Pan Racek

zobrazeno 27×

Vložil(a): jitkamety, 3. 4. 2016 21.12

Kterak na svém zboží seděl a jak bezohledně hospodařil, až první ženu umořil, ale druhá ho ve zdraví přežila a dobře se měla

Nedaleko Plzně nad řekou Berounkou stojí na strmé skále zbytky hradu Věžky. Když tu seděl pan Racek ze Švamberka, řečený z Věžky, hrad dobře z jedné strany opevnil, z druhé ho chránila řeka. Pan Racek byl dobrý hospodář a hleděl si svého majetku. Patřily mu sice tehdy jenom dvě vesnice, ale chudý pán to nebyl. Poddaní museli obdělávat jeho pole a včas odvádět desátky, jinak bylo zle. Racek ze Švamberka byl člověk přísný na sebe i na jiné. Zbytečně z komory nevydal ani žejdlík mouky, ani libru sádla. Maso bývalo na jeho stole málokdy, on je raději odvezl do města a prodal.
..Proto ještě hlady neumřeme, když nejíme maso,“ říkával ženě i čeládce. „Chvála bohu, u nás bylo kaše vždycky dost a ve studni máme dobrou vodu.“ Jeho paní Máří byla hubená jako chmelová tyčka. Od jara do zimy pokašlávala, ale nikdy si nepřilepšila na jídle. Tak jim peněz přibývalo a pan Racek byl spokojený, dělal nové plány.
„Po žních koupíme zase nějaký dobytek a kus pole. Už to mám smluveno,“ povídal paní Máří, když zase jednou počítal v truhle peníze.
„Udělej, jak uznáš za dobré! Až tu jednou nebudu, všeho užívej v dobrém!“
„Co to máš za divné řeči?“ zlobil se pan Racek. „Do hrobu Tě ještě nepokládám a kdo ví, kdo z nás tam půjde první.“
Paní Máří pilně předla, ani chvilku nepromarnila. Děti žádné neměli, ale práce bylo pořád dost.
Od toho dne si pan Racek více všímal své ženy a zdálo se mu, že se nějak do sebe propadá a ztrácí. Jednoho dne ulehla a víc nevstala. Nepomohlo žádné koření, kašlala a kašlala, až se umořila k smrti. Tak se stal pan Racek vdovcem. A byl to vdovec ještě pohledný. Sotva ženu pohřbil, začal se ohlížet po jiné, která by mu přinesla bohaté věno. Vybíral a nepřešel ani rok, na hrádku měli novou paní. Ofka byla mladší a pohlednější než paní Máří, pořád se jenom smála a zpívala si. S panem Rackem ji ten smích ale brzy přešel. Když začal po žejdlíku odměřovat vaření, dostala paní notný vztek.
„Jestli mi chceš takhle vyvádět, vezmi si do kuchyně jinou hospodyni! Já jsem nevyrostla o žebrácké holi a bez věna jsem k Tobě na Věžku také nepřišla. Buďto tu budu hospodyní, anebo uvidíš!“
Pan Racek zůstal jako opařený. Držel žejdlík mouky hodnou chvíli v ruce a nevěděl, co s ním udělat. Marně paní Ofce vysvětloval, že ji nechce na jejích právech krátit, ale že je třeba šetřit ve všem, aby se mohly rozmnožit jejich společné statky. „Dělej, jak rozumíš, pane Racku!“ řekla rozhodně paní Ofka. „Jestli tu mám dělat jenom služku, hned zítra dám zapřáhnout koně a naložit své věci na vůz. Vrátím se k otci a Ty si tu vyváděj, jak umíš!“
Bouřek a křiku bylo kolem toho habaděj. Nakonec paní Ofka nikam nejela, ale pan Racek už nenosil klíče od komor. Všechny si je vzala a začala na Věžce hospodařit. Nevedla si špatně, a přitom nešidila sebe ani čeládku.
Brzy se jim narodili tři syni, jeden pěknější než druhý. Pan Racek byl na nč pyšný, ale šťasten nebyl. Nějak scházel a často se s paní Ofkou hádali.
Až se pan Racek vystěhoval ze společné světnice nahoru do staré komory, kde měl klid a nikdo tam za ním nechodil. Oknem viděl na řeku Berounku, která tekla dole klikatým řečištěm a při povodni se vzdouvala, hučela a odnášela všechno, co se jí postavilo do cesty. Při takové povodni jeli jednou v neděli lidé pana Racka přes řeku na loďce, aby se dostali do kostela. Velká vlna se do nich opřela a všichni se utopili v řece.
Od toho dne byl pan Racek ještě zamlklejší a pak se rozhodl, že svoje poddané vyváže z dyšinské farnosti a postaví pro ně kostel nedaleko svého hradu. Nějaký čas trvalo, než mu to církevní páni povolili, ale pak přišli zedníci a kameníci a začali stavět kostel ke cti svaté Maří Magdalény, ke slávě první manželky pana Racka ze Švamberka. Když se to paní Ofka na dyšinské faře dověděla, přišla domů a bylo zle.
„A to máš tolik peněz, pane manželi, že můžeš stavět i kostel?“
„Proč bych ho nestavěl, když bude lidem pomoženo,“ bránil se pán, „a naše jméno tu zůstane na navěky.“
„A to se podívejme, o mně se nikde v té nadaci nemluví. Kdybych byla jako chudinka paní Máří, dávno už bych byla bradou vzhůru a Ty bys přivedl našim synům macechu. Já to tak nenechám, všem lidem povím, jaký jsi Ty vydařený pán!“ Paní Ofka bouřila jako řeka Berounka o povodni a hned chtěla na manželovi, aby při dobré paměti dal svůj majetek poctivě zapsat a rozdělit mezi ni a syny. „Dočkáš se, paní Ofko! Stejně mne tu už nic netěší a raději bych ležel pod zeleným drnem, než pořád poslouchal Tvé hádky,“ naříkal a bránil se, ale neubránil. „To si dělej, jak chceš, napřed však udělej svou povinnost.“
Paní mu nedala pokoje, dokud neudělal ve městě řádné pořízení, pak byl teprve na Věžce klid. Pan Racek chodil dohlížet na stavbu kostela a pořád se mu zdálo, že roste pomalu.
„Však se dočkáš!“ zlobila se paní Ofka. „Raděj by ses měl starat o pole a čeládku. Pořád jsem na všechno sama a Ty si chodíš jenom kolem kostela.“
„Už na nic nestačím,“ naříkal pan Racek. „Pořád mám na prsou takovou tíhu, jako by mi tam seděla nějaká můra.“
„To máš z té staré komory!“ tvrdila mu žena. „Když ses tam stěhoval, varovala jsem Tě. Cos chtěl, to máš. Já se bez Tebe ve spací komoře už obejdu.“ Tu zimu strašně mrzlo, až střechy praštěly a vítr přinášel nové záplavy sněhu. Hrádek Věžka byl zavát až po střechu, řeka celá zamrzla. Pan Racek ale pořád spával v horní komoře, až jednoho dne dolů nesešel. Paní čekala celé dopoledne, potom poslala pro něho služku, aby šel k obědu. Ta vyběhla po schodech jako lasička, klepala na dveře, nikdo se jí neozýval. Když vzala za kliku a otevřela, našla pána mrtvého a ztuhlého na kost.
Paní Ofka si trochu poplakala. Potom vzala všechno, co jí patřilo, a stěhovala se zpátky na rodnou tvrz. Synové už dorostli a každý se ohlížel za nevěstou. Proto jí tu na Věžce nebylo potřeba.
Nad řekou Berounkou dodnes létají bílí racci a málokdo ví, že tu kdysi žil pán toho jména. Po několikerém obléhání byl hrad Věžka pobořen, ale dosud stojí jeho zbytky na dvou pahorcích nad řekou. Nedaleko odtud svítí do kraje zdi kostela svaté Maří Magdalény, ale o paní Máří už nikdo neví. Na Věžce prý jsou ukryty v zemi také poklady. Kdo je kope, ten prý třetího dne umře, protože každého ofoukne zlý zelený plamének a žádnému není pomoci.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight