Mudrcové

zobrazeno 54×

Vložil(a): nikihiphop, 5. 6. 2016 18.58

Starý okop polní baterie u lesíka, napolo sesutý, zarostlý křovím, už dobrých sto let o samotě v polích stojí. Samojediný zůstal ze všech okopů a náspů, které tu planinou dlouhým pruhem se táhly, kryjíce početná pruská děla, namířená proti císařské armádě zákopy chráněné. Teď podobá se dávnověké mohyle, ve které pasáci za mlhavých jiter a studených podvečerů oheň sobě topí a s níž do dálky halekají.

L. 1778 za války o dědictví bavorské všecken kraj při Medhuji a horním Labi, hostě dvě armády, podobal se nesmírnému mraveništi. V čele pruského vojska Fridrich, naproti Josef, oba filosofové. -

Hustá mlha ulehla na krajinu jako hluboké jezero; bylo záhy zrána, ticho, jako by ani vojáčka nebylo nablízku. Nikde nesměli zvonit; ale místo zvuku zazněl zpěv mužského hlasu: "Kdo ochrany Nejvyššího -"

Tuto píseň zaslechl Václav Suk, obecný voják cís. pluku Hillerova, stoje daleko na přední stráži na pokraji travnatého dolu. Husté křoví dopola ho skrývalo. Že zima bylo, vyhrnul si až pod třírohý klobouk šedý plášť, takže mu copánek nebylo viděti. Tu ta píseň - a jakoby zrovna naproti! Tam již nepřítel - jak to?

Suk nejraději tak nějakou světskou s kamarády při ohni, nebo před stanem mladé markytánky, ale tentokráte jím pobožný zpěv hnul. Zpívalať ho doma babička od světnice do komory, od komory na půdu, když pantoflíčky klapajíc budila všecko stavení.

Suk spustil také; hlas naproti na chvilku se zarazil, pak nanovo zazvučel a vlnami zvolna stoupající mlhy nesla se starodávná píseň.

Václav však dlouho nevydržel; zvědavost mu nedala. Ten tam za úvalem notoval také jako kantor a zdálo se, že chce ty verše dozpívati, jako Sukova bába dělávala.

"Hé, ty tam, jsi voják?"

S takovou začal Suk hovor a nemluvil do tiché mlhy. Dozvěděl se, že rozmlouvá s vojákem, s pruskou přední stráží.

"A jak to, tys Bramburák a mluvíš česky?"

"Jsem Čech, z Kladska od českých hranic. Sloužím po vůli boží už druhý rok."

"Je pobožný," pomyslil sobě Suk. "Jistě helvít," a vyslovil svou myšlenku nahlas. Prušák přisvědčil.

"A jak ti říkají?"

"Jan Koláčný."

"Ale my tak povídáme - co by nám asi naši páni - ?!"

"Což děláme něco zlého?"

"Toť, jsme krajané, oba Češi. Kdypak se tohle trefí!"

Hovor uvázl. Suk viděl řidnoucí mlhou siluetu pruského vojáka ve špičatém čáku, podobném biskupské čepici. Stál u starého košatého buku. Za chvíli Suk začal: "Je to dnes zima -"

"Je. Pojď se ohřát." - a Koláčný to řekl tak upřímně, jako by stál na prahu zachumelené horské své chalupy.

"Kam?"

"Sem, ke mně. Mám plnou láhev."

Suk se zarazil. Nedůvěra se probudila. Lest nějaká, a pak jíti z vykázaného místa! Koláčný mu porozumněl.

"Neboj se, příteli! Jak bych ti mohl ublížit? Odložme zbraň a každý na půl cesty." - Tento hlas neklame a Suk viděl, jak Koláčný pušku opírá o kmen. Ohlédl se a šel. Na půl cestě potkali se oba vojáci. Pruský nepřítel podával s nelíčenou upřímností ruku.

"Jen pojď a neboj se, vždyť jsme sobě nic zlého neudělali, jsme bratři, jedné krve; co nám do toho, co si potentáti udělali?" děl helvet, písmák; a veselý hoch z království mu porozumněl.

Jak tito zde uvažovali, tak uvažovali zajisté před nimi mnozí a bude uvažováno vždy, ať jsou králové filosofy nebo podle snu Platónova filosofové králi. -

"A tuhle to skončilo," dodal starý kmotr, jenž mi ten příběh podle dávných pamětí vypravoval, a ukázal mi na zpustlou baterii, ve které jsme odpočívali.

"Oba mudrlanti zabrali se do hovoru a stihli je. Tuto zde seděl pruský král a sem přivedli na soud Koláčného. Pověděl všechno a zachvíli ho tamto za baterií zastřelili. Ten druhý sic olovu a prachu ušel. Proběhl však krvavou ulicí a bůhví, kde si ostatní trest odskákal."

 

Toť, co do vojska, které mudruje a uvažuje.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight