Pan Jiřík

zobrazeno 57×

Vložil(a): jitkamety, 30. 5. 2016 18.08

Kterak pro peníze měnil pole v rybníky, i o tom, jak poddané sužoval, až byl od nich jednoho dne zabit

Na severní Moravě vládl mnoha vesnicím, městečkům a hradům mocný rod pánů Tunklů. Jeden z nich, pan Jiřík Tunkl, sezením na hradě Brníčku, byl oblíbencem krále Jiřího z Poděbrad a měl z toho mnoho výhod. Na svých statcích vládl rukou železnou a dělal všechno pro to, aby svůj majetek co nejvíce rozmnožil. Ve světě se poučil o tom, jaké bohatství svým majitelům přinášejí rybníky, a rozhodl se, že je na svém panství také bude budovat. Proto pozval zkušeného rybníkáře, aby mu vyhlédl pro ně ta nejlepší místa v kraji, a uložil poddaným novou robotu. Přikázal jim, že budou rybníkáře poslušní a robotovat při zakládání rybníků a stavění hrází.
To bylo všude nářku, stížností a proseb. Lidé už měli tak dost roboty polní a lesní, teď ještě pán na ně dopustil tohle neštěstí. S panem Jiříkem na Brníčku nebyla žádná řeč. Vzkázal dolů do dědin, že staví rybníky pro jejich blaho a novou obživu, že tedy žádné úlevy z rybničních robot povolovat nebude.
„Ještě si budou stěžovat, ti líní selští hřbeti! Kdybych je nevyhnal na robotu, váleli by se jen po chalupách,“ zlobil se pan Jiřík a hned dal svolat dráby, aby se přišli poučit, co musí druhý den robotníci dělat.
Na Brníčku se o ničem jiném nemluvilo než o nových rybnících a paní Kuňka musela poslouchat, jak za kapry a štičky potečou do truhel penízky, konce že jich nebude.
„Moje milá, to se člověk musí starat, abychom nechodili na stáří po žebrotě. Ty jenom každého lituješ a co máš, lidem bys rozdala. Ještě že si dohlédnu sám na hospodářství. Tvůj ženský rozum se hodí jen do kuchyně a ke kolovratu.“ Paní Kuňka vyslechla trpělivě svého pana manžela a honem stavěla před něho nový džbán vína, ze kterého si statečně a rád přihýbal.
Pan Jiřík by si byl pro majetek dal třeba vrtat i koleno. Než začal s rybníkářstvím, občas vyjeli s bratrem do světa. Cestou vybrali někde statek, jinde hrádek se vším všudy i s dobytkem, jako nějací lapkové, a domů se vraceli hrdě se slávou: Tak přibývalo koní i dobytka, tak získával nářadí, vozy, šatstvo i štůčky plátna, přízi i peníze.
Paní Kuňka byla jiná. Bála se muži odmlouvat, ale kde mohla, tam čeledi i poddaným pomáhala. Když se to pan Jiří někdy dověděl, bývalo moc zle. To i karabáč na psy se o paní Kuňku otřel a ta potom na komoře potají plakávala. Ale co to bylo platno; pan Jiřík Tunkl byl její muž, musela ho tedy poslouchat. Netrvalo dlouho a pod hradem se začaly zrcadlit hladiny nových rybníků. Pán dal pro ně zrušit a zatopit i starodávné cesty a muselo se pak jezdit jinudy. Sám na stavbu dohlížel a na koni jezdil jako čert, nikde mu nic neušlo. Jeho křik a nadávky neměly nikdy konce. Když už byl někdo od těžké roboty zmořen a nemohl, honil ho dráb do práce karabáčem.
„Jen ty hřbety pěkně prožeňte!“ poroučel pan Tunkl drábům. „Když je neproženete, proženu já vás.“
A tak padaly rány a kdo se vzpouzel, byl svázán a odvlečen na Brníčko. Tam už si s ním holomci poradili. Lidé reptali a bouřili se, ale co bylo platno, když pánbůh byl vysoko a pan Jiřík pořád jim za zády. Od slunce východu do slunce západu ho bylo vidět, jak jezdí kolem rybníků.
Jednou, když už se všelicos proslýchalo a lidé utíkali za hranice jeho panství, paní Kuňka si dodala odvahy a panu Jiříkovi řekla:
„Nevím, nevím, pane manželi, jestli děláš dobře! Na lidi už není spolehnutí a kdo ví, co se může ještě přihodit. Je teď zlá doba a prostí lidé si troufají i na pány.“
„Ech, Ty máš ale divné řeči! Místo abys mi poradila, jak na ně, ještě mi tu sýčkuješ,“ zlobil se pan Jiřík.
Sám ale dobře věděl, že to ve všech dědinách vře a lidé proti pánům zvedají hlavy. Pokoje si ale nedal a pořád tvrdě vyžadoval všechnu rybníkářskou robotu. Marně se paní Kuňka za poddané přimlouvala, nic plat.no to nebylo.
„Snad přece jen, pane Jiříku! Co kdybys jim té roboty trochu slevil teď ve žních. Však by potom všechnu práci zase odvedli.“
„Žně něžně, ryby jsou také boží úroda,“ odbyl ji pán. „Čím dřív se ryby nasadí a vyrostou, tím dřív je dovezu do kláštera a do města na prodej. Vždyť to je zlato ve vodě. Teď, když je sucho a neprší, musí se hráze dostavět. Když přijdou na podzim deště, mohlo by být zle.“ Paní už nic neřekla, jenom se denně modlila, aby je pánbůh od neštěstí zachovati ráčil.
Co se mělo ale stát, stalo se. Po velkém parnu se strhla veliká bouře s krupobitím. Co se neposchovávalo, bylo pobito. Pole lehla jako mlat a do toho všeho se mezi závořickými rybníky protrhla hráz. Když se ta zpráva donesla na hrad, sedl pan Jiřík na koně a hnal všechny dolů ke hrázi. Byla to hrůza. Voda se valila a brala všechno, co jí stálo v cestě. Lidé se v ní museli brodit po pás a nosit veliké kameny, ucpávali hráz, kde se dalo. Byla to nelidská dřina. Den a noc a zase den. Lidé už padali jako mouchy, jen pan Jiřík s koně ani neslezl a honil rybníkáře i sedlák)' do práce. Drábi byli z toho tak zjančeni, že bili kolem sebe hlava nehlava, jen aby se svému pánovi zavděčili. Vtom se zase utrhlo kus hráze a s ní padl do vody i starý Jeroným. Jeho syn skočil za ním do vln, ale kdyby mu byli jiní nepomohli, sám by se ve vodě jistě utopil. Když z něho vodu vytřepali a postavili ho na nohy, měl oči podlité krví.
Pan Jiřík viděl, že chlap žije, práskl mu nad hlavou bičem a zakřičel na něho i na ostatní:
„Tak do roboty! Do roboty! Hráz potřebuje chlapy, a ne baby! Na fňukání máte času dost až doma. Do roboty! Do roboty!“
Mladý Jeroným se pomalu narovnal, zaťal ruku v pěst a zavolal: „Co ještě chceš, ty ďáble? Z naší bídy jsi vydřel, cos mohl. I proti velké vodě jsi nás postavil. Otce jsi mi zabil a ještě mne budeš bít?“
Okolostojící lidé strnuli. A každý čekal, co se stane. Vtom Jeroným vyskočil a panu Jiříkovi vyťal řádnou facku, jen to mlasklo. Drábi se leknutím nejdříve ani nehnuli, potom se vrhli s velikým křikem na rybníkáře. Také ostatní se vzpamatovali a brali do rukou kamení. Ale místo na hráz je házeli po drábech.
Když pan Jiřík viděl, co se děje, hned otočil koně a snažil se dostat z davu. Lidé ho však tlačili mezi sebou a nadávali mu.
„Ty pse! Ty hade! Ty ještě do nás s bičem? I ženy budeš tlouci? Shoďte ho do vody. ať si jde ke svým rybám!“
Lidé se shlukli kolem pána a bili ho i jeho koně, kam se dalo. Než se drábi k němu prodrali, byl samá krev a podlitina. Potom ho přece jen z té vřavy vyvedli, on vylezl na koně a hnal ho k Brníčku. Lidé se hned pustili za ním. Házeli po něm vším, co jim do rukou přišlo. Nikdo je nemohl zadržet.
Když na hradě viděli, co se dole děje, že se lidé ženou za pánem nahoru do kopce, snažili se mu pomoci. Shora začali na ně valit těžké klády a balvany. Pan Jiřík několikrát cestou upadl a kůň mu utekl, potom se znovu zvedl a škrábal se ze všech sil do kopce.
Lidé se najednou sami zastavili a mlčky se dívali na zuboženého pána. Teď už jim nemohl nic udělat. Pomalu se začali vracet zpátky do dědiny. Nikomu se nechtělo potýkat s hradní čeládkou.
Když pacholci pomohli pánovi na komoru, paní Kuňka ho uložila do postele a poslala do Bludova pro bábu kořenářku, která v kraji léčila lidi i zvířata. Pan Jiří se sobě ani nepodobal, byl samá podlitina a od krve. Když ho paní omývala a balila do obkladů, jen sténal a naříkal.
Bába přišla brzy. Podívala se na pana Tunkla, obrátila ho i na břicho. Ten jí při tom několikrát omdlel, že ho musela křísit. Když ho zase uložila do peřin, pana Jiříka i sebe křížem přežehnala a řekla:
„Já bába po bohu, pomohu co mohu! Co nezmohu, to přenechám samému pánubohu!“ potom se obrátila k paní Kunce a šeptala jí: „Myslete na nejhorší, paní, a pošlete pro kněze! Pán už se z toho nedostane.“
„Proboha živého, přece ho nenecháš umřít? Dám Ti všechno, co budeš chtít. Mám dost peněz i klenotů. Jen si řekni! Musíš mu pomoci!“ naříkala paní a lomila rukama.
„Už je to tak. Smrti se ještě nikdo nevyhnul. Udělej, paní, jak jsem Ti řekla, a poruč ho pánubohu! Tady už nic nezmohu.“
Potom se bába sebrala a byla ta tam, na odměnu ani nečekala. Paní nezbylo, než aby poslala pro faráře a s manželem se rozloučila. Jak bába řekla, do svítání byla vdovou.
Nikdo pana Jiříka nelitoval. Všichni mu přáli smrt a proklínali ho do horoucích pekel. Když paní Kuňka strojila pohřeb, na Brníčku bylo všechno vzhůru nohama. Na ten den se tu sjelo mnoho pánů z přízně a odjinud a všichni paní Kuňku litovali. Potom pana Tunkla slavně pohřbili a dobře na hostině zapili. Poseděli tak dlouho, dokud je jídlo a pití nezmohlo, potom se zase rozjeli domů. Brzy po pohřbu se mezi lidmi rozneslo, že pan Tunkl straší na hrázi závořického rybníka. Paní Kuňka myslela, že to jsou jen pomluvy. Potom jí to nedalo a poslala drába, aby se podíval na hráz, co se tam v noci děje. Když se potom k ránu vrátil, paní si ho dala hned zavolat a ptala se, jak pochodil.
„Nezlob se na mne, paní, že Ti všechno nepovím! Jestli chceš, dovedu Tě na hráz a sama se podíváš. Od půlnoci do jedné jsem tam pana Jiříka viděl.“ Paní se velice divila, co tam pán dělá, když je pochován v rodinné hrobce. Ale z drába už víc nedostala.
Večer poručila zapřáhnout do vozu a jela k rybníkům. Celou cestu se modlila a dráb seděl na kozlíku jako zařezaný. Když dojeli, pomohl paní z vozu a řekl: „Paní, dovedu Tě až na hráz a počkám na Tebe zde u vozu, aby se koně neplašili.“
Nechala se doprovodit až na místo. Tam poklekla do trávy a modlila se, aby k ní neměly čáry žádné moci. Už táhlo k půlnoci, když se na hrázi rozsvětlilo a bylo vidět jako ve dne. Paní srdnatě zvedla hlavu, ale vtom ji obešla hrůza. Od konce hráze táhl pan Jiřík ohnivý pluh do ruda rozpálený a za ním poskakovalo několik čertů a bilo ho dlouhými biči. Kolem nich objížděl na černém koni sám ďábel a křičel na ně:
„Bijte toho Tunkla, až by voda žbluňkla!“
Když to zjevení paní viděla, vykřikla a padla do mdlob. Co se potom s ní dělo, nevěděla. Z mrákot se probrala až na Brníčku ve vlastní posteli s nebesy. Hned poslala faráři peníze, aby za pana Jiříka sloužil mši a v modlitbách mu vyprosil pomoc z toho utrpení. Nic takového mu ale nepomohlo. Každou noc musel pan Jiřík znovu orat hráz od jednoho konce k druhému a jenom pomalu jí ubývalo. Když lidé viděli, jaké došel jejich pán odplaty, měli z toho radost. Hráze však pořád ubývalo a ubývalo. Tu se našli moudřejší a dostali strach. „Co budeme dělat, až ďábel tu hráz s panem Tunklem celou zorá? Potom se voda vylije, pole i vesnice nám zatopí a budeme teprve chudáci. To tak nechat nemůžeme!“
„Ať ho pastýř zakleje a budeme mít od něho navždycky pokoj!“ radili jiní.
Kolik dní tvalo, než se spolu dohodli. Potom šli lidé za pastýřem a chtěli, aby pana Tunkla zaklel do hory. Ten se tomu ale tuze bránil.
„Co Vás to popadlo? S ďáblem já nechci nic mít. Kdyby se mi ty čáry nepovedly, bude se mnou zle a nikdo mi nepomůže.“
„Podívej se, pastýři!“ domlouval mu Jeroným. „Já jsem se Tunkla nebál živého, tak Ty se ho nebudeš bát mrtvého. Nejsi přece žádná baba a jestli chceš, půjdu s Tebou a pomohu ti.“
Dlouho se spolu dohadovali, pastýři slibovali hory doly. Prosili ho, když jim pomůže, že budou nadosmrti vděčni. Pastýř se dlouho zdráhal, než se dal uprosit. „Tak abyste neřekli, já to zkusím. Nic Vám ale neslibuji, s ďáblem jsem se ještě nepotýkal. Potřebuji k tomu jednoho koně, a když se mnou Jeroným pojede, pokusím se Tunkla zaklít“
Než se nadál, přivedli mu koně a všichni čekali, co bude dělat. Pastýř se zavřel v chalupě na hůře a říkal si z nějaké čarodějné knížky dlouho do noci. Druhý den šel s koněm ke kováři, aby koni přikoval podkovy obráceně. Jeroným nad tím vším kroutil hlavou, ale na nic se pastýře nevyptával. Když se potom večer smrklo, pastýř sedl na koně hlavou k ocasu a řekl Jeronýmovi, aby ho vedl rychle k rybníku.
Noc byla tmavá, ani žáby nekuňkaly, jen rákosí praskalo. Kůň šel těžce a Jeroným ho měl co pohánět. Pastýř na něm seděl jako přišitý, ruce před sebou sepjaté a pořád si cosi pro sebe mumlal. Když přijeli na kraj hráze, pastýř otočil koně čelem k horám a čekali.
Rázem půlnoci se objevil na hrázi pan Tunkl, zapřažen do ohnivého pluhu. Táhl ho z jedné strany na druhou a za ním poskakovali pekelníci. Najednou se pastýř napřímil a silným hlasem zavolal:
„Zaklínám Tě, pane Jiříku, do černého keříku; do Kaní hory, ať Tě tam ďábel honí, ať Tě tam hlídá až do skonání všeho světa. Zaklínám Tě poprvé, zaklínám Tě podruhé, zaklínám Tě potřetí.“
Vtom se zablesklo a ozvalo se hromové dunění. V povětří to najednou zahučelo a zjevení zmizelo. Pastýř popohnal koně a uháněl pryč, jako by za ním hořelo. V poslední chvíli se Jeroným chytil koně za ocas a vyšvihl se nahoru k pastýři. Oba se koně drželi ze všech sil, aby nespadli a pekelné mocnosti je nedostaly. A od té doby už pan Jiřík hrázi neoral. Kdosi ho potom viděl v Kaní hoře, jak řeže borovice dřevěnou pilou. A řezal tak, že se z něho pot lil, přitom dřeva pořád neubývalo. Tak přece jen musel po smrti odčinit všechny ty křivdy, co na chudých lidech napáchal.
Když se to paní Kuňka dozvěděla, na Kaní horu se podívat nešla. Brzy potom dala hrad i s panstvím synovi, který zatím dorostl, a sama odešla do kláštera. Ale ani tam pokoje neměla, protože celé dny myslela na pana Jiříka, jak ďáblům slouží a modlila se za něho, aby mu ulehčila.

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight