O Světlance a Matyldě

zobrazeno 28×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.26

V malém městě žily dvě holčičky Světlanka a Matylda. Byly stejně staré a chodily spolu do stejné třídy. Kamarádily spolu a když skončila škola, často si spolu hrávaly. Světlančini rodiče byli chudí. Museli hodně pracovat, aby jim bylo doma teplo, aby měli co jíst a aby uživili Světlanku a její sourozence. Matylda měla naopak bohaté rodiče, kteří  jí dali vše, nač si vzpomněla. Měli velký dům a zahradu. Doma se o domácnost starala jedna služebná, v kuchyni vařila kuchařka a o zahradu se staral starý zahradník. Matylda byla zvyklá, že na práci jsou tu sloužící. Svůj pokoj si nemusela uklízet, protože od toho tu byla služebná, nemusela si po sobě odnášet nádobí od stolu, protože o to se starala paní kuchařka. Na zahradě také nikdy nepomáhala, protože jí maminka vždy řekla, že od toho platí zahradníka. Matylda se často nudila. Neměla sourozence a bývala jí dlouhá chvíle. Všechny hračky, co jich měla, jí také brzy omrzely. Proto byla ráda, když za ní přišla Světlanka, která byla vždy veselá a měla tolik nápadů, na co si mohou hrát. Světlanka však neměla moc času na hraní. Musela doma pomáhat, protože měla ještě mladší sourozence a žádné služebnictvo doma neměli. Tatínek býval dlouho v práci a maminka měla na starost domácnost, tři děti, zahrádku, kozu, králíčky a slepičky. Světlanka  viděla maminku vždy pilně a s radostí pracovat. A maminka jí také vedla k práci. Takže Světlanka měla již ve svých sedmi letech mnoho povinností. Ještě než šla ráno do školy, maminka podojila kozu a Světlanka jí vyvedla na pastvu. Hned po škole nanosila trávu králíčkům, zkontrolovala slepice, uklidila nádobí a  napsala si úkoly. Potom se chvíli věnovala nejmladšímu bratříčkovi, kterému byl teprve jeden rok. Hrála si s ním na koberci nebo jej vozila venku v kočárku, dokud neusnul. Práce jí těšila, měla vždy takový pěkný pocit u srdíčka, když viděla, jak jí všechno krásně jde a že může mamince pomáhat, aby neměla tolik práce. Často se ještě sama nabídla a ptala se, s čím ještě může mamince pomoci. Pak veselá odcházela za Matyldou. Divila se vždy, proč je Matylda taková otrávená. Proč jí netěší běhat v trávě jen tak bosa, když sluníčko krásně svítí, proč bývá taková unavená, i když nic těžkého nemusí dělat. Světlanka musela vynaložit často mnoho sil, aby Matyldu trochu rozhýbala a rozveselila.

Matyldin velký dům Světlance trochu naháněl strach. Bylo tam tolik místností a chodeb a velké schodiště z mramoru. Nikde by člověk nenašel ani smítko, všude bylo uklizeno, ale bylo tam tísnivé ticho a panoval tam takový zvláštní chlad. To u Světlanky doma bylo stále veselo, bylo slyšet dětské hlásky, nebo maminčino zpívání při práci. V kuchyni hřála kachlová kamna u kterých bylo vždy tak příjemně a na plotně často něco nádherně vonělo. Když někdo vešel do jejich domku, dýchla na něj pohoda a láska, která u nich doma panovala.

Děvčata si ráda hrávala u Matyldy na zahradě.  Zahrada byla rozlehlá plná rozmanitých zákoutí, kam se mohly dívky schovávat a vymýšlet tam různé hry. Přes léto na záhonech kvetlo mnoho voňavých květin a listy velkých statných stromů vesele ševelily ve větru. Starý zahradník měl svou práci rád a pod jeho rukama se dařilo všemu živému. Neúnavně pečoval o vše od drobných květinek, které nedávno zasel, až po velké stromy v sadu. Světlanka starého pána vždy slušně pozdravila, ale ostýchala se s ním promluvit. Vždy se jí tato zahrada moc líbila. Oni měli u domečku jen malou zahrádku a maminka pěstovala hlavně zeleninu. Byl květen a na záhoně před Matyldiným domem začaly kvést růže. Světlanka byla okouzlená. Růže byly tak nádherné! A ta jemně oranžová tak krásně voněla! Právě když   měla Světlanka zabořený nosánek v jednom z velkých květů, ozvaly se za ní kroky. Lekla se. Co když jí někdo vyhubuje, že se to nedělá. Rychle se otočila a spatřila dobrotivou zahradníkovu tvář.

„Dobrý den.“ rychle ze sebe vypravila.

„Dobrý den.“ odpověděl mírně zahradník. „Líbí se ti růže?“

„Ano, moc. My takové doma nemáme.“ špitla plaše Světlanka.

„Také je mám moc rád. Podívej, tato zítra určitě vykvete. A tady ta červená dostala jméno po jedné královně. Jmenuje se Konstance. A tahle se jmenuje Helena.“

„Jé, jako moje maminka!“ A to už Světlanka zapomněla na svůj ostych a ptala se zahradníka na vše.  Jak se o růže stará, jak často je zalévá, jestli mu není líto, když odkvétají a jak že se všechny jmenují. Starý pán byl rád, že se o jeho oblíbený záhon zajímá taková malá  veselá osůbka. Světlanka se sehnula a spolu se zahradníkem při rozhovoru vytrhávala plevel. Matylda se byla napít doma a trochu se zdržela. Když přišla, viděla, že Světlanka pracuje se zahradníkem.

„Světlanko, pojď si se mnou hrát!“ volala.

„Teď nemohu, Matyldo, musím vytrhat plevel, aby mohly kořínky růží dobře dýchat.“odpověděla vesele Světlanka.

„To nedělej, vždyť od toho je tu zahradník! Umažeš si šaty!“ volala pohoršeně Matylda.

„Pojď nám pomoct, je to taková krásná práce!“chtěla kamarádku přemluvit Světlanka.

„Růže ošklivě píchají.“odsekla Matylda.

„Ale nádherně kvetou.“

„Fuj! Ty máš umazané ruce od hlíny!“

„Vždyť to nevadí, já se po práci umyji.“

 

Matylda znechuceně odešla na jejich oblíbené místo v zahradě. Chvíli dělala, že si hraje a doufala, že Světlanku brzy práce omrzí a půjde si hrát s ní. Ale Světlanka na nafouknutou Matyldu v zápětí zapomněla a její celou mysl zaměstnávala péče o růže. Zahradník byl moudrý pán a mnoho toho věděl o přírodě. Vyprávěl Světlance, jak vše v přírodě v zimě odpočívá, jak se na jaře do všeho opět vrací nová míza. Jak sluneční paprsky zahřívají zem a tam začnou jako zázrakem klíčit nová semínka. Také jí prozradil nádherné tajemství a to, že nic neroste samo od sebe. O vše se starají dobrotivé bytůstky. Vyprávěl o tom, jak je těší, když si lidé váží jejich práce a když mají stromy a květiny rádi. Jak je naopak mrzí, když někdo z lidí ničí květiny či plýtvá úrodou, se kterou měly tyto bytosti tolik práce. Světlance se otevřel úplně nový svět. Vždy cítila, že v zahradě není sama, že příroda je živá, ale o bytostech přírody nikdy před tím neslyšela.

Matyldu hraní už vůbec nebavilo. Byla čím dál víc nazlobená, když viděla, jak je Světlanka šťastná, jaké má červené tváře a stále se usmívá. Něco uvnitř Matyldě říkalo: „Běž, nebuď líná. Můžeš také pracovat. Uvidíš, jakou z toho budeš mít radost.“

Ale Matylda tento hlas vždy umlčela a říkala si: „Práce přece není pro mě. Od toho maminka platí služebnictvo.“ Matylda myslela, že práce je něco nepříjemného, co dělají lidé jenom proto, aby si vydělali peníze. Vůbec jí nenapadlo, že bez práce bychom neměli nic a že z  práce může mít člověk také radost. Všechno co je na světě zde má svůj úkol a věrně jej plní. Květiny kvetou a dělají všem radost, stromy nesou ovoce, kravička dává mléko, slepice snáší vejce, slunce svítí a hřeje i každý z lidí má svou práci, která je užitečná.

Světlanka chodila tak jako dříve do Matyldiny zahrady, ale již ne tolik za Matyldou, ale za starým zahradníkem, který jí toho při práci tolik zajímavého vyprávěl. Stali se z nich dobří přátelé. Matylda už Světlanku neviděla moc ráda. Začala jí závidět vše. To jaká je hodná a veselá, že jí má každý rád, že má ve škole plno kamarádů, že má sourozence a ona, Matylda, je sama. Záviděla jí dokonce i to, že je chudá a že může pracovat. Matylda viděla, že Světlance práce přináší radost, ale vůbec jí nenapadlo, že by se mohla také s chutí přidat.

Přešel podzim, který přinesl hojnost úrody. Nastala zima. Matyldu nic netěšilo. Měla kolem sebe ošklivý mrak z nehezkých myšlenek, který jí nedovoloval mít z čehokoli radost. Jediné, co jí bylo příjemné, bylo jídlo. Doma měli všeho dostatek a rodiče jí vše dovolili. Proto jedla mnoho sladkostí a začala tloustnout. Nastaly zimní prázdniny a Matyldě byla stále dlouhá chvíle. Už nevěděla, co má dělat. Přála si: „Kdyby tak přišla alespoň ta Světlana. Sice jí už nemám tolik ráda jako dřív, ale alespoň měla dobré nápady a nikdy jsem se s ní nenudila.“  Přála si to usilovně několik dní, až opravdu zazvonil zvonek a  Světlanka přišla. „Matyldo, pojď ven, napadl nový sníh. Budeme stavět sněhuláky, můžeme postavit i domeček ze sněhu. Můžeme se také koulovat nebo sáňkovat.“

„Už jdu!“ Matylda dostala po dlouhé době opět chuť něco dělat. Jakoby na ní přeskočila Světlančina radost. Maminka Matyldu velmi teple oblékla, jen aby nenastydla. Matylda se ani nemohla pořádně hýbat. Světlanka měla jen vlněný kabátek, čepici, rukavice a šálu. Matylda měla pod teplým kožichem ještě rolák a teplý svetr. Světlanka měla opravdu skvělé nápady. Pod velkým bukem si postavily ze sněhu domeček, kde si hrály na rodinu, vařily knedlíky ze sněhových koulí, ze sněhu si uválely velké koule jako židličky a uplácaly talíře. Potom se koulovaly a honily v hlubokém sněhu. Matylda byla proti Světlance pomalá a neohrabaná. Jak ztloustla a nebyla zvyklá se pořádně hýbat, brzy se unavila a byla celá zpocená. Světlanka zahlédla za ohybem cesty starého zahradníka, jak lopatou odhazuje sníh z cest. Hned se za ním rozběhla. Tváře měla jako dvě jablíčka a celá rozzářená se ho ptala, jestli má pro ní ještě jednu menší lopatu, aby mu mohla pomoci. Zahradník hned jednu přinesl. „Matyldo, pojď nám pomoci! Je to krásná práce!“ V Matyldě se probudil starý osten závisti a lenosti. Stála jen opodál. Měla úplně zkaženou náladu. Foukal studený vítr, ale zahradníkovi a Světlance to vůbec nevadilo. Hýbali se a bylo jim teplo. Za to do Matyldy se dala pěkná zima, jak tam tak stála spocená na studeném větru. Nic jí nepomohlo, že byla tolik oblečená. Říkala si: „Přece teď nepůjdu domů. To by vypadalo, že se bez té Světlany neobejdu.“ A tak Matylda  dělala, že si hraje ve sněhovém domečku. Tam se do ní dala ještě větší zima. Po chvíli k ní přiběhla Světlanka, která již musela jít domů. „Tak ahoj, Matyldo, moc se mi tu dnes líbilo. Škoda, že jsi s námi neodhazovala sníh. Byla to pěkná legrace. Tak pozítří se uvidíme ve  škole.“

„Ahoj.“ Zněla nazlobená odpověď.

Ve škole se však dívky neviděly. Matylda nepřišla.  Světlanka se šla zeptat paní učitelky, proč není  ve škole. Paní učitelka odpověděla vážným hlasem, že je Matylda vážně nemocná. Prý o prázdninách venku hodně nastydla.

Hned, jak jen to bylo možné, šla Světlanka Matyldu navštívit. Zazvonila na zvonek. Otevřela jí ustaraná maminka a řekla Světlance: „Matylda má zápal plic a má vysoké teploty. Přijď tak za týden. Pak ti řeknu, můžeš-li ji navštívit.“ Matyldě bylo opravdu špatně. Bolelo jí celé tělo a na prsou jí něco tížilo a tlačilo jako velký balvan, který jí tak dusil, že se jí velmi špatně dýchalo. Byla to nejen bolest z nemocných plic, ale i bolest na duši. Matylda měla dost času na přemýšlení. Dobře viděla, čím se od Světlanky liší a tajně jí záviděla a přála si být jako ona: veselá, šikovná, pilná, oblíbená nápaditá a půvabná. I když polevily vysoké teploty, Matyldu stále bolelo celé tělo. Přemýšlela o všech událostech z poslední doby. Přemýšlela, od kdy jí všechno přestalo bavit a od kdy pro ní začal být svět takový šedivý. „Ano, začalo to v době, když se Světlanka, začala bavit s naším zahradníkem.“ přemýšlela v duchu. „Přestala si se mnou hrát a nemám jí za to ráda.“

Toho dne přišla Světlanka Matyldu navštívit. Přinesla jí malý dárek a vesele jí vyprávěla vše, co zažila ve škole, také co se všechno učili. Také vyprávěla veselé příhody, které zažívá doma se svými sourozenci. Matylda zapomněla na svůj smutek a obě si vesele štěbetaly a smály se. Maminka se přišla podívat do pokoje, aby Světlanku napomenula, že Matylda je ještě slabá, ať jí nechá odpočívat, ale když viděla, jak je Matylda veselá a rozzářená, musela uznat, že jí tato veselá společnost naopak prospívá. „Přijď zítra zase, Světlanko, Matylda bude ráda.“ řekla.

„Ano, ráda.“ odpověděla Světlanka a rozloučila se.

Matylda viděla, že být veselá je daleko lepší, než být zachmuřená. Také ležet už jí vůbec nebavilo, ale ještě nebyla docela zdravá, a tak musela ještě mnoho dní zůstat v posteli. Již se nemohla dočkat, až si bude moci opět hrát venku. Vzpomínala, že dříve byla líná něco dělat. Co by teď za to dala, kdyby mohla běhat venku ve sněhu. I sníh by jí bavilo odhazovat. Světlanka navštěvovala Matyldu každý den. Matylda byla moc ráda, a její zášť vůči Světlance již úplně pominula. Viděla, jak je pěkné, když někdo někomu pomáhá. Pomalu přicházelo jaro. Sluníčko začalo více hřát a vše se zazelenalo. Když se Matylda konečně úplně zotavila, šla Světlanku poprvé navštívit ona. Světlanka právě hlídala malého bratříčka a hrála si s ním. Matylda se k nim přidala. Nikdy se ještě nestarala o malé děťátko. Moc jí to bavilo. Světlančina maminka Matyldu poprosila, aby malého Vítka nakrmila. To byla teprve zábava! Vítek krásně otvíral pusinku dokořán a kašička mu od Matyldy moc chutnala. Matylda se ani nenadála a už byl večer a musela jít domů. Měla takovou radost! Zeptala se, jestli může přijít opět zítra. Světlanka s maminkou souhlasily. Matylda se nemohla dočkat druhého dne. Moc se těšila, až bude moci opět Světlance pomáhat s Vítkem. Druhého dne měla Světlanka jinou práci. Vzala Matyldu ke králíčkům. To bylo překvapení! Jedné samici se narodili malincí ještě slepí králíčci. Dívky si je prohlížely, ale jen přes pletivo.  Potom nanosily králíkům trávu a pampeliškové listy, nasypaly zrní slepičkám a zkontrolovaly, zda snesly nějaká vajíčka. A opravdu, byla tam tři bílá vajíčka. Pak přivedly kozu z pastvy do chlívku, kde jí maminka podojila.

Pro Matyldu bylo vše tak nové a vzrušující. Horlivě a s chutí pomáhala, jak jen to bylo možné. Zjistila, jakou radost může člověku dělat práce a jak krásně je mu pak u srdíčka. Už nikdy by nevrátila tu dobu, kdy byla protivná a líná.  A tak se dívky scházely jednou u Světlanky, kde pomáhaly mamince a jindy zase u Matyldy, kde pomáhaly v kuchyni paní kuchařce nebo na zahradě panu zahradníkovi. Matylda měla nyní mnoho přátel a všichni jí měli rádi. To proto, že všem ráda pomáhala a už nemyslela jenom na sebe, jako dříve.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/o-svetlance-a-matylde/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight