O Petrovi

zobrazeno 23×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.20

Za domem na hřišti si hrála skupinka dětí. Běhaly, smály se a vymýšlely různé veselé hry. Tu se ozval křik a pláč. Jeden ze starších chlapců jménem Petr ihned přiběhl k plačící holčičce. „Co se ti stalo, Petruško?“

„Zbyněk mě zatahal za vlasy!“ znělo mezi vzlykáním.

„Pojď sem, Zbyňku! Jak to, že holčičkám ubližuješ?“

„Ale ona se mi posmívala, že se netrefil do brány.“ zněla nazlobená odpověď.

Petr řekl přísně: „Pamatuj si, Zbyňku, holčičkám nesmíš nikdy ubližovat. Naopak, máš je chránit jako správný rytíř.“

Tak to bývalo často, když se mezi dětmi něco takového přihodilo, byl to Petr, který chránil slabší a staral se o to, aby mezi dětmi panovala spravedlnost a aby pravda vždy vyšla najevo.

Petr se velmi těšil na prázdniny, protože věděl, že letos má jet poprvé na tábor. Těšil se, jaká všechna dobrodružství tam bude moci prožívat a také věděl, že pozná mnoho nových kamarádů. Prázdniny se blížily. Konečně nastal den odjezdu. Petrovi se na táboře velmi líbilo. Vedoucí se snažili vést děti k tomu, aby se naučily znát mnohá tajemství přírody. Učili je poznávat a vnímat i to, co je lidským zrakům skryto- jemné proudy v krajině, působení bytostných a také zákonitosti, podle kterých se řídí celý svět.

Petr byl nadšený, že s ním někdo mluví o takových věcech. Nikdy dříve o tom neslyšel. Všiml si také, že některé děti se před jídlem modlily. Petr je pozoroval i během dne. Říkal si v duchu, že když se někdo modlí, bude se podle toho jistě také chovat. Chlapec jménem Milan se nikdy nezapomněl před jídlem pomodlit, potichu odříkal svou modlitbičku a začal s chutí jíst. Petr se s ním chtěl spřátelit. Něco jej k Milanovi táhlo, snad toužil vědět, jak se takový chlapec chová při běžných událostech všedního dne. Chtěl se od něj něčemu naučit.

Milan se však choval úplně stejně, jako ostatní děti. Jednou měli spolu chlapci službu v kuchyni a zůstali tam sami. Milan měl velkou chuť na něco sladkého. Byl zvyklý z domova, že si může kdykoli něco dobrého ze spíže vzít. Tady na táboře pan kuchař vařil velmi dobrá a zdravá jídla, ale mimo to děti nic sladkého nedostávaly. V jedné polici ležely čokolády a sušenky.

Milan řekl: „Podívej se, Petře, našel jsem tady sušenky! Mám chuť na něco dobrého. Vůbec nic nám tady nedávají.“

Petr mu odvětil: „Vždyť jsme měli k obědu výborné lívance. Myslím, že nám sladkosti schválně nedávají, protože nejsou zdravé. Tohle možná budou nějaké odměny za tu celotáborovou hru, kterou hrajeme.“

„Co když si jednu sušenku vezmeme, nikdo to nepozná:“ řekl Milan.

„To přece nemůžeme bez dovolení! Určitě to pro nás mají jako překvapení a pak by zjistili, že se nedostalo na někoho, kdo si odměnu skutečně zaslouží. Zjistili by, že sušenku někdo ukradl.“

Milan se zastyděl. Věděl, že má Petr pravdu a ovládl svou mlsnotu. Petr však z této příhody poznal, že se od Milana asi nic nového nenaučí. Byl z toho zklamaný. Milan sice odříkává svou modlitbičku, nikdy nezapomíná, ale chová se úplně stejně, jako chlapci, kteří v nic nevěří.

 

Jednoho dne měli na programu napínavou hru, která měla trvat celý den až do rána příštího dne. Vedoucí děti rozdělili do různorodých skupin tak, aby byla každá skupina přibližně stejně schopná a silná. V jedné skupině byli dohromady starší i mladší, chlapci i dívky. Celý den měli putovat po určené trase a plnit různé úkoly, které měly prověřit, čemu všemu se děti na táboře naučily. Petr se ještě na táboře blíže neseznámil s žádnou dívkou, protože dívky byly v  jiném oddíle a měly vždy jiný program. Paní vedoucí je vedly k rozvíjení dívčích dovedností a schopností. Dívky se učily ručním pracím, zpívání, pěknému tančení, také se učily vařit, poznávaly bylinky a učily se, jaká je jejich léčivá moc. Chlapci se zase zdokonalovali  v orientaci v přírodě, vedoucí je učili, jak zkušeně přespávat venku, jak se o sebe a o své bližní postarat v nouzi, vyráběli si vlastní zbraně a učili se sebeobraně. Petra to vše moc bavilo. Velmi se mu líbil jejich pan vedoucí, který šel chlapcům ve všem dobrým příkladem.

Při  celodenní hře, kterou dnes hráli, se děti  o sebe měly postarat samy. Úkoly  nebyly vždy lehké. Při jejich plnění se dalo poznat, jaký kdo opravdu  je a co vše se na táboře naučil. V batohu si každý nesl také spacák a karimatku. Večer si totiž měli najít v přírodě místo na přespání a se vším si poradit. Šel s nimi jen devatenáctiletý praktikant, který jim však nesměl radit, jen dohlížel na menší děti.

Petr byl ve skupině nejstarším chlapcem. Z dívek s nimi šla ještě Markéta, která byla stejně stará jako Petr. V poledne s menšími dívkami vařila na malém lihovém vařiči polévku. Petr ji sledoval, jak jí to pěkně jde a jak s trpělivostí a láskou vede a stará se o menší holčičky. Ty v ní viděly vzor a chtěly být také jako ona. Markéta mnoho nemluvila tak, jako ostatní holky, které Petr znal.

Byla vždy tam, kde někdo potřeboval pomoci. Na výpravě neúnavně pečovala o menší děti, pomáhala jim a povzbuzovala je, když už nemohly dál. Bylo v ní něco, co Petra nutilo chovat se lépe, slušněji a galantněji. Do svého batohu vzal menším dětem těžké věci. Toho dne bylo opravdu horko. Děti nebyly zvyklé nést celý den na zádech batoh a tak nastaly i náročné chvíle.  Menší děti byly unavené a už nechtěly jít dál. Petr tedy rozhodl, že si chvilku odpočinou ve stínu a osvěží se vodou, kterou si nesli v batohu. Zjistili však, že vody mají už velmi málo. Protože bylo velké teplo, menší děti nemyslely na pozdější chvíle a vodou nešetřily. Když si trochu odpočinuli, pomalu vyrazili dál.

Ušli pár metrů a malá Adélka zakopla a odřela si koleno. Markéta Adélce ránu ošetřila a utěšovala ji. Všichni měli špatnou náladu. Markéta, i když jí bylo také horko a měla těžký batoh, vzala nejmenší děti za ruku a snažila se všechny rozveselovat. Vyprávěla dětem zajímavé příběhy, až děti zapomněly na svou únavu a vesele šlapaly dál. Petr viděl, že Markéta vůbec nemyslí na sebe a pečuje s láskou o druhé. Vždy i v té nejtěžší situaci nic nevzdává a věří, že vše dobře dopadne a dodává ostatním odvahu.

Říkal si, kde na to bere sílu? Vždyť sám byl již unavený a jako nejstaršího chlapce jej tížila zodpovědnost za menší děti, za splnění úkolů a za zdar celé výpravy. Nebylo mu do smíchu, ale nyní viděl, jak důležitá je dobrá nálada. Když všechny děti vzdychaly, že už nemohou, myslel si, že se raději vrátí do tábora a že to vzdají, avšak díky Markétě se situace vzápětí zcela obrátila. V těch samých těžkých podmínkách děti vesele šlapaly dál, smály se, těšily se na nové úkoly a vše se zdálo mnohem snazší.  Petr se přidal k Markétě a snažil se také ochotně  pomáhat, kde bylo třeba a vyprávěl dětem dobrodružné příběhy.

Zkušeně vedl celou výpravu správnou cestou až potom večer vyhledal dobré místo pro přespání celé skupiny. Dívky pod Markétiným vedením místo uklidily a krásně zútulnily, takže se tam všichni cítili dobře. Chlapci s Petrem rozdělali na bezpečném místě oheň a dívky připravily dobrou večeři a pěkně jídlo upravily. Petr si všiml, že Markéta nezačala hned jíst, ještě chvíli počkala, a zdálo se, že na něco krásného myslí. Petr s Markétou pomohli menším dětem správně si připravit místo na spaní a dobře se na noc obléknout. Všem se spalo nádherně. Na měkké trávě pod korunami borovic se každému moc líbilo.

 

Když vycházelo ráno slunce, Petr se vzbudil a podíval se, zda ostatní ještě spí. Všechny děti spokojeně oddychovaly, jen Markétin spacák byl již prázdný. Kam mohla tak brzy sama jít? Petr vyskočil a šel se podívat po okolí. Když vyšel z lesíka, kde spali, naskytl se mu nádherný pohled. Široko daleko byl výhled na rozlehlé lesy, pole a louky. Vycházející slunce vše ozařovalo kouzelně růžovými paprsky. Na nedaleké louce rostla prastará rozložitá lípa. Tu si vybrala Markéta k rannímu přivítání nového dne. Seděla opřena o její kmen. Petrovi se zdálo, že je Markéta duchem někde daleko. Jen šťastný výraz ve tváři prozrazoval, že prožívá něco krásného. Jakpak by ne, pomyslel si Petr, vždyť je to opravdu nádherný výhled. Potichu se přiblížil k Markétě a sedl si poblíž a tiše sledoval kouzelnou podívanou, již po ránu nabízela probouzející se krajina ozářená sluncem.

 

 „Dobré ráno.“ pozdravil Markétu, která sebou trochu trhla, protože Petra dříve nezpozorovala.

 „Dobré ráno.“ odpověděla s úsměvem.

„Je tady opravdu krásně. Zjistil jsem, že jsi někam odešla a tak jsem se šel podívat, kde jsi.“

„Šla jsem se projít a našla jsem toto nádherné místo.“

„Zdálo se mi, že jsi mě ani neviděla přicházet.“

„Ano. Chvíli jsem měla zavřené oči. Děkovala jsem za nový den.“

„Ano? A komu?“

„Milému Bohu. Každé ráno a večer Mu děkuji za vše, co od něj máme a za to, že smíme žít.“

„Aha, ...to je hezké...“ řekl na to Petr. Nezmohl se na jinou odpověď. Tato slova mu vlila do duše něco nového, nepoznaného. Tak proto je Markéta jiná, než ostatní dívky. Teď už ví, odkud bere sílu pomáhat druhým, i když je sama unavená.  Nedokázal to ani zformovat do slov a ostýchal se dále na cokoli ptát. Řekl si, že se na všechno doma zeptá babičky.

Měli oba dobrou náladu a společně se vrátili k ostatním dětem. Vzbudili je a vydali se na zpáteční cestu do tábora.

Po vyhodnocení této hry se umístila  Petrova skupina na prvním místě.

Na konci tábora si Petr s Markétou vyměnili adresy.

Když přijel Petr domů, rodiče s radostí pozorovali, že se trochu změnil. Není již tak divoký. Než něco udělá, raději si to dobře rozmyslí a nápadné také bylo, že je stále veselý a všem kolem sebe rád pomáhá. Hned, jak se naskytla příležitost a Petr byl sám s babičkou, vyprávěl jí, že na táboře byly i děti, které věří v Boha. Věděl totiž, že jediná babička těmto věcem rozumí. Vyprávěl jí  všechno o Milanovi i o Markétě.

Babička se Petra zeptala: „A co myslíš, že je správnější- to jak se choval Milan, nebo jaká byla Markéta?“

„Určitě Markéta.“ řekl rozhodně Petr.

„Ano, máš pravdu. Radostná práce a pomoc druhým je tím pravým díkem Bohu. Vše, co děláme, můžeme učinit svou pílí a láskou děkovnou modlitbou. Dík Stvořiteli z celého srdce, je daleko více, než pravidelné odříkávání modliteb, které člověk neprožívá.“

Petrovi se ta slova moc líbila, musí o nich ještě mnoho přemýšlet. Byl rád, že může babičce říct, že se také včera modlil.

 „Já jsem se babičko včera modlil za to, abych dnes ve škole napsal dobře písemnou práci.“

„ Ano, to byla tvá prosba. Ale prosba není modlitba.“

„A co je tedy modlitba?“ ptal se překvapeně Petr.

„Modlitba je, když se v duchu cele odevzdáš Bohu, jako bys svou duši rozestřel u Jeho trůnu a děkuješ Mu z celého srdce za vše, co od něj smíš denně dostávat. V takové modlitbě prožiješ pravé štěstí.“

Babička mluvila opravdu krásně, ale přece jen nebylo Petrovi ještě všechno zcela jasné.

„A co když si něco přeji?“

„Když je to něco důležitého, smíš poprosit o pomoc a o sílu. Ale když žiješ správně a děláš radost milému Bohu, nemusíš mít žádná přání, všeho se ti dostane. “

Petr byl rád, že má takovou moudrou babičku, které se může na všechno ptát. Mnoho dospělých by mu nedovedlo odpovědět. Často se babičky chodíval ptát, když mu nebylo něco jasné. Byl moc rád, že na táboře poznal Markétu, která mu ukázala, jak se může člověk krásně chovat, jak s láskou a radostí jednat s druhými lidmi. Od té doby se opravdu snažil  být také čistým člověkem. S Markétou si psali mnoho dopisů  a o všem si vyprávěli.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/o-petrovi1/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight