Pan Rašín

zobrazeno 50×

Vložil(a): jitkamety, 1. 3. 2016 21.09

Kterak ho ďábel do pekla odnesl a jak on potom každý den strašil a žádné pomoci mu nebylo, dokud jeden vysloužilý voják se nenašel, který ho zaříkal

Na pomezí Čech a Moravy stával hrad Svojanov, o který se nejednou páni mezi sebou svářeli, i král ho chtěl mít v majetku. Během času se ale na všechny ty dobré i zlé pány zapomnělo, jen na pana Rašína ne. Ten prý dal na Svojanově vystavět nové panské stavení. Na lidech tvrdě požadoval všechny roboty a ještě si všelicos vymýšlel, aby je mohl potrápit.
Jednou rozkázal, aby mu přivezli z lesa tu největší jedli i s kořeny a větvemi.
Sedláci se bránili, že takový strom neuvezou na žádném voze, ale pan Rašín si to nedal vymluvit.
„Naložte jedli třeba na tři vozy, ale dovézt ji na hrad musíte!“ poručil jim a těšil se, jak se zapotí.
Sedláci vyjeli s několika vozy a potahy až na nejvyšší kopec, kde stála krásná jedle, která byla ze všech stromů v okolí nejvyšší. Však ji bylo vidět také zdaleka. Všem bylo líto tu jedli porazit, ale pánův rozkaz museli splnit stůj co stůj. Chvíli se dohadovali, jak to udělají, aby dostali jedli ze země i s kořeny a přitom nepolámali větve. Sotva začali strom na jedné straně podkopávat, objevil se u nich neznámý myslivec.
„Takhle s tou robotou nebudete hotovi ani do večera. Běžte od toho, já Vám pomohu.“
Sedláci koukali jako vyjevení, že se myslivec chce dát do takové dřiny. Ale když svlékl kabátec a přikročil k jedli, zakýval vysokým stromem jako mladou pláňkou. Jedle zasténala a začala se vyvracet v kořenech. Potom ji položil do mechu pěkně zlehounka, že ani nezapraskala.
„Vidíte, chlapi, takhle se musí stromy kácet,“ křikl na ně myslivec a oblékl si kabát, nasadil spadlý klobouk.
„Tohle by žádný z nás nedokázal, pane!“ pokyvovali sedláci hlavami. „I tak budeme mít co dělat, abychom ji celou dovezli na hrad panu Rašínovi,“ a začali chystat tři vozy, aby na ně naložili jedli. Když to myslivec viděl, smál se jim. „Co to, chlapi, děláte? Když se bojíte, že jedli neuvezete, sám s ní pojedu. Jen mi dejte pořádného koně a jeden vůz mi stačí. A uhněte z cesty, ať někoho nepřimáčknu.“
Jak to sedláci slyšeli, mohli se radostí přetrhnout. Dali mu nejlepší pár koní a vůz. Myslivec naložil jedli vlastníma rukama, nikoho k tomu nepotřeboval. Potom práskl do koní a ujížděl přes kameny a vývraty, na nic se neohlížel. Staří sedláci v tom cítili čertovinu, ale všichni byli zvědaví, jak ten náklad doveze až na Svojanov. Honem proto naskákali na vozy a jeli za ním.
Myslivec ujížděl s tou jedlí jako s kočárem. Jedle byla dlouhá, ale přesto všude lesem projel a nic nepokácel, jen se stromy a houští kolem něho ohýbaly. Když vyjel na cestu k vesnici, ženské a děti vybíhaly z chalup, aby se podívaly, kdo to jede.
Pan Rašín měl zrovna dlouhou chvíli a díval se z okna, když se po silnici k hradu zaprášilo. Stráže sotva stačily hradní bránu otevřít, myslivec projel nádvoří, jen veřeje zapraskaly.
„Co se děje? Kdo se to opovažuje takhle tu jezdit?“ křičel pan Rašín a mohl si oči vykoukat. Myslivec zastavil zrovna pod jeho oknem a křičel na něho zvesela: „Hola, kampak mám tu jedli složit?“
„I jen ji polož, kam chceš a pojď ke mně nahoru! Ta vrata mi musíš zaplatit, když jsi udělal takovou škodu.“
Myslivec mávl kloboukem a svalil jedli uprostřed nádvoří, jako by to byla otep klestí. Potom běžel horempádem do schodů. Než se pan Rašín nadál, rozletěly se dveře světnice a myslivec stál před ním. „Kdo jsi a co tu chceš?“ přísně se ho ptal pán.
Myslivec znovu mávl kloboukem, v tu chvíli se proměnil v ďábla a zachechtal se: „Přišel jsem si pro tebe, protože už je čas, abych Tě odnesl do pekla,“ potom ho uchopil kolem pasu a vyletěl s ním otevřeným oknem ven.
Sedláci a hradní čeládka viděli, jak pána odnesl ďábel rovnou do pekla. Jedni říkali, že vzal jenom jeho duši, protože paní potom slavně pohřbila svého muže v hrobce kostela v Rohozné. Ať to bylo jakkoliv, pan Rašín byl v pánu a začal v okolí strašit.
Každý den o půlnoci vstával z hrobu celý černý a s pekelným průvodem jel z Rohozné až na Svojanov a zase zpátky. Bylo přitom tolik křiku a povyku, že se lidé budili ze sna a paní na hradě omdlévala. Pan Rašín jezdil na ohnivém býku a seděl ještě k tomu obráceně, hlavou k ocasu. Před ním rachotilo jedenáct vozů s pekelnou čeládkou, která cestou vyhrávala a dělala takovou melu, jako by se v tu hodinu přestěhovalo na svět celé peklo. Když objeli hradní nádvoří, projeli zavřenou branou a ujížděli zpátky k Rohozné. Kolem jedné všechno utichlo, ale druhého dne o dvanácté vyjel průvod znovu.
Paní k sobě pozvala na radu faráře. Chtěla vědět, co by měla proti strašení udělat. Ale farář měl ještě více strachu než ona a myslel jen na sebe.
„Urozená paní, něco by se mělo stát, než mi pekelná čeládka zbourá kostel v Rohozné, kde urozený pan Rašín odpočívá.“
„Kdyby jen odpočíval, ale on nemá klidu ani pokoje. Jsem z toho nešťastná,“ naříkala paní. „Máš-li nějakou radu, tak pověz. Nářky mi nejsou nic platné.“ Farář se všelijak vytáčel a rozkládal rukama, ale nic kloudného nevěděl.
„Já mohu jen v kostele vyhlásit, aby se přihlásil každý, kdo by panu Rašínovi mohl nějak pomoci. Toho pak pošlu k Tobě, urozená paní!“
Dala mu tedy něco peněz na kostel, aby za jejího muže sloužil o jednu mši navíc, a faráře propustila. Potom se sama poptávala po lidech, kdo by snad věděl nějak pomoci.
Za nějaký čas se našel jeden vysloužilý voják a přišel za paní na Svojanov. Byl špinavý a rozedraný, až z něho šla hrůza. Ale když paní řekl, proč přišel, byla k němu přívětivá.
„Jestli panu Rašínovi pomůžeš, dám Ti nové šaty a peníze, abys nemusel nikde žebrat,“ slibovala mu paní, ale on jenom mávl rukou.
„Už jsem si na ledacos zvykl, urozená paní. Rád bych ale pomohl Tobě. Dovol mi zůstat do zítřka a já se v noci podívám, co se tady děje.“
Paní hned poručila, aby mu přinesli jídlo a pití. Potom dlouho vyprávěla o všech strastech, co tu musela prožít. Vysloužilý voják jedl a poslouchal, moc toho nenamluvil. Když ale táhla dvanáctá, šel se s paní podívat z okna, co se bude dít. Po dvanácté zarachotily po cestě vozy a začal zase pekelný mumraj. Přejelo jedenáct vozů plných čertů a poslední jel pan Rašín na ohnivém býku.
Paní tiše plakala, ale voják se jenom koukal, a když všechno zmizelo, řekl:
„Zítra si seženu černou slepici, svěcenou křídu a svíčku. Neboj se, paní, já si už s těmi pekelníky nějak poradím.“
Děkovala mu a se slzami v očích ho vedla do komory, kde měl do rána přespat. Druhého dne se voják ztratil a paní myslela, že ho už neuvidí. Ale k obědu přiběhl a s chutí se pustil do jídla. Když se ptala, jestli všechno potřebné sehnal, jenom přikývl a nandal si na talíř ještě jednu porci.
Kvečeru vzal černou slepici, svěcenou křídu i svíčku a vypravil se na první rozcestí, kudy musel průvod projet. Tam udělal kolem sebe svěcenou křídou kruh a před půlnocí rozsvítil svíčku. Pak stál, ani se nehnul, i když slyšel ty pekelníky přijíždět. Přirachotil první vůz s čtyřmi vraníky a čerti na něho začali pokřikovat. Ale voják se jich nelekl a zamával na ně: „Jede s vámi pan Rašín?“
„Nejede! Zeptej se těch, co jedou za námi!“ odpověděli mu a ujížděli dál. Než se voják nadál, byl tu druhý vůz a on se zase ptal: „Jede s vámi pan Rašín?“
„Nejede, vojáku! Zeptej se těch, co jedou za námi!“ křičeli čerti a s velikým rachotem odjeli.
Vysloužilec stál v čarovném kruhu, který ho chránil od pekelných mocností, a každý vůz zastavil, aby se pro jistotu zeptal, jestli nejede s nimi pan Rašín. Jedenáct vozů přejelo, ale pán v žádném z nich neseděl. Potom se na silnici objevila veliká ohnivá koule, a když se přikutálela blíž, voják viděl, že je to býk a na něm sedí pán obráceně, hlavou k ocasu. Chvíli trvalo, než toho svého býka otočil tak, aby viděl na vojáka.
„Co tady děláš, vojáku? Jestli Tě zde ještě jednou uvidím, roztrhám Tě na kusy.“ Ale ten se ani nehnul, jenom smekl čepici a zeptal se: „Nejsi Ty náhodou pan Rašín?“
„Jsem, a co Ty po mně chceš?“ povídá mu pán a býk se s ním začal točit po silnici sem a tam, jako by ho sršeň bodl.
Vtom voják vytáhl z pytle černou slepici a hodil mu ji pod nohy. V té chvíli býk stál, ani se nehnul a ohnivé světlo z něho zmizelo.
„Mám Ti vyřídit pozdravení od manželky, která Tě upřímně lituje a pořád nad Tebou pláče. Chtěla by vědět, jestli Ti může nějak pomoci.“ Ale pan Rašín sklopil hlavu a zanaříkal:
„Mně už není pomoci, dobrý člověče! Každý den budu tady jezdit až do skonání světa, protože jsem napáchal mnoho zla. Řekni mojí paní, že by musela kámen po kameni z toho nového stavení sama roznést tam, kde byl na stavbu sebrán. Protože ale tohle není v lidských silách, nemohu se nikdy dočkat vysvobození.“ Potom pobídl býka a rozjel se za tou pekelnou čeládkou. Voják stál na rozcestí tak dlouho, až se průvod jedenácti vozů vracel s panem Rašínem zase zpátky do Rohozné. V té chvíli vytáhl za košilí schovanou čarovnou knížku a z té zaříkával při svíčce každý vůz. Pekelná čeládka se před ním propadala za velikého rachotu rovnou do pekla, jenom pan Rašín dojel až do Rohozné a uložil se k věčnému spánku v kostelní hrobce.
Když druhou ani třetí noc nepřijel pekelný průvod na Svojanov, paní bohatě podarovala vojáka a byla ráda, že mrtvý došel klidu. Brzy se z hradu odstěhovala na jiné panství a na muže se snažila zapomenout. Od té doby už pan Rašín ze svého hrobu nevstával a leží prý tam podnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight