Pastýř

Už jsi dost velký, abys mohl pást sám naše ovce,“ řekl mu jeho starý otec. A tak se z něj stal pastýř.
Měl vždycky dobrý pocit, že hlídá dobře své stádečko, když večer zaháněl všechny ovce z pastvy do ohrady. Své ovečky hlídal i v noci. Sice ho občas budily, ale zvykl si i na to.
Po několika rocích, kdy už uměl všechno, co má správný pastýř umět, šla kolem jeho stáda skupinka výletníků. Zastavili se u něj na kus řeči. Hned se mu zalíbila jedna z dívek, která se vydala s ostatními přáteli z města do hor. I ona se zdála docela okouzlena pastýřovými vyprávěnkami, jeho nelíčeným obdivem, se kterým ji po celou dobu pozoroval.
Mohu s Tebou jít do města?“ zeptal se jí. Dlouho nepřemýšlela a řekla mu, že ano.
A tak opustil hory a své ovce a vydal se s dívkou do města.
Několik týdnů jim bylo spolu velmi hezky, pak to ale pozvolna mezi nimi začalo skřípat. Vyčítala mu jeho venkovské způsoby, které jí předtím přišly tak milé, on taky přestával být nadšený její krásou, když zjišťoval, že se pořád jen přetvařuje a není ani chvilku vážná a stále se snaží být jakousi dívkou z časopisu. Nezbylo tedy nic jiného, než aby se rozloučili.
Ještě nějaký rok žil ve městě, ale po horách se mu stýskalo čím dál víc, a tak to nakonec nevydržel a vrátil se domů.
Jeho otec už ale nežil a matka mu řekla, že ovce prodala, a tak neví, co by tady mohl dělat.
Několik dnů jako bez duše ležel na posteli v matčině domě. Už ho žádné ovečky v noci nebudily a přes to nemohl spát. Až jednou vyšel z domu s očima upřenýma do nebe. Chodil po cestách v horách, kde pásával ovce. Zakopával přitom o kamení, jak se bez přestání díval vzhůru. Na tváři měl nepřítomný úsměv. To jak postupně místo oblaků začínal vidět ovečky. Celé dny je pozoroval, s nikým nemluvil, žil jen ve světě svých nebeských pastvin.
Jednou se schylovalo k bouřce, východní obloha začala černat. Temná stěna na obloze před sebou hnala a polykala bílé obláčky, pastýřovy ovce. Pastýř se rozběhl proti té šedočerné zdi, hrozil proti temné obloze pěstičkami. Neuvědomoval si, že se blíží k roklině. A tak se to muselo stát. Celý zpocený a rozlícený z temné oblohy do ní spadl.
Kdo bude pást mé ovečky?“ zašeptal jenom, předtím než umřel.
Ještě dlouho potom se v horách mluvilo o pastýřovi, který utekl od svého stáda do města a po neslavném návratu pásl oblaka.