O lidožravé princezně

zobrazeno 36×

Vložil(a): vequi, 11. 1. 2016 19.59

Kdysi dávno měl jeden anglický král překrásnou dceru, která mu jednoho dne řekla: „Otče, až mi bude dvacet let, tak umřu. Mé tělo vystavte v rakvi ve staré kapličce před městskými hradbami a každou noc ke mně postavte stráž.“ Jak princezna řekla, tak se stalo. V den svých dvacátých narozenin zemřela a král splnil její vůli. Vynesli ji v rakvi do kapličky, postavili před oltář, a když nastala noc, musel u ní zůstat jeden voják na stráži. Když ho chtěli ale následujícího rána ze služby odvolat, ležel tam se zlomeným vazem a byl dočista mrtvý. Stejně se vedlo i tomu druhému vojáku i tomu třetímu, takže počtvrté to už ani nikdo nechtěl zkoušet, ačkoliv král pro toho, kdo bude u princezny držet stráž, vypsal velkou odměnu

Tenkrát na anglickém dvoře sloužil cizí krejčovský tovaryš, který tam dorazil na vandru světem, a protože byl v práci velmi šikovný, král si ho oblíbil a už ho nechtěl pustit pryč, ač o to krejčík úpěnlivě prosil, protože se mu stýskalo po domově. V nastalé situaci zavětřil dobrý způsob, jak se z té královské bryndy dostat, a protože věřil, že se mu to podaří, předstoupil před krále a řekl: „Pane králi, jestli mi dáte zbraň, tak půjdu a budu u princezny držet stráž.“ Král byl radostí bez sebe a rád mu dal žádané. Krejčík popadl ručnici a statečně si vykračoval ulicí až k městské bráně a pak z města ven, ale když byl z dohledu, ani vteřinku nepomyslel na princeznu, nýbrž svižně zabočil vpravo do lesa a upaloval, co mu síly stačily. Tu uslyšel, že ho někdo volá jménem, zastavil se a rozhlédnul a uviděl před sebou mužíčka, který mu řekl, aby nebyl blázen a neutíkal před svým štěstím. „Co tím míníš?“ zeptal se krejčík. „Nu, jestli si chytrý,“ řekl mužík: „tak se vrátíš zpět a tuhle noc zůstaneš v kapličce. Já ti řeknu, jak to nastrojíš, abys vysvobodil princeznu a stal se králem.“ Krejčík o tom zpočátku nechtěl ani slyšet, ale mužík do něj hučel tak dlouho, až se ho nakonec zeptal, jak se k tomu musí tedy jeden postavit, aby mu nezlomili vaz. Mužík mu poradil, aby šel do márnice, kde leží celá řada mrtvol a uprostřed je ještě jedno místo, tam si lehnul a nenechal se ničím vystrašit či ošálit, ať se děje, co se děje. Krejčíkovi to chvíli vrtalo v hlavě, k posledku opravdu obrátil a vydal se do kapličky, kde si lehnul do márnice mezi mrtvé. V jedenáct hodin odskočilo víko rakve, princezna vylezla ven a šla do márnice, kde začala porcovat a požírat mrtvoly. Krejčík byl víc mrtvý jak živý, když tak přihlížel, jak jednomu mrtvému sežrala nohu, jinému utrhla paži a kosti pak házela po komoře. Když udeřila dvanáctá hodina, vlezla si princezna do rakve, víko za ní zaklaplo a bylo ticho. Krejčík vstal a postavil se na svoje místo vedle rakve.

Druhého rána přichvátal král s celým dvorem a velmi se zaradoval, že krejčík ještě žije a svým vlastním kočárem ho vzal na zámek. Do kaple mu nechal nanosit to nejlepší jídlo ze zámecké kuchyně a celý sud vína, aby se mohl následující noci řádně posilnit. Ale krejčíkovi bylo trochu úzko, když se setmělo a musel zase na stráž. „Když tam půjdeš tentokrát, určitě tě sežere.“ pomyslel si, když stál před městskou bránou, a tak zahnul doprava do lesa a spěchal pryč, ale tentokrát úplně jinou cestou, aby nepotkal toho mužíka. Ale za chvíli se za ním ozvalo: „Zdravím tě, příteli, kampak máš tak naspěch?“ Krejčík spustil, že tentokrát ho tam nikdo nedostane, i kdyby se měl stokrát stát králem a oženit se s princeznou. Ale mužík mu přátelsky domlouval, že už má polovinu za sebou a musí vydržet ještě jednu hodinu a on mu řekne, jak to nastrojí, aby se mu nic nestalo. Krejčík si pomyslel, že by to přece jen bylo pěkné, kdyby už zítra byla svatba, a tak se nechal i podruhé přemluvit, že tam půjde. Mužík mu poradil, aby si lehl mezi mrtvoly, ale až je bude princezna opět požírat, tak se má odplížit k oltáři a lehnout si do rakve místo ní. Tak to krejčík udělal. V jedenáct hodin opět přišla princezna a dala se do hodování na mrtvolách, inu, měla hlad jako vlk, trhala jednu po druhé, kusy házela po celé kapli a při tom neustále křičela: „Já tě dostanu, můžeš se schovat, kam chceš!“ Nakonec ale zůstala u jedné sedět a hltala a hltala, jako by to byla ta nejlepší pečínka. Krejčík zatím potichu vstal, proplížil se kolem ní až k oltáři, kde si lehnul do rakve a čekal. S úderem dvanácté přiběhla princezna a chtěla si lehnout, ale když viděla krejčíka, začala prosit a naříkat, že je to její postel, ať vyleze a pustí ji dovnitř, aby mohla spát. Když to nepomohlo, rozvzteklila se a začala strašlivě běsnit, jakoby ho chtěla na místě zabít, ale on zůstal klidně ležet, a tak se ho nemohla dotknout. S úderem jedné hodiny zůstala ležet na podlaze a usnula. Krejčík vstal a řekl: „Tobě se to dobře spí, když ses najedla, ale já jsem od včerejšího poledne neměl nic v ústech!“ a s tím se pustil do připraveného jídla a vína a nepřestal dřív, dokud také nepadnul na zem a neusnul jako žok.

Druhého dne přišel král a celý dvůr a ti dva tam leželi na zemi a spali jako zabití. Tak jim král vystrojil svatbu, ale když měl krejčík zůstat večer s princeznou sám v ložnici, tak se jí strašně bál, že chtěl vyskočit z postele, jen se ho dotkla prstem „Ty hlupáku,“ řekla: „zůstaň tu, já ti nic neudělám, já jsem přece ty mrtvé nežrala, to ti muselo jen tak přijít, aby ses bál.“ Tak to se krejčík přestal bát a dal jí srdečný polibek. Žili společně dlouho a šťastně a měli hodně krásných dětí

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight