Moudrý Miloun

Bylo nebylo. Na jedné krásné květinové zahrádce na okraji Zdemyslic vyrostl jednoho dne kulaťoučký zelený meloun. Byl široko daleko svého druhu jediný a ostatní rostlinky si ho proto velmi vážily. Meloun byl velmi kulatý, velmi moudrý a také velice hodný. Měl rád společnost a ze všech rostlinek na celé zahrádce měl nejraději květinky. Vždycky říkal, že jsou takové křehké a bezbranné. Jednoho rána, když se probudil, našel kousek od sebe v trávě mladičkou kopretinku. Byla tak maličká, že ji skoro nebylo vidět. Ale Miloun si jí dobře všiml.
„Ahoj!“ povídá jí radostně.
„Ahoj,“ pípla kopretinka a začervenala se.
„Rád bych Tě přivítal na naší zahrádce,“ pokračoval. „Já jsem meloun a jmenuji se Miloun,“ a podal jí list. „Já jsem kopretinka Kmína. Těší mě.“ A potřásli si listy.
Květiny a rostliny vůbec totiž nemají ruce, a tak si na pozdrav podávají listy. Co vím, tak to nedělá jen pyšný kaktus. A tak vedle sebe rostli. Kopretinka do krásy a meloun do kulatosti. Moudrý a světaznalý meloun vyprávěl vždy večer všem, ale hlavně své nejmilejší kamarádce Kmíně, spoustu podivuhodných příběhů. Jako semínko totiž dlouho vyhlížel z římsy okna zahradníkova domku, a proto mnoho viděl a znal. Jak šlo léto a přišel červenec, nastaly horké dny a ještě teplejší noci. Melounu Milounovi narostlo zelené kulaťoučké bříško. Jednou ráno, právě se celá zahrádka probouzela z nočního odpočinku, chtěl popřát své kamarádce dobré jitro. ale jak kouká, tak kouká, kopretinku nevidí. „Kmíno!“ volal. „Kopretinko, kde jsi?!?“ zkoušel to znovu. Až za chvíli se za ním slabounkým hláskem ozvalo:
„Miloune, jsi už moc veliký. Ležíš mi na kořínkách.“
Miloun se otočil a uviděl svou kamarádku. Byla maličká, úplně zelená a zbědovaná.
„Kmíno, kamarádko moje, já nerad.“ Zkoušel se odkutálet, ale marně. Zkoušel se nadzvednou, ale byl moc těžký. A Kmína chřadla. Bez sluníčka, bez vody. A Miloun byl moc smutný. „Jsem velký, silný, znám svět a mnoho jsem viděl. A přece jí nedokážu pomoci.“ A moc se trápil a přemýšlel. A jak to dopadlo?
Odpoledne se přišel na své rostlinky podívat zahradník. Když viděl malou květinku úplně zvadlou, vzal meloun a odnesl ho s sebou do domečku. Ještě večer pak přinesl zpátky plnou hrst maličkých melounových semínek a zasadil je. A semínka rostla a kopretinka Kmína se o ně starala. Nu, jako by to byly její děti. A vyprávěla jim všechny ty roztodivné příběhy, které znala, a vyprávěla jim o Milounovi.