Odpověď na každou otázku

Žil jednou jeden chytrák, Nasredin Hodža. Stalo se mu za horkého dne, že dostal chuť na dýni. Kde ji však vzít, když na zahradě nic takového nepěstoval. A peníze! Kdepak, jednu kapsu měl prázdnou a druhou vysypanou. Chuť i žízeň ho trápily tím víc, čím déle koukal do sousedovy zahrady, jak se tam ve vadnoucím listí provalují krásné dýně, docela malé i ty největší.
Nasredin už to nemohl déle vydržet. Sebral pytel, našel díru v plotě a šup! Už mizely sladké plody v měchu. Uviděl ho však majitel zahrady a hned s holí k němu. Počkej, zloději, já Ti je osladím! Připlížil se zezadu a vykřikl:
„Co tu děláš, darebo?“
Nasredin se však lekal až za chvíli. Narovnal se, oddechoval jako po velké námaze a pak povídá:
„Počkej, ať si chvíli oddechnu.“
Soused však nehodlal čekat, a začali se tedy oba dohadovat.
„Jak ses dostal do mé zahrady?“
„Šel jsem pást ovce.“
„Ovce, neovce, jak ses dostal do mé zahrady?“
„Byl jsem s nimi tamhle na vršku.“
„Já chci vědět, jaks přišel do mé zahrady!“
„No, pásly se tam, kde se dalo.“
„Mě nezajímají Tvoje ovce, já chci vědět, jak ses dostal do mé zahrady!“
„Jenže on začal foukat vítr.“
„Co je mě do větru? Jak ses dostal do mé zahrady?“
„Foukal, foukal a najednou z něho byl ohromný vichr.“
„Co je mně po vichru, já chci vědět, jak ses připletl do mé zahrady!“
„To bys musel vidět, jak lámal stromy, ten vichr. Skála pukala, kameny se rojily ve větru sem a tam.“
„Ať pukalo co chtělo, jak ses vetřel do mé zahrady?“
„To víš, koukal jsem se někam schovat, kde by mě to nevzalo. Třeba do nějaké jeskyně.“
„Tady není žádná jeskyně, tady je moje zahrada. A já chci vědět, jak jsi sem přišel.“
„Kdepak byla jeskyně! Než jsem ji mohl najít, už mě vichr popadl jako nějaký kus dřeva a už jsem letěl.“
„Letěl, letěl, jak jsi letěl, že máš v ruce mou dýni?“
„Takový vichr a Ty se ptáš? Co kdyby mě někam hodil? Vždyť tam mohla být třeba propast!“
„Třeba dvě propasti, to mě nezajímá. Ale jak to, že jsi v mé zahradě a máš v rukou mou dýni?“
„Jak jsem tak uháněl vzduchem, chytal jsem se, čeho se dalo.“
„Uháněl jsi vzduchem, ale jak se Ti dostala do rukou moje dýně na mé zahradě?“
„Snažil jsem se, jak to šlo. Chytal jsem se komínů, stromů, plotů, slunečnic, keřů, petržele a taky dýní, když byly po ruce. Vždyť to pořád říkám.“
„Podívejme se, komínů se chytal, plotu se držel, dokonce petrželku lapal. V rukou máš mou dýni. A kdopak naplnil mými dýněmi tady ten pytel? Kde se tu vzal?“
„Tenhle pytel? S dýněmi? Aha, pytel s dýněmi! To bych taky moc rád věděl. Celou dobu tady o tom přemýšlím, dumám a rozjímám, hlavu si lámu, jak se sem ten pytel mohl dostat a ty dýně do něho. A Ty se najednou přiženeš, pořád mi povídáš páté přes deváté a myslet mě nenecháš. Takhle na to asi těžko přijdu, to tady vůbec nemusím být!“
Po těch slovech Nasredin položil dýni, a než se soused vzpamatoval, vytratil se ze zahrady a byl fuč.
A soused? Ten tam asi ještě dodnes stojí s otevřenou pusou.