Mahulena, krásná panna

Bylo nebylo, snad kdy bylo, že jednou bylo, co žil kdesi král, a ten měl překrásného syna, kterého velmi miloval. Ale matka mu umřela, otec se oženil a Macecha syna jej nenáviděla. Proto chtěl syn odejít do světa. Otec mu v tom ale bránil a pustit ho nechtěl. Jedenkrát prochází se princ po zámku a zde vidí v jedné jizbě za pecí obraz, na němž byla krásná paní.
„Ej,“ zvolal, „kdo kdy mohl na světě tak krásný být!“
„To byla Tvá pravá matka,“ pravil mu otec, který za ním byl přišel, „volali ji Zlatou pannou a nebylo jí páru na krásu ve světě.“
Mladý Synek se dlouho pro obraz díval a potom si předsevzal, že půjde do světa takovou pannu hledáme, a dokud jí podobné nenajde, že se domů nevrátí.
Otec mu to ale zase vymlouval, aby se té myšlenky vzdal a slíbil mu, že dá sám takovou pannu ve světě najít, jako byla jeho matka.
I dal svolat dvořany a rádce, aby do světa je rozeslal najít pannu tak krásnou, jako byla nebožka královna. Dvořané na všechny se rozjeli na všechny strany hledat onu krásnou pannu. Hledali po celém království, za horami, za dolinami přesně rok a žádnou takovou nenašli.
Znovu se tedy sešla rada. Radili se co je třeba udělat, aby se princi, který touhu po kráse panny schází, přání vyplnilo. Tu vstal mezi rádci stařec a toto pravil:
„Vidím, že se na ničem shodnout nemůžete. Princi však Zlatou pannu najít musíme, protože nám jinak snadno do světa odejde a snadno se i pominout může. Druhého nástupce nemáme, a tak by naše země bez hlavy královské zůstala. Slyšte, bratři, mou radu. Přes naše město, jak víte, mnoho lidí z dalekých zemí jde, a tak zavřeme všechny studně a jen jednu u královské brány nechejme v provozu otevřenou, aby každý, cizí i domácí, jen z té pili. U studně nechejme stráž, aby se každého, kdo bude chtít pít, zeptala, zda neví o Zlaté panně a když se takový člověk najde, aby ho hned před krále přivedly!“
„Toto věru bude dobré!“ Pravili pánové, vyslechnuvši radu starcovo. Zamkli všecky studny, jen královskou nechali otevřenou a postavili k ní stráž. Nyní se lidé začali hrnout k té studni, cizí a domácí, byla jediná.
Každý dostal sice vody kolik chtěl, ale musel odpovědět na otázku, zdáli ví něco o Zlaté panně.
Dlouho se nic nedověděli, až jednou v létě přihnal se k studni poutník, celý prachem zapadlý a velmi žíznivý a prosil o pár loků vody. Stráž mu řekla, pod jakou podmínkou vodu dostane, a když se souhlasil povědět, co ví, podali mu vody.
„Nu,“ pravil poutník, když se napil, „nyní Vám řeknu, co vím. Já jsem věru mnoho roků po světě chodil, mnoho jsem toho viděl i slyšel a jedna z těchto zvěstí je, že je kdesi jedna taková krásná dívka, která když se na ni podíváte, tak i kdyby jste byl jakkoliv tvrdého srdce, tak v tu chvíli jste rázem očarovaní a omdlíte či zemřete.“
„Nu a víte dobrý člověče, kde bydlí a jak se jmenuje?“ Ptala se stráž.
„Ba že vím, tam ji lidé Mahulena, krásná panna, říkají. Kde bydlí nevím jistě, ale snad bych tam dokázal cestu najít.“
Stráž dovede hned poutníka ke králi a vše, co řekl, mu hned tlumočí.
„No ale, je opravdu tak krásná jako tento obraz?“ Ptal se král poutníka.
„Eh, ještě mnohem krásnější je Mahulena!“ Zvolal poutník, „protože na tu kdo mimoděk pozře, hned omdlí nebo i zemře.“
Jak to princ uslyší, hned řekl, že si on sám po ni půjde. Táta mu to darmo vymlouval, darmo se všichni vzpírali proti tomu, ale on jinak nedal. Tedy když otec viděl, že musí cestu synovi povolit, požádal onoho poutníka, aby syna doprovázel.
„Ej, pane králi,“ řekl poutník, „já to rád udělám, když mě Váš syn bude poslouchat a všechno udělá, co mu já budu radit.“ Na otcovu radu se princ poutníka podvolil. Když byli na cestu připraven, rozžehnal se princ s otcem a vydali se s poutníkem na cestu. ..... Macecha byla ráda.
Šli dlouhý čas přes tmavé hory, pláně a doly, starými cestami, až přišli jednou do velmi tmavé hory (lesa):
„No copak tady,“ ozval se umdlený princ, „kdeže my tady proti noci půjdeme, kdeže tady nocovat, když tu ani ohně, ani díry? Pojďme raději dál!“
„Vydrápou se na tohoto buku, zdali někde světélko nespatři!“
Pravil poutníka princi. ..... Nerozmýšlel se princ, vydrápal se na Nejvyšší buk a tam odtud se díval na vše strany.
„Tak vidíš někde nějaké světélko?“
Volal něj poutník.
„Ano vidím, ale je to velmi daleko,“ odpovídal princ.
„Tak si dobře pamatuj, kde to je a půjdeme tím směrem.“
Jak sešel princ dolů, hned se šli dále, ale tma byla jako v hrobě, a tak šli dlouho, než došli k samotnému domečku, co se v něm svítilo. Zde vidí Starce tak šedivého jako holub, za stolem sedí a knihy píše.
„Pánbůh dej štěstí!“ Pozdravili poutníci starce, ale ten se ani nepohnul, ani se na ně nepodíval, jen psal a psal za tím stolem. Pocestní stáli ve dveřích, čekajíc, že jim snad přece něco odpoví, ale ten se na ně ani neohlédnul, jen psal a psal. „Nu což, tak si tedy klidně lehněme a odpočiňme, když nám ani tak ani tak neodpovídá, snad nám samotný starý člověk nic neudělá,“ řekl princ a lehli si.
Princ usnul hned, ale poutník neusnul a pozoroval, co bude stařec dělat. Stařec psal. ..... O půlnoc přiletěli do jizby tři vrány, z těch udělali se tři panny, a to byly starcovo dcery.
„Oteče, oteče!“ vykřikly, „kdože tu nocuje?“
„Ba věru tráví noci zde dva pocestný; ale to nic, jen povídejte“
řekl stařec.
„Raději nebudeme říkat nic, protože by nás mohly tito lidé slyšet,“ bály se panny.
„Co by slyšeli, vždyť spí, a i kdyby nespali, tak neví nic. ..... Tak pověz Ty, nejstarší, kde si dnes chodila a co si ve světě slyšela? “
Tak začala nejstarší povídat:
„Byla jsem, byla v dalekém, širokém světě a tam jsem slyšela, že si jeden mladý princ Mahulenu, krásnou pannu, hledá.“
„Kdepak jsi Ty, prostřední dcero, chodila a cože si ve světě slyšela?“
Ptal se stařec druhé.
„Chodila jsem já, chodila po dalekém, širokém světě a tam jsem slyšela, že princ hledá Mahulenu, krásnou pannu, a že přijde na dvě cesty: jedna bude blátivá a druhá bude dobrá. Když půjde tou dobrou, nikdy jí nedostane, když půjde bahnitou, může jeho ženou být.“
„Kdepak jsi Ty, moje třetí dcero, chodila a cože si ve světě slyšela?“
Ptal se stařec nejmladší.
„Chodila jsem, chodila po dalekém, širokém světě a tam jsem slyšela, že princ Mahulenu, krásnou pannu, nikdy nedostane, pokud se jí hned do očí podívá. Jediná možnost je, že první den pohlédne pouze na nohy, druhý den do pasu a třetí den na tvář, jinak tam špatně pochodí.“
Jak to nejmladší dopověděla, ozval se všechny tři:
„A kdo toto řekne, ať se na kámen obrátí!“
Potom panny odešly pryč, stařec si to všechno do knihy zapisoval a poutníka si vše zapamatoval.
Ráno vstali, starci poděkovali, který si jich zase ani nevšimnul, a šli dále. Přišli na dvě cesty, jedna byla dobrá, druhá ale bahnitá. Princ chtěl se hned na tu dobrou dát, ale poutník ho odvrátil a pravil, že půjdu tou bahnitou.
„Eh, co by jsme se tudy trmáceli, když tady je to daleko pohodlnější,“ mrzel se princ.
„Ano je lepší, ale mě musíš poslouchat, a když ne, Mahulena Tvojí ženou nebude!“ Řekl poutníka a princ, ač nerad, musel s ním na cestu bahnitou.
Dlouho šli po té špatné cestě, až div neumdleli, konečně přece došli konce a u města octli se, ve kterém Mahulena, krásná panna, bydlela.
„No, přece jsme už jednou tu“ potěšil se pocestný a i dokonce princ, kterému se cesta zdála už opravdu dlouhá a únavná. Chtěl ihned, jak do města vesel, hned ke královně jít a Mahulenu pannu si nechat představit. Poutník mu ale radil, že nejlepší by bylo, aby se nejprve trochu najedli a odpočinuli si.
Když ale byl připraven, pravil mu poutník:
„Poslouchej, co Ti nyní řeknu a jak se podle toho nebudeš držet, životem to zaplatíš. Když přijdeš dovnitř do světnice, co je v ní Mahulena, ani slova neříkej, sklop oči na zem a nehleď nahoru. Ona bude stát na vysokém místě, na které se po schůdcích nahoru chodí. Ty můžeš pohlédnout nahoru po schůdkách ..... výš a výš, a jakmile její nohy po kolena uvidíš, nedívej se dál! Bude tam pro Tebe jídlo i víno, ale Ty sněz pouze třetinu ze všeho.“
Princ odešel do paláce, veselé do světlice se sklopenýma očima, nepodíval se vskutku Mahuleně panny jen na nohy, snědl třetinu jídla, vypil třetinu vína a mlčky, jak přišel, odešel.
Druhý den dal mu poutník to samé ponaučení, aby se výše nepodíval na Mahulenu než po pas a pak aby snědl polovic jídla a polovic vína vypil.
Princ to zase vše provedl, a ačkoliv ho to velmi lákalo oči zdvihnout výše, přece poutníkovu radu poslechl.
Třetí den pravil poutník princi:
„Dneska je třetí den, dnes se jí můžeš podívat do obličeje, ale jen pomalu, ne najednou, protože jinak omdlíš. Můžeš i všechno jídlo sníst a víno vypít, ale chlapsky se drž!“
Princ Pospíchal s nedočkavostí do zámku. Jak ale do světnice vstoupil a na Mahulenu, krásnou pannu, pohlédl, začal se svět s ním točit a málem na zem padl, taková krása jí z tváře září.
Když viděla Mahulena, že princ neomdlel ani neumře, sešla ze svého vysokého místa dolů, podala mu ruku a pěkně si s ním povídala. Král, její otec, i všecko dvořanstvo přišlo a divili se, že princ žije. Král dal princi Mahulenu za ženu, s tou však výminkou, že s ní nikdy nepojede domů, nebude-li on králem rozumět ptačí řeči a věděl, že na ně neštěstí čeká, jestli domů se odebere.
Princ nerad k tomu uvolil, ale když se Mahulena na něho podívala, nemohl odporovat. Tedy krále uposlechl. Slavila se hlučná svatba a princ s Mahulena bydleli v nejkrásnějším paláci i s poutníkem.
Z počátku pozapomínal princ na svého otce, byl velice šťastný, ale pak naléhal ustavičně na Mahulenu, aby otce k tomu přemluvila, by je k vlasti jeho pustil. Otec nemohl jim říci, co je čeká, nerad je pouštěl, ale když jinak nedali, svolil přece. I vydali se tedy na cestu manželé a poutník s nimi. Přijeli zase na noc k onomu starci do té chaloupky. Pozdravili, ale stejně jak poprvé, na ně ani se nepodíval. Lehli si; manželé záhy usnuli, ale poutník neusnul. O půlnoc přiletěli zase ony tři vrány, starcovo dcery. Jako tehdá, ptal se zase stařec nejdříve nejstarší, co ve světě viděla a slyšela.
„Ej, už si ji veze, Mahulenu, krásnou pannu, mladý princ“ řekla nejstarší.
Potom se ptal starý prostřední.
„Ej veze, veze, ale nedoveze, neboť ho velké neštěstí čeká,“ řekla druhá a třetí zvěstovala dále:
„Opravdu je čeká neštěstí neboť jeho macecha je ježibaba a prince, ani Mahulenu, krásnou pannu nemá ráda. Když se budou k zámku přibližovat, pošle jim takový pohár vína, že jak ho vypijí, srdce jim puknou; a takového koně, což jak na něj princ sedne, hned s ním do Dunaje skočí, a když ani to ne, tak v noci do světlice se jim dostane drak co je oba zahubí. ..... A kdo toto řekne, na kámen nach se obrátí!“
„Na kámen ať se promění,“ opakovali dvě starší po nejmladší.
Stařec vše do knihy zapsal, dcery odešly pryč a poutník si to všecko pamatoval.
Ráno vstali, starci poděkovali a odešli.
Když už před městem byli, tu jim přicházelo mnoho lidí vstříc, a to byli Ti, co je ježibaba poslala přivítal prince s tím začarovaným pohárem vína. Jak to poutník viděl, povídá princi:
„Ty ani kapky toho vína nepij, ale dej sluhovi torna, co Ti ho nese: poslechni mě.“
Když sluhové přišli a pohár vína princi podávali, že mu to královna posílá na uvítanou, řekl sluhovi, aby on pohár vypil. Ten nechtěl, ale musel, a jak se trochu napil, srdce se mu rozpuklo.
V tu chvíli princ uviděl o co šlo a že bylo dobře, že poutníka poslechl.
Když se zase kousek k městu přiblížili, vyslala královna opět sluhu, který vedl krásného koně pro prince, ale poutník pravil:
„Nesedej na toho koně, ale nech ať na něj sedne sluha, co ho vede.“
Princ poslechl. Když mu sluha koně dával, že mu ho královna posílá, požádal sluhu, aby on na něj sedl. Jak však sluha něj sedl, kůň se vzpjal a rovnou s ním do Dunaje letěl.
Už věděl princ jistě, co Macecha chce.
Ale když konečně domů přišli, bylo radosti plné město, otec se nemohl dost natěšit se synem a krásnou pannou, ale i Macecha se přetvařovala, jakou má velkou radost.
I byly hody, jako o svatbě. Večer, když chtěl jít princ se svou ženou spát, povídá mu poutník:
„Slyš a poslechni mě, vždyť víš, že Ti dobře radím.“
„Vždyť já vím, nuže co?“ Ptal se princ.
„Dnes já budu s Tvojí ženou spát.“
„Ale to ne!“ Zvolal princ.
„Nuže pokud ne, tak ne; ale špatně to může dopadnout.“
Princ si to ale rozmyslel, když si uvědomil jak upřímně a dobře mu poutník vždy radil a že nikdy nechybil, kdykoliv ho poslechl. Tu tedy souhlasil a zavolal na poutníka, aby s jeho ženou šel do komory, ale až ona usne. ..... Když usnula, odešel princ z komory a poutník tam vešel, maje v ruce břitký meč.
O půlnoci se náhle otevrou dvéře a do komory přivalil se ošklivý drak a hned se táhl k loži; ale poutník máchnul mečem a potvoru na zem povalil. I vydala hrozný ryk, že to v celém zámku zaznělo; poutník její tělo oknem hodil do propasti. Potom ale uklonil se k Mahuleně, krásné panně, aby setřel s její líce krev, která na ni stříkla. V tom vrazila do komory čeleď, princ i otec jeho, kteří ten strašný křik slyšeli. Když viděli poutníka u Mahuleny, na oděvu krev a že má meč v ruce, tu se naň vrhli, myslíc, že chtěl Mahulenu zabít. Král rozkázal, aby ho do vězení dali a ráno měl být usmrcen. Dosti se chudák všelijak vymlouval, že Mahuleně neublížil, vždyť na ní nebylo poskvrny, ale přece mu nevěřili, až princ přikázal, že řekl pravdu.
„Ale když řeknu pravdu, zkamením, a když neřeknu, musím zemřít, ať tedy víte pravdu“ a tu povídal poutník vše, jak se co stalo, jak nocovali u starce, jak přiletěly ty vrány a od nich jak se všeho dověděl. ..... Všecko to pověděl, a jak dopověděl, zkameněl.
Tu teprve princ litoval své nedůvěry, objímal a líbal tvrdé tělo věrného přítele. ..... Starou královnu našli v propasti mrtvou. Princ byl velmi smutný a každý den slzami smáčel tělo nešťastného přítele, ale kámen zůstal kamenem. Jednou pozdě večer, když se z lovu domů vracel a právě zase na svého přítele myslel, zašuměly mu nad hlavou křídla a viděl letět tři vrány.
Jedna povídala:
„A hle, princ jde domů a neví, co se doma děje.“
Druhá povídala:
„A ani neví, že mu Mahulena, krásná žena, synka porodila s žhavým sluníčkem na čele.“
„Ani neví, že kdyby krví toho dítěte kamenné tělo svého přítele pokropil, kletba by se zrušila“
řekla třetí a letěly dále.
Princ ale pobodl koně a uháněl k zámku a tu mu již přišli v ústrety dvořané, oznamujíce, že porodila Mahulena, krásná jeho žena, synka s žeravým slunéčkem na čele. I běžel pln radosti k ženě a k dítěti, a když je políbil, vzal nožík a řízl svému synáčku do malého prstíčku, až mu krev kapala, a když mu jí trochu vykapalo, běžel na dvorec a kamenné tělo svého přítele s ní pokropil. V okamžení byla s něho kletba vzata a jeden druhého objímali.
A potom už nic štěstí jejich nepřekáželo a žili pospolu dlouho a šťastně.