Listonoš, který nechtěl chodit

zobrazeno 20×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 16.40

„Všude je koukol mezi pšenicí,“ říkávají staří a myslí tím, že lidé jsou většinou slušní a spořádaní, že se však mezi nimi najdou takoví, kterým je lépe se vyhnout. A mezi tím lidským koukolem také nejsou všichni špatní stejně, jedni se nepovedli tak a druzí jinak. Nejpočetnější jsou mezi nimi Ti, kterým nevoní práce.
K takovým patřil Coulek, listonoš. Ten se navzdychal, když roznášel poštu! Ona totiž ta pošťačina není právě lehké zaměstnání. Na venkově musí takový listonoš od vesnice k vesnici, ať je čas nebo nečas, ať je horko, až se z něho slévá, ať mu hrom tluče za patami a leje jako z konve, ať mu mrzne nos nebo ať zapadá do sněhu až po břicho. V městě jsou zase domy jako hory, zkuste denně vyběhnout do takových dvaceti nebo ještě více pátých pater, ta nižší patra v ostatních sto nebo kolika domech v to ani nepočítajíc, a uvidíte. A to do těch pátých pater chodí obyčejně jenom lístky, na kterých je napsáno:

„Srdečný pozdrav z výletu do Mokropes zasílá Tonička P.“
nebo:
„Ať žije Eman, to Ti přeje Franta.“

A to potom hubuje i listonoš, který má svou práci rád.
Jenomže Josef Coulek svou práci rád neměl a huboval na ni pořád. Byl hubený jako všichni listonoši a byl by velmi rád ztloustl. Tlustí lidé se mu líbili, a jak nějakého uviděl, hned mu bylo, jako by přišel v housce na kamínek, a vzdychal víc než jindy:
„Tomu se vede,“ říkal si závistivě, „kulatý je jako melounek, ten se nenaběhá jako já, a jenom si na sádlíčko zakládá.“ A hned chodil, sotva nohy vlekl, jen tak co noha nohu mine. Když budu chodit pomalu, myslel si, přece jenom se tolik neuhoním a snad se mi podaří ztloustnout. Chodil-li však pomalu, nestačil roznést všechny dopisy a bylo zle. Byl pokárán a musel je doručit druhý den i s novou dávkou a běhal, sotva dech popadal.
„Tohle není nic pro mne,“ říkal si. „Proč jsem se stal zrovna listonošem? Kdybych byl takhle správním radou nebo aspoň akcionářem, to by bylo něco. Stříhal bych kupony, jezdil autem a tloustl.“
Zkoušel všelijak, jak by si usnadnil práci. Měl-li jít do vyššího patra než do druhého, chytal chlapce, kteří si hráli na ulici, a posílal je s dopisy, které měl doručit sám, nebo číhal na sousedky adresátů a svěřoval psaní jim. A to víte: chlapci někdy na dopisy zapomněli a někdy je ztratili nebo si z nich dělali lodičky a vlaštovky. A sousedky zase, když takový dopis nesly po schodech, zápasily tak dlouho se svou zvědavostí, až jej otevřely a přečetly. A pak, protože už jej nedovedly zalepit, raději ho spálily. A lidé, kteří marně čekali na dopisy, běhali na poštu a stěžovali si, a jen taktak že se to neprozradilo a Josefa Coulka nevyhodili ze služby. Tak mu nezbývalo než roznášet dopisy poctivě a vzdychat:
„Ach, do smrti zůstanu listonošem a nikdy neztloustnu.“
Až jednou:
Josef Coulek nesl psaní pánovi, který se jmenoval Zoroastr Višmipišmi, ústav pro grafologii, astrologii, jasnovidectví, hádání z ruky a věštění minulosti i budoucnosti.
Pan Višmipišmi bydlil v šestém poschodí v jednom novém domě na konci Žižkova. Listonoš Coulek stoupal do šestého poschodí a vzdychal:
„Měli by stavět rovnou mrakodrapy. Listonoš je na tom hůř než pes. Zdviže pro něho nejsou, to se ví.“
A v tom měl Coulek pravdu, protože je nesmysl, aby listonoši běhali ke každému zvlášť, když by postačilo, aby každý měl schránku na dopisy u domovních dveří. Ale neměl přitom hubovat na svou práci a dopustit se toho, co udělal po cestě k panu Višmipišmimu.
Ten dopis, který mu nesl, byl totiž tak špatně zalepen, že se rozlepil, když jej listonoš Coulek vytahoval z brašny. A Coulek to vydržel právě do třetího poschodí a pak to udělal jako ty zvědavé paní, jimž dříve svěřoval dopisy: psaní otevřel a přečetl. Byla to hanba a největší provinění, jakého se může listonoš dopustit, neboť listovní tajemství je, jak víte, nejsvětější právo každého občana a nesmí být nikdy porušeno.
Dopis zněl:

Vážený mistře vysokých věd a vládce všech tajemství!
Uposlechl jsem Vaší vzácné rady a stal se zázrak. To, co nezmohli učenci, dokázal jste Vy. Jdu od úspěchu k úspěchu, a půjde-li to tak dál, stanu se jistě při příštích volbách poslancem. A pak Vám také pošlu tu slíbenou padesátikorunu. Zatím Vám uctivě děkuju a doporučím Vás každému, kdo by mohl potřebovat Vaše umění.
V úctě přehluboké .....
Kryštof Kokška, t. č. recitátor a řečník

Pod listonošem Coulkem se roztřásly nohy.
„Kouzelník,“ řekl si. „Vida, kdo by vůbec věřil, že jsou ještě na světě, a tady je zrovna jeden.“
A hned si v hlavě skládal, že když pan Višmipišmi pomohl panu Kokoškovi, mohl by pomoci i jemu a zbavit ho listonošství. Zalepil důkladně dopis a vyběhl zbývající tři patra, jako by byl ještě hoch a někdo mu slíbil korunu od cesty.
Zaklepal a ozvalo se:
„Dále!“
Pan Višmipišmi byl nejen kouzelník, nýbrž i fakír. Požil právě jednoduchý fakírský oběd, polévku z mandragorového kořene, a odpočíval na své pohovce. Bylo to prkno, do něhož byly natlučeny dlouhé hřebíky, a pan Višmipišmi, oděný po fakírsku toliko v turban a v plavky, se na nich slastně provaloval.
Listonoše Coulka pojala hrůza, jak se sluší na obyčejného smrtelníka, setká-li se s kouzelníkem, a podal třesoucí se rukou dopis adresátovi.
Pan Višmipišmi se posadil na pohovce, přiložil si dopis na čelo a hned řekl:
„To psaní někdo četl.“
Listonoš Coulek zbledl a kouzelník vykřikl:
„Ha, to jste byl vy! Měl bych Vás udat, ale to by nebylo kouzelnické. Ještě si rozmyslím, co s Vámi udělám, ale napřed si přečtu dopis.“
Listonoš Coulek chtěl uprchnout, ale nemohl, měl nohy jako při rostlé k podlaze. Pan Višmipišmi, neotvíraje psaní, přiložil si je opět na čelo a odříkal hlasitě jeho obsah a listonoš Coulek věděl velmi dobře, že se nezmýlil ani o slovíčko. A jeho strach ovšem jen vzrostl.
Když pan Višmipišmi dočetl, vyhodil dopis do vzduchu, a jestli Coulek čekal, že spadne opět dolů, pak poznal, že se zmýlil. Neboť dopis zmizel, zkrátka rozplynul se jako obláček kouře. A s ním, zdálo se, rozplynul se i kouzelníkův hněv, neboť pan Višmipišmi řekl dosti vlídně:
„A co s Vámi, proradný státní služebníče? Měl bych Vás nechat, abyste se rozplynul jako ten dopis.“
A tu listonoš Coulek padl na kolena a začal prosit:
„Ach velevážený pane čaroději, netrestejte mě, prosím Vás, a pomozte mi raději, jako jste pomohl tomu Kokoškovi.“
Kouzelník se zachmuřil a řekl:
„Pan Kokoška koktal. A nejvíc ho mrzelo, že nemohl vyslovit ani své jméno a že si lidé, kterým se představoval, mysleli, že si hraje na slepici a kdáká. Pomohl jsem mu, sám jste četl, že už je z něho recitátor a řečník, ale slíbených padesát korun mi chce dát, až bude poslancem. Lidé jsou nenasytní. Ale napíšu mu, a nepošle-li mi peníze do týdne, bude nejenom koktat hůř než dřív, nýbrž i šišlat, šilhat a prskat. A co Vy byste chtěl?“
Listonoš Coulek třesa se hrůzou pověděl kouzelníkovi o svém trápení, že nerad chodí, a musí být listonošem, že by rád ztloustl, a místo toho stále hubne, protože musí tolik běhat. A prosil, aby ho pan Višmipišmi udělal správním radou nebo něčím takovým, při čem se neběhá, dobře žije a tloustne.
Pan Višmipišmi se zamračil. Neměl rád, když lidé byli chamtiví, ale protože většinou v tomhle byli všichni stejní, už se tomu ani nedivil.
„To nemohu,“ řekl rozhodně. „Nemohu nikoho udělat něčím jiným, než čím je. Ale mohu Ti pomoci a bude jenom na Tobě, dotáhneš-li to pak dál.“
Listonoš Coulek si vzdychl, že nebude správním radou, ale co měl dělat? Musel být rád, že mu kouzelník alespoň nějak pomůže. A byl zvědav, co to bude.
Pan Višmipišmi něco zamručel, sáhl do vzduchu a najednou držel v ruce malou křišťálovou lahvičku, v níž byla průzračná tekutina.
„Dám Ti tuhle lahvičku. Z té lahvičky nikdy neubývá. Každý den si z ní nakapeš na kostku cukru pět kapek a spolkneš. Budeš chodit tak lehce, jako bys létal, a chůze Tě přestane namáhat. A to se rozumí, když Tě chůze nebude namáhat, že také ztloustneš. Za půl roku ke mně přijdeš a dáš mi padesát korun.“
Listonoš Coulek vzal lahvičku, poděkoval a slíbil, že za půl roku přijde a přinese padesát korun.
Druhý den ráno si nakapal pět kapek na kostku cukru a spolkl. Chutnalo to příjemně jako mátová pokroutka. A začal roznášet dopisy. A na mou věru, ani nevěděl, že chodí, bylo mu doslova, jako by létal. Do šestého patra vyběhl, jako by vykročil sotva na jeden schod.
S roznáškou dopisů byl hotov, než jeho kamarádi stačili obejít dva domy. A pak si sedl, jedl a odpočíval. A tloustl. Za měsíc byl jako kulička, za dva jako pěkný pivní sud.
Ještě nikdo neviděl takového tlustého listonoše a také ne lehkého atleta. Neboť listonoš Coulek se dal na lehkou atletiku, když tak lehce běhal. A ve sportovním světě z toho byla úplná panika. Nikdy ještě neměl svět takového běžeckého přeborníka. Coulek překonal všechny světové rekordy. Na sto metrů i na dvě stě bez překážek i s překážkami, na čtyři sta metrů, na jeden a půl kilometru i na pět kilometrů, na deset kilometrů a konečně i v maratónském běhu. A to všechno v jednom měsíci. Běhal a tloustl vesele. Prostě něco úžasného. Amerika si pro něho napsala, kdepak Američané, aby si oni něco takového dali ujít.
Coulek se už chtěl zbavit listonošství a dát se na profesionalismus. Ale pak si to přece jen rozmyslel. „Jisté je jisté,“ řekl si a vzal si jen dovolenou na dva měsíce a jel do Ameriky. Vrátil se odtamtud ještě tlustší, než tam jel, a přivezl si hromádku peněz. Úřad ho také poctil, byl přeložen na hlavní poštu a dostal roznášení telegramů.
Na té hlavní poště byl jeden chudák listonoš, měl záduchu, schody mu dělaly potíže, až si někdy myslel, že na nich vypustí duši. Ale bál se k tomu přiznat, protože by musel jít do penze a penzi by měl malou, že by to sotva na živobytí stačilo, protože dlouho ještě nesloužil. A ke všemu měl ženu a dvě malé děti. Ten si řekl:
„Copak by to tomu Coulkovi udělalo, kdyby mi trochu pomohl.“
I šel k němu a poprosil ho. Ale kdepak Coulek! Jen byl hotov s roznáškou, už koukal, aby seděl někde v koutě, cpal se za peníze z Ameriky a opatroval své břicho.
„Co Tě nemá,“ odbyl toho chudáka, „to bych za chvíli mohl roznášet za Vás za všechny.“
A tak uběhlo půl roku a Coulka ani nenapadlo, aby odnesl panu Višmipišmimu slíbených padesát korun. Dostal upomínku, ale jenom se zasmál.
„Lahvičku mám,“ řekl si. „Nikdy nevyschne, to už mám vyzkoušeno, a co bych se staral o nějakého chlapíka, který nemá nic jiného na práci než se válet na hřebíkách?“ A padesát korun neposlal.
Ale Jak jednoho dne běžel s telegramem do osmého poschodí v obchodním paláci na Václavském náměstí, sklouzl na posledním schodě a jel dolů po břiše. Bral to zatáčkami jako auto a jel a jel až do přízemí. Nic se mu nestalo, tak byl kulatý a tlustý, ale když vstal a ohmatal se, jestli mu opravdu nic neschází, poznal, že lahvička se zázračnou tekutinou a hned vytáhl z kapsy padesát korun a rozběhl se na Žižkov k panu Višmipišmimu. Ale co to? Sotva se vlekl, táhl své břicho jako nákladní vůz, potil se a nemohl z místa. Dostal se na Žižkov až večer, tak mu to šlo ztěžka. Ale kouzelníka nenašel. Pan Višmipišmi měl samé takové zákazníky, jako byl listonoš Coulek. Každý sebral zázrak, nezaplatil a víckrát se neukázal. A tak pan Višmipišmi neměl ani na činži, dostal výpověď z bytu a odstěhoval se, nikdo nevěděl kam.
A co se stalo s listonošem Coulkem? Ztratil svou schopnost běhat lehce, jako by létal, jen tloušťka mu zůstala. A tak se vlekl, funěl a nemohl z místa, a nakonec dostal z té tloušťky záduchu a všechny peníze, které vydělal v Americe, utratil u lékařů. A vzpomínal na časy, kdy byl hubený, kdy chodil lehce, ale nerad, a když viděl své hubené kamarády, bylo mu, jako by polykal kameny, ba ještě hůř.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight