lesem daleko odtud, kde lišky dávají dobrou noc, spatřil jsem malou chaloupku. Před chaloupkou hořel oheň a kolem ohně poskakoval směšný mužíček, jednou na levé noze, jednou na pravé, dlouhé vousy mu přitom vlály a vykřikoval: „Včera jsem měl polívčičku,
dneska peču housku,
zítra si jdu pro princátko,
vyhráls, Pidivousku!“ Můžete si představit, jakou měla královna radost, když jméno uslyšela. Netrvalo dlouho a skřítek přišel do zámku potřetí a naposledy.
„Nu, paní královno, jak se tedy jmenuji?“
„Jmenuješ se Petr?“
„Ne.“
„Jmenuješ se Pavel?“
„Ne.“
„A nejmenuješ se snad Pidivousek?“
„To Ti čert napískal, to Ti čert napískal!“ křičel skřítek rozzlobeně a zrudl jako malina. Zlostí tak dupl pravou nohou do země, že se mu noha zabořila až po koleno. Potom se chytil oběma rukama za levou nohu a dočista se roztrhl na dvě půlky.
A to byl Pidivouskův konec.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight