Medvídek Pú: 13. Zorganizované pátrání a Prasátko se zase potká se Sloniskem

zobrazeno 8×

Vložil(a): vendy.z, 4. 7. 2016 19.41

Pú seděl jednou doma a počítal své hrnky s medem, když tu někdo zaklepal na dveře. 
„Čtrnáct,“ řekl Pú. „Dále. Čtrnáct. Nebo patnáct? Aby do toho! Teď jsem se spletl.“ 
„Nazdar, Pú,“ řekl Králíček. 
„Nazdar, Králíčku. Čtrnáct, ano?“ 
„Čeho?“ 
„Mých hrnků s medem, které jsem počítal.“ 
„Ano, čtrnáct, správně.“ 
„Víš to jistě?“ 
„Ne,“ řekl Králíček. „Záleží na tom?“ 
„Rád bych to věděl,“ řekl Pú skromně. „Abych si mohl říci: ,Mám ještě čtrnáct hrnků medu!' Nebo taky patnáct, jak se to vezme. Dělá to člověku dobře.“ 
„Tak řekněme šestnáct,“ řekl Králíček. „Ale já jsem se Tě přišel zeptat, jestli jsi někde neviděl Mrně.“ 
„Myslím, že ne,“ řekl Pú. A pak chvíli přemýšlel a zeptal se: 
„A kdo je Mrně?“ 
„Jeden z mých přátel a příbuzných,“ řekl Králíček ledabyle. 
Pú z toho zase nezmoudřel, protože Králíček měl tolik přátel a příbuzných a tak různých a různě velikých, že nevěděl, má-li hledat Mrně na vrcholku dubu nebo v kalíšku blatouchu. 
„Dnes jsem neviděl nikoho,“ řekl Pú, „nikoho, komu bych byl řekl ,Nazdar, Mrně!'. Potřebuješ je na něco?“ 
„Já ho nepotřebuju,“ řekl Králíček, „ale je vždycky dobře vědět, kde jsou naši přátelé a příbuzní; ať je potřebujeme nebo ne.“ 
„Ach tak,“ řekl Pú. „Ztratil se?“ 
„Nikdo ho už dlouho neviděl, myslím tedy, že se ztratil. Ostatně slíbil jsem Kryštůfkovi Robinovi,“ pokračoval důležitě, „že zorganizuju pátrání po něm, tak pojď se mnou.“ 
Pú se láskyplně rozloučil se svými čtrnácti hrnky medu a utěšoval se, že je jich snad patnáct; potom se pustil s Králíčkem do Lesa. 
„Tak tohle je pátrání,“ řekl Králíček, „a já jsem je zorganizoval ..... .“
„Cože jsi s ním udělal?“ řekl Pú. 
„Zorganizoval jsem je. To znamená ..... no, to je to, co se dělá s pátráním, když všichni nehledají na jednom místě. Chtěl bych tedy, Pú, abys Ty pátral nejdříve u Šesti borovic a potom šel směrem k Sovinu domku a tam na mne počkal. Rozumíš?“ 
„Ne,“ řekl Pú. 
„Co? Tak asi za hodinu se sejdeme u Sovina domku.“ 
„Je Prasátko taky organizováno?“ 
„Všichni jsme organizováni,“ řekl Králíček a odešel. 
Sotva byl Králíček z dohledu, Pú si vzpomněl, že se zapomněl zeptat, kdo je vlastně Mrně a zda je to jeden z těch přátel a příbuzných, kteří člověku sedají na nos či na které bezděky šlápneme, a protože už bylo pozdě, myslel si, že započne honbu tím, že vyhledá Prasátko a zeptá se ho, co vlastně hledají, než to začne hledat. 
„Nemá taky smysl hledat Prasátko u Šesti borovic,“ řekl si Pú, „protože je jistě organizováno na svém zvláštním místě. Musím tedy napřed najít to zvláštní místo. Kde asi je?“ A v duchu si to takhle sepsal:

POSTUP HLEDÁNÍ: 
Zvláštní místo. (Najít Prasátko. ) 
Prasátko. (Zjistit, kdo je Mrně. ) 
Mrně. (Najít Mrně. ) 
Králíček. (Říci mu, že jsem našel Mrně. ) 
Zase Mrně. (Říci mu, že jsem našel Králíčka. )

Z toho kouká hezky perný den, myslel si Pú, když si vykračoval Lesem. 
V příštím okamžiku mu opravdu nastal perný den, neboť Pú si tak bedlivě nevšímal, kudy jde, že šlápl na místo, kde bylo kousek Lesa omylem vynecháno; měl zrovna jen čas pomyslit si: Letím. Jako Sova. Jakpak se jen zastavit a vtom se zastavil. 
Bum! 
„Ouvej!“ něco zakviklo. 
To je divné, pomyslel si Pú. Řekl jsem „Ouvej!“, a přece jsem vůbec nenaříkal. 
Pomoc!“ ozval se tenký hlásek. 
To zase já, pomyslel si Pú. Potkala mě nehoda a spadl jsem do studně. Hlas mám najednou písklavý a zazní mi dřív, než chci, protože jsem si asi něco udělal uvnitř. To je k zlosti. 
„Pomoc ..... pomoc!“ 
Už zase! Říkám něco, když ani nechci. Musí to být ošklivý úraz. A pak mu napadlo, že kdyby chtěl něco říci, že by možná nemohl; aby se přesvědčil, řekl nahlas: 
„Medvídek Pú utrpěl těžký úraz.“ 
„Pú!“ zakvikl hlásek. 
„To je Prasátko!“ zvolal Pú dychtivě. „Kde jsi?“ 
„Vespod,“ řeklo Prasátko hlasem, jaký se ozývá jen zespodu. 
„Pod čím?“ 
„Pod Tebou,“ zakviklo Prasátko. „Vstaň!“ 
„Jeje!“ řekl Pú a škrábal se co nejrychleji nahoru. „Spadl jsem na Tebe, Prasátko?“ 
„Spadl jsi na mne,“ řeklo Prasátko a celé se ohmatávalo. 
„Já nerad,“ řekl Pú zarmouceně. 
„já jsem bylo taky nerado vespod,“ řeklo Prasátko smutně. „Ale už je to dobré, Pú, a jsem moc rádo, žes to byl ty.“ 
„Co se vlastně stalo?“ řekl Pú. „Kde jsme?“ 
„Myslím, že jsme v nějaké jámě. Šlo jsem tudy a hledalo jsem někoho a pak jsem najednou nebylo, a sotva jsem vstalo, abych se rozhlédlo, kde jsem, něco na mne spadlo. A byls to ty.“ 
„Tak to tedy bylo,“ řekl Pú. 
„Ano,“ řeklo Prasátko. „Pú,“ pokračovalo rozčileně Prasátko a přistoupilo blíže, „myslíš, že jsme v pasti?“ 
Pú na to vůbec nepomyslel, ale nyní přikývl. Neboť najednou si vzpomněl, jak s Prasátkem jednou udělali Púovu past na Slony, a už věděl, co se stalo. Spadli s Prasátkem do Slonovy pasti na Púy! Tak to bylo. 
„Co se stane, když přijde Slon?“ zeptalo se Prasátko rozechvěně, když se to dovědělo. 
„Možná že Tebe, Prasátko, ani nezpozoruje,“ řekl Pú chlácholí vě, „protože jsi docela malé zvířátko.“ 
„Ale zpozoruje Tebe, Pú.“ 
„Ano, zpozoruje mě a já zpozoruju jeho,“ řekl Pú a zamyslel se nad tím. „Budeme se dlouho pozorovat a pak Slon řekne: ,Ho ..... ho!'„Prasátko se zachvělo při pomyšlení na to „ho ..... ho!“ a uši je začaly pálit. 
„A ..... a ..... a a co ..... co Ty řekneš?“ zeptalo se. 
Pú se pokoušel vymyslit si něco, co řekne, ale čím déle přemýšlel, tím mu bylo jasnější, že nelze naprosto nic odpovědět na takové „Ho ..... ho!“, které řekne Slon tak, jak jen on to říká. 
„Neřeknu nic,“ řekl konečně Pú. „Budu si jen prozpěvovat, jako bych na něco čekal.“ 
„Pak třeba řekne ještě jednou ,Ho ..... ho!“ „podotklo starostlivě Prasátko. 
„Ano,“ řekl Pú. 
Prasátku se tak chvěly uši, že si je muselo opřít o stěnu pasti, aby je udrželo v klidu. 
„Řekne to ještě jednou,“ řekl Pú, „a já si budu dál prozpěvovat. A to ho zmate. Protože když řekneš dvakrát výhružně ,Ho ..... ho!', a ten druhý si jen prozpěvuje, najednou shledáš, zrovna když to chceš říci potřetí ..... že ..... no, zkrátka shledáš ..... .“
„Co?“ 
„Ze to už není,“ řekl Pú. 
„Co že není?“ 
Pú věděl, co chce říci, ale protože to bvl hloupoučký Medvěd, nevěděl, jak to říci. 
„No, že to zkrátka není,“ řekl zase. 
„Myslíš, že to už pak není žádné houkání?“ 
Pú na ně pohlédl s obdivem a řekl, že to si právě myslel ..... 
když si tak někdo jenom prozpěvuje, není možné houkat na něho donekonečna. 
„Ale co když řekne něco jiného?“ řeklo Prasátko. 
„To je právě to. Řekne: ,Co je to tady?' A já řeknu a teď jsem dostal, Prasátko, moc dobrý nápad ..... já řeknu: ,To je past na Slony, udělal jsem ji tady a teď čekám, až sem nějaký Slon spadne,' a budu si dál prozpěvovat. To ho úplně přivede z míry.“ 
„Pú!“ zvolalo Prasátko a nyní žaslo zase ono. „Tys nás zachránil!“ 
„Opravdu?“ řekl Pú, který o tom nebyl tuze přesvědčen. 
Ale Prasátko o tom bylo nadobro přesvědčeno; představy se v něm rojily a vidělo už Púa, jak rozmlouvá se Slonem, a najednou mu napadlo a bylo mu z toho trochu smutno ..... , jak by bylo hezké, kdyby to bylo Prasátko, které tak udatně rozmlouvá se Slonem, a ne Pú, třebaže Púa tolik milovalo; protože ve skutečnosti je chytřejší než Pú a rozmluva by plynula snáze, kdyby bylo na jedné straně ono, a ne Pú, a jak by mu to později dělalo dobře, až by navečer vzpomínalo, jak neohroženě odpovídalo Slonovi, jako by tam ani žádný Slon nebyl. Připadalo mu to teď tak snadné. Vědělo přesně, co by řeklo: 
SLON (krvelačně): 
„Ho ..... ho!“ 
PRASÁTKO (ledabyle): 
„Tra ..... la ..... la, tra ..... la ..... la.“ 
SLON (překvapen, už ne tak sebevědomě): 
„Ho ..... ho!“ 
PRASÁTKO (ještě bezstarostněji): 
„Tydlidum, tydlidum.“ 
SLON (chce říci Ho ..... ho a místo toho nejapně zakašle): 
„Ho ..... ehm! Co to tady je?“ 
PRASÁTKO (překvapeně): 
„Nazdar! To je past na Slony, 
udělalo jsem ji tady a teď čekám, až do ní nějaký Slon spadne. 
SLON (velmi zklamán): 
„Ach jé!“ (Po dlouhé pomlčce): 
„Opravdu?“ 
PRASÁTKO: 
„Ano.“ 
SLON: 
„Jéje!“ (Rozčileně): 
„Já ..... jsem myslel, že je to past, kterou jsem já udělal na Prasátko.“ 
PRASÁTKO (překvapeně): 
„Kdepak!“ 
SLON: 
„No tohle!“ (Omlouvavě): 
„Tak to ..... tak to jsem se asi zmýlil.“ 
PRASÁTKO: 
„Bohužel.“ (Zdvořile): 
„Je mi líto.“ (Prozpěvuje si dál. ) 
SLON: 
„Tak ..... tedy ..... já ..... tak. Myslím, že bych se měl vrátit.“ 
PRASÁTKO (hledí naň lhostejně): 
„Myslíš? No, uvidíš-li někde Kryštůfka Robina, řekni mu, že bych s ním chtělo mluvit.“ 
SLON (přeochotně): 
„Zajisté! Zajisté!“ (Spěchá pryč). 
PtJ (který tam vlastně nemá být, ale bez něhož se to neobejde): 
„Ale Prasátko, jak jsi statečné a chytré!“ 
PRASÁTKO (skromně): 
„Ani dost málo, Pú.“ (A až přijde Kryštůfek Robin, Pú mu může všecko vypravovat. ) 
Zatímco Prasátko takto blaženě snilo a Pú přemítal, zda jich bylo čtrnáct či patnáct, pátrání po Mrněti pokračovalo po celém Lese. Skutečné jméno Mrněte bylo Brouček Mrně. Ale zkráceně se mu říkalo Mrně, když už s ním vůbec někdo promluvil, což se stávalo zřídka; nejvýše že mu někdo řekl: 
„Ale Mrně!“ Byl chvilku u Kryštůfka Robina a šel se proběhnout kolem bodláku, ale místo aby se druhou stranou vrátil, mimo očekávání už nepřišel a nikdo nevěděl, kam se poděl. 
„Nejspíš šel domů,“ řekl Kryštůfek Robin Králíčkovi. 
„Řekl Ti ,Sbohem a děkuju za pohoštění'?“ řekl Králíček. 
„Řekl mi jen, Dobrý den,“ řekl Kryštůfek Robin. 
„Ha!“ řekl Králíček. Chvilku přemýšlel a pokračoval: 
„Napsal Ti psaní, jak se mu u Tebe líbilo a jak lituje, že musel tak náhle odejít?“ 
Kryštůfek Robin řekl, že ne. 
„Ha!“ řekl Králíček a díval se velmi důležitě. „To je vážné. Ztratil se. Musím hned zahájit pátrání.“ 
Kryštůfek Robin myslel právě na něco jiného a zeptal se: 
„Kde je Pú?“, ale Králíček už byl pryč. Sel tedy domů a nakreslil obrázek, jak jde Pú asi v sedm hodin ráno na dlouhou procházku, potom se vyšplhal na svůj strom a zase slezl a pak mu napadlo, co asi Pú dělá, a pustil se přes Les podívat se k němu. 
Netrvalo dlouho a přišel k písečné jámě a podíval se do ní, a hle, tu byl Pú a Prasátko, seděli zády k němu a blaženě snili. 
„Ho ..... ho!“ řekl Kryštůfek Robin znenadání hodně hlasitě. 
Prasátko poskočilo leknutím půl metru do výše, ale Pú snil dál. 
Je to Slon! pomyslelo si Prasátko rozechvěně. Tak tedy! a začalo si tichounce prozpěvovat, aby mu žádné slovo neuvízlo v hrdle, a pak řeklo co nejpříjemnějším hlasem: 
„Tralala, tralala„, jako by mu to právě napadlo. Ale neotočilo se, protože když se někdo otočí a spatří rozlíceného Slona, jak na něho hledí dolů, zapomene někdy, co chtěl říct. 
„Bumtarara tydlidum,“ řekl Kryštůfek Robin Púovým hlasem. Pú složil totiž písničku: 
Tralala, tralala, 
tralala, tralala, 
bumtarara tydlidum. 
A tak vždycky, když to Kryštůfek Robin zpívá, zpívá to Púovým hlasem, protože se k té písničce lépe hodí. 
Neřekl to pravé, pomyslelo si Prasátko stísněně. Měl říci „Ho ..... ho!“ ještě jednou. Snad bych to mělo říct za něho. A tak řeklo Prasátko hlasem co nejzuřivějším: 
„Ho ..... ho!“ 
„Jak ses sem dostalo, Prasátko?“ řekl Kryštůfek Robin svým obvyklým hlasem. 
To je strašné, pomyslelo si Prasátko. Nejdřív mluví Púovým hlasem a pak zas mluví hlasem Kryštůfka Robina a dělá to všechno, jen aby mne zmátl. A všechno zmateno řeklo rychle a pískavě: 
„Tohle je past na Púy a čekám, až do ní spadnu, ho ..... ho, co je to tady, a pak zase řeknu ho ..... ho.“ 
„Co?“ řekl Kryštůfek Robin. 
„Past na ho ..... ho,“ řeklo Prasátko chraplavě. „Právě jsem ji udělalo a čekám, až ho ..... ho přijde ..... přijde ..... 
„Nevím, jak dlouho by bylo Prasátko takto pokračovalo, ale v té chvíli se Pú náhle probudil a usoudil v duchu, že je jich šestnáct. Vstal tedy, a jak otočil hlavu, aby se poškrábal na nepohodlném místě uprostřed zad, kde ho něco šimralo, spatřil Kryštůfka Robina. 
„Nazdar. '' zvolal radostně. 
„Nazdar, Pú.“ 
Prasátko vzhlédlo a zase pohlédlo pryč. A bylo mu tak hloupě a trapně, že se málem rozhodlo, že uteče na moře a stane se námořníkem, když tu najednou něco spatřilo. 
„Pú!“ zvolalo. „Něco Ti leze po zádech.“ 
„To jsem si myslel,“ řekl Pú. 
„Je to Mrně!“ zvolalo Prasátko. 
„Tak to je ono, že!“ řekl Pú. 
„Kryštůfku Robině, našlo jsem Mrně!“ volalo Prasátko. 
„Výborně, Prasátko,“ řekl Kryštůfek Robin. 
A po těchto povzbuzujících slovech bylo zase Prasátko spokojené a rozhodlo se, že přece jen nebude námořníkem. A tak když jim Kryštůfek Robin pomohl z písečné jámy, odešli všichni společně ruku v ruce. 
A za dva dni potkal náhodou Králíček v Lese Ijáčka. 
„Nazdar, Ijáčku,“ řekl, „co to hledáš?“ 
„Přece Mrně,“ řekl Ijáček. „Což jsi tak hloupý?“ 
„Ach, copak jsem Ti to neřekl?“ řekl Králíček. „Mrně se našlo už před dvěma dny.“ 
Chvíli bylo ticho. 
„Ha ..... ha,“ řekl Ijáček trpce. „Samé zábavy a veselí. Neomlouvej se. To jsem si mohl myslet.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight