Martin a velryba

zobrazeno 22×

Vložil(a): dáša, 1. 4. 2016 16.11

Martin byl rybář. Žil na břehu oceánu a každé ráno vyjížděl na širé moře lovit ryby. Vracel se večer a jeho úlovek býval skromný. Martin ale ke svému životu mnoho nepotřeboval. Byl sám. Nikoho neměl. Jednoho dne ho na moři překvapila velká bouře a vítr odvál jeho loďku daleko na moře. Obrovské vlny loďku převrhly a Martin spadl do vody. 
Když už si myslel, že se jistojistě utopí nebo ho sežerou žraloci, uviděl jak se před ním cosi třpytí. Z posledních sil se mu podařilo doplavat až k tomu místu a zjistil, že je to hřbet velké velryby. Její tělo bylo pokryto zlatou kůží. Martin se vyšplhal velrybě na záda. Čekal, že se velký tvor za chvíli ponoří, jak to mají velryby ve zvyku, a strhne ho sebou do černých mořských hlubin, ale nestalo se to. Velryba se opatrně otočila a nabrala směr k břehu. Tam Martina lehce setřásla, pozvedla hlavu z vody, jako by se na Martina chtěla ještě před rozloučením podívat , pak máchla ocasem a zmizela ve vlnách. Martin stál na břehu a díval se za ní. 
„Děkuju Ti, zlatá velrybo. Nikdy Ti to nezapomenu. Budu na Tebe stále myslet.“ zavolal. 
Druhý den se Martin vypravil do města pro dřevo na novou loď. V hospodě se setkal se svými přáteli a vyprávěl jim, co se mu přihodilo. Brzy se kolem jeho stolu nahrnula spousta posluchačů a přicházeli noví a noví a chtěli slyšet o velrybě se zlatou kůží. Příběh se donesl až ke králi a ten si nechal Martina zavolat. Když vyslechl Martinovo vyprávění, povstal z trůnu a řekl: 
„Kdybych měl tolik zlata, co se třpytí té Tvé velrybě na těle, byl bych nejbohatším mužem pod sluncem. Půjdeš a velrybu pro mne ulovíš.“ 
Martin zbledl. Poklekl před králem a ruku položil na srdce. 
„Odpusť můj pane, ale Tvoje přání nemohu splnit.“ řekl, „Velryba mi zachránila život a já bych měl jít a zabít ji? Nemohu, králi. Nemohu.“ 
Král se usmál. 
„Bojíš se, Martine, že bys nedostal za svou práci zaplaceno? Dal bych Ti tisíc zlatých.“ 
„Ne,“ odpověděl Martin, „Po penězích netoužím. Nemohu velrybu zabít.“ 
A král se zamračil. 
„Když odmítáš splnit přání svého vladaře, dám Tě zavřít do vězení. Zůstaneš v něm do své smrti, pokud si to nerozmyslíš.“ 
Pohybem ruky přivolal stráže a ty ubohého Martina odvedly do temné a studené cely v hradních sklepeních. Ani okno tam nebylo a tak Martin brzy přestal rozeznávat noc a den. Žil ve vězení rok, žil v něm dva roky. Stýskalo se mu po denním světle, po laskavém slovu, lidském doteku, stýskalo se mu po zelené trávě, čerstvém dešti, po bučení krav a mňoukání koček. Když končil třetí rok, požádal stráže, které mu nosily jídlo, aby vyřídily králi, že jeho přání splní. 
Král s Martinem k moři vyslal celé vojsko. Vojáci se rozestavěli po dlouhé pláži a namířili svá kopí na vlny, které připlouvaly s přílivem. Na nebi svítil bílý měsíc. 
Martin byl ozbrojen dlouhým ostrým nožem. Věděl, kde může velrybu smrtelně zranit. Věděl, že stačí jediná dobře mířená rána. Vstoupil do příboje a zavolal: 
„Hej, zlatá velrybo, hej moje zachránkyně, to jsem já, Martin. Připluj blíž.“ Nic. Jen vlny dál divoce dorážely na písčitý břeh. Martin zavolal velrybu podruhé. Objevila se až na třetí zavolání. 
Vynořila hlavu z vody a promluvila. 
„Vím Martine, co musíš udělat. Nezlobím se na Tebe. Přeji Ti, abys byl šťastný.“ 
Martinovi vstoupily do očí slzy. 
„Jak bych mohl být šťastný, kdybych Tě zabil? Ani na chvilku bych se nemohl přestat trápit tím, že jsem zabil bytost, která mi pomohla. Co by to bylo za život? Raději vezmu život sobě, než bych zabil Tebe!“ řekl velrybě a přiložil si ostrý nůž k hrdlu. 
Když se ocel dotkla jeho kůže, ocitl se Martin náhle v naprosté tmě. Až po chvíli pochopil, že ho velryba spolkla a on je v jejím břiše. Cítil, že se velryba noří stále hlouběji. Když dosedla na mořské dno, otevřela tlamu a Martina vyvrhla ven. 
Martin stál před tvorem, kterého dosud žádný smrtelník nespatřil. Hlavu měl podobnou člověku, ale místo rukou měl obrovská klepeta a za sebou táhl šupinatý, dlouhý ocas. 
„Jsem vládcem oceánů.“ řekl tvor. „Jsem nejmocnějším pánem nad vším co žije ve slaných vodách. Viděl jsem, že jsi dobrý člověk, že Tvé srdce miluje vše živé a že nedokážeš ublížit nevinnému. Vyslov přání a pokud to bude v mých silách, splním Ti ho.“ 
Martin nemusel přemýšlet. Uklonil se mocnému pánu a řekl: 
„Chtěl bych žít na takovém místě, kde si lidé navzájem neubližují, neválčí mezi sebou, nezávidí si, nepomlouvají se ..... na místě, kde jsou na sebe všichni hodní.“ 
Vládce oceánů potřásl hlavou. 
„Není na světě takové místo.“ řekl „V každém člověku je kousek dobra a kousek zla. Všude se najdou lidé, kteří jsou hodní a všude se najdou i Ti, kteří jsou zlí. Jestli chceš žít mezi lidmi, musíš se smířit s tím, že zlo nezmizí.“ Mořský pán se odmlčel, pak pohlédl na Martina a řekl: 
„Mohu Tě obdarovat perlami a drahým kamením, ale není v mé moci splnit Tvé přání, Martine. Buď zemři nebo se vrať domů. Nemusíš se rozhodovat hned, pobuď v naší říši pár dní a pak mi řekni svou odpověď.“ 
Martin zůstal den, dva a na konci třetího dne přišel za vládcem slaných vod. 
„Rozhodl jsi se?“zeptal se vládce. 
„Ano.“ přikývl Martin. „Stýská se mi po slunci a po stromech, stýská se mi po lidských hlasech, dětském pláči, zpěvu ptáků…. chci zpátky na svůj svět.“ A odhodil nůž, který měl připásaný u boku. 
Vládce moří se usmál. 
„Myslím, že jsi se rozhodl dobře, Martine. Než odejdeš, dám Ti jen jedinou radu a to bude můj dar. Jdi do největšího města na severu Tvé země. Jdi na trh a tam se pozorně dívej. Najdeš tam to, co Ti pomůže, abys byl šťastný.“ 
Martin se uklonil, rozloučil se s ctihodným vládcem a velryba ho ve svém břiše vynesla zpátky na břeh. Uběhly už tři dny od chvíle, kdy stanul v příboji a volal velrybu. Vojáci dávno odešli a oznámili králi, že Martina velryba strhla do divokých vod a on se utopil. Nikdo ho tedy nepronásledoval, když se vydal na cestu do hor na severu. 
Do města dorazil před polednem devátého dne cesty. Došel na náměstí a rozhlédl se po tržišti. 
Prodavači a prodavačky měli své zboží rozložené na dřevěných stolcích i na ubrusech na holé zemi. Martin se procházel mezi stánky a prohlížel si zboží. A tu ji uviděl. Seděla za hromadou zralých melounů a dívala se na něj. Usmívala se. Měla dlouhé hnědé vlasy a tmavé upřímné oči. Martin se posadil naproti ní. Dělila je jen hromada melounů. Martin přes tu hromadu natáhl ruku. 
„Jmenuju se Martin.“ řekl. Dívka vložila svou ruku do jeho. 
„Já jsem Kateřina.“ řekla. 
Brzy se Kateřině a Martinovi narodil syn a hned na to i dcera. A Martin byl šťastný tak, jak mu to přála zlatá velryba. Přestěhoval se s rodinou do domku na pobřeží a rybařil. Večer sedával na zápraží svého domu a díval se na vzdouvající se moře. 
Zlatá velryba se už ale nikdy neobjevila.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight