Pandur Trenko

zobrazeno 49×

Vložil(a): jitkamety, 31. 5. 2016 14.36

Kterak statečně v boji si vedl a se svými pandury veliké slávy dobyl, ale jak se jednou od něho štěstí odvrátilo a on nakonec zemřel ve vězení

Byl šedivý pochmurný den, na Špilberku zněly povely a rozkazy stráží. Potom bylo slyšet desítky šoupavých kroku vězňů, které vedli do práce. Dávná sláva hradu pominula. Jenom staré zdi pamatovaly ještě knížecí družinu, slavné rytířské turnaje a hostiny, které se tu kdysi odbývaly. Nyní měl hrad Špilberk jiné poslání, které mu zeměpáni před lety přisoudili. Za nedobytnými baštami, hlubokými příkopy a silnými zdmi byl veliký žalář, kde v kasematech byli zavřeni zbojníci a zloději, kacíři i pašeráci, neposlušní šlechtici a úředníci. Byli tu všichni ti, kteří ohrožovali císařský majestát, zavřeni pěkně pohromadě, prý pro blaho celé země.
Toho dne přivezli dalšího vězně. V uzavřeném voze byl mladý šlechtic s okovy na rukou a v doprovodu několika vojáků. Dva z nich ho přivedli do kanceláře, odevzdali úředníkovi a předali jeho spisy. Pečlivě pročetl jedno lejstro po druhém, potom si příchozího zběžně prohlédl a znovu se důkladně zahloubal do spisů. „Tak Vy jste ten pověstný pandur Trenk?“
„Jsem plukovník baron František Trenk! Copak jste to pořádně nečetl?“ odpověděl mu úsečným a ostrým hlasem vězeň.
Úředník se uraženě za stolem napřímil, došel až k Trenkovi a spisy mu zamával před očima.
„To jste se asi důkladně spletl, Trenku! Plukovníkem už dávno nejste! Ale na tom nesejde, teď jste vězněm a podle toho budeme s vámi jednat. U nás dostanete samostatnou celu a nebudete mít žádné vycházky ani návštěvy. Máte-li peníze, a Vy je jistě máte, můžete si přilepšovat na stravě. Dejte vždycky něco profousovi, jídlo Vám přinese. A doufám, že od nás nebudete utíkat, jako jste to udělal v předešlém žaláři. Tady by se Vám to nepovedlo, Trenku!“
Když se od Trenka nedočkal žádné odpovědi, dal zavolat profousa, aby si vězně odvedl. Chvíli to trvalo, než přišel se svazkem klíčů a rozžatou lucernou. Něco zabručel na pozdrav, potom pokynul vězni, aby ho následoval. Cesta z kanceláře vedla přes dvůr, po schodech a znovu dvorem, až přišli do špilberských kasemat. Profous vždycky každé dveře nejdříve odemkl a pečlivě zase zamkl. Když sestoupili po schodech do ponuré chodby, na jedné straně byla strážnice a na druhé úzká kobka a z té šly dveře do obou dalších. Jedny profous otevřel a pustil vězně napřed. Nahoře u stropu bylo malé okno, ale světla od něho bylo jen málo. U jedné zdi stál stůl a židle, u druhé dřevěná pryčna.
„Tak tady budete doma, barone! Já vím, že si budete naříkat a stěžovat, ale stejně Vám to nebude nic platné. Tady si nevyberete, někde jsou na tom vězni ještě hůře.“
„Vezmi si z kapsy ten váček peněz, profousi! A každý den chci mít pořádné jídlo na stole!“ poručil mu baron.
Profous ochotně přiskočil a peníze z kapsy vytáhl. Když s váčkem zatřásl, zakroutil smutně hlavou.
„Ty na dlouho nevystačí, barone! Jídlo a pití je tu drahé.“
„Nestarej se! Když bude chybět, dostaneš jiný. V Uhrách mám bohaté statky a bez peněz nebudu!“
Jak to profous uslyšel, hned se mu začal uklánět a omlouval se: „K vašim službám, pane barone! Nechtěl jsem Vás urazit!“ a už byl za dveřmi. Kolem bylo husté šero a baronovi dlouho trvalo, než poznal, kde stojí stůl a kde vězeňské lože. Svalil se na ně jako podťatý a vtom uslyšel, že tu někde blízko rejdí krysy a piští myši.
Závratný a veselý život vojenský zůstal tam někde venku za zdmi špilberské pevnosti. Regiment jeho odvážných chlapců—pandurů zůstal bez svého velitele jen proto, že plukovník Trenk se nechtěl klanět hloupým oficírům na vídeňském dvoře, kteří se pořád točili kolem císařovny a pochlebovali jí. O vojenském životě v poli toho moc nevěděli, ale tím více o něm mluvili. Pandur Trenk se dovedl rvát, dovedl bít protivníka šavlí, ale nedovedl v císařovniných komnatách, kde se tak často hrálo o osud celého císařství, svádět slovní šarády. Dovedl stínat turecké hlavy nebo zpolíčkovat plukovníky za špatný rozkaz mužstvu, ale nedovedl svou vlastní hlavu vstrčit do dvorských intrik. Sám vedl svoje pandury do všech bitev, vypaloval vesnice i loupil, ale nedovedl prohrávat a zbaběle se vzdávat, podlézat a klanět se. Statečný a nad jiné vzdělaný baron Trenk se už dávno líbil císařovně Marii Terezii. Proto mu odpouštěla tu jeho divokost a bránila ho proti pánům u dvora. On jí však za to nebyl nikdy vděčný. A když císařovna viděla, jak se baron dvoří všem krásným paním u dvora a pro ni nemá nikdy čas, zatvrdila se proti němu a začala ho přehlížet.
„Trenku, všímej si víc císařovny než těch vídeňských krasavic, nebo to s Tebou jednoho dne špatně dopadne!“ radili mu jeho kamarádi, kteří znali lépe než on, jak to u císařského dvora chodí.
„Mám rád krásné ženy a ne staré báby!“ odpověděl baron Trenk vesele a svých zvyklostí se nevzdal.
Ale ještě téhož večera donesl někdo jeho slova císařovně a ona ho nechala s jeho pandury přeložit daleko od císařského dvora.
Najednou začala Trenkova moc rychle opadávat. Nikdo se ho neodvážil před císařovnou pochválit, ba ani vyslovit jeho jméno. Pak se mu nepodařilo porazit krále Fridricha a brzy stál plukovník Trenk před vojenským soudem, že se prý s ním za bohatou odměnu spolčil. Když to baron slyšel, co mu kladou za vinu, jeho zuřivost neznala mezí. Spílal kdekomu i císařskému dvoru a jeho předním důstojníkům. A najednou se proti němu postavili i jeho podřízení a jeho osud byl zpečetěn. Vojenský soud odsoudil plukovníka Trenka ke ztrátě hodnosti a k doživotnímu žaláři. Nepobyl tam však dlouho. Za pomoci přátel se mu podařilo uprchnout, ale dlouho po světě nechodil a ze svobody se netěšil. Chytili ho a odvezli sem, do Brna na Špilberk.
V zámku zaskřípal klíč a ve dveřích se objevilo světlo. Profous donesl baronovi džbán vína a něco k jídlu. Když baron Trenk nevstával, profous ho pobídl. „Musíte to ale hned sníst, pane barone! Nebo Vám to krysy sežerou a na Vás nic nezbude.“
„A to je nemůžete pobít?“ zeptal se baron Trenk jenom proto, aby profousovi něco odpověděl.
„Kdepak, pane! Těch je tu tolik, že se to ani povídat nedá. Lezou ze spodních šachet a někde i lidi ožírají,“ brebentil profous, ale baron ho zarazil. „Nech toho žvanění! Tahle kobka mi docela stačí, abych měl špatné spaní. Potřebuji psací náčiní a papír, abych mohl sepsat dopis. Obstarej mi je!“ Ale profous se začal ošívat a vymlouval se.
„To půjde těžko, pane! Vy můžete psát, jen když Vám to pan velitel dovolí a psaní prohledne. Kdyby na to někdo přišel, že jste psal bez jeho vědomí, zle by bylo se mnou i s vámi.“
Profous pořád přešlapoval u dveří a ve slabém světle lucerny si prohlížel barona. Jeho sláva byla tak veliká, že i prostí lidé o něm toho hodně věděli. Když baron nic jiného nechtěl, nechal mu lampu na stole, než se nají, a odešel. Zámek znovu zapadl na dva západy a odněkud bylo slyšet nářek a křik. Ze strážnice se ozývaly hrubé nadávky a opilé hlasy strážných.
Baron Trenk se ani ve vězení nevzdával. Za nějaký čas začal dostávat tajné zprávy z domova i od přátel. Hlavně jeho milá hraběnka mu pořád psala a naříkala nad jejich společným osudem. Byla také u císařovny a prosila tam za barona, ale když císařovna uslyšela, za koho prosí, ani jí neodpověděla.
„Ale věřte mi, můj drahý, a nezoufejte! Pokusím se pro Vás najít odpuštění a svobodu,“ psala mu s velkou nadějí.
Baron také nezahálel. Brzy se s profousem domluvil a psal z vězení listy na všechny strany. Po čase se to nějak doneslo k veliteli Špilberka a přišel nový profous, kterého baron Trenk neznal.
„Přinesl jsem Vám pozdravení od hraběnky, pane barone! Posílá Vám tento lék. Když ho vypijete, dostanete se na svobodu!“ řekl mu profous při prvém setkání potichu.
Když to baron uslyšel, skočil k němu a zatřásl s ním.
„Pověz, kdo jsi! Není to nějaká léčka? Chceš mne dostat do oprátky? Mluv, nebo Tě uškrtím!“
Ale profous se nepolekal. Znovu baronovi pověděl, co má udělat.
„Všechno je domluveno s lékařem a zařízeno s hrobníkem. Jen vydržte tři dny a potom udělejte, jak jsem Vám řekl!“
Byly to hrozné tři dny. Baron chodil sem a tam vězením, ze zoufalství tloukl okovy do stěny. Občas zpod kamene vytáhl tajně lahvičku s lékem, aby mohl uvěřit, že to všechno je pravda. Kolikrát ho již přepadl strach a nedůvěra. Profous mu ale nosil víc jídla a pití než jeho předchůdce za stejné peníze, jinak toho moc nenamluvil. Ani neřekl, kdo je a jak se jmenuje.
Když přišel třetí večer od toho dne, baron Trenk po večeři vypil lék a ulehl. Do rána byl jako mrtvý. Ráno přišel profous a zjistil, co se stalo. Hned běžel pro vězeňského lékaře a ten mu potvrdil náhlou smrt. Brzy potom zvonili na věži umíráčkem. Když se to dozvěděl velitel pevnosti, oddechl si.
„Tak už to má ten pandur Trenk odbyté a my máme také po starosti. Od té doby, co ho přivezli, se pořád kolem Špilberku potloukali všelijací lidé a člověk nikdy nevěděl, který z nich chce komu dopomoci k útěku. Odneste jeho mrtvolu na hřbitov do márnice a nechte vykopat hrob! Zítra za úsvitu ho v tichosti pochováme.
Barona položili do připravené rakve, kterých měli na Špilberku vždycky v zásobě, a odnesli ho na hřbitov. Tam postavili rakev do márnice, dveře zamkli na klíč.
Brzy nato se objevil u brány Špilberka žebrák a chtěl, aby ho pustili k veliteli pevnosti. Stráže ho odháněly, ale on se znovu a znovu vracel.
„Jen jděte a řekněte veliteli, že mám pro něho důležitou zprávu! Jestli mne nepustíte, stejně se to velitel dozví, a potom bude s vámi zle!“
Nakonec ho předvedli dva vojáci až k veliteli a čekali na rozkaz. Velitel se na něho díval velice nedůvěřivě, ale žebrák mu pošeptal do ucha nějaké jméno. Hned poslal vojáky pryč a zůstal s ním sám.
„Pane veliteli! Dozvěděl jsem se, že zítra má být na hřbitově pochován pandur Trenk.“
„Jak to víš, chlape?“ křikl na něho velitel.
„Slyšel jsem to od dvou pánů, kteří se včera večer domlouvali na hřbitově s hrobníkem. On ale nezemřel, jenom prý spí a dnes v noci se probudí. Místo něho dají potom do rakve kameny a jemu pomohou k útěku.“
„Jestli mluvíš pravdu, chlape, dostaneš bohatou odměnu! Jestli lžeš, běda ti! Teď tu zůstaneš a s nikým nepromluvíš, dokud Ti to sám nedovolím!“
Potom velitel nařídil, aby z kuchyně přinesli žebrákovi jídlo, a nechal ho vyspat v jedné kanceláři, chtěl ho mít po ruce.
Před několika dny přijela hraběnka do Brna, aby se svými přáteli pomohla baronu Trenkovi na svobodu. Když u císařského dvora nenalezla pomoci a porozumění, spoléhala už jen na sebe. Najala profouse, podplatila lékaře i hrobníka. Všechno bylo dobře promyšleno. Baron měl být ze hřbitova odvezen v najatém kočáře na jeden zámek a tam se měl ukrývat, dokud nebude kolem něho bezpečno. Potom spolu měli odjet do cizí země, kde by císařovna už neměla moci. Kolem půlnoci vzal velitel několik mušketýrů a spěchal s nimi na hřbitov, aby odemkli dveře do márnice a odkryli víko rakve. Trenk tam ležel v těžkém spánku, který se podobal smrti.
„Barone Trenku, já Vás zatýkám!“ křikl na něho velitel a Trenk se pohnul.
Když mu mušketýři pomáhali z rakve, díval se nechápavě kolem sebe. Potom se namáhavě zeptal:
„Co se to děje? Kde to jsem?“
„Jen se nedivte, Trenku! Přišli jsme si pro vás, abychom Vás odvedli zpět do žaláře, kam patříte. S tou nečekanou smrtí Vám to nevyšlo jen díky tomuhle chlapovi, který toho o Vás ví více,“ řekl velitel spokojeně.
Žebrák k Trenkovi přiskočil a strhl z hlavy kapuci. Byl to mladý člověk s hlubokou jizvou nad čelem. Celý se chvěl vztekem a nenávistí.
„Konečně jsem se Ti odsloužil, Trenku! Ty už se na mne asi nepamatuješ! Ale tuhle jizvu mám od Tvé šavle. Se svými pandury jsi mi zabil rodiče a sestru. Střechu nad hlavou jsi nám dal zapálit a majetek pobral. Kvůli Tobě teď chodím o žebrácké holi. Od té doby slídím pořád za Tebou a hlídám Tě, abys neušel zaslouženému trestu.“
Mušketýři dali baronovi znovu pouta a vedli ho zpět na Špilberk. Žebrák šel s nimi a pořád vězni nadával, až ho musel velitel okřiknout.
Když mělo svítat, přišel hrobník a kněz. V márnici však našli jenom prázdnou rakev a mušketýra, který na ně už čekal. Hraběnka marně vyčkávala s kočárem nedaleko hřbitova, baron nepřišel. Když se dozvěděla, co se v noci stalo, s pláčem odjela. Její přátelé také rychle z města zmizeli.
Pandur Trenk byl v kobce zakován do želez, aby se mu už nepodařilo utéci. Změnil se k nepoznání, jako by vlastně nežil, když jednou již umřel. Vůbec skoro nejedl, s nikým nepromluvil a o nic neměl zájem. Dlouho potom ve vězení nepobyl. Ještě před smrtí odkázal ze svého majetku veliký dar hradní kapli a kapucínskému klášteru, kde chtěl být po smrti pochován. Potom myslel už jenom na smrt, která na sebe nedala dlouho čekat. Když ho u kapucínů do hrobky pochovali, ani tam nedošel vytouženého klidu. Po smrti mu někdo ukradl hlavu a tak mu mniši dali jinou. Snad byla po nějakém pokorném mnichu a to bylo po prvé, kdy baron Trenk neprotestoval a nebránil se.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight