Lvy a plachetnice: 7. Lvouni a ryba

Parníček a Flok si plavou na hřbetě ryby s ploutví jako plachta a Flok drží nad hlavou roztažený deštník. 
„A jestlipak víte,“ povídá, „že jsem přestal kašlat? Není nad čerstvý mořský vzduch! Je mi prima. Jenom už žádné dobrodružství.“ 
Sotva to dořekne, voda vzkypěla a přímo před nimi se vynořila obrovská a strašná chobotnice. Deset chapadel, obrovskou hubu a oči jako dvě kolesa. 
Ryba honem uhnula, ale chobotnice raz dva za ní. 
„Moc Vás prosím, slezte!“ povídá ryba. „Musím se ponořit, jinak mě sežere.“ 
„Kam asi máme slézt?“ na to Flok. „Kolem je samá voda!“ 
A chobotnice připlouvá blíž a blíž, vystřeluje vodu jako z vodotrysku a už už se vrhá na ubohou rybu. 
„Je to špatné,“ povídá Parníček. „Kdyby tu tak bylo dělo, nebo aspoň zavírací nůž.“ 
„Tak tak,“ povídá Flok, „zřejmě už je s námi ámen ..... Uf, to je horko! Otevřu si deštník.“ 
A otevře deštník. Chobotnice deštník v životě neviděla, vytřeštila oči a huba se jí sama od sebe otevřela. Natekla do ní voda a chobotnice šla ke dnu. 
„No tohle,“ povídá Flok. „Vždyť se topí. Neměli bychom jí pomoci?“ 
„Nic se jí nestane,“ uklidnil ho Parníček. „Však ona se zase vzpamatuje.“ 

Plavou dál, koukají a vidí vpředu tři černé tečky. 
„Co by to tak mohlo být?“ ptá se Flok. „Vorvani to nejsou ..... žraloci také ne ..... Lvouni!“ 
A doopravdy, proti nim plují tři mořští lvouni. Černí, lesklí, tlapy jako vesla, zuby ostřejší než hřebíky. 
Ryba rychle pryč, lvouni za ní. Ryba vidí, že jim neunikne. 
„Nevím, jak Vy,“ povídá, „ale já se tentokrát vážně ponořím.“ 
„Okamžik,“ povídá Parníček. 
Lvouni obklopili rybu ze všech stran. 
„No ano, na záchranu není ani pomyšlení,“ povídá Parníček. „Tahle zvířata mají za ušima, ta deštníkem neoklameš.“ 
„A co to zkusit?“ ptá se Flok. „Anebo na ně křiknout: Huš, huš ..... !“ 
„Pozdě,“ povídá Parníček. „Tady ani moje síla nepomůže.“ 
„Hm, to ne,“ povídá Flok, „ale jsou mi nějací povědomí, ti lvouni. Kde jen já je viděl? V zoologické zahradě? Ne, ne, v zoo ne ..... V muzeu taky ne ..... Už to mám! Že jste vystupovali v našem městě v cirkuse?“ 
„Jakpak by ne?“ lvouni na to. „Tři sezóny. Moc dobře se na to pamatujeme. Dělali jsme číslo Kouzelná truhlička. Byla taková bledě modrá, s uchy. Tahali jsme z ní nejrůznější věci, co si kdo z obecenstva přál.“ 
„Všechno je jasné,“ povídá Flok Parníčkovi. „Vzpomínáte si na Taurický park? Než jste si Vy vzpomněl na žehličku, lezli mně do hlavy všelijací kocouři a opice.“ 
„To bylo náramné číslo!“ povídají lvouni. „Ale novému řediteli se nelíbilo. Truhličku nechal vyhodit a nás zase pustit do moře. Moment, podívejte, co jsme ještě uměli ..... “ 
A lvouni začali dělat nejrůznější kousky: jeden dělá kotrmelec dopředu, druhý dozadu, třetí vzal Flokovi deštník, postavil se na ocas a pěkně s deštníkem obeplul rybu s ploutví jako plachta. 
„Pfuj,“ povídá ryba. „Strašně jsem se s Vámi unavila. Hlava mi jde kolem. Nechte mě už plavat, snažně Vás prosím!“ 
„Dobrá, tak se potop,“ povídá Parníček. „Ke břehu nás teď dovezou tuhle lvouni.“ 
Přesedli na mořské Lvouny a pluli dál. Připluli ke břehu, rozloučili se, lvouni jim museli slíbit, že jestli zase budou vystupovat v cirkuse, určitě je pozvou na představení, a vydali se do města Leningradu. 
Jdou a vidí, že u silnice stojí dům, všechna okna a dveře dokořán, kolem domu samá hlávka zelí. 
Ale to už je zase jiná pohádka.