O Poldince

zobrazeno 36×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 0.06

Byl jednou jeden chudý švec, který šil a spravoval lidem boty. Celý den proseděl na svém verpánku a pracoval až do noci, jen aby měli se svojí ženou na živobytí a opravu jejich chaloupky, která již byla téměř na spadnutí.

Za celý život se jim nepoštěstilo mít žádné děťátko a žena ševce se tím rok od roku, stále víc a víc trápila. Starý švec měl v hlavě jen to své obuvnické řemeslo a plné ruce práce, kdežto jeho žena se doma nudila. Ráno uvařila a pak jen celý den přemýšlela o tom, jak je život nespravedlivý, neboť někomu dopřeje mít dětí požehnaně a jinému ani jedno. Neměli doma ani žádné domácí zvířátko, o něhož by se žena ráda starala, protože švec neměl žádná zvířátka rád. Dokonce neměli ani zahrádku, kde by se mohla zabavit, proto jen stále plakala a naříkala a bědovala nad nepřízní svého osudu. Jednoho roku se však stalo, že jim vítr odněkud zavál nějaké semínko, které spadlo ženě rovnou do klína.

Jelikož však žena vůbec netušila, že je to dýňové semínko, vyhodila jej bez přemýšlení na hnojiště a nepřikládala tomu žádnou pozornost. Myslela si zkrátka, že je to jen nějaké větrem donesené smítko, protože s poznáváním a sázením semínek neměla vůbec žádné zkušenosti. Za několik dnů však prošla kolem hnojiště znovu a povšimnula si malé, zelené rostlinky. Zaradovala se, neboť jí nevyrostlo nikdy nic na zahrádce, natožpak na hnojišti. Začala rostlinku zalévat, stále ji pozorovala a činilo jí potěšení, jak tato, pro ni neznámá, rostlinka roste. Rostlinka se začala brzy rozlézat a táhnout se přes celé hnojiště, až dolů do trávy. Narůstala nepředstavitelnou rychlostí a již brzy začala kvést. Jakmile všechny květy odkvetly, začal se tvořit první plod.

Žena byla potěšená a šťastná a těšila se na své první výpěstky. Ostatní květy však rázem uvadly a žádný jiný plod se na zelené rostlince již nevytvořil, pouze ten první, jeden jediný. O to více však rostl a začal se vybarvovat a zvětšovat. Zoranžověl jako pomeranč a žena ševce byla přesvědčena, že zrovínka ten pomeranč vypěstovala. Byla tak ráda, že se s ním šla pochlubit ševci, ale ten řekl:

„Kdepak pomeranč, vždyť to je malá dýňka! Nyní je ještě maličká, ale do podzimu nám z ní vyroste velká, převeliká dýně a ty ji, ženo moje, ani neuneseš! Potom ji rozkrájíme a ty mi z ní uděláš dobrý, dýňový kompot, viď?“dodal švec.

Žena souhlasila a den co den růst malé dýňky pozorovala. Skončilo však léto, odešel i podzim a paní zima byla za dveřmi, avšak malá dýňka dočista růst přestala a nepovyrostla už ani o kousíček. Zůstala malá jako stromové jablíčko. Už napadl dokonce i první poprašek sněhu a tak musela žena chtě nechtě malou dýňku utrhnout a švec si musel nechat na dýňový kompot zajít chuť.

„Ach jo, z tebe nebude zahradnice nikdy!“ prohlásil zklamaně švec, který své ženě dával za vinu, že neumí vypěstovat ani pořádnou dýni. Ale co to? Sotva žena dýněčku donesla domů a položila si ji na kredenc, začaly se dít, panečku, prapodivné věci! Malé dýňce se z ničeho nic začaly objevovat oči, poté nos, pusa a narůstaly jí ruce i nohy! Po chvíli zamrkala, zazívala a začala se protahovat jako ospalé kotě. Poté se usmála a pravila:

„Dobrý den, maminko, dobrý den, tatínku, od nynějška jsem vaše malá holčička, dýňka Poldinka!“ a vběhla své nové mamince rovnou do náruče! Žena ševce byla úplně zaskočena, přesto však zcela nadšena a šťastna, neboť této neočekávané události nemohla vůbec uvěřit.

„To se mi snad jenom zdá? Jsem z toho celá zmatená! Snad mě jen šálí můj zrak?“ pověděla žena, které vše připadalo jako pouhý sen, z něhož se již brzy procitne, ovšem žádný sen to opravdu nebyl! Skutečně držela ve svém obětí svoji malou dýňovou dcerušku Poldinku, která mluvila, smála se a chodila, jako všechny ostatní děti.

Žena ševce samou radostí začala plakat. Netekly jí však slzy smutku, pouze dojetí, radosti a nečekaného štěstí. Přece jen se její celoživotní přání uskutečnilo a ona se své dcerušky nakonec skutečně dočkala! Byla šťastná, přešťastná a spolu s ní i švec, který spokojeností a úžasem přímo zářil!

Od té doby se jejich život podstatně změnil. V jejich chaloupce zavládla radost, veselost, smích, potěšení a vždy dobrá nálada. Žena ševce měla pro koho žít. Ševci šla práce mnohem víc od ruky a malá Poldinka byla veselá a šťastná. Všichni byli spokojeni, měli se rádi, byli na sebe hodní a zrovínka tak spolu žili až do smrti. Poté však malá Poldinka zacinkala zvonečkem a proto se musíme rozloučit pohádky konečkem!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight