Obecní pasák a jeho chytrá dcera

zobrazeno 39×

Vložil(a): jitkamety, 5. 4. 2016 11.01

Jeden chudý obecní pasák měl patnáct věčně hladových dětí, a tak si jednoho dne zaskočil pro špek, který si pan farář pověsil do varhan. To se Vám ale ty děti poměly! A když už toho špeku zbylo jen na vrabčí zobnutí, pasák ho vzal a nařezal na kousíčky. Šel do kostela, sundal dva svaté z oltáře, postavil je doprostřed kostela, rozdělal vedle nich ohníček a běžel k faráři:
„Pane faráři! Pane faráři! Boží dopuštění! Svatý Ignác se Štěpánem si opékají v kostele Váš špek. Pojďte se podívat!“ Farář se vřítil do kostela, a když viděl, jak si ti dva pochutnávají na jeho výtečném špeku, osedlala si jeho duši zlost tak ďábelská, že ty dva popadnul a hodil do ohně, takže shořeli.
„Vy už mi žádný špek nesníte!“ mnul si spokojeně ruce.
Tahle horlivost se mu ovšem za chvíli rozležela v hlavě. Za dveřmi byla totiž neděle a nebyla to jen tak nějaká neděle, tuhle neděli tudy měl projíždět král a zastavit se tu na mši.
„To je Tvoje vina, že jsem svaté spálil!“ vyčítal farář pasákovi „Teď mi poraď, co mám dělat, sic se Ti zle povede.“
„Pane faráři, nemějte starost,“ řekl pasák „sousedé Ondráš a Juráš jsou dva chlapi jemných rysů, určitě Vám to udělají k kvůli a postaví se tam místo těch svatých.“
Inu to byla rada nad zlato! Pan farář za sousedy zašel a požádal je o laskavost. A tak v neděli Ondráš s Jurášem přišli oblečení jako svatí a postavili se na jejich místo.
Toho dne byla v kostele tlačenice, tak velká, že i sám král se podivil. Začala mše a nějakou chvíli to šlo dobře, ale pak se jeden z těch svatých podíval z okna a řekl tomu druhému:
„Koukej, jak se ta moje svině má! Žere na Tvé zahradě Tvoji řepu!“ Když to ten druhý slyšel, zapomněl, kdo a kde je, vyskočil a pelášil ven. Tu tomu prvnímu přišlo:
„Jeminkote! Aby mi tu svini tak zabil!“ A rozběhl se za ním. Lidé i král kroutili hlavami, co že se to děje a po mši se král ptal faráře:
„Copak je to se svatými? Proč utekli pryč? To se mi ještě nikdy nestalo.“
„Víte, pane králi,“ měl se farář pohotově „náš kostel je tak malý a ošklivý, že už to nemohli vydržet, protože se před Vámi strašlivě styděli.“
Inu, to bylo od toho faráře věru chytré! Ale král neměl ani stín pochybností, že se stal zázrak a rozhodl se udělat dobrý skutek, a tak daroval faráři sumičku tak kulatou, že z ní mohl vystavět opravdu pěkný kostel. A protože to tak šťastně dopadlo, lidé ve vsi si oddychli a nechali nade dveře toho kostela zhotovit nápis:
„Teď už si žijeme bez starostí.“
A tu přišla opět neděle a byl tu král, aby si prohlédnul nový kostel. A líbil se mu, vše bylo, jak má být, svatí také neutekli, jen když viděl ten nápis na dveřích, maličko se zachmuřil.
„Jen počkejte, Vy filištíni, já už Vám nějaké starosti nadělám.“ pomyslel si a řekl:
„Za dva týdny zase přijedu a Vy mi řeknete, co zní nejkrásněji, co zpívá nejlíbezněji a který kámen je nejvzácnější. Pokud ne, tak nechám Vaši vesnici srovnat se zemí!“ A bylo to! Inu podivné jsou zvyky králů!
Teď měli vesničané opravdu velké trápení a pomoci si neuměli. Naštěstí měl obecní pasák mezi těmi svými patnácti hladovými krky také jednu náramně chytrou holku, která, když o té věci slyšela, řekla:
„Nedělejte si starosti, otče, to je přeci nad slunce jasnější, že nejkrásnější je hlas zvonu, nejlíbeznější je zpěv andělů a nejvzácnější je kámen mudrců.“
A byla tu opět neděle! Vesničané se museli seřadit a jeden po druhém předstupovali před krále, aby mu dali odpověď na jeho otázky. Ale král nebyl stále spokojený. Nakonec přišla řada i na obecního pasáka a ten řekl, co mu poradila dcerka.
„Vida!“ řekl král překvapeně „Tys to trefil, ale to jistě nemáš ze sebe, chlape! Pokud mi ihned neřekneš, kdo Ti poradil, skončíš v hladomorně!“ Tak pasák přiznal, že to má od dcery.
„Nu, uvidíme, zda je tak chytrá.“ řekl král „Zanes jí tyto dvě nitky, ať mi z nich udělá košili a pár spodků.“
Pasák přišel domů se smutnou písničkou:
„Teď je s námi oběma konec.“
„Nebuďte tak hrrr, táto.“ řekla dcera a popadla dvě březová košťátka:
„Víte co? Zaneste to králi a řekněte mu, ať mi z nich nechá udělat tkalcovský stav a člunek.“ Když to král uslyšel, kývnul uznale hlavou:
„Vida, není hloupá.“ Pak podal pasákovi hliněný hrnec, ze kterého vypadávalo dno, a pokračoval „Zaneste to dceři a řekněte jí, ať mi to dno přišije, ale tak, aby nebyly vidět stehy.“ Z tohoto úkolu byl pasák přepadlý ještě o krapítek víc.
„Žádný strach, táto,“ utěšovala ho dcerka „jen si ten hrnec pěkně vezměte a zaneste ho králi, ať mi ho pěkně obrátí na ruby, když ho chce sešít.“ Tomu se král usmál a měl se ke třetímu úkolu:
„Řekni dceři, aby ke mně přišla, ale nesmí jet ani jít pěšky, ani jet na koni, nesmí být oblečená, ale ani ne nahá, a musí mi přinést dárek nedárek.“ A bylo to! Z tohoto úkolu byl pasák celý tumpachový a už se viděl i s dcerou v hladomorně.
Ale ta holka si zase věděla rady! Nejdříve chytila dvě vosy a dala je mezi dva talíře, aby jí neuletěly. Potom si sundala šaty a hodila na sebe rybářskou síť, popadla talíře, šla na dvůr, vyvedla ze stáje kozla a vydala se na cestu. Jednu nohu si položila na kozlí záda a druhou poskakovala v brázdě. Když to viděl král, řekl:
„Ta má panečku za ušima!“ Byl zvědavý na dárek nedárek, a tak dostal talíře, a když se kouknul mezi ně, vosy uletěly pryč a bylo to! Král na to chvíli koukal a pak si pomyslel.
„Chytřejší v téhle říši nenajdeš.“ A vzal si pasákovu dceru za ženu. Tohle ženění mělo ovšem háček! Musela mu slíbit, že mu nebude svůj půvabný nosík strkat do jeho kralování, sic ji vyžene. To pasákova dcera slíbila a taky se toho nějaký čas věrně držela.
Ta záležitost s těmi voly se udála zrovna v době, kdy byl král na lovu, takže ji přednesli paní královně. Dva sedláci byli předešlé noci v mlýně, jeden přivezl obilí s voly, ten druhý měl v zápřahu kobyly. Když se ráno probudili, leželo pod volským vozem hříbě. Takže ten s voly tvrdil, že je jeho, což se tomu druhému pranic nelíbilo. Královna je vyslechla a pak řekla:
„Musíte počkat na krále, ten Vás rozsoudí, až se vrátí. Chytá jesetery v žitě!“ Tu se muž s voly se rozesmál a řekl:
„Kdo to kdy viděl na poli chytat ryby?“
„Proč ne?“ odvětila mu královna „Když volové rodí hříbata.“ Tu se sedlák zastyděl, že byl tak hloupý, šel zahanbeně pryč a dal za pravdu tomu druhému.
Když se ale král vrátil z lovu domů a o tom soudcování se dozvěděl, šel ke své ženě a řekl:
„Trhá mi to srdce, ale musíš ode mne odejít, protože jsi porušila slib. Ale jedno Ti dopřeji. Co je Ti tu nejmilejší, to si můžeš zabalit a vzít s sebou. Ale pamatuj, že do rozednění musíš být pryč!“ Královna měla do večera vše sbaleno a připraveno, a když naposledy seděli u stolu, řekla:
„Ještě naposledy si připijeme.“ Král se nenechal pobízet, přiťuknul si a vyprázdnil svůj pohár až do dna. A protože v něm byla bylinka na spaní, za malou chvíli spal jako dudek. Královna ho zabalila a uložila do prádelníku a ten nechala odvézt k otci. Ona sama si vzala do ruky jen pletení a šla taky domů.
Když tam byla, krále vytáhla a položila do čisté postele, sama se posadila vedle a celou noc nezamhouřila oko, pletla a pletla,. Král spal jako neviňátko až do bílého rána a sny měl přesladké. Když se probudil, rozhlížel se udiveně kolem:
„Kdepak to jsem?“
„U mě doma, zlato.“ řekla královna a připomněla mu, že si měla přece vzít to, co má nejraději.
„Srdéčko moje,“ zvolal král „Ty nejsi jen chytrá, Ty jsi i dobrá žena!“ A zavedl ji zase domů do zámku a vládli společně.
A od toho času se říká, že žena má vždy pravdu a je to ona, kdo vládne v domě.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight