Mulisák 10: Dva povedení učedníci

zobrazeno 9×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 12.39

Léta ubíhala jako voda v řece a třem našim kamarádům plynuly dni v samých hrách a dětských radovánkách. Ani se nenadáli a nastal čas, kdy opustili svou milou syslovskou školu navždy ..... Vašík, Pulec i Bubáček v jednom roce. 
Vašíka vzal pan otec ihned do učení na mlynářství, ale Pulec a Bubáček ještě nějaký čas užívali volných chvilek k provádění všelijakých rozpustilých kousků ve mlýně, v rybníce i v lesích na Koženém vrchu. 
Ve mlýně však je už panímáma tuze ráda neviděla. Říkávala, že zbytečně ruší Vašíka v práci, a radila hastrmanovi i strašidlu, aby také oni už své kluky přidrželi k nějaké rozumné práci. 
To konečně uznal Brčál a dal Pulce do učení k ševci Barešovi, aby se naučil šít dobré boty. Jak je Vám snad známo, milé děti, šijí si hastrmani sami botičky do sucha i do vodičky a pracují nejraději při plném měsíčním světle, aby na tu práci dobře viděli. Sedávají při tom na stavidle, na staré vrbě nebo na topole a zpívají si svoji hastrmanskou písničku: 
„Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije nit!“ 
S tím učením však bylo mnoho mrzutostí. Pulec špatně zvykal přísné kázni svého mistra a sedění v dusné světnici na suché vrbě. A teď si, milé děti, nemyslete, že jsem se nějak spletl! Opravdu tam seděl na vysoké staré vrbě uprostřed ševcovské dílny a skoro až ú samého stropu. Starý Brčál nechtěl, aby Pulec jako jiní učedníci seděl na ševcovské třínožce, a vymohl si na mistru Barešovi, aby Pulce zvykal pracovat na vysoké vrbě, jak to všichni hastrmani odpradávna činí. Švec Bareš se takovému zařízení bránil, dlouho nechtěl o tom ani slyšet, ale pak si přece dal říci a udělal to Brčálovi k vůli. 
Sehnal někde velkou vrbu a tu mu soused mistr truhlář připevnil k podlaze, aby se snad někdy i s Pulcem nezvrátila. Brčálovi se to velmi zamlouvalo, ale švec Bareš se často rozzlobil, když musel po žebříčku vylézt na vysokou vrbu, aby se přece jako mistr přesvědčil, zdali Pulec dobře koná uloženou práci, anebo když ho chtěl pohladit za ušima za nějakou rozpustilost. 
To bývalo dosti často a Pulcovi se to moc nelíbilo. Smutně si vzpomínal na bývalé zlaté časy a na prožitá dobrodružství s kamarády. Těžko zvykal na celodenní pobyt v uzavřené místnosti, ale takový je už život a strašidla i hastrmani se musejí učit, aby to i oni někam slavně dotáhli. Proto ještě po večeři doma učil Brčál Pulce různým hastrmanským kouzlům a čarodějným kouskům, které hastrmani nutně k živobytí potřebují. Jak víte, dovedou se hastrmani snadno změnit v koně, v kohouta i vepře a snad ve všecko, v co chtějí, mimo holuba. A tomu se už také musí hastrmánek učit odmalička, aby se to řádně naučil a nedělal tatínkovi někdy po světě ostudu. 
Ale Pulec byl moc velký neposeda a nedával si pozor ani při učení tak zajímavém. Proto vždycky všecko zmotal a nikdy řádně nepochopil, co mu starý Brčál vykládal. A pak to ovšem také podle toho dopadlo! 
Učili se při měsíčku na travnaté hrázi mezi staletými olšemi a topoly, a tu měsíc vídával věci, že se někdy smíchy na obloze i zakymácel! Viděl, že starý Brčál řádně všecko klukovi ukázal i vysvětlil, že se před ním bezvadně proměnil v koně a hned zase v hastrmana, ale když to po něm zkusil Pulec, tak to vždycky mělo nějakou chybu a kůň to byl jen napolovic: buď to byl kůň jenom zpředu a vzadu bylo půl kluka se záplatovanými kalhotami, nebo zadek koně a vpředu stál na rukou Pulec. Není proto divu, že starý Brčál přitom láteříval, že se to tichou nocí rozléhalo až dolů ke starému mlýnu. Káral synka pro nedbalost a ten zase fňukal, proč ho otec nenaučí změnit se v motocykl nebo koloběžku. 
Starý Mulisák se div nerozsypal smíchy, když někdy přilétl na návštěvu a pozoroval, jak se Pulec tuží. Když potom šel Pulec spát a Mulisák byl s hastrmanem o samotě, tu mu radil, aby kluka těmi kejklemi už nemořil a raději ho zaučoval praktickým věcem, jak to nynější svět žádá. Povídal mu, aby Pulce poslal do moderní hospodářské školy, kde by se řádně vzdělal a vyučil modernímu rybníkářství. A sliboval mu, že by se pak Pulec na jeho přímluvu u hraběnky Truc ..... Hanzlové mohl stát porybným v tom velikém rybníce v Lelkách ..... Kozodojích. To se konečně i Brčálovi zalíbilo, a když se nadobro přesvědčil, že z Pulec už opravdu nebude pořádný hastrman, poslechl Mulisáka a kluka poslal do školy. 
A dobře udělal! Pulcovi se rybníkářství zalíbilo a po čase se z něho stal opravdu výborný pan porybný, jak se o tom sami později přesvědčíte. 
Je vidět, že Mulisák měl pro Brčála rad plné nůše, ale svého synka stále ještě nechal prohánět se v lesích se všelijakou divnou žouželí. Však na to už i tetka Bouďačka často hubovala, že takový klacek by se už dávno měl také učit strašit, ale Mulisák se přitom jen uškleboval. Jak jsem Vám už řekl, tetka sama často Mulisáka na Smejkalce ve strašení zastala, když byl nemocen, nebo někdy zvečera, když se mu ještě nechtělo odejít z útulné kuchyně syslovského mlýna, a proto myslela, že má také trochu práva mluvit do Mulisákových rodinných záležitostí. 
Ale věřte, že strašení tetky Bouďačky nikdy za mnoho nestálo. Často v strašidlácké kanceláři usnula a nechala projít pozdní chodce Šmejkalkou bez vystrašení nebo se s takovým člověkem dala do řeči a zapomněla ho postrašit. A když si na svoji povinnost vzpomněla, byl ten člověk už kdovíkde! Přitom se ..... tetka domýšlivá ..... domnívala, že by se Mulisák už bez ní při strašení neobešel. 
Jednou se Mulisák ve mlýně trochu více zapovídal a na strašení nadobro zapomněl. A tu, když byl zrovna v nejlepším povídání, vrazila do mlýnské kuchyně tetka jako velká voda a hned spustila, sotva dveře otevřela: 
„Nó a tentononc ..... kdo bude dneska strašit, pane šéf ..... ne?! Já, holečku, dneska strašit nemůžu! Stůně mi koza ..... je chudák celá bledá a to snad ani na mně nebudete žádat, abych ji tam chudinku nechala samotnou?! Tak se pěkně seberte a běžte si sám na Šmejkalku strašit, ať tamtudy lidi nechodí jen tak zadarmo!“ 
Není proto divu, že se tehdy Mulisák pořádně rozzlobil a rozhodl, že se Bubáček, chtěj nechtěj, musí už také učit strašit. Bubáčkovi se však tuze nechtělo. On myslel, že si bude věčně hrát a prohánět se na koštěti v noci nad Koženým vrchem, ale starý Mulisák byl pevně rozhodnut, že už těm dětským hrám musí být jednou konec. 
A tak se stalo, že jednou ..... ani se nenadál a chtěj nechtěj, musel jít Bubáček na Šmejkalku strašit. A tu musím prozradit, ačkoliv je to skoro k neuvěření, že se Bubáček tu první noc na Smejkalce velmi bál! Tak se bál, že neseděl ani v otcově strašidlácké kanceláři, aby odtamtud podle potřeby vycházel kolemjdoucí strašit, ale usedl si hned na pokraji smutného údolí a tam chudák brečel! 
A tu musím po pravdě říct, že starý Mulisák udělal také velkou chybu. Každý uzná, že měl přece snad aspoň zpočátku brát Bubáčka s sebou a pomalu ho zvykat na tu smutnou samotu, a ne se jít hned tu první noc k Brčálovi chlubit, jaké má už v synovi zastání. A tak zatímco Mulisák s Brčálem na hrázi rybníka klábosili, třásl se Bubáček pod starým dubem strachy a s hrůzou očekával, kdy ho přepadne nějaké cizí strašidlo. A jak se proto, chudák malý, zaradoval, když tam za ním asi v deset hodin přišla tetka Boudačka. 
„I dyť jsem to věděla, že tu budeš sedět sám, jako zmoklá slepice!“ spustila tetka soucitně. „Starej jen když si tam někde brblá s hastrmanem nebo ve mlýně a už si jistě myslí, že to všechno za něj zastaneš! Tohle všecko já mu zítra povím, ale dnes už se s tím nedá nic dělat! Teď pojď a udělej, co táta poručil! Já tu s Tebou přes půlnoc zůstanu a pak už na tom moc nezáleží a můžeš si zas sednout k tomu dubu!“ 
To víte, že Bubáček z toho měl velkou radost a uklidnil se, když mu tetka řekla, že s ním bude na Smejkalce první noc, aby se mu tam nestýskalo. Pak ho tetka vzala s sebou do Mulisákovy strašidlácké kanceláře a tam mu nejprve ukázala, jak se správně straší. Učila ho pouštět meluzínu, aby se jí zbytečně mnoho nespotřebovalo, skučením zesilovat vichřici a zase to všechno tak rázem ztišit, aby po údolí bylo takové podivné ticho. 
Učila ho, aby zdálky už poznával chodce, že se blíží, a potom v pravý čas na něho vybafnout. A nežli se vzpamatuje, udělat na něj: 
„Bu ..... bu ..... bu!“ a hned zase zmizet, aby postrašený ani nepoznal, že to udělal Bubáček, ale aby potom lidem říkal: 
„Něco Vám tam na mne vyskočilo a řádně mě to vystrašilo!“ 
Dříve mu však sama ukázala, jak se všechno správně dělá. Navedla ho, aby kousek cesty poodešel, a pak aby se zase vracel jako obyčejný noční chodec. A tu ho tetka řádně vystrašila podle způsobu svého šéfa Mulisáka a potom k tomu měla ještě výklad, co se má a co se nemá dělat, aby účinek byl strašný, ale přitom solidní. Potom zase tetka dělala nočního chodce a Bubáček ji zkusil správně postrašit. A tu nutno říct, že zpočátku to klukovi šlo špatně, že tetka Bouďačka se tam s ním hodně nazlobila: 
„To jsi, kluku nešikovná, lip strašil, když jsi byl docela malý škvrně! To se nesmíš stydět a taky se nesmíš, kluku, bát! Lidé musejí mít přece z Tebe vopravdickej strach, a ne aby si dělali z Tebe kašpary! Dej si na tom přece trochu záležet! Když dovedeš dobře dělat všelijaké uličnictví, tak se taky hleď pořádně naučit tomu, co Tě bude jednou živit!“ kázala mu rázná tetka. 
Tak učila tetka Bubáčka na Smejkalce strašit až do jedné hodiny a potom se šli oba vyspat. Druhého dne si opravdu tetka došla na starého Mulisáka a bez dlouhých okolků mu přímo řekla, že by mu snad patřilo, aby on sám Bubáčka zaučoval. Ale Mulisák ji odbyl: 
„Nedělejte mi, tetko, z kluka nějakého jelimánka! Jen ať si kluk zvyká na naše tvrdé strašidlácké živobytí v horku, mrazu, ve psotě i slotě! Vždyť strašidlo není, milá tetko, holič nebo krejčí! To si nesmí najmout někde teplej krám a tam pohodlně čekat, až si lidi sami pro strašení přijdou. Máme, milá zlatá, těžké živobytí, a proto si kluk už odmalička musí na ně zvykat, tak jako já jsem musel. Mně nebylo ještě ani sedmnáct let a už mi táta dal na záda ranec odložených strašidláckých krámů a marš, kluku! Sám do světa se živit! Ale to je těžký Vám to tady vykládat: to bylo už za onoho času před mnoha sty lety a tenkrát byla strašidla i lidi ze železa, a ne jako nyní ..... tvaroh, kaše, limonáda!“ 
Bubáček si tedy musel na Smejkalce zvykat sám a sám. Ale dobrá tetka Bouďačka tam v prvních nocích často za ním přišla (aby starý nevěděl), až z toho dostala kašel, a Bubáček tam musel strašit sám. Bylo mu tam, chudákovi, velmi smutno. Ale dobrosrdečné tetky a strýcové z okolních vesnic, sotvaže se dozvěděli, že Bubáček už sám musí na Smejkalce strašit, schválně tamtudy chodili a vždycky dělali, jako by se byli hodně polekali, aby mu udělali radost. Podle toho tedy, milé děti, vidíte, že v Syslově byli ještě lidé dobrého srdce a nezkažení světskou hamižností. 
Tetka Frantačka šla tamtudy jednou pozdě večer ze Třembláta, a když Bubáček na ni znenadání zamumlal: 
„Bu ..... bu ..... bu!“, schválně uskočila z pěšiny až na palouk a ustrašeně vykřikla: 
„Fujtajksl ..... to jsem se lekla, až se mi všecky nohy třesou! To musí bejt tady ňáký nový strašidlo, že tak správně straší!“ 
Pak dělala, jako by Bubáčka teprve poznala, a hned ho začala zase chválit: 
„A ..... a, to seš ty, Bubáčku? A to se na kluka podívejme ..... takovej skrček, a von už straší skoro jako starej Mulisák!“ 
To se Bubáčkovi velmi líbilo a pomalu se přestával na Smejkalce bát. Už tam vydržel celé noci až do ranního šera. Ale jednou se mu přihodilo, že odtud utekl, sotva jedenáctá odbila. To šel tamtudy pantáta Hobzík, čtverák známý po celém okolí, a ten vykřikl: 
„Jéjej, lidi, strašidlo!!“ tak doopravdy, že se Bubáček sám polekal a dal se před pantátou na útěk. To se ví, že za to dostal od tatínka a před kluky se nesměl dlouho ani ukázat. 
Tam také jednou dostal chuť na šťavnaté švestky, kterých bylo plno na blízké Karhanově aleji. Došel si tam na ně, ale Karhan tam té noci zrovna hlídal a Bubáčka chytil. Přetáhl jej za to párkrát řádně řemenem, a když Bubáček potom upaloval Šobrovou strží na Šmejkalku, křičel za ním rozzlobeně: 
„Ať už Tě tu, kluku milijónská, vícekrát neuvidím! Tam si hled' svého strašení, ať z Tebe jednou něco je a táta ať na Tebe nevyhazuje zbytečně peníze! A jestli Tě tu ještě jednou chytím na švestkách, tak Tě bez milosti zavřu do prasečího chlívka!“ 
To se však už nestalo a Bubáček si počal poznenáhlu víc a víc hledět strašení, až z něho tatík opravdu začínal mít radost. Za tři léta se naučil už tak dobře strašit, že mu tatík směle mohl dát jako mistr za vyučenou a po starém zvyku ho poslat na zkušenou do světa. A tak šel Bubáček na vandr, aby poznal, jak se v jiných zemích straší, a také proto, aby se naučil lepším způsobům.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight