Matka vod

zobrazeno 20×

Vložil(a): jitkamety, 18. 3. 2016 13.21

Jaké jsou teď zvláštní pošmourné dny! Už od samého rána přecházejí v soumrak, který nad sebou cítím jako stojatou vodu, jako když se mě zmocňuje spánek. Chvílemi jako ve snu vidím, že mi někdo klade ruku na rameno a slyším, jak mě volá jménem. Potom opět všechno tone v soumraku. Zdá se mi, že se kolébá sem a tam jako zvlněná hluboká voda. Pohybuji se v ní jako ve snu. Někdy se mi zdá, že se mi kolem nohou ovíjejí jakési pružné vodní rostliny a táhnou mě kamsi do hlubiny, kde jako černé přízraky vrhají své stíny staré kořeny a dál už všechno pohlcuje tma. V takových chvílích se mi vynořuje v paměti pohádka o jednom chlapci, který žil na dně řeky.
Hluboká a široká řeka tekla jako nevysychající proud času, který odnáší minuty, hodiny, dny i roky. Její třpytivé vody se vlnily daleko široko. Nahoře, na břehu, stálo královské město a tam dole v hlubině se zrcadlil jeho odraz.
Každé ráno, když se den teprve rozhoříval, přicházel sem malý modrooký chlapec s vlasy světlými jako len, aby tu snědl svůj krajíc chleba. Sedával na břehu a chléb si vždy položil na kámen vedle sebe. Skláněl se a pozoroval, jak se věže a budovy obracejí ve vodě vzhůru nohama a leží tam v jasné hloubce jako v jiném světě. Celé město i nebe nohama vzhůru. Zlaté špičky křížů jako by hledaly v hloubce dno ..... Copak jsou rybky také pokřtěné? ..... ptal se v duchu chlapec.
Kdykoli sem chlapec zašel, aby tu poseděl, vždycky tu o svůj krajíc přišel.
Jednou šel kolem něho řezníkův syn a jedl cestou salám. K poslednímu soustu mu už nestačil chléb. Vzal tedy z kamene krajíc a nacpal si ho do úst. Jindy šel okolo nějaký pán se psem. Sám černý chléb nejedl, ale když zpozoroval na kameni krajíc bez dohledu, vzal ho a dal svému psovi. Potřetí, právě ve chvíli, kdy se chlapec zakousl zdravými bílými zuby do svého krajíce, jel kolem královský kočár. Malá bledá princezna v něm ležela na hedvábných polštářích. Byla rozmazlená a nemocná. Nic se jí nelíbilo a nic jí nechutnalo, ale když uviděla chlapce s krajícem černého chleba, natáhla k němu ruku.
„Ukaž, co to máš dobrého?“
„Chleba.“
„Dej mi taky, dej!“
Chlapec přistoupil a podal jí svůj krajíc. Princezna mu za to dala zlaťák. Chlapec však schoval ruce za záda.
„Peníze neberu!“
„Hleďme, jak jsi pyšný?“ podivila se princezna.
„Nejsem vůbec pyšný! Dávám Ti svůj krajíc, jako ho dala matka mně!“
„Tak tedy dobrá! Líbíš se mi. Přijď ke mně, až budeš chtít. Tu máš můj prsten. Strážci Tě s ním pustí do zámku.“
Princezna sundala z malé ručky prstýnek a podala ho chlapci. Královský kočár odkodrcal.
Chlapec obracel prsten ve své ruce a plakal. Jak krásná byla ta malá princezna, ale jak byla bledá a churavá!
Jednoho dne zas přišel k řece. Seděl na břehu a díval se do vody. Sel kolem nějaký muž s temnou tváří. Viděl, že chlapec sedí přímo nad vodním vírem, a zmocnilo se ho zlé pokušení. Strčil do chlapce a ten sletěl po hlavě do vody.
Světlo se zablesklo a pohaslo v jeho očích, které zalila voda.
V téže chvíli z hlubiny vyplavala Matka vod. Její vysoká, mocně se zvedající hruď rozrážela měkké široké vlny. Přijala nešťastného chlapce do své náruče, přitiskla si ho k mokrým prsům, přikryla ho svými černými vlasy a odnesla do svého křišťálového zámku. Tam chlapce uložila do písečného prostěradla a vdechla do jeho plic svůj dech, vonící bahnem a rybami. Chlapec zhluboka vydechl a zeptal se:
„Kde to jsem?“
„Spi, jen spi, synáčku! Jsi u maminky.“
Ráno se před zámkem důstojně kolébal strýček Sumec, starý strážce u vchodu. Zřejmě o něčem hovořil, ale jeho slova se nesla vzhůru jako bledé bublinky. Malá rybka Rudoočka, drobná a zlatavá jako ovesné zrnko, nebyla v jeho sousedství skoro vůbec vidět.
„Ach, jaký je to hezký chlapec!“ zvolala rybka, když uviděla hocha ležet s hlavou opřenou o písečný polštář.
„Chci ho políbit!“ přiskočila k němu jako jiskérka a přitiskla svou malou pusinku k studenému sklu.
Celé hejno malých rybiček se hnalo v jejích stopách a jako zlatý déšť tancovalo kolem křišťálového zámku.
„Jděte pryč! Jděte pryč!“ odháněl je strýček Sumec svou ocasní ploutví. „Ještě chlapce probudíte!“
A tak tedy začal pro chlapce na dně řeky tichý soumračný život, který narušoval pouze stín lodi, jež nad nimi proplouvala. Zde dole byl čas neznámou věcí. Nic se tu nedělo. I roky tu uplývaly nepozorovaně. Chlapec už dospěl v mládence a Matka vod prohlásila jednoho dne, že už je třeba, aby uviděl svět a něčemu se naučil.
Strýček Sumec dal zapřáhnout kočár z rybích kostí a řekl:
„Sedni si dovnitř! Dovezu Tě k Velké rybě, nejmoudřejší na světě.“ Strýček zapráskal bičem a dva bílí Pstruzi běželi jako blesky. Velká ryba bydlela pod starým dubem, vyvráceným bouří. Jeho drsné olámané větve zčernaly bahnem.
Mládenec se poklonil a řekl:
„Pověz mi, Rybo, o čem přemýšlíš a v čem je Tvá moudrost?“
„Brát a žrát! Brát a žrát! V tom je má moudrost!“ odpověděla Ryba a dívala se na něho svýma kulatýma vyvalenýma očima.
Škoda! Pak ale tady dole vládne stejná moudrost jako tam nahoře! ..... pomyslel si chlapec. Tam taky všichni berou a žerou, co se dá!
A vzpomněl si, že se mu nikdy nepodařilo udržet v ruce svůj krajíc chleba, že vždycky o něj přišel.
„Pojedem ještě k Rakovi. Také on je moudrý muž,“ řekl Sumec.
Rak právě seděl před svou jeskyňkou, když přijeli.
„Řekni mi, Raku, na co myslíš a v čem je Tvá moudrost?“ zeptal se mládenec.
Rak zvedl svá klepeta, jako by sám sebe chtěl štípnout, a odpověděl:
„Když tak o tom přemýšlím, nevím o ničem lepším, než je teplá jeskyňka a dobré sousto!“
„Tady se nemám čemu učit,“ řekl mládenec strýčkovi Sumcovi, když se vraceli domů. „U nás nahoře jsou všichni stejného názoru.“
Od té doby začal toužit po slunečním světle.
Smutný se procházel křišťálovým zámkem, který osvětloval jen matný svit vody.
„Matko vod, pusť mě na břeh!“ prosil. „Chci vidět slunce!“
„Ale co bys tam dělal, můj chlapče?“ naříkala Matka vod. „Teď se díváš k nebi jako tenkrát do vody a opět přijdeš o svůj krajíc chle ba ..... Počkej, něco Ti ale dám. Kdyby Ti tam moc ubližovali, zapískej na tuto píšťalku!“
Potom mu darovala šaty z vodních rostlin vyšívané perlami a naposled ho jako matka něžně pohladila po vlasech. Objala chlapce, zahalila ho do svých vlasů a na hřebeni vlny ho vynesla nahoru a položila na břeh.
Byla noc. Nahoře po nebi se jako dříve všemi směry pohybovaly hvězdy. Před ním na břehu zářil královský zámek plný světel. Ulice byly přeplněné lidmi, kteří si radostně povídali a vyprávěli. Mládenec slyšel, že princezna čeká ženichy, kteří prý přijíždějí ze všech stran v zlatých a stříbrných šatech. Ale ten pravý prý tu ještě není. Pomyslel si, že by i on mohl jít a podívat se, jak tam malá princezna trůní v královském zámku v celé své nádheře ..... jako královna a nevěsta. Její tvářička tam dole na dně řeky plavala před ním bledá jako vodní lilie. Ukázal tedy strážcům princeznin prsten, a ti ho vpustili do zámku.
Stoly v zámku už byly prostřené. Ve všech sálech hrála hudba. Ženichů bylo jak máku. Princezna se s úsměvem procházela mezi hosty, ale nikomu nic neslibovala. Jako by stále ještě na někoho čekala. Ale mládenec se tu necítil dobře. Všichni mu zde šlapali na nohy a odstrkovali ho lokty někam stranou. Připadal si tu jako ve špatném snu. Tak falešně a strojeně tu všechno vypadalo! A co to bylo vůbec za prince? Dokonce i jejich kníry a vousy mu připadaly jako přilepené.
Nakonec ho zatlačili až někam do kouta za dveřmi, odkud už ani zpovzdáli nemohl princeznu vidět. A tak se tedy chopil své píšťalky Tiché, něžné a vlnivé vodní zvuky začaly zurčet v sále. Nohy všech hostí se začaly zvedat. Chlapec hrál stále rychleji a rychleji. Všichni poskakovali, sotva dechu popadali, až jim spadly falešné vousy a každý se objevil ve své pravé podobě. Byl tu i řezníkův syn, který mu kdysi ukradl krajíc chleba. Každý, kdo si mohl dát ušít přepychové šaty, sem přijel ze všech konců země jako ženich.
Píšťalka stále pískala a hrála. Ženiši padali únavou a po čtyřech lezli dveřmi ven. Sál se vylidnil. Také princezna upadla na pohovku.
Pak se zvedla a prstíkem přivolala chlapce. Odvedla si ho do malého pokojíčku, který byl plný jejího lahodného dechu. Tam pak vzala do svých úzkých dlaní chlapcovu hlavu, dlouze se mu podívala do očí a řekla:
„Ty jsi ten pravý!“
Tak tam seděli a tiše si povídali. Ale ještě sladší to bylo, když mlčeli .....
Zatím už vyšlo slunce a nahlédlo oknem dovnitř. Po schůdkách stoupal sluha s koštětem a vymetal dolů přes práh všechny včerejší zlaté stuhy, prýmky a falešné fousy. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight