Nejmilejší Roland

zobrazeno 20×

Vložil(a): jitkamety, 21. 3. 2016 7.27

Byla jednou jedna žena, byla to opravdová čarodějnice, a ta měla dvě dcery, jednu zlou a ošklivou jako noc, kterou milovala, protože to byla její vlastní dcera, a jednu dobrou a krásnou jako bílý den, kterou nenáviděla, protože byla nevlastní.
Toho času měla ta nevlastní krásnou zástěru, kterou jí sestra záviděla a matce řekla, že tu zástěru musí mít.
„Klid, moje dítě,“ řekla stařena „taky ji mít budeš. Tvoje nevlastní sestra si už dávno vysloužila smrt, dnes večer, až bude spát, přijdu a useknu jí hlavu. Jen se postarej, abys ležela u stěny a ji postrč dopředu.“ To by byl s ubohým děvčetem konec, kdyby zrovna nestála opodál a všechno neslyšela. Celý den se nemohla přiblížit ke dveřím, a když přišel čas ke spaní, musela si lehnout na okraj postele, zatímco její sestra dozadu ke stěně. Ale když sestra usnula, dívka se přesunula ke stěně a tu druhou postrčila dopředu. V noci se připlížila stařena, v pravé ruce držela sekeru a levou napřed zkoušela, zda vpředu někdo leží, pak zvedla sekeru oběma rukama nad hlavu a svému vlastnímu dítěti usekla hlavu.
Když odešla, dívka vstala a utíkala ke svému milému, který se jmenoval Roland, a klepala na jeho dveře. Když vyšel, řekla mu:
„Slyš, můj nejmilejší Rolande, musíme utéct. Moje macecha mě chtěla zabít, ale trefila vlastní dítě. Až se rozední, uvidí, co učinila, pak budeme ztraceni.“
„Ale já Ti radím,“ řekl Roland „abys jí napřed vzala kouzelnou hůlku, jinak se nemůžeme zachránit, když nás bude pronásledovat.“ Dívka vyzvedla kouzelnou hůlku, vzala hlavu mrtvé sestry a nechala na zem ukápnout tři kapky krve, jednu před postelí, druhou v kuchyni a třetí na schodech. Potom spěchali milenci pryč.
Když čarodějnice ráno vstala, vzala tu krásnou zástěru a zavolala na svoji dceru, ale ta nepřišla. Zavolala znovu:
„Kdepak jsi?“
„Tady na schodech, zametám.“ odvětila první kapka krve. Stařena šla nahoru, ale na schodech nikoho neviděla, a tak zavolala znovu:
„Kdepak jsi?“
„Tady v kuchyni, ohřívám se tu u kamen.“ řekla druhá kapka krve. Tak šla stařena do kuchyně, ale ani tam nikoho nenašla. Zavolala tedy do třetice:
„Kdepak jsi?“
„Tady v posteli, odpočívám.“ odvětila třetí kapka krve. Tak šla do komory k posteli. A co viděla? Svoje vlastní dítě, kterému uťala hlavu, v tratolišti krve. Čarodějnice se rozzuřila, vyskočila z okna, a protože byla bystrozraká, uviděla nevlastní dceru, jak se svým nejmilejším Rolandem utíká pryč.
„To Vám nepomůže!“ volala „I když jste už pěkný kus daleko, mně neutečete!“
Natáhla si sedmimílové boty a netrvalo to dlouho a oba je dostihla. Ale dívka, když viděla čarodějnici přicházet, vytáhla kouzelnou hůlku a proměnila svého milého v jezero a sebe sama v kachnu, která plavala uprostřed. Čarodějnice se postavila na břeh, házela do vody drobky chleba a snažila se ze všech sil kachnu přilákat k sobě, ale ta se nedala, a tak se musela čarodějnice večer vrátit s nepořízenou domů.
Když čarodějnice odtáhla, vzali na sebe ti dva svoji podobu a utíkali celou noc až do rozednění. Pak se dívka proměnila v květinu, která rostla uprostřed trnoví, a Rolanda v houslistu. Zanedlouho přispěchala čarodějnice a řekla:
„Milý muzikante, mohu si utrhnout tu krásnou květinu?“
„Ale, ano, matičko,“ odvětil tento „já Vám k tomu pěkně zahraji.“ Když se čarodějnice vrhnula ke křoví, aby růži utrhla, neboť dobře věděla, kdo je to, začal houslista hrát a ona musela volky nevolky v trní tancovat. Čím rychleji hrál, tím víc jí bylo do skoku, trny jí rvaly šaty z těla a píchaly ji do krvava, Roland nepřestával a hrál tak dlouho, dokud nepadla mrtvá.
Když se takto vysvobodili, Roland řekl:
„Teď zajdu k otci a domluvím svatbu.“
„Já zatím zůstanu tady,“ řekla dívka „a budu na Tebe čekat. Aby mne nikdo nepoznal, proměním se v červený kámen na poli.“
Tak šel Roland pryč a dívka ležela na poli jako červený kámen a čekala. Ale když Roland přišel domů, upadl do osidel jiné krasavice a ta ho tak omámila, že na svou pravou nevěstu dočista zapomněl.
Dívka ležela na poli jako kámen dlouho předlouho, ale když její milý stále nepřicházel, padl na ni velký smutek, sedl na ni převeliký žal, a tak se proměnila v květinu a pomyslela si:
„Však on půjde někdo kolem a zašlápne mne.“ Jenomže to byla ta nejkrásnější květina na světě, a tak když šel kolem první člověk, byl to jeden ovčák, co na tom poli pásl ovce, a tu květinu uviděl, utrhnul si ji a vzal s sebou domů, kde ji pak jako vzácný poklad uložil do truhlice.
Od toho času se v jeho chalupě děly opravdu podivuhodné věci. Když ráno vstal, už byla všechna práce hotova, světnice zametená, otřený stůl i židle, zatopeno v kamnech a přinesená voda; v poledne zase, když přišel domů, byl stůl již prostřený a na něm stálo něco dobrého k snědku. Nemohl pochopit, co se to děje, neboť nikdy nikoho v chalupě neviděl, a protože byla tak malá, nikdo se tu taky nemohl ukrýt. To dobré kouzlo se mu sice líbilo, ale ke konci měl trochu strach, tak zašel k jedné vědmě, aby ji požádal o radu. Ta moudrá žena řekla:
„V tom budou nějaké čáry. Zítra ráno dávej pozor, kde se co ve světnici pohne, a když něco uvidíš, ať je to cokoliv, hoď na to bílý šátek a pak bude čaroděj polapen.“
Ovčák udělal, jak mu poradili. Druhého rána, zrovna se rozednívalo, uviděl, jak se otevřela truhlice a ven vyklouzla ta krásná růže. Rychle skočil a hodil přes ni bílý šátek a najednou před ním stála půvabná dívka. Přiznala se, že byla tou růží a starala se mu o domácnost. Pak mu ještě vyprávěla o svém neštěstí, a protože se mu líbila, zeptal se, zda si ho vezme za muže, ale ona odvětila:
„Ne, zůstanu věrná Rolandovi, i když mě opustil,.“ Ale slíbila, že neodejde a bude u ovčáka dál hospodařit.
Přišel čas Rolandovy svatby. Tenkrát panoval v zemi takový zvyk, že se shromáždily všechny dívky z okolí a na počest nevěsty a ženicha zazpívala každá písničku. Když dívka uslyšela o svatbě svého nejmilejšího Rolanda, myslela si, že ji smutkem pukne srdce v těle, a nechtěla na zpívání jít, ale ty ostatní dívky přišly a vzaly ji sebou. Tam se ale postavila úplně na konec řady a začala zpívat, až jí nic jiného nezbylo. Když její zpěv dolehl k uším Rolanda, tu vyskočil a zvolal:
„Ten hlas znám! To je pravá nevěsta, žádnou jinou si nevezmu!“ Vše, co zapomněl, co mu zmizelo z paměti, to bylo najednou zpět v jeho srdci.
Tak věrná dívka slavila svatbu se svým nejmilejším Rolandem a jejich utrpení skončilo a začala samá radost, která trvala do konce jejich dní.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight