Mulisák 6: Bouřka ve škole

zobrazeno 12×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 12.35

Syslovský pan učitel onemocněl a musel ulehnout. Syslovská škola byla jednotřídní, jiný pan učitel tam nebyl, aby ho zastupoval, a proto pan starosta nařídil, aby zatím děti vyučoval ponocný Davídek. Ponocný byl rázný člověk, byl zamlada mnoho let na vojně a uměl dobře komandovat. 
Starý pan učitel vždycky jenom řekl: 
„Tak, Vašíku nebo Mařenko, povídej nám pěkně násobilku sedmi!“ a šlo to při něm jako na másle. Ale ponocný si houkl jako na lesy: 
„Pozor! Vašku, stát ..... teď! Zpříma hleď! Říkej násobilku sedmi ..... teď!“ A když Vašek odříkával, komandoval zase: 
„Pozor! Zastavit ..... stát! Sednout ..... teď!“ A běda dětem, když hned na komando neposlechly! To hned cítily na zádech rákosku a křiku byla plná třída. Pan učitel žáčka pochválil a pohladil po hlavě, když dobře uměl, a když mu to šlo špatně, vlídně napomenul. Není proto divu, že si děti přály, aby se hodný pan učitel už brzy uzdravil, a vzpomínaly na něho, jak on s nimi jinak uměl pěkně zacházet. 
Také Bubáček a Pulec často ucítili rákosku ponocného na zádech, když nedávali dobrý pozor nebo něco neuměli. Třebas je to ani trochu nebolelo a protože by je ponocný musel trestat jenom metlou upletenou z lipového lýčí, aby něco ucítili, ale přece měli zlost, že se na ně tak rozkřikuje. 
A tak ponocný učil sotva čtyři dni, a už se stala tato příhoda: 
Ačkoliv to bylo v létě a slunce krásně svítilo, zdvihl se pojednou ve třídě silný vítr a meluzína v kamnech zaskučela jak celá tlupa starých kocourů. Čítanky a sešity počaly hned létat po celé třídě až ke stropu a potom otevřeným oknem ven. Klukům vstávaly vlasy a děvčatům copy vlály vysoko nad hlavami. 
„Zavřete hned dveře a všechna okna ..... teď!“ komandoval rozčilený ponocný, aby se zastavil ten hrozný průvan. Ale nebylo to docela nic platné a vítr se proháněl třídou dále jako zběsilý. 
„Poslušně hlásím, pane ponocný, že mi prší za krk!“ volaly některé holčičky a kluci naříkali, že je zebou nohy. A není divu, vždyť i kroupy mezi deštěm počaly padat! 
„Pardyje ranec, to se ale strhla náhle činěnice!“ rozkřikl se ponocný a sám se musel chytit katedry, aby ho ten silný vítr neporazil. A byl už hodně promočený, když se doškobrtal k oknu, aby se přesvědčil, jaké je počasí venku. Ale jen pohlédl na tichou náves, už vykulil udivením oči a potom ustrašeně zabrebtal: 
„Prokrýlepána, lidi, dyť se venku nehne ani stýblo, ani lísteček a tady máme boží dopuštění! Co se to jen, kýhovýra, tady přihodilo?!“ 
V tom ve třídě i zahřmělo a hned potom hrom uhodil do starých kamen a ta se rozsypala jako domek z karet. A potom vše rázem utichlo. Ponocný byl z toho celý vystrašený, stál tam u tabule jako dřevěný a jen se díval ustrašeně na sloup sazí, který se vyvalil z rozbouraných kamen. 
A tu ho z toho ustrnutí vyrušila Tonička Kalibová. Žalovala: 
„Poslušně hlásím, pane ponocný, že ten vítr, kroupy a to hromobití dělal tady za mnou Mulisákův Bubáček!“ 
Ponocný se na ni chvilku díval, jako by jí nerozuměl, a když se konečně vzpamatoval a chtěl vyšetřit, co je na tom pravdy, bylo už pozdě. Zatím Bubáček neviditelně zmizel a jen jakási hračka se válela na jeho místě pod lavicí; v tom leknutí ji tam Bubáček asi zapomněl. Ponocný hračku opatrně zvedl a chvilku ji prohlížel. Vypadala jako obyčejný mlýnek na mletí kávy, ale místo jedné zásuvky jich měla asi osm a na každé byl nějaký nápis, jako: vítr, silný vítr, meluzína, déšť, kroupy, hřmění, blesk. 
Ponocný se na to díval jako u vidění. Tušil, že ti kluci strašidláčtí už také leccos dovedou, ale přece nevěřil, že by se takové hromobití mohlo udělat tak nepatrnou hračkou! Proto trochu povytáhl zásuvku s nápisem vítr a zatočil trochu klikou. A tu hned zafičel třídou tak silný vítr, že sešity létaly až ke stropu. Ponocný se lekl a mlýnek upustil. A tu se stalo, že pádem na zem vypadla ještě zásuvka s hromobitím a ve třídě to začalo hřímat, až drnčela všechna okna. A tím se ponocný vzpamatoval. Rychle se pro mlýnek shýbl, obě zásuvky zastrčil na svá místa a hromobití i vichřice rázem utichly. Ale ponocný držel mlýnek křečovitě v rukou a s hrůzou se díval, jak se mu ruce strachy třesou: měl strach, aby mlýnek neupustil a tak zase nezpůsobil vichřici a hromobití. Chvilku tedy na to kouzlo kulil ustrašeně oči, ale konečně se tak dalece vzpamatoval, že propustil promoklé a promrzlé děti ze školy na sluníčko a sám upaloval s nebezpečnou hračkou k svému obydlí. 
Tam postavil mlýnek opatrně na stůl a usilovně přemýšlel, co s tou věcí bude dále dělat. Má-li to hodit do kamen či odnést panu starostovi nebo poslat pro starého Mulisáka? Mezitím však, co si ponocný lámal hlavu, vyskočil na stůl kocourek Myška a počal si třít záda o tu novou věc. Přitom mlýnek porazil, a nežli mohl ponocný zakročit, bylo zle! Klika při pádu se zatočila a zásuvka pro kroupy a hromobití se povytáhla. V okamžiku bylo v bytě boží dopuštění! Hřmělo, hrom bil a kroupy se počaly ze stropu tak hustě sypat, že ponocný už ani nepomyslel na to, aby mlýnek zastavil, a raději vyrazil dveřmi ven. A to se ví, že kocour Myška byl ze světnice venku dříve nežli on! 
Venku se ponocný jakžtakž vzpamatoval a bezradně se oknem díval, jak v domečku řádí kroupy a jak se okno třese při tom hromobití. A jenom říkal: 
„Prokrýlepána ..... prokrýlepána pánoucího!“ A pak se náhle rozhodl a velikými skoky uháněl pro pana starostu. 
Pan starosta si právě sedal k obědu, když ponocný vrazil do světnice a vyděšeným hlasem prosil, aby pan starosta nechal všeho a běžel s ním do jeho baráčku, že je tam boží dopuštění: že je ve světnici prudká bouřka, že tam padají kroupy, že tam hřmí a bije hrom! 
Pan starosta údivem vykulil oči a potom se rozkřikl: 
„Co mi to tu, člověče, povídáte? Vždyť je venku nebe modrý jako šmolka a nejkrásnější letní počasí! Vy jste se buď zbláznil, nebo si pořádně přihnul!“ Ponocný však dále zoufale prosil, že panímáma starostová mrkla nenápadně na svého muže, aby jenom šel, ať už je to pravda nebo ne. Pan starosta se tedy rychle oblékl a spěchal s ponocným k jeho baráku. Přitom něco zlostně bručel, ale když přicházel ke stavení, tu ihned přestal bručet a s udivením naslouchal: ve světnici vskutku hřmělo a šuměly padající kroupy! A tak tam nyní stáli dva a hleděli bezradně do světnice. 
Zatím se však počali sbíhat sousedé a sousedky, když viděli, jak pan starosta a ponocný běží jako kluci v honěnici! Stavěli se před barákem do houfu a udiveně hleděli na barák a hned zase na pana starostu a ponocného. A tu si konečně pan starosta dodal odvahy a vstoupil do stavení. Ale jen otevřel v síňce dveře a udělal dva kroky do světnice, hned zase byl zpátky na dvorečku. 
„Prokrýlepána, kmotře ponocný, tam je opravdu boží dopuštění! Krup je tam až po kolena a hřmí tam, až hrůza poslouchat. Brrr! ..... to je mi zima!“ A pan starosta si dýchal na zkřehlé ruce. 
Mezitím se také k houfu lidí přidružila tetka Boudačka. Ale jenom na chviličku; když zaslechla, co se ve stavení děje, opustila nenápadně shromáždění a nejbližší cestou běžela na Kožený vrch. 
„Ať je to, co je to, to spořádá Mulisák!“ mumlala si cestou pro sebe. A Mulisák to vskutku spořádal. Sotvaže mu udýchaně tetka několika slovy vykoktala, co se u ponocných děje, popadl svůj kouzelný kabát a v okamžiku zmizel jako pára nad kaší. 
Zatím shluk lidí kolem domku ponocného rostl a rostl, až tam byla skoro celá vesnice. A všichni s údivem poslouchali hukot bouřky, která ve světnici řádila jako někde uprostřed polí a lesů. A nedovedli si to vysvětlit. Tu pojednou všechno rázem utichlo, přestalo hřmění i šumění padajících krup a jenom hustá mlha se dveřmi vyvalila ven; bylo po bouřce i po krupobití. 
A tu si pan starosta dodal znovu odvahy a vstoupil podruhé do světnice. A hle! ..... po bouřce a po kroupách tam už nebylo ani památky a všude bylo sucho, jako kdyby se nic nestalo. Za ním se přišoural kmotr ponocný a také se velmi podivil, když viděl tu náhlou změnu a zjistil, že mlýnek kamsi zmizel ze stolu. 
„Co se tu, kmotře, ke všem kozlům, vlastně dělo?“ rozkřikl se starosta a rozhlížel se přísně po světnici. A tu mu ponocný všecko vypověděl. Co se dělo ve škole, že Bubáček podezřele zmizel a co na jeho místě pod lavicí našel. A ujistil pana starostu, že v tom nikdo jiný nemá prsty nežli ten kluk strašidlácká. 
„Dobrá, kmotře, to se všechno musí řádně vyšetřit! Dojděte hned pro starého Mulisáka, ať hned ke mně přijde. Ale kmotře, ať to nikdo nevidí a nikomu nic taky neříkejte!“ rozkázal pan starosta a vážným krokem se ubíral domů k obědu. A nikomu nic cestou nepověděl, protože sám o tom dosud docela nic nevěděl. 
Brzy po obědě dostavil se ke starostovi Mulisák. Přišel velmi zkroušeně a hned sám bez dlouhého vyptávání všecko panu starostovi vypověděl. A ještě dříve než starosta počal láteřit, Mulisák slíbil, že se to už víckrát nestane a že za to, když pan starosta Bubáčkovi odpustí, za to že bude vždycky pěkně pršet, kdy si to jen pan starosta bude přát a když to jenom vzkáže po Bouďačce! 
Pan starosta chvilku o tom přemýšlel a pak mávl rukou na znamení, že je tedy spokojen a že je všechno v pořádku a tím vyřízeno.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight