Pasekář Adam

zobrazeno 21×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 14.10

Kterak čarovnou kachnu hledal, aby si z bídy pomohl, a jak přitom dvě nebohé duše vysvobodil, a tak k velikému bohatství přišel

Na konci Hostýnských vrchů vypínal se naci krajem mocný a pevný hrad Lukov. Kdo jej vlastnil, byl vždy pánem celého kraje. Kdo se v něm ve zlých dobách ukrýval, vždycky byl v bezpečí. Jeho poddaní k němu vzhlíželi pořád jen se strachem a obavami, jestli je nestihne zase nějaké neštěstí. Lukovský pán byl přísný a kdo se mu jednou znelíbil nebo se mu protivil, dřív nebo později se dostal do lukovského vězení a nikdy už více nespatřil světa. Hluboká byla vězení na Lukově a mnoho lidí zde zemřelo bídnou smrtí jiným pro výstrahu. 
Jeden z posledních lukovských pánů prý neměl dlouho žádných dětí, až v pozdním věku se jeho ženě narodil synek a na jeho prsou mu zářila veliká stříbrná hvězda. Když stará chůva poprvé synka vykoupala a zabalila do bílé pleny, pospíchala ho ukázat otci. 
„Milostivý pane, vzácného máš syna! Jen se podívej, jakého se mu dostalo daru!“ Lukovský pán si dobře synka prohlédl, potom ho vrátil chůvě. 
„To je divné znamení. Kdo ví, jestli mu to bude k dobrému. Ty ani jeho matka se od něho nehněte na krok a dobře mi ho hlídejte! Uvidíme, co mu osud určil do vínku.“ 
Pán se ze svého prvorozeného synka neradoval. Rád ho snad měl, ale jinak než ostatní rodiče mívají své děti. Matka s chůvou se od něho celý den ani nehnuly, oči z něho nespustily a synek rostl jako z vody. Sotva se naučil chodit, byl jako jiskra. Všechno chtěl mít a nic mu neušlo. Všichni se na něho usmívali, jenom jeho otec se mračil. 
Neštěstí ale nikdo neuteče, ani se nevyhne. Co mělo přijít, to se jednoho dne stalo a život na Lukově převrátilo vzhůru nohama. 
Lukovský pán měl ve své komnatě velikou truhlu, kam ukládal staré pergameny a před každým je dobře zamykal. Tehdy jen na chvíli vyšel z komnaty, truhlu nezavřel a tu se to stalo. Jeho synek utekl matce zrovna pod rukama a než se nadála, byl pryč. Utíkal a výskal radostí, šplhal se vzhůru do schodů. Když viděl, že jsou dveře do otcovy komnaty otevřeny, vběhl tam. Jen se rozhlédl a rovnou k truhle, aby se podíval, co v ní otec ukrývá. Jak se do té otevřené truhly nahnul, spadl těžký poklop a urazil mu hlavu. 
Matka běžela za ním do schodů, všude ho hledala a volala. Když vešla do pánovy komnaty, synek byl už po smrti. S velikým nářkem padla na zem a prosila Boha o pomoc. Všichni se honem sběhli podívat, co se paní přihodilo, ale v nikom by se byl ani kapky krve nedořezal. Byla to hrozná podívaná. Nakonec přiběhl lukovský pán. Hrůzou a žalem se mu snad na okamžik zastavilo srdce, zbledl a zavrávoral. Potom se vzpamatoval a propukl v něm strašlivý hněv. Chytil paní za vlasy a vyvlekl ji z komnaty až na věž. Marně ho prosila o milost a naříkala, žádné slitování s ní neměl a nikdo z čeledě se jí neodvážil pomoci. Na ochozu věže se pán zastavil a křikl na ni: 
„Když jsi se tak dobře o vlastního syna starala, postarám se já zase o tebe!“ a jedním rázem srazil paní s věže dolů. 
Když se lukovský pán z toho hněvu vzpamatoval, bylo už pozdě. Neměl synka ani ženu, ale ani slzy pro ně neuronil. U truhláře dal udělat dvě rakve, do nich je uložil a nechal pohřbít v hradním sklepení. Jak se to hradní kaplan dověděl, běžel za pánem a domlouval mu, proč ty dva nedal pohřbít na hřbitově do posvěcené země. Pán s knězem nevedl žádnou řeč, poručil pacholkům, aby poštvali na kněze psy a vyhnali ho z hradu. 
Od toho dne se stal z lukovského pána ještě větší podivín. Začal prodávat majetek po majetku, statek po statku, až mu zbyl v komnatě jenom stůl, židle a postel. 
Čeládka se ho bála víc než čerta a kdo mohl, z hradu utekl. A kdo neutekl, toho pán jednoho dne sám vyhnal. 
Hrad pustl a chátral, kámen po kameni se rozpadal. Nebylo nikoho, kdo by se o něj staral. Jednoho dne našli lukovského pána v lese oběšeného. Pohřbili ho u hřbitovní zdi, tam mezi samovrahy. 
Na Lukov přišli noví páni, ale o hrad se také moc nestarali. Začali raději stavět zámek v Lešné, protože na Lukově prý strašilo. Jak mohli, každý den odjížděli kvečeru do Lešné a druhého dne se zase vraceli, dokud nebyl nový zámek dostavěn. Potom hrad opustili navždy. 
Nedaleko hradu Lukova byla stará paseka. Hospodařil zde pasekář Adam se ženou a měli spolu fůru dětí. Když Adam potřeboval kus kamene na kozí chlívek nebo na jinou správku, nešel jinam než na hrad. Tam ho bylo dost. Když to dělával jeho tatík i staříček, dělal to i Adam. Jeho žena se s ním ale vadila. 
„Jen počkej, Adame! Jednou Tě tam vezme nějaké strašidlo palicí přes hlavu a živ domů nedojdeš.“
„Žádné strachy, ženo! Staříček říkával, že si takové povídačky vymysleli chytří na hloupé, aby tam mnoho lidu nechodilo. Ale i to povídal a já si to vždycky pamatoval, že v lukovském sklepení snáší čarovná kachna zlaté dukáty a té se poctivý člověk bát nemusí.“ 
Tak šel rok s rokem a dětí přibývalo, už jich bylo jako čmelíků a pomalu se do chalupy nevešly. A k tomu všemu byl jeden rok úrodný a druhý zase takový, že na pasekách nebylo co vzít do huby. Vždycky se ale nějak protloukli, když se alespoň zemáků trochu urodilo a zelí bylo do dvou beček. V chlívku měl Adam stádo černých koz, a tak bylo mléka pro děti vždycky dost. 
Ale jednou přišla taková neúroda, že zelí požraly housenky a zemáky pohnily na poli. Do toho všeho ještě pasekářka lehla a Adam nevěděl, co dělat dřív. V nejhorším čase vyhnal z chlívku jednu kozu a v dědině ji prodal řezníkovi. Když se Adam vrátil domů, žena na posteli naříkala. 
„Adame! Adame! Jestli to půjde takhle dál a pánbůh nám nepomůže, do jara nevydržíme.“
„I jen se neboj!“ těšil ji muž. „Ještě nebylo tak zle, aby zas nebylo lépe.“ Tak šel den za dnem, ale pořád bylo hůře. Když přišla zima, šel Adam kácet stromy na panské a nějakou tu šestku vždycky domů přinesl. Ale potom přišlo jaro, všechny děti byly nedomrlé, žena se táhla po stavení jako stín a nebylo co jíst. „Já už nevím, co bych prodal,“ lamentoval Adam. „Na dluh nikde nic nedostanu a v chlívku jsou už jen tři kozy. Ty už kvůli dětem prodat nemohu.“
„Vidíš, Adame! Teď už nám může pomoci jen ta čarovná kachna,“ povídala mu žena. „Dala bych ji pěkně pod lavici a každý den bychom měli od ní jeden dukát. 
Za ten bys v dědině nakoupil, co by bylo potřeba, a ještě bychom si něco ušetřili.“
„Co Tě to, ženská, popadlo!“ divil se Adam, když si pasekářka na kachnu vzpomněla. 
„Když to staříček povídal, jistě to bude pravda. Měl by ses, Adame, přece jen po té kachně podívat! Pomohla by nám z bídy.“ 
Ale Adam nechtěl o čarovné kachně ani slyšet. Nikdy v životě zadarmo nic nedostal, všechno si poctivě musel vlastníma rukama vydělat. Když mu žena nedala pokoj, raději šel z chalupy. V hlavě měl z těch řečí jako ve zvonici. Věděl, že jestli si z té bídy nějak nepomůže, bude muset prodat pole a kus lesa a potom mu zůstane jen ta stará chalupa po tatínkovi. Ale když bylo doma ještě hůře, Adam vzal motyku, že se přece jen půjde na hrad podívat. 
Od chalupy k hradu nebylo daleko. Adam vylezl do stráně a cestou došel až k mostu, přes který musel na druhou stranu k bráně. Tam se dostal bez nesnází, ale potom dlouho bloudil nádvořím a hledal, kudy by se dostal do hradního sklepení. Pod polozbořenou věží našel staré dveře a za nimi schody do sklepa. Chodba už byla zpola zasypaná, ale Adam nadarmo motyku nenesl. Kde bylo potřeba, cestu si prokopal. Když už nebylo denního světla, rozsvítil si louč a šel dál. Všude bylo zvláštní hrobové ticho, Adam slyšel jen vlastní dech a každý svůj krok. Najednou se chodba před ním rozestoupila a on byl v prostorném sklepení, jehož konce ani nedohlédl. Když zvedl louč nad hlavou, spatřil tři veliké sudy. Nevěděl, ke kterému dřív skočit. V prvém bylo staré víno, Adam ho malounko ochutnal, dvakrát jen polknul a řekl si: 
„To je dobré tak pro pány, ale chudákovi z bídy nepomůže.“ 
Potom šel k tomu druhému sudu. Když si do něho posvítil, uviděl, že je plný stříbrňáků. Chvíli se na ně díval a uvažoval: 
„Dobré jsou stříbrňáky, ale k čemu by mi byly? Jsou moc kulaťoučké a brzy se jeden po druhém rozkutálí.“ 
Ani jeden si z nich nevzal a šel k třetímu sudu. Zde našel, co hledal. Sud byl ze tří čtvrtin plný dukátů, na nich seděla čarovná kachna s hlavičkou pod pravým křídlem a spala. Byla celá bílá jako padlý sníh, radost na ni pohledět. 
„Tak přece jsem Tě našel,“ řekl si v duchu Adam. „Ty jediná mi z bídy můžeš pomoci, Tebe si vezmu.“ 
Potom vzal opatrně kachnu do náruče, že ji odnese domů. Vtom se kachna probudila, zamávala křídly a dala se do velikého křiku. Adam se ulekl a pustil ji na zem. Její křik rostl a hřměl hradním sklepením, až Adamovi zaléhalo v uších. Najednou se do toho všeho ozval koňský dupot. Ve sklepení se rozsvětlilo, uprostřed té jasné záře se objevil bílý kůň se stříbrnými podkovami a stříbrnou hvězdou na prsou. Čarovná kachna se k němu přikrčila, jako by u něho hledala ochranu. Pasekář byl tím zjevením tak překvapen, že se nehnul z místa. 
„Co tady děláš, člověče?“ zeptal se ho bělouš lidským hlasem. „Jestli ve zlém přicházíš, živ se odtud nikdy nedostaneš!“ 
Pasekář Adam se nevymlouval, stejně už neměl co ztratit. Když si dodal odvahy, po pravdě pověděl, proč sem přišel. 
„Nic víc jsem vzít nechtěl než tady tu čarovnou kachnu, aby mi z bídy pomohla a já se ženou uživil děti.“
„Tvoje štěstí, pasekáři, že mluvíš pravdu a nic jsi neselhal!“ pochválil ho kůň a moudře zakýval hlavou. „Když pomůžeš Ty mně, pomohu zase já Tobě. Víš, že zadarmo nejsou ani stromy v lese. Každý máme jiné trápení. Teď mne ale dobře poslouchej! Támhle pod tím velikým kamenem leží matka se synem. Když kámen odvalíš a jejich kosti pochováš na hřbitově, vysvobodíš je oba z prokletí a za to Ti dám bohatou odměnu.“
„Jakpak ale já sám takový kámen uzvednu?“ staral se hned Adam. Ani na chvilku neváhal běloušovi pomoci. 
„Nic se neboj! Když přijdeš o půlnoci, kámen snadno z hrobky odvalíš. Ale budou se Ti stavět do cesty všelijaké pekelné mocnosti. Nic na ně nedbej, jen si hleď svého! Po celou tu dobu nesmíš ani slůvko promluvit, jinak jsi ztracen na věky. Když dáš na mou radu, všechno dobře dopadne a lukovské poklady budou Tvoje.“ Jak bělouš domluvil, čarovná kachna zamávala křídly a zjevení zmizelo. Pasekář Adam se probudil pod starou jedlí za chalupou a nevěděl, jestli se mu to všechno jenom nezdálo. Když se ale sbíral ze země, našel v rukávě bílé kachní pírko, právě takové, jako měla ta čarovná kachna. 
Honem schoval motyku venku pod lavici a skočil si domů pro sváteční kabát. Když se ho žena ptala, kam tak pospíchá, mávl jenom rukou a něco zabručel. Potom běžel rovnou cestou k dědině. Žena se za ním dívala a moudrá z toho nebyla. Myslela si, že ta veliká bída sedla Adamovi i do hlavy. 
Adam šel však na to zchytra. Napřed zašel na hřbitov, a tam si vybral místo, kde ty kosti zakope. Potom běžel za kostelníkem, aby mu dal kousek svěcené křídy. Ten chtěl ale vědět, k čemu to bude pasekáři dobré. 
„To víš,“ povídá mu Adam. „Zena si vzpomněla. Pořád si nějaké to koření vaří, co z těla vyhání nemoci. Tak mne pro kousek svěcené křídy poslala, aby si jí tam trochu nastrouhala.“
„Jen aby v tom nebyly jiné čáry,“ staral se kostelník. „To bych musel panu faráři povědět a on by to jistě tuze nerad viděl.“ 
Když ho Adam ujistil, že o žádné čáry nejde, kostelník mu dal kus křídy. Potom běžel Adam domů, ale faře se vyhnul, aby snad nepotkal faráře. Protože ten když prý se na někoho podíval, až do duše mu viděl a nikdo před ním nemohl selhat. Doma ho už žena čekala, ale na nic se neptala. Dala na stůl chudou večeři a chystala děti na kutě. Adam pořád posedával, potom si vzal starou trávnici a motyku. Ženě to neušlo a ptala se, kam jde. 
„Ani se raději neptej! Jestli do rána nepřijdu, dej za mne sloužit mši!“
„Propánakrále, Adame! Co Tě to jenom popadlo? Kde bych vzala peníze pro faráře? Ten Ti přece zadarmo ani dítě neokřtí.“
„Tak vidíš, jací my jsme chudáci,“ povzdechl si Adam. ,AJ>i bych teď umřít nemohl, když nemáme peníze. Já se tedy půjdu podívat přece jen po nějakém jiném výdělku. Měj se tu dobře a mysli na mne! Snad se ve zdraví vrátím.“ Potom se rozloučil se ženou a šel. 
Pasekářka stála dlouho ve dveřích a dívala se, dokud Adam nezašel do lesa. Už se smrákalo a večer byl na spadnutí. 
Adam došel dolů až k dědině, potom to vzal zadem ke hřbitovu, aby ho nikdo neviděl. Opatrně přelezl zídku a vzadu u zdi vykopal hrob, kolem něho udělal svěcenou křídou veliký kruh. 
Potom zase hup na zídku a hup dolů. Rozhlédl se na všechny strany, a když nikdo nešel, vydal se nahoru na hrad. Bylo už kolem půlnoci, než se dostal až do hradního sklepení. Po kachně nebylo ani památky, jen uprostřed stály ty tři sudy a v nich staré víno, stříbro a zlato jako dřív. 
„Zaplať pánbůh!“ pomyslel si Adam. „Tak přece se mi to nezdálo. Jen jestli ten kámen odvalím?“ 
Pro jistotu udělal kolem sebe svěcenou křídou veliký kruh, aby k němu pekelné mocnosti nemohly. Potom se chystal, že odvalí kámen, sotva se ho dotknul, kámen sám od sebe odskočil a pod ním byly dvě malované rakve. Adam z nich sundal dřevěná víka a našel v nich kosti. Rozložil trávnici, že ty kosti do ní uloží. Jen se jich ale dotknul, strhl se veliký rachot. Zdi kolem něho se začaly rozestupovat a hroutit a z nich vylézaly hrozné příšery. Adam myslel, že je to jeho poslední hodina. Z kruhu ale nevyšel a slova nepromluvil. 
Najednou se ve sklepení objevil statný rytíř v plné zbroji a hromovým hlasem mu poroučel: 
„Jestli je Ti život milý, nech ty mrtvé na pokoji!“ 
Adam si hleděl svého a nic na jeho varování nedal. Když všechny kostičky posbíral, zavázal trávnici na dva pořádné uzly a hodil si ranec přes rameno. Jakmile vykročil z kruhu, přihnala se smečka loveckých psů a začali na něho dorážet. Šaty na něm škubali, pod nohy se mu pletli, jen aby ho zastrašili. Ale Adam se nebál. Krok za krokem si mezi nimi klestil cestu chodbou až na nádvoří. Když dorazil k hradní bráně, bylo už kolem jedné. Vtom se před ním znovu objevil rytíř a hromovým hlasem ho žádal: „Co jsi vzal, to tam vrať!“ 
Sotva se po něm ohnal motykou, duch zmizel. Tma byla jako v měchu, ale Adam se tu dobře vyznal a dával dobrý pozor, aby nesešel z cesty. Když běžel s kopce dolů, ten ranec na zádech byl těžší a těžší. Adam zaťal zuby a pospíchal. Věděl, že dojít na hřbitov musí, jinak by nikomu nepomohl. Sotva byl u hřbitovní zdi, znovu se před ním objevil duch rytíře a nabízel mu: „Dám Ti za ty kosti věrtel stříbra nebo dva! Kolik chceš?“ 
A už mu sahal po ranci, ale Adam se po něm ohnal a dal mu pořádnou ránu motykou, ranec však nepustil. Když rytíř viděl, že s pasekářem nic nepořídí, rostl a rostl, až byl jako kostelní věž. Adam myslel, že ho ten obr snad zašlápne, ale slůvko ze sebe nevydal. Nakonec se duch rozplynul v mlze. Pasekář hodil ranec přes zídku a skočil za ním. Ale ani tam neměl pokoje. 
Po hřbitově běhalo plno kostlivců a ti se hned vrhli na ranec a začali se o něj tahat. To Adama tak dopálilo, že začal bít kolem sebe motykou hlava nehlava. Jak se některého dotknul, kostlivec se rozpadnul na prach a bylo po něm. Když se dostal k ranci, sebral ho a skočil s ním do kruhu, kde už k němu neměli duchové žádné moci. 
Potom Adam ty kosti řádně zakopal a nad hrobem navršil rov. Když byl s prací hotov, padla na něho taková únava, že si dal trávnici pod hlavu, klobouk na nos a usnul. 
K ránu začalo svítat a ptáci už na stromech cvrlikali, když se Adam probudil na hřbitově. Promnul si oči a rozhlédl se kolem dokola. Zprvu nevěděl, kde je. Když se trochu vzpamatoval, zívl si spokojeně. 
„To jsem se dneska dobře vyspal. Škoda, že musím vstávat, aby mne tu farář s kostelníkem náhodou nenašli. To by bylo řečí po celé dědině a ještě bych musel ke zpovědi.“ 
Sebral trávnici i motyku a honem zase hup na zídku a hup dolů, potom pěkně oklikou kolem fary a šlapal si to do vršku po staré hradní cestě. 
„Kdopak ví, co se v noci na hradě vůbec dělo,“ staral se. „Mezi pány to chodí všelijak, a když se nějaký chudák do toho zaplete, aby se bál o krk. Bez čarovné kachny ale domů nemohu, to by se mi žena ještě vysmála. Chtě nechtě musím na Lukov.“ 
A na rozcestí neodbočil. Šel přímo tou cestou, kterou pospíchal v noci. Když prošel hradní branou, objevila se před ním čarovná kachna a s radostným křikem ho vítala. Vtom odkudsi přiběhl bílý kůň se stříbrnými podkovami a stříbrnou hvězdou na prsou a zastavil se právě před Adamem. Než se pasekář vzchopil, aby mu pověděl, jak v noci pochodil, kůň mu řekl: 
„Děkujeme Ti za vysvobození, já i moje matka! Co najdeš ve sklepeních hradu, všechno je Tvoje. Poctivě sis to zasloužil a do smrti už mít bídu nemusíš. Vzpomínej na nás v dobrém, Adame!“ 
Sotva bělouš domluvil, třikrát zařehtal a rozplynul se jako ranní mlha. Adam ani svým očím nevěřil, ale na zemi zůstala po něm stříbrná hvězda. Než ji Adam mohl zvednout, čarovná kachna ji uchopila do zobáku, zamávala bělostnými křídly a vznesla se k nebi. Letěla a letěla tak vysoko, že byla jak malý obláček. Jen stříbrná hvězda se pořád leskla a třpytila. Pak čarovná kachna zmizela docela a na obloze přibyla nová hvězda. 
Adam se honem běžel podívat do sklepa, jestli mu bělouš nelhal. Tři velké sudy stály na svém místě. V jednom bylo staré víno, ve druhém stříbrňáky a ten třetí byl plný zlatých dukátů. Adam zahrnul vchod kamením, aby mu poklad nikdo neukradl, a běžel domů. 
Žena už ho čekala, a když viděla, že je muž živ a zdráv, padla mu kolem krku. „To je dobře, že jsi se vrátil. Celou noc jsem ani oka nezamhouřila strachem. A kde máš kachnu?“ ptala se. 
„Čarovnou kachnu nemám, ale nebýt jí, tak jsme se z bídy nedostali. Pojď mi honem pomoci! Musíme do dědiny pro koně a vůz, jinak ten poklad domů nedostaneme.“ 
Žena se divila, ale hned poslechla. Zahnala děti na pec, odstavila mléko s plotny a běžela za Adamem. Cestou jí pověděl všechno, co té noci zažil. V dědině si půjčili koně a vůz, že prý si dovezou z lesa fůru dřeva. Potom jeli na hrad, kde zastavili až u dveří do sklepa. Když žena viděla, jakou dostal muž výslužku, chtěla pořád znovu a znovu slyšet, jak si ten poklad vysloužil. Všechny tři sudy naložili na vůz, ani penízek tam nenechali. Potom nalámali větví a přikryli jimi sudy na voze. Domů neměli daleko, ale museli jet pomalu, aby fůru někde nevyvrátili. 
Když Adam složil sudy u chalupy, nevěděli, kam s nimi. Potom vykopali za chalupou sklep a tam je uložili. Nad ním si Adam postavil malou kůlničku, kde ve volných chvílích vyřezával ze smrku vařečky a kvedlačky, dřevěná zvířátka a panenky. Nikdy nebyl bez práce, i když se mu dobře dařilo. A dětem přitom vyprávěl o čarovné kachně a běloušovi i o zlém rytíři, který na Lukově kdysi vládl, a jak on ke štěstí přišel, když v pravý čas mluvil pravdu.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight