Myslivec a labutí panna

zobrazeno 26×

Vložil(a): jitkamety, 9. 4. 2016 12.32

Za starých časů, kdy mělo stéblo pět klasů, žila hluboko v lese matka se synem. Syn byl myslivec, chodil každý den na lov a nikdy nepřišel s prázdnou. Dobře se jim spolu žilo.
Jednou šel syn zase lovit, celý den se toulal po lese a poprvé v životě nic neulovil. Divil se, kam se před ním všechny zvěř schovala, a jako očarovaný šel hloub a hloub, tam, kde byl les nejhustší. K večeru konečně před ním vyskočila z houští srnka. Myslivec na ni zamířil, ale srnka uskočila a ztratila se mezi stromy. I rozběhl se za ní. Počkej, myslel si, dostanu Tě, poběžím za Tebou, dokud mi budou nohy sloužit. Běžel, ani sám dobře nevěděl kam, až vyběhl z lesa. Tady se zarazil. Před ním leželo široširé jezero. Nevzpomínal si, že by kdy na lovu nějaké jezero uviděl, a rozhlížel se kolem jako ve snu. Tu se snesly na břeh jezera tři sněhobílé labutě a za chvilku místo tří labutí vstoupily do jezera tři panny a koupaly se v něm. Vykoupaly se v něm a odletěly zase jako labutě. Myslivec nemohl uvěřit očím. Protože se už stmívalo, vrátil se domů, a dělal si na stromech znamení, aby zítra cestu k jezeru našel.
Druhého dne navečer si pospíšil znovu k jezeru. Nečekal dlouho a labutě přiletěly jako včera. Odložily labutí podobu, vykoupaly se jako panny a odletěly jako labutě.
Od té chvíle myslivec na nic jiného nemyslel než na labutí panny. Vzal si do hlavy, že se ožení a že si za ženu vezme nejmladší a nejkrásnější labutí pannu. Dlouho se trápil a přemýšlel, jak zařídit, aby si nevěstu odvedl domů. Matka syna litovala a poradila mu.
Když se zas jednou labutí panny koupaly v jezeře, vzal myslivec nejmladší panně labutí peří a schoval je u sebe. Panny se vykoupaly, braly na sebe labutí podoby, jen nejmladší nemohla své peří najít. Labutě odletěly a nejmladší panna zůstala na břehu a plakala.
„Neplač,“ utěšoval ji myslivec, „mám Tvé peří, ale nedám Ti je. Mám Tě rád a chci si Tě vzít za ženu. Pojď se mnou do naší chalupy.“
Odvedl plačící pannu k matce a labutí peří tajně schoval do truhlice a truhlici ukryl. Panna musela zůstat u myslivce. Myslivec i jeho matka dělali, co jí na očích viděli. Mladý myslivec se panně líbil, slovo dalo slovo a chystala se svatba. Panna dostala nové šaty, nejkrásnější, jaké myslivec ve městě mohl koupit, chalupa jenjen zářila čistotou a už se sjížděli hosté. Taková svatba nebývá každý den. Nesjeli se jen hosté, slétli se i lesní ptáci, aby ženichovi a nevěstě zazpívali. Však se za to dosyta nazobali drobečků.
Rok za rokem ubíhal a myslivec se ženou žili spokojeně. Stará matka jim houpala na kolenou děti a zdálo se, že nic nemůže jejich štěstí pokazit. Myslivec chodíval ráno do lesa a večer se vracel, žena s matkou vařily a uklízely. Jednou hledala matka něco na půdě a našla v zapomenutém koutě za trámem truhlici. Byla zvědavá, co se v ní skrývá, a snesla ji proto z půdy dolů. Jak pozvedla víko, zasvítilo z truhlice sněhobílé labutí peří.
„Ach,“ pověděla mladé ženě, „jen se podívej! Tady leží ještě Tvoje labutí peří a je tak krásně čisté a netknuté, jako by v truhlici leželo teprve chvíli.“
Jakmile mladá žena uviděla peří, sáhla po něm, rychle si je přehodila a řekla:
„Matko, kdo mě chce zase spatřit, musí do skleněné hory. Jsem zakletá princezna a musím se tam vrátit. Pozdravujte mého milého muže a moje milé děti a žijte tu spokojeně!“
Zamávala křídly a vzlétla. Stará matka sotva věděla, jak rychle se všechno přihodilo.
Když letěla princezna nad lesem, hledala mezi stromy, zda neuvidí svého muže. Našla ho a zavolala:
„Měj se dobře, můj milý muži, měj se dobře a pozdravuj naše děti!“
Myslivec se polekal. Co kdybych po labuti střelil, napadlo mu. Ale bál se střelit, aby ji nezabil.
Šel smutně domů a matka mu s pláčem pověděla o skleněné hoře.
„Matko,“ řekl, „musím jít svou ženu hledat, jinak nebudu mít klid. Nemohu vypovědět, jak ji mám rád, musím zkusit, jestli ji ve světě najdu.“
A vydal se na cestu. Za nějaký čas přišel na velikou pustou pláň, na které žili daleko od sebe tři staří bratři poustevníci. Myslivec přišel k prvnímu poustevníkovi a starý poustevník se podivil:
„Žiji tady od nepaměti a dávno, pradávno jsem neviděl člověka. Jak ses ke mně dostal?“
Myslivec mu všechno pověděl a zeptal se ho, jestli neví o skleněné hoře. Poustevník odpověděl:
„V mládí jsem prochodil pěkný kus světa a leccos jsem viděl a slyšel. Ale o skleněné hoře nevím. Jen putuj dál. Možná je naživu ještě můj bratr. Snad Ti poradí. Když jsme se my bratři před dávným časem rozloučili, rozlomili jsme na tři díly peníz. Každý z nás si nechal díl, abychom se poznali, až se někdy sejdeme. Tady máš můj kousek peníze, dej ho bratrovi!“
Myslivec přešel veliký kus pusté pláně a dostal se k druhému poustevníkovi. Poustevník ho přivítal:
„Ani si vzpomenout nemohu, kdy jsem viděl naposledy člověka. Jak ses dostal až ke mně?“
Myslivec všechno vypověděl a ukázal kousek peníze od prvního poustevníka. Stařeček se zaradoval:
„Tak můj milý bratr ještě žije! Poslyš, já jsem se v mládí mnoho potloukal po světě a leccos jsem zažil, ale o skleněné hoře jsem nikdy neslyšel. Jen putuj dál, snad ještě žije můj nejstarší bratr. Ten by Ti mohl poradit. Tady si vezmi můj kousek peníze a dej mu ho.“
Myslivec putoval dál, a jak tak putoval, našel při cestě mrtvého vola. U něho seděl lev, chrt, orel a mravenec. Myslivec se jim chtěl vyhnout, ale oni na něj volali a prosili ho, aby jim mrtvého vola rozdělil. Myslivec jim ho tedy rozdělil. Lvovi řekl:
„Ty máš velikou tlamu a musíš ji mít vždycky plnou. Ty dostaneš maso!“ a hodil mu všechno maso.
Chrtovi pověděl:
„Ty rád ohryzáváš kosti, proto si na nich pochutnej,“ a hodil mu všechny kosti.
Orlovi pověděl:
„Ty se rád přehrabuješ v žrádle,“ a hodil mu vnitřnosti.
Mravenci pověděl:
„Ty nejraději ve svém žrádle i bydlíš, proto dostaneš hlavu.“
Zvířata myslivci poděkovala a odměnila se mu.
Lev si vytrhl z kožichu chlup, podal jej myslivci a povídal:
„Kdybys někdy potřeboval, ohni tenhle chloupek a staneš se lvem a budeš mít třikrát více síly než já.“
Chrt si také vytrhl chlup a povídal:
„Kdybys někdy potřeboval, ohni tenhle chloupek a staneš se chrtem třikrát rychlejším než já.“
Orel si vytrhl pero, dal je myslivci a povídal:
„Kdybys někdy potřeboval, ohni pero a staneš se orlem a poletíš třikrát rychleji než já.“
A mravenec si vytrhl nožku, podal ji myslivci a pověděl:
„Kdybys někdy potřeboval, ohni tuhle nožku a staneš se mravencem třikrát menším než já.“
Myslivec měl z dárků radost, poděkoval a šel dál. Konečně přišel k třetímu poustevníkovi.
„Sám nevím, kdy jsem naposledy viděl člověka,“ přivítal ho poustevník, „jakpak ses ke mně dostal?“
Myslivec vyprávěl, jak se mu cestou vedlo, a odevzdal i kousky peníze od obou bratrů.
„Podívejme, moji milí bratři jsou ještě naživu!“ zaradoval se poustevník. „A skleněnou horu hledáš? Rád bych Ti, milý synu, pomohl, ale nevím jak. Slyšel jsem o ní, slyšel, ale hora je zakletá a nahoru na ni se prý může dostat jen ten, kdo dovede věci, které žádný člověk neumí. A docela nahoře vede do hory jenom malá dírka, tak nejvýš pro mravence. Když půjdeš pořád tam, kde zapadá slunce, nebude dlouho trvat a skleněnou horu uvidíš.“
A tak se myslivec vydal v tu stranu, kde každý den zapadá slunce. Ať šel po louce nebo lesem, byla cesta každým krokem jasnější a jasnější. Třetího dne uviděl pře sebou horu, celou ze skla, a hora se třpytila a zářila, jak se o ni opíralo slunce. Myslivec neváhal, vytáhl z kapsy orlí pero, ohnul je a vyletěl na skleněnou horu jako orel. Nahoře našel ve skle jen docela maličkou dírku. Rychle se proměnil v mravence a slezl dolů do skleněné hory až do domu, který ve skleněné hoře stál. V domě seděl u okna stařec a díval se ven. Byl to zakletý král. A celé království i s hlavním městem, tři královské dcery, vojáci, sluhové a všechno, co tak v království bývá ..... všecičko bylo zakleté.
Myslivec prolezl kolem starého krále jako mravenec a podlezl dveře do druhé světnice. Tady seděla nejstarší princezna. Myslivec ..... mravenec podlezl dveře do třetí světnice. Tady seděla mladší princezna. Ve čtvrté světnici seděla nejmladší princezna, jeho žena. Byla celá bledá, usoužená a mravence si ani nepovšimla. Když volali k obědu, vstala a postavila se před zrcadlo. V té chvíli se myslivec proměnil, vzal na sebe pravou podobu a podíval se také do zrcadla. Princezna spatřila v zrcadle jeho obličej, polekala se a rychle se obrátila. Ale nebylo nic vidět, poněvadž myslivec se už zase proměnil v mravence. Podívala se znovu do zrcadla a myslivec to provedl ještě jednou tak.
„Milý muži,“ řekla princezna, „jestli tu jsi, ukaž se mi!“
Tu se proměnil mravenec v myslivce. Princezna mu padla kolem krku a dala si všechno vyprávět.
„Ach,“ řekla, „jen kdybych věděla, jak se zakletí zbavit! Musím se zeptat svého otce. Proměň se zase v mravence! Vezmu Tě s sebou na límci.“
Myslivec udělal, co mu princezna radila, a když seděli všichni u stolu, ozvala se princezna:
„Ach, kdy už bude konec našemu zakletí!“
„Ó,“ zvolaly sestry, „kdoví, možná že bychom byly už dávno vysvobozené, kdyby ses byla nedala chytit. Od té doby trpíme ještě v horším zakletí.“
„Milé dítě,“ řekl starý král, „mohli bychom být vysvobozeni, ale je to těžké. Především by musel někdo zabít dvanáctihlavého draka, kterému ze statku u lesa posílají denně dvacet prasat. Ale i kdyby ho někdo přemohl a usekl mu poslední hlavu, pak z hlavy vyskočí zajíc a toho musí chytit. Až zabije zajíce, vyletí ze zajíce holub. I holuba musí polapit a zabít. V hlavě holuba je kamínek. Ten, který by nás chtěl zachránit, by musel kamínek vhodit do skleněné hory dírkou, která je nahoře nad námi. Ale jak se tohle všechno může někdo dovědět? Musil by být mravencem a poslouchat, co tu říkám. Ale i kdyby se to dověděl, pomoci by nám nemohl.“
Princezna nic neřekla. Vzala s sebou do pokoje trochu jídla, aby je dala svému muži. Myslivec se u ní schoval do příštího dne. Ráno řekl, že půjde do statku a dá se najmout za pasáka.
Nebylo však lehké dostat se ze skleněné hory ven. Myslivec se proměnil v mravence a lezl po skle nahoru, ale sklo bylo hladké a hora vysoká, ne, to mi můžete věřit, lehké to nebylo. Konečně byl venku a vyhledal sedláka, aby se mu nabídl za pasáka.
„Příjmu Tě,“ řekl sedlák, „ale je Tě vlastně škoda. Když se Ti nepodaří sehnat prasata do houfu, zle se Ti povede. Pasáka spolkne drak obyčejně nejdřív.“
Myslivec se nedal zastrašit. Vyhnal na pastvu dvacet prasat, která měl drak dostat. Když přišel na místo, kam drak chodíval, nesehnal mu prasata do houfu, ale rozehnal je po poli, každé jinam. Drak se vztekle přivalil a vyrazil proti myslivci. Myslivec ohnul lví chlup a napadl draka jako lev. Po dlouhém boji utrhl drakovi dvě hlavy. Tu drak řekl:
„Kdybych tak měl jen pár kapek krve z mých prasat, hned bych měl víc síly.“
„A já kdybych měl jen kousíček chleba,“ řekl myslivec.
Pro dnešek nechali zápasu, myslivec sehnal prasata a vrátil se s nimi do statku. Sedlák stál u okna a nevěřil očím. Dvacet prasat se vracelo do dvora, ani jedno nechybělo. Druhého rána hnal myslivec zase na pastvu a zase to bylo takové jako včera. Tentokrát však utrhl lev drakovi čtyři hlavy.
„Kdybych tak měl jen pár kapek krve z mých prasat, hned bych měl víc síly.“ zanaříkal drak.
„A já kdybych měl jen kousíček chleba,“ řekl myslivec. Pak se vrátil domů s prasaty a bylo jich všech dvacet.
„Ty,“ řekl sedlák čeledínovi, „rád bych věděl, jak to ten pasák dělá. Jdi zítra za ním a dobře se dívej. Nezapomeň vzít pro jistotu chleba a džbán vína!“
Čeledín šel druhého dne za myslivcem a nesl s sebou chleba a víno. Toho dne utrhl lev drakovi skoro všechny hlavy. Drak si povzdychl:
„Kdybych tak měl jen pár kapek krve z mých prasat, hned bych měl víc síly.“
„A já kdybych měl jen kousíček chleba,“ řekl myslivec.
V tom okamžení přistoupil čeledín a podal mu chleba a víno. Myslivec se najedl a napil a hned zase vyrazil proti drakovi a utrhl mu poslední hlavu. Z poslední hlavy vyskočil zajíc. Myslivec se proměnil v chrta, zajíce dohnal a zakousl. Ze zajíce vylétl holub. Myslivec se proměnil v orla a holuba zadávil. Z holubí hlavy vyňal kámen a vrátil se spokojeně do statku.
Sedlák byl ze srdce rád a hostil myslivce po celý den, aby si po zápase s drakem odpočal a posílil se. Nazítří se vydal myslivec ke skleněné hoře vysvobodit království ze zakletí. Vzlétl na vrcholek hory a vhodil kamínek dovnitř. Ozvala se hromová rána a bylo po zakletí.
Když se všecko utišilo, vydal se myslivec do vysvobozeného zámku. Jeho žena stála u okna a vyhlížela ho. Když mu vyběhla naproti, volaly sestry:
„Co Tě napadá, co chceš zase provést? Sotva jsme vysvobozené ze zakletí, chceš nás do zakletí zase dostat?“
Ale princezna zavolala na otce i na ně:
„To je přece můj muž, všechny nás vysvobodil!“ a běžela svému muži naproti a objala ho. Můžete si myslit, jak byli šťastni!
Poslali pro starou matku a děti, a král předal vládu myslivci, ať panuje, když je tak chytrý a statečný. Smutné zakleté království se proměnilo v šťastné a já nevím, co bych měl ještě dál povídat. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight