Peříčko Finista Jasneho sokola

Byl jednou jeden stařeček a ten měl tři dcery: nejstarší a prostřední myslely jenom na parádu, nejmladší se starala o celé hospodářství. Všechno umí, všechno sejí daří, a přitom krasavice jako z pohádky: obočí sobolí, oči sokolí a dívčí okrasu ..... rusý cop do pasu přenádherný.
Jednou se otec chystá do města na trh, ptá se svých dcerek, co jim má koupit. Nejstarší prosí:
„Kupte mi, tatíčku, nachové hedvábí na nový sarafán.“ I prostřední dcera chce hedvábí na nový sarafán, jenomže azurové.
„A co ty, dcerunko milá?“ zeptal se otec té nejmladší. „Kupte mi, tatíčku, peříčko Finista Jasného sokola.“
Otec se podivil, rozloučil se s nimi, nasedl na vůz a odjel do města. Starším sestrám tam nakoupil, oč ho prosily, ale ať hledal jak hledal, peříčko Finista Jasného sokola na celém trhu nenašel.
Vrátil se domů, starší a prostřední dceru podaroval překrásným hedvábím. „Tumáte, dcerunky, co jste si přály. Ale pro Tebe,“ řekl své nejmladší, „jsem peříčko Finista Jasného sokola na celém trhu nenašel.“
„Nevadí, tatíčku, možná že se to jindy poštěstí.“
Starší sestry stříhají, nové sarafány si šijí, nejmladší sestře se posmívají. Ta však jen mlčí, ani nedutá.
Znovu se otec chystá do města na trh a ptá se:
„Tak, moje dcerunky, co Vám mám koupit?“ Nejstarší a prostřední ho prosí o šátky, nejmladší zase:
„Kupte mi, tatíčku, peříčko Finista Jasného sokola.“
Nasedl otec na vůz a odjel do města. Na trhu koupil dva šátky z překrásné látky, ale peříčko Finista Jasného sokola ne a ne najít. Vrátil se domů a povídá:
„Má milá dcerunko, peříčko Finista Jasného sokola jsem zase nesehnal.“
„Nevadí, tatíčku, možná že se to jindy poštěstí.“ Potřetí jede otec do města na trh a ptá se:
„Povězte, dcerušky, co Vám mám koupit?“ Nejstarší a prostřední prosí:
„Kupte nám, tatíčku, náušnice.“ A nejmladší znovu jako dřív:
„Mně kupte, tatíčku, peříčko Finista Jasného sokola.“
Přijede stařík do města, na trhu koupil zlaté náušnice, rozběhl se hledat peříčko pro svoji nejmladší; hledal, hledal ..... nikdo o ničem podobném nevěděl. Zarmoutil se a odjel. Jen vyjel za bránu, jde proti němu šedivý stařeček, v ruce krabičku. „Copak to neseš, starochu?“
„Peříčko Finista Jasného sokola.“
„Začpak ho prodáš?“
„Za tisícovku Ti ho dám.“ Otec zaplatil a rychle s krabičkou domů.
Přijel, dcery ho vítají, oběma starším dal zlaté náušnice, nejmladší povídá:
„Tak vida, dcerunko přemilá, konečně tu mám dárek i pro Tebe, vezmi si.“ Nejmladší dcerka div radostí neskákala, vzala si krabičku, mazlila se s ní, celou ji zulíbala, pevně ji tiskla na srdce.
Po večeři šli všichni spát do svých světniček. Přišla i ona do svojí komůrky, otevře krabičku, peříčko upustí na zem a řekne:
„Finiste Jasný sokole, navštiv mě. Ženichu toužený, ukaž se!“ V tom před ní stojí překrásný mládenec. Trochu se vylekala, když se s ní ale pustil do řeči, rázem jí bylo veselo a milo u srdce. A tak si povídali. Uslyšely je sestry a ptají se:
„S kým to tam, sestřičko, hovoříš?“
„Sama si povídám,“ odpovídá jim krásná dívčina.
„Tak nám otevři!“
Carevič sebou udeřil o zem, změnil se v peříčko, dívčina peříčko schovala do krabičky a sestrám otevřela. Sestry hledají, všude nakukují ..... nikde živé duše. Odešly a peříčko se znovu změnilo v careviče. Sotvaže začalo svítat, dívčina otevře okénko, Finist Jasný sokol ji políbil a na rozloučenou pravil:
„Každou noc, když mě Tvá láska zavolá, za Tebou přiletím, má milá. A zachce-li se Ti šatů a šperků, vyjdi na zápraží, mávni mým peříčkem doprava ..... v mžiku se před Tebou objeví, po čem Tvá duše baží; mávni doleva ..... všechno zas naráz zmizí.“
Ještě jednou ji políbil, změnil se v jasného sokola a odletěl za tmavý les. Dívčina hleděla za svým souzeným, sokolem přejasným, potom zavřela okénko a šla spát.
Od toho dne k ní Finist Jasný sokol, ten dobrý mládenec, přilétal noc co noc.
Přišla neděle, starší sestry se chystaly na mši. Nastrojily se do nových sarafánů, uvázaly si sváteční šátky, zlaté náušnice si vzaly, nejmladší sestře se posmívaly:
„Copak si oblékneš ty? Nového nemáš nic, tak si seď doma s tím svým peříčkem.“
A ona povídá:
„Nevadí, sestřičky, mně je i doma dobře.“
Starší sestry se vyšňořily, odešly na mši, nejmladší sedí u okénka ve starém sarafánů, dívá se na sousedy, jak jdou do kostela.
Vyčkala příhodné chvilky, vyšla na zápraží, rozhlédla se, jestli ji nikdo nevidí, mávla barevným peříčkem doprava a kde se vzal tu se vzal, stál před ní křišťálový kočár, ušlechtilí koně, služka ve zlatě, nádherné šaty, ozdoby z drahého kamení.
Ve chvilce byla krásná dívčina ustrojená, drahokamy ozdobená, usedla do kočáru a jela do kostela. Lidé na ni hledí, žasnou nad tou krásou, diví se a šeptají:
„Vida, jaká to carevna z devátého carství mezi nás přijela!“ Mše ještě neskončila, dívčina odešla z kostela, nasedla do kočáru a zase odjela. Lidé se chtěli podívat, kam že to odjíždí, ale kde jí byl konec, nezůstala už po ní ani památka.
Krasavice přijela k rodnému zápraží, rychle mávla barevným peříčkem doleva ..... služka ji „v mžiku převlékla, kočár i koně zmizeli, jako by do země propadli.
Sedí tu dívčinka jako dřív, jako by se nic nestalo, a hledí z okýnka, jak lidé chodí z kostela, po chalupách se rozcházejí. I sestry se vrátily domů.
„Ach sestřičko, dnes byla na mši krasavice ..... nádhera přenádherná, jako v pohádce, nejspíš carevna z nějaké cizí země, pyšná, nastrojená, drahokamy ozdobená. A Ty sedíš doma, nic jsi neviděla.“
„Nevadí, sestřičky, však jste mi všechno pověděly, jako bych při tom byla.“
Přišla druhá a třetí neděle, krásná dívčina zase ošálila otce sestry, znovu oklamala poctivé sousedy. Až když se převlékala potřetí, zapomněla si v dlouhém copu diamantovou jehlici.
Starší sestry se vrátily z kostela, vyprávějí jí o carevně krasavici, podívají se na sestru a vidí, že jí v copu září skvostný diamant.
„Och sestřičko, co to máš? Takovou jehlici měla dnes ve vlasech ta cizí carevna! Kdes ji vzala ty?“
Krásná dívčina leknutím vykřikla, utekla do komůrky. Dohadům, šeptání, vyptávání nebylo konce, ale nejmladší sestra mlčí a jen se usmívá.
Tu za ní začaly dvě starší slídit, po nocích u komůrky poslouchat, až jednou zaslechly, jak tam s Finistem Jasným sokolem rozmlouvá. Běžely za otcem:
„Tatíčku! U naší sestry někdo noc co noc bývá, i teď si s ní povídá!“
Otec vstal, spěchal k nejmladší dceři, vejde k ní do komůrky, ale carevič se už dávno změnil v peříčko a pírko v krabičce odpočívá.
„I Vy nezdárnice,“ plísnil otec starší dcery, „co to tu o ní křivě klevetíte? Starejte se radši o sebe!“
Sestry však slídí dál, až jednou zahlédly, jak k ní do komůrky okénkem přiletěl sokol. Nalíčily tedy past. Sotva se venku setmělo,přistavily žebřík a do okénka u nejmladší sestry nastražily ostré nože a jehlice.
V noci přiletěl Finist Jasný sokol, bil sebou, křídly tloukl, do komůrky však ne a ne proletět, jen hruď si poranil, křídla pořezal. A dívčina spí, nic z toho neslyší.
„Sbohem, milá má!“ promluvil sokol. „Budeš-li mě chtít najít, hledej mě za devatero zeměmi, v desátém carství ..... jen tam mě najdeš, až tři páry železných bot prochodíš, tři hole litinové ubrousíš, tři kamenné chleby sníš.“
Dívčina spí, ve spánku slyší ta slova neblahá, ale vzbudit se nemůže, vstát nedokáže. Teprve k ránu se probudila, rozhlíží se ..... venku svítá, za chviličku vyjde slunce,
ale dobrý mládenec Finist Jasný sokol pořád nikde. Pohlédla na okénko ..... křížem krážem tam trčí ostré nože a jehly, z nich se řine rudá krev. Zabědovala, rukama zalomila:
„Vidím, já nebohá, že mi sestry zahubily druha předrahého, Finista sokola jasného!“ Dlouho přehořce plakala, mnoho bezesných nocí u okénka své komůrky probděla, zkoušela mávat barevným peříčkem, ale Finist Jasný sokol nepřiletěl, sluhy neposlal.
Bědovala a naříkala, nakonec přišla s pláčem za otcem a poprosila:
„Tatíčku rodný, dovol mi odejít do širého světa. Zůstanu-li živa, ještě se shledáme, umřu-li, v osudu mi to bylo psáno.“
Otec se zarmoutil, ale přivolil. Dala si ukovat tři páry železných bot, tři hole z litiny odlít, uchystala si tři kamenné chleby. Obula železné boty, do ruky vzala litinovou hůl a vydala se v tu stranu, odkud k ní přilétal Finist Jasný sokol, její druh.
Jde přes sypké písčiny a lesy hluboké, přes vysoké hory a řeky divoké.
Jde a jde, les je každým krokem černější a hlubší, korunami se o nebe opírá. Železné boty prochodila, litinovou hůl ubrousila, kamenný chléb do posledního sousta snědla a tu vyšla na mýtinku, hledí, na mýtině stojí chaloupka na kuřích nožkách a točí se kolem dokola.
Dívčina zavolá:
„Chaloupko, chaloupko! Zastav se k lesu zadem, ke mně předem! Chci do Tebe vejít, chleba pojíst.“
Chaloupka se k ní obrátila předem, dívčina vešla a vidí, že ve světnici leží baba Jaga, kostlivé nohy z kouta do kouta, bradu na polici, nos až k lomenici.
„Tfuj, tfuj, tfuj!“ povídá baba Jaga. „Dříve tady člověčinu oko nezahlédlo, ucho nezaslechlo, a teď si tu po světě chodí, do nosu smrdí, oku škodí! Kampak Tě, krásná dívčino, cesta vede? Práci hledáš, nebo před službou utíkáš?“
„Měla jsem, babičko, ženicha Finista Jasného sokola, peříčko pestré, ale moje sestry mu zle ublížily, ode mne ho zapudily. Toho teď hledám.“
„Daleká cesta Tě čeká, děvenko! Finist Jasný sokol, peříčko pestré, žije teď u modrého moře v devátém carství, desátém království a zasnoubil se tam s carevnou. Ale to nic, já Ti pomůžu.“
Dala krásné dívčině jíst a pít, ke spánku ji uložila a ráno, sotva začalo svítat, dívku probudila a dala jí převzácný dar: stříbrné dýnko a zlaté vřetýnko. A pak jí přikázala:
„Jdi teď k mé prostřední sestře, ta Ti poradí. A tady máš ode mne dárek: stříbrné dýnko a zlaté vřetýnko ..... začneš příst a předeš zlatou nitku. Až přijdeš k modrému moři v devátém carství, desátém království, vyjde si po břehu na procházku nevěsta Finista Jasného sokola. Posaď se tam a přeď. Bude chtít můj dárek koupit, nechtěj však za něj nic jiného, než aby ses mohla chvilku dívat na Finista svého, sokola jasného.“
Pak vzala baba Jaga klubíčko, rozkutálela ho po cestě a dívčině nakázala, aby šla za ním.
„Kam se pokutálí, tam si namiř i Ty.“
Dívčina stařeně poděkovala a vydala se za klubíčkem. Znovu vede cesta hustým lesem, pořád dál a dál, les je každým krokem černější a hlubší, korunami se o nebe opírá. Druhý pár železných bot už prochodila, druhou litinovou hůl ubrousila, druhý kamenný chléb do posledního sousta snědla a tu se klubíčko přikutálelo na mýtinu, na mýtině stojí chaloupka na kuřích nožkách a točí se kolem dokola.
Krásná dívčina na ni zavolá:
„Chaloupko, chaloupko! Zastav se k lesu zadem, ke mně předem! Chci do Tebe vejít, chleba pojíst.“
Chaloupka se poslušně obrátila k lesu zadem, k dívčině předem.
Dívčina vešla a vidí, že ve světnici leží baba Jaga, kostlivé nohy z kouta do kouta, bradu na polici, nos až k lomenici.
„Tfuj, tfuj, tfuj! Dříve tady člověčinu oko nezahlédlo, ucho nezaslechlo, a teď si tu po světě chodí, do nosu smrdí, oku škodí! Práci hledáš, nebo před službou utíkáš?“
Dívčina odpověděla:
„Měla jsem, babičko, ženicha Finista Jasného sokola, peříčko pestré, ale moje sestry mu zle ublížily, ode mne ho zapudily. Toho teď hledám.“
„Och děvenko, Tvůj ženich se už oženit chystá, se svobodou se loučí,“ řekla baba Jaga. „Ale to nic, já Ti pomůžu.“
Dala krásné dívčině jíst a pít, ke spánku ji uložila a ráno, sluníčko ještě nevyšlo, dívku probudila a dala jí převzácný dar: stříbrnou mističku a zlaté vajíčko. A pak jí přikázala:
„Jdi teď k mé nejstarší sestře, ta Ti poradí. A tady máš ode mne dárek: stříbrnou mističku a zlaté vajíčko. Až přijdeš k modrému moři v devátém carství, desátém království, vyjde si po břehu na procházku nevěsta Finista Jasného sokola. Kutálej pěkně
vajíčko po mističce. Bude chtít můj dárek koupit, nechtěj však za něj nic jiného, než aby ses mohla chviličku dívat na Finista svého, sokola jasného.“
Dívčina se s babou Jagou rozloučila a vydala se za klubíčkem. Cesta vede hustým lesem, pořád dál a dál, les je každým krokem černější a hustší, korunami se o nebe opírá. Třetí pár železných bot už prochodila, třetí litinovou hůl ubrousila, třetí kamenný chléb do posledního sousta snědla, nakonec se klubíčko přikutálelo k chaloupce; stojí tu na kuřích nožkách, točí se kolem dokola.
Krásná dívčina na ni zavolá:
„Chaloupko, chaloupko! Obrať se k lesu zadem, ke mně předem! Chci do Tebe vejít, chleba pojíst.“
Chaloupka poslechla a obrátila se k lesu zády, ke krásné dívčině vraty.
V chaloupce ve světnici zase baba Jaga, kostlivé nohy z kouta do kouta, bradu na polici, nos až k lomenici, ze všech tří babic je tahle nejstarší.
„Tfuj, tfuj, tfuj! Dříve tady člověčinu oko nezahlédlo, ucho nezaslechlo, a teď si tu po světě chodí, do nosu smrdí, oku škodí! Kampak Tě, krasavice, cesta vede? Práci hledáš, nebo před službou utíkáš?“
Krásná dívčina odpověděla:
„Měla jsem, babičko, ženicha Finista Jasného sokola, peříčko pestré, ale moje sestry mu zle ublížily, ode mne ho zapudily. Toho teď hledám.“
„Oj krásná dívčinko, hlavičko ubohá, ten se už s carevnou oženil,“ řekla baba Jaga. „Ale to nic, já Ti pomůžu.“
Dala krásné dívčině jíst a pít, ke spánku ji uložila a ráno, ještě na nebi hvězdičky nepohasly, dívku vzbudila a dala jí převzácný dar: zlatý rám na vyšívání a zlatou jehličku. A pak jí přikázala:
„Vydej se na cestu, děvenko. A tady máš ode mne dárek: zlatý rám na vyšívání a zlatou jehličku. Až přijdeš k modrému moři v devátém carství, desátém království, sedni si na břeh a vyšívej, stačí jen rámeček držet, jehlička vyšívá sama. Přijde k Tobě carevna, s kterou se Finist Jasný sokol oženil, bude chtít koupit můj dárek, nechtěj však za něj nic jiného, než aby ses mohla chviličku dívat na Finista svého, sokola jasného.“
Dívčina hořce zaplakala, poděkovala stařeně a vydala se za klubíčkem.
Jde a jde, les je každým krokem řidší a řidší, už se před ní rozprostřelo moře, široké a volné, v dálce jako oheň hoří zlaté báně na vysokých palácích z bělostného kamene.
To je dozajista carství Finista Jasného sokola, pomyslela si dívčina, usedla na jemný písek, vyndala stříbrné dýnko a zlaté vřetýnko a začala příst ..... od vřetýnka se jí vine zlatá nit.
Seběhli se k ní lidé, vynadivit se nemohou.
V tom jde po břehu carevna se svými chůvami, s kojnými, s věrnými komornými. Spatřila krásnou dívčinu, zastavila se u ní, a hned že chce koupit to stříbrné dýnko a zlaté vřetýnko.
„Dám Ti je darem, carevno,“ povídá dívčina, „jenom mi laskavě dovol chviličku pohlédnout na Finista Tvého, sokola jasného.“
Carevna se málem rozzlobila, nechtěla však přijít o takovou hračku.
„Ať je tedy po Tvém. Dej mi své stříbrné dýnko a zlaté vřetýnko, a v noci, až můj Finist Jasný sokol usne, přijď se na něj podívat.“
Carevna si vzala stříbrné dýnko i zlaté vřetýnko, večer namíchala Finistovi Jasnému sokolu do nápoje spavou bylinku, aby tvrdě spal a časně nevstával, a komorným přikázala, ať zavedou krásnou dívčinu do zámku k jejímu manželovi Jasnému sokolu Finistovi.
Dlouho se dívčina trápila nad spícím ženichem, předlouho plakala nad svým milým:
„Probuď se, probuď, Finiste Jasný sokole! Já, krásná dívčina, za Tebou přišla, tři páry železných bot jsem prošlapala, tři hole litinové ubrousila, tři kamenné chleby do posledního sousta snědla a pořád Tě, milý můj, po světě hledala.“
Ale Finist Jasný sokol tvrdě spí a nic ho nevzbudí. Tak uběhla noc.
Ráno carevna dívčinu vyhnala, Finist Jasný sokol procitl a říká carevně:
„Jak jsem dnes dlouho spal! Někdo tu u mne byl, celou noc nade mnou proplakal, ale já nemohl ani oči otevřít ..... tak mi bylo těžko.“
„To se Ti jenom zdálo,“ povídá carevna, „živá duše k Tobě nevkročila.“
Druhého dne znovu sedí dívčina na břehu modrého moře ..... koulí zlaté vajíčko po stříbrné mističce.
Carevna si vyšla na procházku, uviděla to zlaté vajíčko, spatřila stříbrnou mističku, a hned že je koupí, že tu hračku musí mít.
„Dám Ti je darem, carevno, jen když mi dovolíš chviličku pohlédnout na Finista Tvého, sokola jasného.“
Carevna souhlasila, a když přišel večer, poznovu uspala Finista Jasného sokola spavou bylinkou.
Zas krásná dívčina přehořce pláče nad svým milým, nemůže ho však probudit:
„Probuď se, probuď, Finiste Jasný sokole! Já, krásná dívčina, za Tebou přišla, tři páry železných bot jsem prošlapala, tři hole litinové ubrousila, tři kamenné chleby do posledního sousta snědla a pořád Tě, milý můj, po světě hledala.“
Ale Finist Jasný sokol tvrdě spí a nic ho nevzbudí. Tak uběhla noc.
Ráno carevna dívčinu vyhnala, Finist Jasný sokol procitl a říká carevně:
„Jak jsem dnes dlouho spal! Někdo tu u mne byl, celou noc nade mnou proplakal, ale já nemohl ani oči otevřít ..... tak mi bylo těžko.“
„To se Ti jenom zdálo,“ povídá carevna, „živá duše k Tobě nevkročila.“
I třetího dne sedí krásná dívčina na břehu modrého moře, smutná, neveselá, v ruce drží zlatý rám, jehlička sama vyšívá, nitka k nitce přibývá. Lidé se dívají, vynadivit se nemohou. Uviděla to i carevna, a hned že ten rámeček i jehlu koupí.
„Dám Ti je darem, carevno, jenom mi dovol chviličku pohlédnout na Finista Tvého, sokola jasného.“
Carevna souhlasila, vrátila se do zámku a večer zase svého muže uspala tou spavou bylinkou. Sotvaže tvrdě usnul, poslala chůvy pro krásnou dívčinu.
Dívčina přišla, budí svého milého, objímá ho a líbá, při tom hořce přehořce pláče ..... milého však vzbudit nemůže:
„Probuď se, probuď, Finiste Jasný sokole! To já, krásná dívčina, za Tebou přišla, tři páry železných bot jsem prošlapala, tři hole litinové ubrousila, tři kamenné chleby do posledního sousta snědla a pořád Tě, milý můj, po světě hledala.“
Dlouho plakala, dlouho ho budila, vtom mu na tvář skanula její horká slza. Jako by ho ta slza ohněm popálila, v mžiku se probudil, spatřil svou krásnou dívčinu a tak se zaradoval, že se to ani povědět nedá.
Vyprávěla mu, co všechno se stalo, jak jí ho zlé sestry záviděly, co pro něj zakusila i jak s carevnou obchodovala.
Zamiloval si ji Finist Jasný sokol ještě víc než předtím, zlíbal její sladká ústa, bez meškání rozkázal, aby přišla knížata a bojaři, nejrůznější hodnostáři, a zeptal se jich:
„Rozsuďte sami, s kterou ženou mám život trávit: s tou, která mě prodávala, anebo s tou, která mě vykoupila? S tou, která za mnou putovala přes sypké písčiny, přes lesy hluboké, přes vysoké hory a řeky divoké, anebo s tou, která se mne pro trochu zábavy ochotně zřekla?“
Všechna knížata a bojaři, nejrůznější hodnostáři přemýšleli a svorně rozsoudili: ať zůstane s tou, která ho vykoupila.
A to také Finist Jasný sokol, peříčko pestré, na místě udělal.
V trubky zatroubili, z hmoždířů vystřelili, hostinu vystrojili a oba sezdali. A tak spolu šťastně žili, blahobytu užívali.