Modrá štola

zobrazeno 47×

Vložil(a): jitkamety, 28. 3. 2016 20.53

Nedaleko města Zlaté Hory tyčí se mezi vysokými vrchy široká hora, která jako by chtěla zahradit údolí mezi dvěma horskými hřebeny. Proto jí lidé odnepaměti říkali Příčná hora.
Na svahu Příčné hory rostl mladý dubový a bukový lesík a o trávě na louce pod horou se vědělo, že je nejvoňavější a nejvydatnější. Jaký tedy div, že pasáci z okolních usedlostí zaháněli stáda právě sem?
Pod Příčnou horou pásal také pasáček Tobiáš, který sloužil u bohatého sedláka na blízkém statku. Chudák Tobiášek byl ostatním pasákům leda pro smích ..... pásl totiž stádo sviní. Každý den hnal svině pod Příčnou horu, aby se mohly nažrat žaludů a duběnek. A že byl všem na posměch, zahnal raději své stádo hlouběji do lesa, kde mohl být sám se svým psem Agarem, který mu pomáhal svině hlídat. Tak tam sedával na vyčnělém kameni, naslouchal bzukotu včel a zpěvu ptactva, sledoval třepotavý let motýlka, a jak se v hustém mechu lopotí mravenci s bílými vajíčky, která vynášeli z mraveniště na výsluní, a bylo mu uprostřed zelené přírody dobře.
Jednou se tak zahleděl do korun stromů, prosvětlených zlatými slunečními paprsky, že docela na své stádečko zapomněl. Když je potom chtěl hnát domů, nemohl se dopočítat: ať počítal, jak počítal, jedna svině chyběla, nejspíše se ně kde zatoulala. Tobiášek se vydal s Agarem ztracenou svini hledat. Pes ho vedl mezi skalisky přímo proti hoře a rovnou do rozsedliny, která se tam šklebila ve skalní stěně. Tobiášek se provlékl mezi balvany, ale brzy na krok neviděl a musel se vrátit. Dlouho, dlouho seděl před skálou na trávě a nemohl se odhodlat zahnat svině domů. Až když na kraj padlo večerní šero, vrátil se se stádem na statek.
„Kde jsi vězel tak dlouho?“ přivítal ho sedlák hrubě.
„Hospodáři ..... jedna svině se mi ztratila,“ přiznal se Tobiášek.
„Cože? Počkej, dostane se Ti odplaty za Tvou službu,“ rozhněval se sedlák a už se ohlížel kolem sebe, čím by pasáčka vyplatil.
„Zalezla do hory ..... šel jsem za ní, ale je tam tma, nenašel jsem ji,“ vymlouval se nešťastný Tobiášek, neboť věděl, jak umí sedlák nadělovat.
Sedlák byl lakotný, a tak pro tu chvíli v něm zvítězila obava o svini nad zlobou.
„Ještě se s Tebou porovnám. A teď hybaj! Rozžehni dvě louče, musíme svini najít!“ houkl na Tobiáška a sám vyrazil první na cestu, směřující pod Příčnou horu.
Kouř z jejich pochodní stoupal k potemnělému nebi a vysoko na obloze se zatřpytily první hvězdy. Sedlák celou cestu Tobiáškovi spílal.
Konečně dorazili k Příčné hoře, našli štěrbinu ve skále a odvalili několik balvanů.
„Uf, jestli mi bylo zapotřebí takhle se dřít v noci ve skále! Ale to všechno jsi zavinil ty, ty lajdáku!“ láteřil sedlák.
Tobiášek mlčel a raději se ze všech sil namáhal odvalit kameny od vchodu do rozsedliny. Ale jeho síly byly slabé, a tak s balvany ani nepohnul.
Sedlák po chvíli usedl na kámen a stíral pot z čela.
„Bůhví jestli se zaběhla zrovna do této díry,“ zapochyboval.
„Zaběhla. To by Agar neštěkal,“ ujišťoval ho Tobiášek.
Chvilku naslouchal a potom vyhrkl radostně:
„Zdá se mi, že ji slyším chrochtat!“
„To se Ti opravdu jenom zdá,“ odbyl ho sedlák nerudně.
Avšak Tobiášek měl pravdu ..... z hlubin skály k nim po chvíli znovu dolehlo tlumené zachrochtání.
„Rychle, ještě tento balvan, pomoz mi,“ ožil sedlák.
Společně se opřeli do velikého balvanu, který jim stál v cestě, a podařilo se jim skutálet jej po svahu pod horu. Sedlák se chopil pochodně, kterou zasunul do škvíry ve skalní stěně, pozvedl ji před sebe a posvítil. Stanul jako očarován: před nimi se propadala hluboko do skály veliká jeskyně ..... ne, to nebyla jeskyně, ale zrovna obrovská síň, prostorný sál to byl, a vycházela z něj tajemná namodralá záře.
„Zvedni louč, Tobiáši!“ poručil sedlák šeptem pasáčkovi, aby lépe viděl.
Plápolavé světlo pochodní se odrazilo od třpytivých stěn jakoby obkládaných jasným modrým kamenem.
„To je krása!“ vydechl sedlák.
„A tam už vidím naši svini!“ vykřikl Tobiášek radostně a ukazoval do kouta jeskyně, kde se choulila a třásla zimou vylekaná svině.
„Nechej svini, raději si to tady pořádně prohlédneme,“ řekl sedlák a celý užaslý sahal na modrý kámen a hladil jej.
Tobiášek kousek toho podivného kamene udrolil. Když jej přiblížil k plameni pochodně, kámen se rozzářil a vrhal světelné pablesky na všechny strany.
„Co myslíte, hospodáři, má nějakou cenu, když je tak krásný?“ optal se Tobiášek sedláka. „Kdyby se dal vybrousit, hodil by se možná i na prsteny, jaké nosí boháči ve městě!“
„Cenu? Ale kdeže cenu! Žádnou cenu nemá všecek ten modrý kámen tady!“ horlivě zamlouval lakotný sedlák, který už rozpoznal, že by mohl na modrém kameni zbohatnout.
„Ale vždyť je tak krásný! Já si jej přece jenom vezmu s sebou,“ řekl Tobiášek a chystal se schovat kámen do kapsy.
Avšak sedlák mu jej vytrhl z ruky.
„Krásný? Prosím tě! Vůbec není krásný, to se Ti jenom zdá při světle louče. Pročpak by ses vláčel s kamenem, ještě by se ti lidé vysmáli!“
„A nač tedy bude Vám, hospodáři?“ zeptal se Tobiášek, když viděl, že si sedlák cpe kámen do kapsy.
„Nač? Na svini, ano, ano, na svini. A pojď už, vyženeme ji!“ poručil sedlák a hnal se za sviní. „Jedeš ven! Tu máš ..... ty ..... hý!“
Byl ten sedlák všemi mastmi mazaný. Tobiáškovi modrý kámen zhaněl, ale sám jej z jeskyně vynesl, protože tušil, že je vzácný.
Té noci sedlák ani dospat nemohl a hned zrána se vydal do města ke klenotníkovi. Sotva vstoupil do krámu, spustil netrpělivě:
„Klenotníku, dovedeš rozeznat vzácný kámen?“
Klenotník právě prohlížel přes zvětšovací sklíčko, zasunuté pod obočí, jakýsi šperk a tak se ulekl, že mu lupa vypadla na stůl. Nevrle pohlédl na sedláka, který tak zhurta vpadl do jeho krámu.
„Jak by ne! Ale kdo dnes má vzácné kameny?“ řekl a přezíravě si změřil sedláka. „Panovník, ten ano, však jsem nedávno několik drahokamů zasazoval jeho vznešené paní do náhrdelníku ..... Snad ještě dvorní dámy ..... několik bohatých měšťanů ..... Ale jinak už nikdo.“
„A hodnotu ..... cenu takového kamene bys dovedl odhadnout?“ naléhal vzrušený sedlák.
„Dovedl,“ přisvědčil klenotník. „Proč se ptáš? Máš takový kámen? Snad z prstenu? Nebo z náušnice?“
Sedlák sáhl do kapsy a položil na klenotníkův stůl modrý kámen, který si přinesl z jeskyně.
„Tady je!“
„Ach! Tak veliký! A surový, dosud neopracovaný!“ vydechl klenotník a hned se chopil lupy. „Počkej, prohlédnu si jej.“
Zasunul sklíčko pod obočí a všelijak v prstech kamenem otáčel, ke světlu jej přibližoval a světlo se od ploch nerostu odráželo s podivně namodralým leskem. Konečně klenotník sklíčko odložil, ale kámen z prstů nevyndal, jako by se už od něj nemínil odloučit.
„Kdes jej vzal?“ ptal se sedláka, také už vzrušený. „Vždyť za ten kousek koupíš celou usedlost!“
Hned by si byl jazyk ukousl, ale darmo, slova už byla venku a sedlák se jich ovšem také chytil.
„Cože, celou usedlost?“ podivil se. „To jsem netušil,“ přiznal upřímně.
„To zase ne, co to povídám,“ zamlouval spěšně klenotník. „Jakousi cenu má, to ano, ale jen když se odborně opracuje. Takhle Ti za něj nikdo nedá ani zlámanou grešli, kámen jako kámen. Nejdůležitější je opracování kamene, a to umím já! Máš snad více takových kamínků, sedláku?“
„Já ..... totiž ..... abych pravdu řekl,“ koktal sedlák, protože by nerad přišel o své tajemství.
„Já jen, že kdybych Ti je opracoval, nabyly by rázem lesku, krásy a ovšem i na ceně,“ přemlouval ho klenotník úlisně.
„To bych právě rád,“ vyhrkl sedlák.
„Tak dobrá! Co bys říkal mému návrhu,“ přisvědčil klenotník spokojeně a pokračoval, skoro jako by dělal sedlákovi bůhvíjakou milost. „Ty opatříš kameny, já je opracuji a o zisk se rozdělíme! Nu? Plácneme si? Tady je moje ruka!“
Klenotník napřáhl svou pravici, ale sedlák se pořád ještě ošíval.
„Totiž ..... říkáš, že bez opracování nemá kámen cenu?“
„Ani za krejcar!“
„Tak tedy ..... dobrá!“ souhlasil nakonec sedlák, třebas s těžkým srdcem.
Plácli si a klenotník začal hned vyzvídat.
„Teď, když jsme společníky, mi snad už prozradíš, jak jsi přišel k tomu kameni ..... “
„K tomu kameni? Na trakaři, na voze Ti jich přivezu, kolik budeš potřebovat!“ holedbal se sedlák.
„Teď sis najisto zalhal,“ pochyboval klenotník, aby tím spíše sedláka rozmluvil.
„Nevěříš? Tak abys věděl, celou jeskyni z toho modrého kamene jsem objevil, celou velikou jeskyni!“
„Je to možné? Kde by se u nás vzala taková jeskyně?“ divil se naoko klenotník.
„Kde? To neuhádneš! ..... V Příčné hoře!“
„V Příčné hoře? Ale Příčná hora ..... Příčná hora přece patří městu, je to majetek města! Sedláku, musíme dojít za purkmistrem a horu odkoupit ..... ať stojí, co stojí!“
„Kdo to jaktěživ slyšel, horu kupovat!“ ošíval se sedlák; už litoval, že mnoho mluvil. „A pak ..... nemám dost zlaťáků.“
„Zlaťáky mám já. Totiž ..... zapůjčím Ti je. A víš ty co, sedláku, vydáme se raději za purkmistrem ihned! Ale to Ti říkám, o modré jeskyni před purkmistrem ani muk! Ne aby ses prozradil! Vůbec ..... učiníme nejlépe, když na radnici budu mluvit jen já. Dovedu s takovými pány jednat.“
Klenotník a sedlák se vydali na radnici. Předstoupili před purkmistra jako dva spiklenci,
z nichž jeden, sedlák, zarytě mlčel, zato druhý, klenotník, květnatě přednesl sedlákovu žádost.
„Stále ještě nechápu, nač je sedlákovi třeba hory,“ podivil se purkmistr podezíravě, když klenotník skončil.
„Totiž, vážený pane purkmistře, každý u nás přece ví, že na svazích Příčné hory je nejlepší pastva, a tak ..... “
„Pověz mi, klenotníku, proč jednáš za sedláka Ty?“ přerušil purkmistr mnohomluvného klenotníka. „Cožpak on nedokáže promluvit?“
„Totiž ..... sedlák ..... jaksi ..... požádal mě,“ vykrucoval se klenotník.
„Ale proč? To je mi podezřelé!“
„Jakpak podezřelé, pane purkmistře!“ bránil se klenotník, který zrovna dostal spásný nápad. „Abys rozuměl ..... sedlák mě požádal o zlaťáky, o půjčku na vyplacení ceny za Příčnou horu.“
„Tak je to tedy,“ přikývl purkmistr, když uslyšel o zlaťácích, ze kterých najisto nejeden také jemu připadne a město pro kamenitý kopec nezchudne. „Dobrá, prodám Příčnou horu.“
„Moudré rozhodnutí, pane purkmistře!“ lichotil klenotník. „Projevil jsi nám velikou laskavost!“
„Inu, nerad bych na své laskavosti přišel zkrátka,“ řekl purkmistr bezostyšně, neboť byl zvyklý na úplaty, které mu jeho úřad vynášel.
„Co chce?“ optal se sedlák šeptem klenotníka.
„Což nechápeš, hlupáku? Odměnu! Jenom sáhni do měšce pro zlaťák, jde o Tvoji horu!“ syčel klenotník sedlákovi do ucha.
Ale sedlák byl, jak už víme, lakotný, bylo mu líto pozbýt zlaťák. A tu ho napadlo, že dá purkmistrovi modrý kámen, který přinesl s sebou ..... však co, říkal si, jen co bude Příčná hora patřit jemu, nabere si drahokamů, co bude chtít! A tak než mu v tom mohl překvapený klenotník zabránit, podal purkmistrovi modrý kámen.
„Pane purkmistře, přijmi jako projev vděčnosti ..... ech ..... tady tento kámen, není ledajaký, je vzácný, klenotník to může dosvědčit.“
Purkmistr vzal kámen do prstů a zvědavě si jej prohlížel.
„Ale vždyť není opracovaný!“ řekl zklamaně.
„Právě ..... právě,“ horlivě přisvědčoval klenotník a snažil se purkmistrovi kámen vzít. „Obyčejný kamínek, že ano ..... “
„Není obyčejný,“ odporoval sedlák, který netušil, že takto si nejvíce uškodí. „Sám jsi přece říkal, klenotníku, že jej stačí vyleštit a bude krásný a drahocenný!“
„To že říkal?“ podivil se purkmistr a zamyšleně kamenem točil v prstech. „Nu což, hezký opravdu je. Dost možná, že je i cenný ..... “
„Ale kdeže ..... kdeže cenný, to jenom sedlák něco popletl,“ drmolil klenotník v obavě, aby se kámen purkmistrovi opravdu nezalíbil.
„Kde jste ten kámen vzali?“ obořil se na ně purkmistr znenadání, až se oba ulekli.
„Totiž ..... já nevím,“ vymlouval se klenotník, který viděl, že je zle.
„Byl jsi tak výmluvný, a najednou Ti jazyk ochrnul? Mluv, klenotníku, nebo zavolám dráby a ti už Ti na skřipci osvěží paměť!“
Klenotník klesl před purkmistrem na kolena.
„Smiluj se, pane purkmistře! Já za nic nemohu, to on, sedlák, on za mnou přišel s kamenem, abych odhadl jeho cenu.“
„Tak ty, sedláku, přiznej se!“ uhodil purkmistr na sedláka. „Že jsi ten vzácný kámen ukradl z panovnické klenotnice!“
„Nic jsem neukradl ..... našel jsem jej,“ tetelil se sedlák. Věru pozdě poznal, že svou vděčností chybil.
„Tak, našel! A kde?“
„Svině se mi zatoulala ve skalách, a když jsem ji hledal, objevil jsem celou jeskyni z tohoto modrého kamene,“ doznal sedlák pravdu.
„A kdepak je ta jeskyně? V Příčné hoře, což? Proto jste chtěli, Vy chytráci, koupit celou horu! Jestlipak víte, že jste zamýšleli okrást město a tím i samotného panovníka?“
„Smiluj se, pane purkmistře!“ prosili na kolenou sedlák a klenotník.
Ale purkmistr byl neoblomný.
„Váš zlý úmysl musím oznámit panovníkovi. Budete za něj pykat.“
„Pane purkmistře, nás potrestáš, to je pravda, ale sobě stejně nepolepšíš,“ osmělil se chytrý klenotník. „Panovník zabere celou jeskyni pro sebe a pro svůj dvůr a Ty nedostaneš nic.“
„Jak se opovažuješ mluvit neuctivě o našem panovníkovi!“ zahřímal purkmistr, ale poslední slova už nezněla tak strašně, neboť si v tu chvíli uvědomil, že něco na tom je a klenotník má vlastně pravdu.
„Kdežto když se s námi spojíš,“ pokračoval klenotník zchytrale, protože poznal purkmistrovo rozpoložení, „můžeme si nadolovat drahokamů, co srdce ráčí, všichni tři zbohatneme!“
„Mám čeleď, seženu další pacholky, ti budou kámen lámat a vynášet jej na povrch,“ přidal se sedlák, neboť i jemu otrnulo.
„A my si je jenom pěkně rozdělíme a sebereme,“ líčil klenotník pestrými barvami, jak se budou mít.
„Hm ..... svádíte mě, svádíte, abyste zakryli svoji vinu,“ bránil se ještě purkmistr, ale to jenom aby zachoval zdání. „Budiž! Jestliže mi dáte, jak se na purkmistra patří, největší podíl, jsem ochoten na Váš zlý úmysl zapomenout.“
„Dáme, dáme,“ volali klenotník a sedlák jeden přes druhého a mysleli si při tom, že zbude dost i pro ně.
„Dobrá! Začneme dolovat co nejdříve!“ rozehřál se purkmistr. „Příčná hora patří městu, nikdo se neodváží nic namítat, když já to schválím.“
„Jak moudré!“ pochleboval licoměrný klenotník, rád, že věc dobře dopadla. Když je s nimi sám purkmistr, nic se jim nemůže stát, a až budou drahokamy na světle božím ..... nu, to se ještě uvidí, jak s nimi naložit, vždyť bez něho, klenotníka, by to byla jen neopracovaná hromádka surových nerostů.
„Pane purkmistře, každé chvilky je škoda. Pacholky mám na statku, proč nezačít hned zítra?“ naléhal sedlák.
„Ano, hned zítra, máš pravdu, každé chvilky je škoda,“ horlivě souhlasil purkmistr, i jeho se už zmocnila vidina budoucího bohatství. „Už abychom měli alespoň jednu hromádku toho krásného modrého kamene ..... co to mluvím ..... hromádku! Hromadu! A ne jednu, tři! Ta největší bude moje, tak jsme se umluvili.“
Purkmistr potěžkával modrý kámen na dlani a nemohl od něho odtrhnout zrak: zdálo se mu, že se mu před očima zmnožuje ..... že už je ho veliká hromada, a ta hromada patří jemu, purkmistrovi!
Zatímco sedlák vyjednával na radnici, pasák Tobiášek vypravoval v čeledníku pacholkům, jak s hospodářem hledali zatoulanou svini a objevili modrou jeskyni.
„Tobiášku, už si zase vymýšlíš?“ smála se mu čeleď. „Kde by se v Příčné hoře vzala jeskyně z modrého kamene!“
„Ale já opravdu nelžu! A nevymýšlím si!“ bránil se Tobiášek se slzami v očích. „V Příčné hoře je taková jeskyně. Její stěny ..... sám modrý kámen! A jak se leskl, když na něj dopadalo světlo z loučí! Vlnil se jako živý, ano, jako živý. Taková velikánská hodovní síň pro obry to je, i veliká sedátka tam jsou ..... všechno z krásného modrého kamene!“
Marno, neuvěřili.
„Jazyk Ti upadne za takovou lež, Tobiášku!“ pohrozil mu jeden z pacholků. „Tolik let pod Příčnou horou paseme, a nic o modré jeskyni nevíme a zrovna Ty ji objevíš?“
V tom se vrátil z města sedlák, a když neviděl nikoho na dvoře, vstoupil do čeledníku.
„Co zevlujete? Nemáte nic na práci?“ rozkřikl se.
„Však už jdeme, hospodáři,“ řekl jeden pacholek, a aby se měl na co vymluvit, dodal:
„Tobiášek nás zdržel, vypravuje nám jakési výmysly o modré jeskyni v Příčné hoře.“
„Kdybys raději mlčel,“ obořil se sedlák na Tobiáška.
„Tak vidíš, Tobiášku, že jsi lhal!“ smáli se čeledíni pasáčkovi.
„Nelhal jsem,“ křičel Tobiášek, slzy na krajíčku. „Hospodáři, dosvědčte, že jsem nelhal.“
„Jestli Vám vypravoval o drahokamech, tak to jsou pouhé pohádky,“ obrátil se sedlák k čeledi. „Viděl namodralý kámen a už z něj udělal drahokam. A zatím je to obyčejná modrá žula, jaké tady máme dost. Náš pan purkmistr o ní dávno ví a rád by právě z ní vystavěl panovníkovi palác. Potřebuje lidi, kteří by modrý kámen z Příčné hory dolovali. Dobře zaplatí, ale s podmínkou, že věc zůstane v tajnosti, purkmistr chce totiž panovníka překvapit. Tak co, chcete si vydělat?“
Pacholci dlouho nerozvažovali.
„Což o to, když dobře zaplatí,“ řekl první.
„Já půjdu taky,“ hlásil se další.
Všichni se přihlásili, neboť každý chtěl vydělat.
„Co ty, Tobiáši?“ otázal se sedlák pasáčka.
„I já půjdu,“ přikývl Tobiášek a dodal spíše pro sebe:
„Musím modrou jeskyni ještě jednou spatřit.“
„Časně ráno vyrazíme,“ rozhodl sedlák. „Ale nezapomeňte: v naprosté tajnosti!“
Příštího dne slunce ještě ani pořádně nevystoupilo nad jesenický horský hřeben a sedlák už budil pacholky. Ve chvíli putoval hlouček rozespalých čeledínů pod Příčnou horu. První našel vchod do skály Tobiášek, dobře si jej zapamatoval a bez námahy se protáhl škvírou. Pacholci za ním. Když pozvedli lucerny, které si, poučeni sedlákem, vzali s sebou, spatřili modrou jeskyni.
Vedlo se jim nejinak než sedlákovi a Tobiáškovi. Jako zmámení zírali na tu modrou krásu kolem, na zvláštně namodralé stěny, a jak na jejich ploškách pableskuje odraz světla z jejich luceren, na mihotavé stíny, které jako by dodávaly kamenu život ..... opravdu, Tobiášek nelhal, modré stěny se vlnily jako živé!
„To je nádhera!“ povzdechl jeden z pacholků, když se mu konečně vrátila řeč.
„Ten krásný kámen ..... to že je žula?“ podivil se druhý.
„Jsou to drahokamy,“ zvolal Tobiášek, „a celá jeskyně patří mně, já jsem ji objevil, je to moje modrá jeskyně ..... “
„Mlč už přece!“ okřikl ho hrubě sedlák, jeho hlas se několikrát odrazil od stěn, duněl jako z hloubky podzemí. „Když říkám, že to je obyčejná žula, tak mi musíte věřit, od toho jsem Váš hospodář! Dost už řečí, raději se dejte do díla, čeládko líná! Kácejte stromy, abychom měli čím podepřít strop, nebo se nám při dolování zřítí na hlavu. Kdo umí zabudovat důlní štolu?“
Nikdo z pacholků se sice v takové práci nevyznal, ale co jim zbývalo, jestliže nechtěli dopustit, aby je kámen při práci zasypal! A tak postavili podpěry, na ně napříč stropnice ..... věru, už to nebyla modrá hodovní síň pro podzemní obry, ale důlní štola, Modrá štola, tak jí také od prvního okamžiku říkali.
Slunce stálo vysoko nad horami a pacholci dávno lámali vzácný kámen v Modré štole, když se pod Příčnou horu přihrnul pan purkmistr v doprovodu klenotníka.
„Sedláku! Sedláku, kde jsi?“ volal purkmistr do skalní rozsedliny, ze které zněly údery kladiv a krompáčů.
„Tady jsem,“ ozvalo se ze skály. „Jen pojď dál, pane purkmistře!“ zval sedlák a vyšel jim s lucernou v ruce vstříc. >
„Uf, do jakých pekel nás to vedeš, sedláku!“ láteřil purkmistr, ale cpal se do škvíry první. „A sviť pořádně! Au, narazil jsem si koleno o skálu!“
„Ještě pár kroků,“ povzbuzoval sedlák tlustého purkmistra, „jenom co se provlékneš mezi těmi dvěma balvany.“
„Jestli to dovolí panu purkmistrovi jeho břicho,“ řekl v tu chvíli zvesela jeden z pacholků a všichni se rozesmáli, jejich smích zněl štolou znásobené, jak se odrážel od stěn, jako by se smál celý regiment vojáků, a ne pouze několik ubohých čeledínů.
„Kdo se to tady směje? Kdo si dovoluje smát se představenému města?“ rozzlobil se purkmistr.
„To jsou jenom moji pacholci, pane purkmistře, pacholci, kteří lámou kámen,“ vysvětloval sedlák.
Jakmile pozvedl lucernu nad hlavu a světlo oblilo nejbližší modrou stěnu, purkmistr rázem zapomněl na zlost.
„Je to možné?“ šeptal v úžasu.
A klenotník, který se přibelhal za ním, začal jako ve vytržení ohmatávat modrý kámen a opakoval po purkmistrovi nevěřícně:
„Je to možné ..... je to vůbec možné ..... tolik drahoka ..... “
„Pst!“ zakřikl ho sedlák a dodal šeptem:
„Jsou tady pacholci!“
„Chtěl jsi říci, klenotníku, že je tady dostatek žuly, že ano,“ zamlouval purkmistr, který se vzpamatoval dříve.
„Ano, ano, vždyť to říkám ..... “
„Tak tedy ..... do díla!“ rozkřikl se purkmistr na pacholky, až se sám v první chvíli ulekl, jak podzemní ozvěna zesílila jeho hlas. „Ať už je na povrchu alespoň taková ..... ne, taková,“ a purkmistr rozpřáhl náruč, „taková hromada kamene.“
„Ano, alespoň taková hromada! Rozděleno na tři díly ..... to bychom měli ..... ,“ počítal ochotně klenotník.
Purkmistr už lezl ze štoly, ale zastavil se, protože klenotníkova řeč se mu zdála smělá a popudila ho.
„Co Tě to napadlo, klenotníku! Slíbili jste mi přece největší podíl! První hromada je moje, protože Příčná hora je také moje!“
„Ale já kámen opracuji, teprve já z něj udělám klenot,“ hájil svůj zájem klenotník.
„A co já? Já jsem štolu objevil a opatřil jsem pacholky, beze mne byste neměli vůbec nic!“ dožadoval se svého podílu sedlák.
Vadili se i před štolou, ba ještě pod Příčnou horou se dohadovali. Každý z těch tří chtěl co nejrychleji zbohatnout a byl ochoten upřít zbývajícím dvěma třebas i nos mezi očima ..... divže nedošlo na pěsti!
Jakmile purkmistr, sedlák a klenotník vylezli ze štoly, pacholci odložili nástroje, aby si odpočinuli. Zvenčí k nim doléhaly hlasy rozvaděných pánů.
„Slyšíte je, jak se hádají o hromadu kamení?“ zasmál se nejstarší čeledín. „Už teď se o ně dělí. To bude jistojistě vzácný kámen!“
„A docela přitom zapomněli na nás, že ten kámen musíme nejdříve vlastníma rukama vylámat z hory,“ posteskl si kterýsi pacholek.
„Chtějí mi ukrást moji jeskyni, moji Modrou štolu,“ zanaříkal Tobiášek.
„Jakápak Tvoje?“ řekl starý čeledín. „Tys ji objevil, pravda, ale teď v ní můžeš jenom pracovat. Pamatuj si, že chudákovi nepatří na světě vůbec nic.“
„Ten krásný modrý kámen je můj,“ nedal se Tobiášek a polykal přitom slzy.
„Inu, kamene se nenajíš!“ ukončil starý čeledín marnou rozmluvu. „Dejme se raději do díla, ať něco vyděláme!“
Pozvedli kladiva, zaryli krompáče do hladkých modrých stěn. Jenom Tobiášek seděl na lešení a tichounce plakal; nemohl se smířit s křivdou, která se mu stala.
Tak se tedy začalo v Modré štole dolovat. Ale práce nebyla tak snadná, jak by se zdálo, a i když se pacholci snažili ze všech sil, jejich krompáče vylámaly z tvrdých stěn jenom nevelké valounky a modrých kamenů přibývalo na hromádce pomaleji, než jak si přáli a představovali purkmistr, klenotník a sedlák. Proto tím více pobízeli pacholky do díla, ani vydechnout jim nedovolili.
Sedlák vyháněl pacholky z čeledníku ještě za tmy, a jen co vyšlo sluníčko, už byl také v Modré štole, aby se přesvědčil, zda nelenoší. Dočista propadl chtivosti po bohatství, nic mu nebylo dost a nepřestajně hnal čeledíny do práce.
„Vždyť děláme, co můžeme,“ namítal starý čeledín. „Podívej se, hospodáři, jak jsme se včera přičinili, však jsme také pracovali až do noci!“
„Taková hromádka? Ta není ani pro mne! Potřebuji více, mnohem více modrého kamene,“ vysmál se mu sedlák, oslepený září drahokamů. „Tuhle hromádečku si zrovna odvezu, purkmistrovi a klenotníkovi řekněte, že jste ještě nic nenakopali.“
Mýlil se sedláček, jestliže se domníval, že své společníky ošálí. Právě v tu chvíli se objevil v Modré štole klenotník.
„Á, sedlák už je tady. To je dobře! Právě jsem Tě chtěl vyhledat a požádat, abys dnes výjimečně přenechal svůj podíl mně, potřebuji drahokamy v naléhavé záležitosti, ta nepočká, a tak ..... “
„Podívejme se, ptáčkové se slétají!“ ozvalo se jim za zády.
S hekáním a funěním vsoukal se do Modré štoly pan purkmistr, ztěžka oddychoval a stíral si šátkem krůpěje potu z tučných tváří. Pohlédl na hromádku kamene, přiklekl k ní a objal ji buclatými pažemi.
„Dobře že jste tady,“ řekl klenotníkovi a sedlákovi. „Chtěl jsem Vám totiž oznámit, že včerejší a dnešní těžbu zabírám já.“
„Ale přece ..... “
„Jak to?“ zmohli se sedlák a klenotník na výkřiky nesouhlasu.
„Nutné městské výdaje,“ odbyl je purkmistr.
„To není spravedlivé!“
„Také my potřebujeme nutně drahokamy!“
„Inu ..... potom nezbývá, než aby pacholci dělali více,“ řekl purkmistr a hned také na pacholky křikl:
„Co okouníte, líné kůže? Jak to, že jste nalámali tak málo modrého kamene?“
„Více pracovat nedokážeme,“ opovážil se starý čeledín, uznávaný mluvčí pacholků. „A pak ..... slíbili jste nám dobrý výdělek, ale prozatím jsme neviděli ani zlaťák!“
„Já Vám dám výdělek!“ hromoval purkmistr. „Pošlu na Vás dráby, ti Vám naloží výdělek na záda, ale karabáči!“
Páni odešli a v Modré štole dělily čas zase jenom údery kladiv a krompáčů.
„Teď jsme to dopracovali! Raději jsem neměl nic říkat,“ povzdechl si starý čeledín. „Stejně nic nezměníme. Zase budeme dřít jako dříve, ke všemu zadarmo, a modrý kámen si přisvojí pan purkmistr, klenotník a jistě zbude i pro našeho hospodáře. Oni na drahokamech zbohatnou, ale my ne.“
„Ach můj krásný modrý kámen!“ lamentoval Tobiášek. „Lépe by bylo zaplavit celou Modrou štolu vodou ..... ať z ní ani oni nemají zisk, který si nezasluhují!“
„Slyšte, slyšte, Tobiášek chce zatopit štolu,“ posmívali se mu pacholci, jak byli zvyklí, ale byl to hořký posměšek. „A jak bys to chtěl provést, he? Cožpak to je jenom tak ..... zaplavit štolu?“
„Jak?“ odpověděl jim Tobiášek. „Jednoduše! Stačilo by svést do štoly potok, který teče ze stráně Příčné hory. Je silný, za noc bude štola pod vodou.“
„Pusť to z hlavy, Tobiáši, na pány nevyzraješ! A i kdyby ..... krutě by Tě ztrestali.“
Ale Tobiášek ten nápad z hlavy nepustil. Večer, když se pacholci brali domů, schoval se za skálu a počkal, až všichni přejdou. Potom uchopil krompáč a dal se do kopání.
Měl se nalopotit, měl se nadřít, než se mu podařilo prokopat břeh potůčku, spěchajícího ze stráně, a svést koryto ke vchodu Modré štoly! Na dlaních mu naskočily puchýře, celé tělo ho bolelo, ale Tobiášek jako by bolest necítil, jenom kopal a kopal, zrovna s jakousi urputnou zuřivostí se zakousl do té těžké práce. Skoro se už dnilo, když konečně první pramínek potoční vody pro klouzl mezi balvany a neumělým korýtkem, které Tobiášek s takovou námahou vyhloubil do tvrdé půdy, stékal do Modré štoly.
Utrmácený Tobiášek se vyšplhal na nejvyšší výstupek na skalní stěně a díval se, jak pomalounku vody na dně jeskyně přibývá. Pravda, zabylo mu líto modrého kamene, který ho obklopoval a vrhal matné pablesky v pohyblivém plameni jeho louče, ale potom si vzpomněl na purkmistra, klenotníka a hospodáře, kteří ho chtějí o jeho krásnou Modrou štolu okrást, a tu se zase zatvrdil a přál si, aby voda proudila rychleji a stačila štolu zaplavit dříve, než přijdou pacholci. Tak se díval, jak vody pozvolna přibývá, až jeho pochodeň dohořela a on, sám ve tmě podzemí, usnul .....
Probudil ho rachot, rozléhající se jeskyní s hromovou silou: to voda už podmočila dřevěné podpěry, které držely strop a chránily pacholky při práci, a strhla lešení, zbudované podél stěn. Všechno zařízení žuchlo do vody, jejíž hladina stále stoupala, jenže Tobiášek v té černočerné tmě nedokázal rozpoznat, jak je už vysoko. Mnul si rozespale oči a choulil se na skalním výstupku, roztřesený zimou, připadal si ztracený a opuštěn celým světem a nechybělo mnoho, aby se dal do pláče.
Tu zaslechl lidské hlasy a od vchodu zaplanula louč, její světlo se odráželo na hladině a osvětlilo tři postavy. Dávno už byl den, a když pacholci ráno viděli, že do štoly natekla voda, neodvážili se do ní vstoupit. Běželi pro hospodáře a ten zase do města pro své společníky. Všichni tři byli jako na koni u Modré štoly: namáhavě funící pan purkmistr, vedle něho poskakoval suchý klenotník a zle se mračil lakotný sedlák.
„Který dareba tohle spáchal? Och, až já ho dostanu,“ nadával purkmistr.
Zprvu nahlížel nesměle do štoly, zčásti již zatopené, ale potom vidina unikajícího bohatství přemohla jeho strach a on se s loučí v ruce brodil po prsa ve vodě, aby zachránil alespoň něco z hromady modrých kamenů, nakopané včera a připravené nedaleko vchodu k odvozu. Za ním se ovšem hned také vypravili klenotník a sedlák, ba snažili se ho předběhnout, aby byli u hromady dříve.
„Kde jste nic nenechali, tam nehledejte!“ zahřměl v tu chvíli podzemím hlas, přicházel od stropu, ze samotného nitra hor, a mohutně se rozléhal podzemními prostorami, vskutku jako by sám Praděd promluvil.
Avšak nebyl to Praděd, byl to Tobiášek, který si jedinkrát v životě na pány houkl, a jeskynní ozvěna jeho málem ještě dětský hlásek načisto přejinačila.
Purkmistr, klenotník a sedlák se velice ulekli. Zůstali ve vodě stát a ustrašeně se rozhlíželi. První se vzpamatoval sedlák.
„Tamhle je, na výstupku!“ ukázal na skalní výčnělek, aby jeho společníci lépe viděli.
„Jenom počkej, dočkáš se!“ rozlítil se purkmistr, když viděl, že pasáček, obyčejný pasáček jim zhatil jejich sny o zbohatnutí. „Chytíme Tě. Dráby na Tebe pošlu. Dám Tě zmrskat.“
Zatímco purkmistr láteřil, klenotník si počínal chytřeji ..... nechal pasáčka pasáčkem, přebrodil se k hromadě nakutaného modrého kamene, jejíž vrcholek ještě vyčníval nad hladinu, a hbitě si cpal drahokamy do kapes. Když to zpozoroval sedlák, bystře se k němu přidal, a konečně si i purkmistr povšiml, že by pro samé láni přišel o kameny, a spěšně se hnal k hromádce a odstrkoval břichem své společníky, aby si mohl nabrat co nejvíce. Ale ouvej, vrcholek hromádky byl malý a stoupající voda jej ještě ukusovala, a tak purkmistr musel právě tak jako sedlák hrábnout pod hladinu, a klenotník, ten se, šibal, rovnou ponořoval.
Tahali se tam o každou hrstečku, o každý kámen a vadili se mezi sebou, zaslepení chamtivostí.
„Tenhle veliký kámen je můj, pusť, purkmistře!“
„Já jsem purkmistr a mně náleží! Pusť ty, klenotníku, nebo Tě uhodím!“
A sedlák uvažoval, jak oba potopit, aby se zmocnil i těch kamenů, které si už stačili nacpat do kapes.
„Můj krásný modrý kámen, moje Modrá štola!“ zanaříkal Tobiášek na skalním výstupku. „Praděde, cožpak to strpíš?“
Tu náhle a neočekávaně zahřmělo a jeskyně se zakymácela. Zahřmělo podruhé, jako by si Příčná hora ze svých hlubin povzdechla. A když zachvělo podzemím třetí zahřmění, strop jeskyně se zřítil do vody a za ním padaly kusy skal, které uzavřely vchod do Modré štoly a zasypaly krásné kameny i vše živé, co v ní v tu chvíli bylo .....
Jaký div, že pacholci, kteří stáli venku, za toho hromového dunění uprchli? Když se konečně odvážili vrátit, vchod do Modré štoly už nenašli. Jenom potůček skákal z kamene na kámen a razil si cestu někam do hlubin země. Jeho proud zvučel a zpíval a pacholkům se zdálo, že v tom bublání potoční vody slyší lidské hlasy ..... jenže nedovedli rozeznat, zda je to váda purkmistra, klenotníka a sedláka, nebo Tobiáškův zpěv.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight